U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka
Novotného v právní věci žalobce D. P., zastoupeného Mgr. Markétou Vítovou,
advokátkou se sídlem v Praze 4, 5. května č. 1050/66, proti žalované A. P.,
zastoupené JUDr. Naděždou Paškovou, advokátkou se sídlem v Roudnici nad Labem,
Riegrova č. 1100, o zrušení vyživovací povinnosti, vedené u Okresního soudu v
Litoměřicích pod sp. zn. 17 C 14/2011, o dovolání žalované proti rozsudku
Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. května 2015 č.j. 12 Co 416/2014-151,
I. Rozsudek krajského soudu se ve výrocích o náhradě nákladů řízení mění takto:
Rozsudek Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 15. dubna 2014 č. j. 17 C
14/2011-99 se ve výroku o náhradě nákladů řízení mění tak, že žalobce je
povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 21.800,- Kč do tří dnů od
právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Naděždy Paškové, advokátky se sídlem
v Roudnici nad Labem, Riegrova č. 1100.
Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení
15.900,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Naděždy
Paškové, advokátky se sídlem v Roudnici nad Labem, Riegrova č. 1100.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení
968,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám Mgr. Markéty Vítové,
advokátky se sídlem v Praze 4, 5. května č. 1050/66.
Žalobce se žalobou podanou dne 24. 1. 2011 u Okresního soudu v Litoměřicích
domáhal zrušení své vyživovací povinnosti k žalované pro rozpor dalšího plnění
této vyživovací povinnosti s dobrými mravy. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že
již od rozvodu s matkou žalované (od roku 1996) věděl, že žalovaná není jeho
biologickou dcerou a že se s žalovanou několik let nestýká, neboť žalovaná se k
němu chová ,,společensky nepřijatelně“, neinformuje ho o svém studiu,
nepovažuje ho za svého otce a přistupuje k němu pouze jako ke zdroji příjmů.
Okresní soud v Litoměřicích rozsudkem ze dne 2. 5. 2012 č.j. 17 C 14/2011-49
žalobu zamítl a rozhodl, že žádnému z účastníků se nepřiznává náhrada nákladů
řízení. Soud prvního stupně došel k závěru, že žalobce neunesl důkazní břemeno,
neboť neprokázal, že žalovaná vůči němu jednala v rozporu s dobrými mravy.
K odvolání žalobce (ve věci samé) a k odvolání žalované (do výroku o nákladech
řízení) Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 26. 4. 2013 č.j. 12 Co
671/2012-67 zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu
řízení. Odvolací soud soudu prvního stupně vytkl, že žalobu zamítl pro
neunesení důkazního břemene, aniž by žalobce podle ustanovení § 118a odst. 3
občanského soudního řádu poučil o jeho povinnosti tvrzení a důkazní, že jeho
rozsudek postrádá ,,elementární náležitosti odůvodnění“, a že při aplikaci
ustanovení § 150 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) neuvedl, pro
jaké konkrétní důvody hodné zvláštního zřetele neuložil žalobci povinnost
hradit náklady řízení žalované.
Okresní soud v Litoměřicích poté rozsudkem ze dne 15. 4. 2014 č.j. 17 C
14/2011-99 opětovně žalobu zamítl a rozhodl, že žádnému z účastníků se
nepřiznává náhrada nákladů řízení. Po zhodnocení všech důkazů, došel soud
prvního stupně k závěru, že žalobce neprokázal, že by se žalovaná vůči němu
dopustila jednání v rozporu s dobrými mravy, které by odůvodňovalo nepřiznání
výživného (ustanovení § 96 odst. 2 zákona o rodině). Soud prvního stupně
shledal důvody zvláštního zřetele hodné pro nepřiznání náhrady nákladů řízení
(podle ustanovení § 150 o. s. ř.), neboť uložením této povinnosti by došlo ke
snížení finančních prostředků, ze kterých je žalobce povinen poskytovat
žalované výživné a žalovaná měla v řízení výhodnější postavení, neboť důkazní
břemeno nesl žalobce.
