26 Cdo 644/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Pavlíny
Brzobohaté, ve věci žalobkyně Ing. H. M., bytem v Č., zastoupené JUDr.
Vladimírem Folprechtem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Zahradní 8,
proti žalovanému statutárnímu městu České Budějovice, se sídlem v Českých
Budějovicích, náměstí Přemysla Otakara II. č. 1, 2, o určení neplatnosti části
zápočtu, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 14 C
176/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých
Budějovicích ze dne 11. listopadu 2010, č. j. 19 Co 2306/2010-114, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobkyně se původně domáhala určení neplatnosti „úkonu jednostranně
zvyšovaného nájemného od 1. 1. 2007 do 31. 12. 2009, včetně oznámení o
jednostranném zvýšení nájemného ze dne 4. 9. 2009 s platností od 1. 1. 2010“ (dále jen „určení neplatnosti jednostranného zvýšení nájemného“, resp. „jednostranné zvýšení nájemného“), z „bytu Č.“
(dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“, a „předmětný dům“, resp. „dům“). Současně požadovala, aby jí žalovaný zaplatil částku 43.028,20 Kč jako rozdíl
mezi tím, co by mu příslušelo na nájemném z předmětného bytu v období od 1. ledna 2007 do 31. května 2010 nebýt jednostranného zvýšení nájemného, a tím, co
se mu skutečně (od žalobkyně) dostalo na základě zápočtů na zvýšené nájemné z
předplatného v částce 470.000,- Kč, jež mu
pro tyto účely poskytla na základě smlouvy o půjčce ze dne 12. dubna 2001 (dále
jen „Smlouva o půjčce“). Podáním ze dne 29. června 2010 žalobu změnila tak, že se napříště domáhala
určení, že „zápočty splátek žalovaného plynoucí ze smlouvy o půjčce ze dne 12. 4. 2001 proti úhradám nájemného určeného nájemní smlouvou z 1. 7. 2001 jsou v
rozsahu,
v němž převyšují částku 2.187,50 Kč za měsíc, neplatné“ (dále též jen
„požadované určení“). Ohledně zaplacení částky 43.028,20 Kč vzala žalobu zpět. Okresní soud v Českých Budějovicích (soud prvního stupně) nejprve usnesením
vyhlášeným při jednání dne 9. července 2010 změnu žaloby připustil a poté
rozsudkem ze dne 9. července 2010, č. j. 14 C 176/2009-92, zastavil (v důsledku
zpětvzetí žaloby) řízení o zaplacení částky 43.028,20 Kč (výrok I.), rozhodl o
vrácení části soudního poplatku (výrok II.), vyhověl žalobě na požadované
určení (výrok III.) a rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok IV.). Z provedených důkazů vzal především za zjištěno, že žalovaný (vlastník
předmětného domu) čerpal na výstavbu domu od roku 1999 dotace z prostředků
státního rozpočtu, že podmínkou pro čerpání této dotace byl závazek, že po dobu
dvaceti let od kolaudace nepřevede dům nebo v něm situované byty do vlastnictví
jiného subjektu a že do uplynutí této doby zajistí, že uvedené byty budou
užívány k nájemnímu bydlení a nájemné
v nich dosáhne maximální výše věcně usměrněného nájemného podle obecně
závazných předpisů. Dále zjistil, že na základě smlouvy o půjčce ze dne 12. dubna 2001 (dále opět jen „Smlouva o půjčce“) žalobkyně poskytla žalovanému
půjčku v částce 470.000,- Kč,
že ve Smlouvě o půjčce se žalovaný rovněž zavázal, že uzavře s žalobkyní
nájemní smlouvu k předmětnému bytu a vrátí jí poskytnutou půjčku formou
pravidelných měsíčních splátek ve výši odpovídající měsíčnímu nájemnému a
úhradám za služby z bytu, a že o způsobu vrácení poskytnuté půjčky se účastníci
ve Smlouvě o půjčce dohodli tak, že měsíční splátky půjčky budou započítávány
jednostranným projevem vůle žalovaného na vyúčtované nájemné a úhrady za služby
z bytu. Vzal rovněž za zjištěno, že žalovaný jako pronajímatel a žalobkyně jako
nájemkyně uzavřeli dne 1.