K odvolání žalobce (ve věci samé) a k odvolání žalované (do výroku o nákladech
řízení) Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 6. 5. 2015 č.j. 12 Co
416/2014-151 výrok o zamítnutí návrhu žalobce potvrdil, výrok o nákladech
řízení změnil tak, že žalobce je povinen zaplatit žalované 38.901,50 Kč k rukám
advokátky JUDr. Naděždy Paškové a zároveň uložil žalobci povinnost zaplatit
žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 8.651,50 Kč k rukám advokátky
JUDr. Naděždy Paškové. Odvolací soud se ve věci samé ztotožnil se závěrem soudu
prvního stupně, zatímco ohledně nákladů řízení neshledal na rozdíl od soudu
prvního stupně důvody zvláštního zřetele hodné pro postup podle ustanovení §
150 o. s. ř., a uložil proto žalobci, aby nahradil žalované náklady řízení před
soudem prvního stupně i odvolacím soudem podle zásady úspěchu ve věci, neboť
předmětné řízení považoval za ,,běžné“ sporné řízení. Výši účelně vynaložených
nákladů řízení posoudil odvolací soud s ohledem na to, že se nejednalo o
obvyklé posuzování změny poměrů oproti poslednímu rozhodnutí o výživném, ale
spor byl pouze o to, zda právo žalované vůči žalobci existuje, a proto
považoval odvolací soud v posuzovaném případě za přiměřenou a situaci
odpovídající tarifní hodnotu podle ustanovení § 9 odst. 3 písm. a) vyhlášky č.
177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních
služeb (advokátní tarif).
Do výroků o nákladech řízení tohoto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná
dovolání. Namítala, že odvolací soud měl při výpočtu náhrady nákladů řízení
vycházet z ustanovení § 8 odst. 2 advokátního tarifu, podle nějž se tarifní
hodnota stanoví jako pětinásobek hodnoty ročního plnění, neboť předmětem řízení
o žalobě na zrušení vyživovací povinnosti je opětující se plnění (nejde o
určovací žalobu). Odvolací soud nesprávně aplikoval ustanovení § 9 odst. 3
písm. a) advokátního tarifu, které se použije pouze v případě, kdy tarifní
hodnotu plnění či věci nelze určit. Při řešení této otázky procesního práva se
odvolací soud dle žalované odchýlil od ,,převažující rozhodovací praxe soudů“ a
od rozhodovací praxe Ústavního soudu. Ustavní soud ve svém rozhodnutí III. ÚS
3514/13 ze dne 22. 4. 2014 a rozhodnutí III. ÚS 1199/14 ze dne 11. 9. 2014
považoval za správný postup odvolacího soudu, který v řízení o zrušení
vyživovací povinnosti stanovil povinnost k náhradě nákladů řízení podle
ustanovení § 8 odst. 2 advokátního tarifu. Žalovaná dále nesouhlasila s tím, že
odvolací soud aplikoval ustanovení § 9 odst. 3 písm. a) advokátního tarifu v
souvislosti s institutem dobrých mravů, když takový postup nemá oporu ani v
zákoně, ani ve faktických majetkových poměrech žalobce. Přípustnost dovolání
podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovozovala dovolatelka z toho,
že jí byla odepřena náhrada nákladů řízení ve výši 122.694,- Kč. Žalovaná
navrhla, aby dovolací soud změnil výrok I. b) napadeného rozhodnutí tak, že
žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku
140.420,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí a výrok II.
odvolacího soudu tak, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě
nákladů odvolacího řízení částku 29.826,50 Kč do tří od právní moci tohoto
rozhodnutí.
Žalobce považoval dovolání žalované za nepřípustné podle ustanovení § 238 odst.
1 písm. a) o.s.ř., neboť ,,z hlediska merita věci“ jde o věc upravenou v části
druhé občanského zákoníku, a proto platí, že není-li dovolání přípustné ve věci
samé, nemůže být přípustné ani proti nákladovým výrokům. Odvolací soud se dle
žalobce při stanovení náhrady nákladů řízení neodchýlil od ustálené rozhodovací
praxe soudů. V rozhodnutí Ústavního soudu č.j. III. ÚS 1199/14 ze dne 11. 9.
2014 šlo o snížení výživného a z rozhodnutí Ústavního soudu č.j. III. ÚS
3514/13 ze dne 22. 4. 2014 nelze dovozovat, že v případě řízení o zrušení
vyživovací povinnosti se aplikuje ustanovení § 8 odst. 2 advokátního tarifu,
neboť Ústavní soud ústavní stížnost odmítl proto, že nepřipustil meritorní
přezkum rozhodnutí o nákladech řízení, nikoliv proto, že by se ztotožnil s
právním názorem obecných soudů. Dále žalobce poukázal na to, že odvolací soud
svým rozhodnutím navázal na svou ustálenou rozhodovací praxi, když již ve svém
dřívějším rozhodnutí (č.j. 10 Co 976/2005) stanovil, že v řízení o zrušení
vyživovací povinnosti ,,je zcela nepochybné, že předmět řízení zde (primárně)
nenaplňuje spor o opětující se plnění na dobu neurčitou, nýbrž spor o zánik
právního (zde rodinně právního) vztahu (zánik vyživovací povinnosti pro
tvrzenou existenci právně rozhodné skutečnosti)“, a proto by jakýkoliv jiný
způsob výpočtu odměny advokáta byl v rozporu se zásadou předvídatelnosti
rozhodnutí. Žalobce navíc před zahájením řízení vycházel při stanovení nákladů
řízení z paušální vyhlášky (č. 484/2000 Sb.), jejíž zrušení nemohl předvídat a
dále setrval na svém tvrzení, že vzhledem k chování žalované mu neměla být
povinnost nahradit náklady řízení vůbec uložena. Žalobce se ztotožnil se
závěrem odvolacího soudu o aplikaci ustanovení § 9 odst. 3 advokátního tarifu,
neboť řízení bylo zahájeno určovací žalobou, u níž byl naléhavý právní zájem
presumován (objektivně je dán vždy) a navrhl, aby dovolací soud dovolání
žalované odmítl a pokud jej neodmítne, aby dovolání zamítl.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu
bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení
§ 240 odst. 1 občanského soudního řádu a že věc je třeba i v současné době -
vzhledem k tomu, že řízení v projednávané věci bylo zahájeno v době před 1. 1.
2014 - posoudit (srov. Čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.) podle zákona č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, účinném do 31.
12. 2013, se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.).
V projednávané věci bylo pro rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení
významné vyřešení právní otázky, zda je žaloba na zrušení vyživovací povinnosti
pro nesoulad dalšího poskytování výživného s dobrými mravy, určovací žalobou
nebo žalobou na plnění. Jedná se přitom o otázku vyplývající z aplikace
procesního práva (občanského soudního řádu), takže skutečnost, že se tak děje v
řízení, kde proti meritornímu rozsudku dovolání přípustné není (srov. § 238
odst. 1 písm. a) o. s. ř.) je nerozhodná (srov. též usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 19. 12. 2013 sp. zn. 30 Cdo 1510/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek pod číslem 39/2014). Vzhledem k tomu, že tato otázka
procesního práva dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena, dospěl
Nejvyšší soud České republiky k závěru, že dovolání žalované je podle
ustanovení § 237 o.s.ř. přípustné.
Žalobou (návrhem na zahájení řízení) lze uplatnit, aby bylo rozhodnuto zejména
o splnění povinnosti, která vyplývá ze zákona, z právního vztahu nebo z
porušení práva; o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na
tom naléhavý právní zájem (k tomu srov. ustanovení § 80 písm. b), c) o.s.ř.).
Výživné nelze přiznat, jestliže by to bylo v rozporu s dobrými mravy (§ 96
odst. 2 zákona o rodině).
Vyživovací závazek mezi rodiči a dětmi je zvláštním druhem zaopatřovacího
závazku, jehož předmětem je zvláštní druh majetkového plnění (výživné).
Vyživovací povinnost rodičů vůči dětem vzniká ex lege založením rodinněprávního
statusového poměru rodič – dítě. K základním předpokladům pro uplatnění
vyživovací povinnosti rodičů k dětem patří 1) stav odkázanosti na výživu ze
strany dítěte, 2) schopnosti, možnosti a majetkové poměry rodičů umožňující
plnit výživné, 3) soulad poskytování výživného s dobrými mravy. Také zánik
tohoto vyživovacího závazku nastává ze zákona, přičemž podle možnosti obnovení
vyživovací povinnosti je třeba rozlišovat jeho absolutní a relativní zánik.
Absolutní zánik nastává smrtí povinného nebo oprávněného. Relativně vyživovací
závazek mezi rodiči a dětmi zaniká nabytím schopnosti dítěte samo se živit,
ztrátou schopnosti rodiče poskytovat výživné, nebo nesouladem poskytování
výživného s dobrými mravy. S ohledem na to, že vznik a zánik vyživovacího
závazku nastává přímo ze zákona, rozhoduje-li soud o výživném, činí tak
rozhodnutím, které má deklaratorní povahu, tedy prohlašuje k jakému okamžiku
právo či povinnost zanikla.
V posuzovaném případě byla mezi účastníky sporná otázka, zda měl odvolací soud
při stanovení náhrady nákladů řízení vycházet z toho, že žaloba na zrušení
vyživovací povinnosti pro nesoulad dalšího poskytování výživného s dobrými
mravy, je žalobou na plnění (ustanovení § 80 písm. b) o.s.ř.) nebo určovací
žalobou (ustanovení § 80 písm. c) o. s. ř.), neboť předmět řízení, který je
vymezen žalobou, je základním východiskem pro výpočet náhrady nákladů řízení.
Žalobou na plnění se žalobce domáhá toho, aby soud uložil žalovanému splnění
povinnosti, která mu vyplývá ze zákona, z právního vztahu nebo z porušení
práva. Určovací žalobou se žalobce domáhá, aby bylo určeno buď, že je tu právní
vztah nebo právo, nebo že tu právní vztah nebo právo není a to v případě, kdy
je na jejím vydání dán naléhavý právní zájem žalobce. Podle závěrů dlouhodobě
ustálené soudní praxe pravomocný rozsudek o žalobě na určení, zda tu právo nebo
právní vztah je nebo není (ustanovení § 80 písm. c) o. s. ř.), nevytváří –
zásadně – překážku věci rozsouzené pro žalobu na plnění (ustanovení § 80 písm.
b) o. s. ř.) vycházející ze stejného skutkového základu (ze stejného skutku);
tuto překážku tvoří jen ve vztahu k nové žalobě na určení. Naopak platí, že
pravomocný rozsudek o žalobě na plnění vytváří z hlediska identity předmětu
řízení překážku věci rozsouzené pro řízení o žalobě na určení, zda tu právo
nebo právní vztah je nebo není, vycházející z téhož skutkového základu (ze
stejného skutku). Je tomu tak proto, že (pravomocný) rozsudek o žalobě na
plnění v sobě zahrnuje (ať již výslovně nebo mlčky) kladné nebo záporné řešení
otázky (ne)existence práva nebo právního vztahu, jež by měla být postavena
najisto určovací žalobou, a staví tedy na stejném skutkovém základě (na stejné
části skutku) jako žaloba určovací (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 25. 6. 2014 sp. zn. 31 Cdo 2740/2012, uveřejněný ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek pod číslem 82, ročník 2014, nebo rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 18. 10. 2011 sp. zn. 26 Cdo 644/2011).
Podle předmětu řízení, který je vymezen v žalobním návrhu, lze rozlišit několik
druhů řízení o výživném pro zletilé dítě. Předně jde o žalobu, kterou se
zletilé dítě domáhá toho, aby soud uložil rodičům povinnost poskytovat mu
výživné. V tomto případě jde o žalobu na plnění (výživné) s tím, že pravomocný
rozsudek o této žalobě v sobě zahrnuje řešení otázky existence práva a
povinnosti (vyživovacího závazku). Žalobou na plnění se zahajuje také řízení,
jehož předmětem je snížení nebo zvýšení výživného. Domáhá-li se však rodič, aby
soud rozhodl o tom, že zletilému dítěte již právo na poskytování výživného
nenáleží (tedy, že právo zletilého dítěte na výživné relativně zaniklo pro jeho
schopnost samo se živit, nebo pro rozpor dalšího poskytování výživného s
dobrými mravy), jde o určovací žalobu, neboť v takovém případě není předmětem
řízení plnění (výživné), ale pouze existence vyživovacího závazku.
Z výše uvedeného vyplývá, že odvolací soud postupoval správně, když při
stanovení náhrady nákladů řízení vycházel z toho, že předmětem řízení o zrušení
vyživovací povinnost je určení, zda tu je právní vztah nebo právo. Ohledně
tvrzení žalované o rozporu rozhodnutí odvolacího soudu s právním názorem
Ústavního soudu vyjádřeném v jeho usnesení ze dne 22. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS
3514/13 a usnesení ze dne 11. 9. 2014 sp. zn. III. ÚS 1199/14, se dovolací soud
ztotožnil s námitkou žalobce o tom, že v těchto rozhodnutích Ústavní soud
ústavní stížnost odmítl proto, že nepřipustil meritorní přezkum rozhodnutí o
nákladech řízení, nikoliv proto, že by se ztotožnil s právním názorem obecných
soudů o aplikaci ustanovení § 8 odst. 2 advokátního tarifu v řízení o zrušení
vyživovací povinnosti.
Rozhodnutí odvolacího soudu ve výrocích o náhradě nákladů řízení přesto není
správné.
Odvolací soud měl při rozhodování o výši náhrady nákladů řízení žalované, která
měla ve věci plný úspěch a která proto má – jak vyplývá z ustanovení § 142
odst. 1 a § 224 odst. 1 o. s. ř. - vůči žalobci právo na náhradu nákladů
potřebných k účelnému uplatňování práva, které jí vznikly v řízení u soudu
prvního stupně a v řízení odvolacím, přihlédnout k tomu, že výše odměny za
zastupování advokátem má být určena podle sazeb stanovených paušálně pro řízení
v jednom stupni zvláštním právním předpisem (§ 151 odst. 2 část věty první před
středníkem o. s. ř.), neboť nejde o přiznání náhrady nákladů řízení podle
ustanovení § 147 nebo § 149 odst. 2 o. s. ř. a ani okolnosti případu v
projednávané věci neodůvodňují, aby bylo postupováno podle ustanovení
zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně, tj. podle ustanovení § 6 a
následujících vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách
advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších
předpisů (srov. § 151 odst. 2 část věty první za středníkem o. s. ř.). Protože
vyhláška č. 484/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), která upravovala sazby
odměny za zastupování účastníka advokátem stanovené paušálně pro řízení v
jednom stupni, byla nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013 č. 116/2013 Sb.
dnem 7. 5. 2013 zrušena, měl odvolací soud za této situace určit pro účely
náhrady nákladů řízení paušální sazbu odměny pro řízení v jednom stupni s
přihlédnutím k povaze a okolnostem projednávané věci a ke složitosti
(obtížnosti) právní služby poskytnuté advokátem; tomu odpovídá sazba ve výši
15.000,- Kč jak pro řízení u soudu prvního stupně, tak pro řízení odvolací.
Kromě takto stanovené odměny za zastupování advokátem spočívají náklady
žalované v řízení u soudu prvního stupně ve 12 paušálních částkách náhrady
výdajů ve výši 300,- Kč (srov. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění
pozdějších předpisů), v náhradě za promeškaný čas v rozsahu 32 půlhodin po
100,- Kč (srov. § 14 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších
předpisů) a v odvolacím řízení ve 3 paušálních částkách náhrady výdajů ve výši
300,- Kč. Náhrada za daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3, § 151 odst. 2 věta
druhá o.s.ř.) k nákladům žalované nepatří, neboť zástupkyně žalované JUDr.
Naděžda Pašková v rozporu s ustanovením § 14a odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb.
neprokázala, že je plátcem daně z přidané hodnoty.
Protože odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů řízení nesprávně a protože
dosavadní výsledky řízení ukazují, že je možné o této náhradě rozhodnout,
Nejvyšší soud České republiky rozsudek odvolacího soudu ve výrocích o náhradě
nákladů řízení změnil tak, že žalobci uložil povinnost zaplatit žalované na
náhradě nákladů řízení 21.800,- Kč a na náhradě nákladů odvolacího řízení
15.900,- Kč [§ 243d písm. b) o. s. ř.].
Při rozhodování o výši náhrady nákladů řízení dovolací soud přihlédl k tomu, že
výše odměny má být určena podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom
stupni zvláštním právním předpisem (§ 151 odst. 2 část věty první před
středníkem o.s.ř.), neboť nejde o přiznání náhrady nákladů řízení podle
ustanovení § 147 nebo § 149 odst. 2 o.s.ř. a ani okolnosti případu v
projednávané věci neodůvodňují, aby bylo postupováno podle ustanovení
zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (§ 151 odst. 2 část věty
první za středníkem o.s.ř.). Vyhláška č. 484/2000 Sb. (ve znění pozdějších
předpisů), která upravovala sazby odměny advokáta stanovené paušálně pro řízení
v jednom stupni, však byla nálezem Ústavního soudu ze dne 17.4.2013 č. 116/2013
Sb. dnem 7.5.2013 zrušena. Nejvyšší soud České republiky za této situace určil
pro účely náhrady nákladů dovolacího řízení paušální sazbu odměny pro řízení v
jednom stupni s přihlédnutím k povaze a okolnostem projednávané věci a ke
složitosti (obtížnosti) právní služby poskytnuté advokátem ve výši 500,- Kč.
Kromě této paušální sazby odměny advokáta vznikly žalobci náklady spočívající v
paušální částce náhrady výdajů ve výši 300,- Kč (srov. § 13 odst. 3 vyhlášky č.
177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů). Vzhledem k tomu, že advokátka Mgr.
Markéta Vítová osvědčila, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží k
nákladům, které žalobci za dovolacího řízení vznikly, rovněž náhrada za daň z
přidané hodnoty ve výši 168,- Kč (§ 137 odst. 3, § 151 odst. 2 věta druhá
o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. června 2016
JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D.
předseda senátu