července 2001 smlouvu o nájmu předmětného bytu na
dobu neurčitou, že podle uvedené smlouvy činilo měsíční nájemné z bytu 2.187,50
Kč
a že žalovaný počínaje rokem 2007 každoročně zvyšoval nájemné z předmětného
bytu podle zákona č. 107/2006 Sb., o jednostranném zvyšování nájemného z bytu
(dále jen „zákon č. 107/2006 Sb.“). Na tomto skutkovém základě soud prvního stupně především dovodil, že žalobkyně
má – z důvodů rozvedených v odůvodnění jeho rozsudku – naléhavý právní zájem na
požadovaném určení (§ 80 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád,
ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o.s.ř.“). Poté rovněž dovodil, že
nájemné z předmětného bytu nelze jednostranně zvyšovat podle zákona č. 107/2006
Sb., neboť tento zákon se nevztahuje na nájemné v bytech, jejichž výstavba nebo
dostavba byla povolena po 30. červnu 1993
a na jejichž financování byla obcím poskytnuta dotace ze státního rozpočtu nebo
ze státních fondů na výstavbu nájemních bytů, a to po dobu platnosti podmínek
poskytnuté dotace
(§ 1 odst. 2 písm. d/ zákona č. 107/2006 Sb.). Uzavřel, že zápočty pohledávek
žalovaného na nájemném z bytu na pohledávky žalobkyně ze Smlouvy o půjčce jsou
proto neplatné v části přesahující částku 2.187,50 Kč měsíčně. S ohledem na to
žalobě na požadované určení vyhověl. K odvolání žalovaného Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací
rozsudkem ze dne 11. listopadu 2010, č. j. 19 Co 2306/2010-114, citovaný
rozsudek soudu prvního stupně změnil v napadeném výroku III. tak, že žalobu na
požadované určení zamítl; současně rozhodl o nákladech řízení účastníků před
soudy obou stupňů. Odvolací soud se ztotožnil se zjištěným skutkovým stavem, avšak na jeho základě
dospěl k odlišnému právnímu názoru ohledně existence naléhavého právního zájmu
žalobkyně na požadovaném určení (§ 80 písm. c/ o. s. ř.). V této souvislosti
zdůraznil,
že mezi účastníky je sporná především otázka výše nájemného z bytu, resp. platnosti jeho jednostranného zvýšení ze strany žalovaného. Způsobilým
prostředkem pro řešení této otázky je žaloba na určení neplatnosti zvýšení
nájemného ve smyslu § 3 odst. 6 zákona č. 107/2006 Sb., kterou však žalobkyně
nepodala. Nadto konstatoval, že k zániku závazku započtením nedochází
automaticky, jestliže se pohledávky setkaly, ale na základě jednostranného nebo
dvoustranného právního úkonu – dohody (§ 580 zákona č. 40/1964 Sb., občanský
zákoník, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „obč. zák.“). K započtení
podle § 580 obč. zák. je tudíž třeba, aby jeden z účastníků učinil, byť ústní
formou, projev vůle adresovaný druhému účastníku a směřující k započtení, z
něhož musí být zřejmé, jaká pohledávka a v jaké výši se uplatňuje k započtení
proti pohledávce druhého z účastníků; tento projev vůle (právní úkon) současně
musí vyhovovat obecným náležitostem právních úkonů podle § 34 a násl. obč. zák.
Uzavřel, že jelikož z obsahu spisu nevyplynulo,
že by žalovaný učinil ve vztahu k žalobkyni právní úkon (projev vůle) směřující
k započtení pohledávek ze zvýšeného nájemného na její pohledávky ze Smlouvy o
půjčce, nemůže mít žalobkyně i z tohoto důvodu naléhavý právní zájem na
požadovaném určení ve smyslu § 80 písm. c/ o. s. ř.; požadované určení totiž
není způsobilé odstranit stav nejistoty v právních vztazích účastníků. Za této
situace rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku III. změnil tak, že
žalobu na požadované určení zamítl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost
opřela o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. Uplatněné dovolací námitky
podřadila pod dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. a/, b/ a odst. 3 o. s. ř. V dovolání především vyjádřila přesvědčení, že má naléhavý právní zájem na
požadovaném určení ve smyslu § 80 písm. c/ o.s.ř. Podle jejího mínění je tomu
tak proto, že nemohla podat žalobu na určení neplatnosti zvýšení nájemného
podle § 3 odst. 6 zákona č. 107/2006 Sb., neboť zmíněný zákon se nevztahuje na
nájemné z předmětného bytu, jehož výstavba byla povolena
po 30. červnu 1993 a na jehož financování byla obci poskytnuta dotace ze
státního rozpočtu, a to po dobu platnosti podmínek poskytnuté dotace (§ 1 odst. 2 písm. d/ zákona č. 107/2006 Sb.). Měla za to, že se nemohla domáhat ani
vrácení půjčky ze Smlouvy o půjčce prostřednictvím žaloby na plnění a že tudíž
jedině požadované určení je způsobilé odstranit stav nejistoty mezi stranami
sporu. Dále namítla, že podle obsahu spisu nemá v podstatné části oporu v
provedeném dokazování skutkové zjištění, že v řízení nebylo prokázáno, že mezi
účastníky dochází k zápočtům vzájemných pohledávek. V této souvislosti rovněž
zdůraznila, že soud prvního stupně vycházel ze shodných tvrzení účastníků
podle § 120 odst. 4 o. s. ř., že takové zápočty jsou prováděny, přičemž bylo
sporné jen to, v jaké výši je lze provádět. Jestliže tedy odvolací soud měl
pochybnosti o uskutečnění těchto zápočtů, bylo jeho povinností tuto skutečnost
stranám sporu sdělit, popřípadě doplnit dokazování nebo zrušit rozhodnutí soudu
prvního stupně a věc mu vrátit k dalšímu řízení. Jestliže takto nepostupoval,
zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k
dalšímu řízení. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že
dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§ 240
odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§
241 odst. 1 a 4 o. s. ř.),
a je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., neboť směřuje proti
rozsudku, jímž odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci
samé. Podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího
soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými
dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení
§ 242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout
k vadám řízení uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229
odst. 3 o. s. ř. (existence těchto vad nebyla namítána a uvedené vady
nevyplynuly ani z obsahu spisu), jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít
za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.). Tyto vady dovolatelka namítla. Dovolací soud se však v tomto případě nejdříve
zabýval otázkou naplněnosti dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.
posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud
posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo
právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný
skutkový stav nesprávně aplikoval.
Vzhledem k obsahové konkretizaci uplatněného dovolacího důvodu podle § 241a
odst. 2 písm. b/ o. s. ř. a k právním závěrům přijatým odvolacím soudem půjde o
posouzení správnosti právního názoru, že žalobkyně nemá na požadovaném určení
naléhavý právní zájem ve smyslu § 80 písm. c/ o. s. ř.
Podle ustálené judikatury existence naléhavého právního zájmu na žádaném určení
podle § 80 písm. c/ o. s. ř. (a proto i v konkrétním případě tvrdit a dokazovat
skutečnosti, z nichž jeho existence vyplývá) je u určovací žaloby nezbytnou
podmínkou její přípustnosti. Žalobce má právní zájem na žádaném určení,
jestliže by bez tohoto určení bylo ohroženo jeho právo nebo právní vztah, na
němž je zúčastněn, nebo jestliže by se jeho postavení bez tohoto určení stalo
nejistým. Ke vzniku žalobcova právního zájmu na určení stačí takové chování
žalovaného, které nasvědčuje jeho úmyslu porušit právo žalobce nebo způsobit mu
újmu na jeho právním postavení. Určovací žaloba je tedy prostředkem umožňujícím
poskytnutí ochrany právního postavení žalobce dříve, než toto jeho postavení
bylo porušeno, takže jejím cílem je zásadně poskytnutí preventivní ochrany.
Naopak podmínka naléhavého právního zájmu nebude splněna, jestliže požadované
určení neodstraní stav ohrožení práva nebo nezjedná efektivně jistotu v
dotčeném právním vztahu. Jestliže soud dospěje k závěru o nedostatku naléhavého
právního zájmu na určení, zamítne žalobu, aniž by se současně zabýval meritem
věci. Nedostatek doložení naléhavého právního zájmu je tedy samostatným a
prvořadým důvodem, pro který nemůže určovací žaloba obstát a který sám o sobě
bez dalšího vede k jejímu zamítnutí. Tyto teze mají oporu např. v rozsudku
bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 24. února 1971, sp. zn. 2 Cz 8/71,
uveřejněném pod č. 17 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1972,
dále v rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. listopadu 1993, sp. zn. 7 Cdo
63/92, uveřejněném pod č. 11 v sešitu č. 3 z roku 1994 Bulletinu Vrchního soudu
v Praze, či v rozsudcích Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. února
1997, sp. zn. 3 Cdon 1097/96, a ze dne 27. března 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96,
uveřejněných pod č. 20 a 21 v sešitu č. 3 z roku 1997 časopisu Soudní
judikatura. Lze však dále poukázat rovněž na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
2. dubna 2001, sp. zn. 22 Cdo 2147/99, uveřejněný pod č. 68 v sešitě č. 10 z
roku 2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či na nález Ústavního soudu
České republiky ze dne 20. června 1995, sp. zn. III. ÚS 17/95, uveřejněný pod
č. 35 ve svazku 3, ročník 1995 – I. díl Sbírky nálezů a usnesení Ústavního
soudu České republiky. Uvedené závěry však neplatí bezvýhradně. Prokáže-li
totiž žalobce, že má naléhavý právní zájem na tom, aby bylo určeno určité právo
nebo právní vztah, nelze mu určovací žalobu odepřít. Za nedovolenou
– při možnosti žaloby na plnění – lze určovací žalobu pokládat jen tam, kde
neslouží potřebám praktického života, tudíž tam, kde spor mezi účastníky řízení
neodstraňuje a naopak vede k dalšímu (zbytečnému) množení sporů mezi nimi.
Jestliže se určením, že tu právní vztah nebo právo je či není, vytvoří pevný
právní základ pro právní vztahy účastníků sporu (a předejde se tak žalobě o
plnění), je určovací žaloba přípustná i přesto, že je možná také žaloba na
splnění povinnosti podle § 80 písm. b/ o. s. ř. (srov. např. již zmíněný
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. března 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96, a
dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2001, sp. zn. 20 Cdo
450/2000, uveřejněný pod č. 51 v sešitě č. 3 z roku 2002 časopisu Soudní
judikatura).
Pro úplnost zbývá dodat, že podle závěrů dlouhodobě ustálené soudní
praxe pravomocný rozsudek o žalobě na určení, zda tu právo nebo právní vztah je
nebo není (§ 80 písm. c/ o. s. ř.), nevytváří – zásadně – překážku věci
rozsouzené pro žalobu na plnění (§ 80 písm. b/ o. s. ř.) vycházející ze
stejného skutkového základu (ze stejného skutku); tuto překážku tvoří jen ve
vztahu k nové žalobě na určení. Naopak platí, že pravomocný rozsudek o žalobě
na plnění vytváří z hlediska identity předmětu řízení překážku věci rozsouzené
pro řízení o žalobě na určení, zda tu právo nebo právní vztah je nebo není,
vycházející z téhož skutkového základu (ze stejného skutku). Je tomu tak proto,
že (pravomocný) rozsudek o žalobě na plnění v sobě zahrnuje (ať již výslovně
nebo mlčky) kladné nebo záporné řešení otázky (ne)existence práva nebo právního
vztahu, jež by měla být postavena najisto určovací žalobou, a staví tedy na
stejném skutkovém základě (na stejné části skutku) jako žaloba určovací (srov.
např. Handl, V. - Rubeš, J. a kol., Občanský soudní řád, Komentář, Panorama
Praha 1985, I. díl, str. 709, a v soudní praxi např. usnesení Ústavního soudu
ze 7. ledna 1994, sp. zn. IV. ÚS 2/93, uveřejněné ve Sbírce nálezů a usnesení
Ústavního soudu České republiky, svazku 2, části II., pod číslem 5, a usnesení
Nejvyššího soudu České republiky z 12. prosince 2001, sp. zn. 20 Cdo 2931/99,
uveřejněné pod č. 85 v sešitě č. 10 z roku 2003 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, z 8. září 2005, sp. zn. 26 Cdo 540/2005, a z 15. února 2010, sp.
zn. 26 Cdo 591/2009).
V posuzovaném případě se dovolací soud ztotožňuje s názorem, že jediným
prostředkem, který je způsobilý zjednat jistotu v dotčeném právním vztahu, je
žaloba na určení neplatnosti zvýšení nájemného podle § 3 odst. 6 zákona č.
107/2006 Sb., kterou však dovolatelka (v tříměsíční prekluzivní lhůtě – srov.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. března 2011, sp. zn. 26 Cdo 2171/2009)
nepodala. Z řečeného vyplývá, že žaloba v dané věci (kterou se dovolatelka
domáhala jiného určení) postrádá preventivní charakter, neboť – s přihlédnutím
k povaze požadovaného určení – není způsobilá eliminovat stav ohrožení práva či
nejistoty v právních vztazích účastníků a předejít tak vzniku dalších soudních
sporů mezi nimi. Lze uzavřít, že odvolací soud se neodchýlil od výše uvedené
judikatury, dovodil-li, že žalobkyně nemá na požadovaném určení naléhavý právní
zájem ve smyslu § 80 písm. c/ o. s. ř.; jeho rozhodnutí je výrazem standardní
soudní praxe.
Lze uzavřít, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího
důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. a jeho obsahové konkretizace
správný. Nemá-li dovolatelka z vyložených důvodů na požadovaném určení naléhavý
právní zájem podle § 80 písm. c/ o. s. ř., přichází v úvahu jedině zamítnutí
žaloby (bez toho, že by se soud současně zabýval meritem věci). Proto dovolací
soud, aniž se – pro nadbytečnost – zabýval otázkou naplněnosti dovolacích
důvodů podle § 241a odst. 2 písm. a/, odst. 3 o. s. ř., dovolání
podle § 243b odst. 2 věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5
větu první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, § 142 odst. 1 o. s. ř. a o
skutečnost, že žalobkyni nevznikly v dovolacím řízení žádné prokazatelné
náklady, na jejichž náhradu by jinak měla proti dovolateli právo.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. října 2011
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu