26 Cdo 2171/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc.
JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Marie Rezkové
ve věci žalobce M. S., zastoupeného JUDr. Svatavou Němcovou, advokátkou se
sídlem Praha 2, Chodská 30, proti žalovanému Ing. V. S., zastoupenému JUDr.
Marcelou Šancovou, advokátkou se sídlem Praha 1, Petrská 1133/6, o určení
neplatnosti jednostranného zvýšení nájemného, vedené u Obvodního soudu pro
Prahu 1 pod sp. zn. 23 C 106/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 20. června 2008, č. j. 14 Co 175/2008-39, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení
částku 3.960,- Kč, k rukám JUDr. Marcely Šancové, advokátky se sídlem Praha 1,
Petrská 1133/6, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Obvodní soud pro Prahu 1 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 3. 12. 2007, č.
j. 23 C 106/2007-24, zamítl žalobu na určení, že jednostranné zvýšení nájemného
z bytové jednotky č. 8, ve 4. patře domu na adrese P., B. 733/21 (dále jen
„předmětný byt“, resp. „byt“ a předmětný dům), učiněné oznámením o
jednostranném zvýšení nájemného ze dne 11. 9. 2006 (dále též jen „Oznámení“),
je neplatné; dále rozhodl o nákladech řízení. Po provedeném dokazování vzal
zejména za prokázáno, že žalobci (nájemci předmětného bytu) bylo dne 3. 10.
2006 doručeno písemné oznámení o nové výši nájemného ze dne 11. 9. 2006,
podepsané jménem žalovaného (v té době správce předmětného domu), že žalobce s
novou výší nájemného nesouhlasil a reklamoval zvýšení dopisem ze dne 21. 11.
2006, adresovaným a doručeným správci domu, že poté podal žalobu na neplatnost
zvýšení nájemného, v níž jako žalovaného označil správce domu, že řízení o ní
bylo pravomocně zastaveno pro zpětvzetí žaloby, že v té době byla v katastru
nemovitostí jako vlastnice předmětného domu zapsána E. S., že podal další
žalobu vůči jmenované, že řízení o této druhé žalobě bylo rovněž pravomocně
zastaveno (pro zpětvzetí žaloby), a že žaloba v dané věci byla podána dne 9. 8.
2007. Na tomto skutkovém podkladě dospěl k závěru, že tato žaloba byla podána
po lhůtě stanovené v § 3 odst. 6 zákona č. 107/2006 Sb., o jednostranném
zvyšování nájemného z bytu a o změně zákona č. 40/1964, občanský zákoník, ve
znění před novelou provedenou zákonem č. 150/2009 Sb. (dále jen „zákon č.
107/2006 Sb.“), z něhož vyplývá, že pokud nájemce nesouhlasí s jednostranným
zvýšením nájemného, je oprávněn ve lhůtě tří kalendářních měsíců od doručení
oznámení pronajímatele o jednostranném zvýšení nájemného podat žalobu k soudu
na určení neplatnosti zvýšení nájemného. V dané věci tato lhůta marně uplynula
dnem 31. 1. 2007; skutečnost, že žalobce podal předtím žalobu vůči správci
domu, kterou poté vzal zpět, nemá právní účinky na zachování lhůty. Z těchto
důvodů nebylo možné žalobu věcně projednat.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 20. 6.
2008, č. j. 14 Co 175/2008-39, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a
rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Ztotožnil se s skutkovými zjištěními
soudu prvního stupně i s jeho právním posouzením běhu lhůty dle ustanovení § 3
odst. 6 zákona č. 107/2006 Sb., a otázky včasnosti podané žaloby. Konstatoval,
že zákon v některých případech stanoví lhůtu pro uplatnění určitých práv s tím,
že právo, které nebylo uplatněno ve lhůtě, zaniká (tzv. prekluze). Má-li právo
zaniknout prekluzí, musí to být v právním předpise stanoveno, zpravidla se
používá dovětek „jinak právo zanikne“, ale skutečnost, že jde o lhůtu propadnou
lze slovně vyjádřit i jinak (jak bylo v soudní praxi vyloženo např. ohledně
lhůt stanovených v ustanovení § 13 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. o mimosoudních
rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů a ustanovení § 64 zákona č.
65/1965 Sb., zákoníku práce (nyní § 72 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce,
jež jsou rovněž lhůtami prekluzívními, přesto že v uvedených ustanoveních není
výslovně uvedeno „jinak právo zanikne“). Jazykovým a logickým výkladem
ustanovení § 3 odst. 6 zákona č. 107/2006 Sb. lze rovněž dospět k závěru, že
lhůta zde uvedená je lhůtou prekluzívní. Potřebný úkon pro uplatnění práva je
tedy zapotřebí učinit nejpozději poslední den lhůty, přičemž žaloba musí být
podána u soudu (nestačí ji předat poslední den lhůty na poště k doručení); k
zániku práva prekluzí, jež nastává ex lege, přihlíží soud z úřední povinnosti.
Přisvědčil proto závěru soudu prvního stupně, že lhůta k uplatnění neplatnosti
zvýšení nájemného marně uplynula dnem 31. 1. 2007, neboť žalobce podal žalobu
až dne 9. 8. 2007, a že tudíž již nebylo možné přezkoumávat platnost zvýšení
nájemného. Námitku žalobce, že lhůta byla zachována, neboť řádně pokračoval v
řízení o včas podané žalobě, o níž bylo řízení zastaveno (jelikož v den, kdy ji
vzal zpět, zároveň podal žalobu novou), neshledal důvodnou. Uvedl, že
uplatnil-li účastník u soudu svůj nárok a v zahájeném řízení řádně pokračoval,
pak po dobu řízení neběží promlčecí lhůta, nikoliv prekluzívní, přičemž navíc
nelze hovořit o řádném pokračování v řízení, jestliže bylo řízení pro
zpětvzetí návrhu zastaveno.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel
o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a uplatnil v něm dovolací důvod
podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Zásadní právní význam napadeného
rozhodnutí spatřuje v tom, že odvolací soud nesprávně dovodil, že lhůta uvedená
v ustanovení § 3 odst. 6 zákona č. 107/2006 Sb. je lhůtou prekluzívní, a že
tato otázka nebyla dosud dovolacím soudem řešena. Nesouhlasí rovněž s názorem
odvolacího soudu, že nelze hovořit o řádném pokračování v řízení, jestliže bylo
zastaveno řízení žalobou zahájené; řídil se písemným doporučením soudu, přičemž
svým jednáním současně zřetelně naznačil, že má úmysl v zahájeném řízení
pokračovat. Dále odvolacímu soudu vytýká, že nevzal v úvahu skutečnost, že
Oznámení neobsahuje zákonem kogentně stanovené náležitosti, navíc je – s
ohledem na množství chyb a nepřesností – nejasné a neurčité, a tudíž absolutně
neplatné. Nemůže tak způsobit zamýšlené účinky, i kdyby nic nenamítal. Navrhl,
aby rozhodnutí soudů obou stupňů byla zrušena a věc byla vrácena soudu prvního
stupně k dalšímu řízení. K doplnění dovolání ze dne 11. 2. 2010, jež bylo
učiněno až po uplynutí dovolací lhůty, dovolací soud s ohledem na ustanovení §
242 odst. 4 o. s. ř. nepřihlížel.
Žalovaný se v dovolacím vyjádření ztotožnil s napadeným rozhodnutím a navrhl,
aby dovolání bylo odmítnuto.
Podle čl. II bodu 12. věty před středníkem zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu
vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1.
červencem 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů.
Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 20. června 2008, Nejvyšší soud České
republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č.
7/2009 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.”).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu
oprávněnou - účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky
advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se zabýval jeho
přípustností.
Dovolání není v dané věci přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.,
neboť napadené rozhodnutí je rozhodnutím potvrzujícím, ani podle ustanovení §
237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., když rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené
napadeným rozhodnutím soudu odvolacího, je jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Dovolací soud se proto zabýval přípustností dovolání z hlediska § 237 odst. 1
písm. c) o. s. ř., jehož se dovolatel dovolává.
Podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí
odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže
dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že
napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle
ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní
stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími
soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v
rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení § 237 odst.
1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po
stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení
otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je
zásadně důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze
namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jelikož ve
smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení
– vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí
odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní
pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž
posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání
alespoň zpochybnil.
Jak vyplývá z obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) dovolatel zásadní právní
význam napadeného rozhodnutí spatřuje v posouzení charakteru lhůty uvedené v §
3 odst. 6 zákona č. 107/2006 Sb. Dovolací soud je toho názoru, že jde o otázku
zásadního právního významu podle § 237 odst. 3 o. s. ř., neboť nebyla dosud v
rozhodovací praxi dovolacího soudu výslovně řešena. Je-li podle závěru
dovolacího soudu napadené rozhodnutí zásadně právně významné, stává se tím
dovolání přípustným podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Podle ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud vázán nejen rozsahem
dovolání, ale i uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel
obsahově vymezil. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám
uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř.,
jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí
ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.); obligatorně posuzované vady nebyly
v dovolání namítány a jejich existence se nepodává ani z obsahu spisu.
Právní posouzení věci je nesprávné (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), jestliže
odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav
nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně
ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle § 3 odst. 6 zákona č. 107/2006 Sb. povinnost platit zvýšené nájemné
vzniká dnem, který je uveden v oznámení o zvýšení nájemného, nejdříve však
prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po uplynutí 3 kalendářních měsíců
od jeho doručení nájemci. V této lhůtě je nájemce oprávněn podat žalobu k soudu
na určení neplatnosti zvýšení nájemného.
Citovaný zákon neobsahuje zvláštní úpravu charakteru uvedené lhůty. Jde však
nepochybně o předpis občanskoprávní, stanovící postup při určení výše nájemného
v nájemních (občanskoprávních) vztazích (srov. jeho ustanovení § 1), jehož
vydání předpokládá ustanovení § 696 obč.zák. Protože občanský zákoník rozlišuje
pouze doby promlčecí a prekluzívní, lze o lhůtě uvedené v § 3 odst. 6 zákona č.
107/2006 Sb. uvažovat jen jako o době prekluzívní či době promlčecí, přičemž je
zapotřebí vycházet z jazykového a logického výkladu tohoto ustanovení.
Nejvyšší soud opakovaně (srov. jeho rozsudek z 17. 12. 1997, sp. zn. 3 Cdon
1348/96, a z 16. 12. 1999, sp. zn. 23 Cdo 1460/98, uveřejněné ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 50/1999 a R 43/2000), dále např.
rozsudky z 29. 2. 2000, sp. zn. 20 Cdo 1053/98, z 15. 5. 2000, sp. zn. 23 Cdo
2313/98, a usnesení z 6. 1. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2674/2006 /ústavní stížnost
proti tomuto usnesení byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu z 25. 6. 2009,
sp. zn. I ÚS 856/09/) vyjádřil právní názor, že stanoví-li zákon v konkrétním
ustanovení, že účastník hmotněprávního vztahu může své právo uplatnit u soudu
(jiného určeného orgánu) v určité lhůtě, lze z takového ustanovení dovodit
závěr, že po marném uplynutí takové lhůty již svá práva s úspěchem uplatnit
nemůže; jde tedy o lhůtu propadnou, byť není vyjádřena dovětkem „jinak právo
zanikne“, když skutečnost, že jde o dobu prekluzivní je slovně vyjádřena jinak.
I když jde o rozhodnutí vztahující se k povaze lhůt upravených v tzv.
„restitučních“ předpisech (§ 13 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb., § 13 odst. 2
zákona č. 229/1991 Sb.), je dovolací soud toho názoru, že obecný závěr v nich
přijatý se uplatní – z důvodů níže uvedených – i ve vztahu ke lhůtě upravené v
§ 3 odst. 6 zákona č. 107/2006 Sb.
Ze znění posléze uvedeného ustanovení se podává, že (nejdříve) uplynutím výše
uvedené lhůty vzniká nájemci povinnost platit zvýšené nájemné a že nájemce
(pokud se zvýšením nájemného nesouhlasí) může v této lhůtě podat žalobu na
neplatnost jednostranného zvýšení nájemného. Logickým a jazykovým výkladem
citovaného ustanovení je možno dovodit, že jediným způsobem, jak lze zabránit
vzniku povinnosti platit zvýšené nájemné, je podání žaloby v zákonné lhůtě, a
že jejím marným uplynutím pak již nájemci vzniká (ze zákona) povinnost platit
zvýšené nájemné. Je tedy zřejmé, že se jedná o lhůtu hmotněprávní (je obsažena
v hmotněprávním předpisu) a prekluzivní (propadnou). Zároveň je zřejmé, že
je-li žaloba na neplatnost jednostranného zvýšení nájemného podána po uplynutí
prekluzívní lhůty, soud ji musí již z tohoto důvodu zamítnout (neboť právo
domáhat se neplatnosti zvýšení nájemného zaniklo prekluzí) a nemůže tudíž věcně
přezkoumávat platnost oznámení pronajímatele o jednostranném zvýšení nájemného.
S přihlédnutím k námitkám žalobce ohledně neplatnosti Oznámení je třeba
zdůraznit, že smyslem a účelem části první zákona č. 107/2006 Sb. (do níž je
zařazeno i ustanovení § 3 odst. 6) bylo dočasně, na předem stanovenou dobu
(srov. § 3 odst. 1, § 8 odst. 2 zákona č. 107/2006 Sb.), zasáhnout do
nájemních vztahů k bytům prostřednictvím regulace nájemného ve zde vymezených
bytech. Již proto je třeba omezit uplatnění žaloby na neplatnost zvýšení
nájemného nepřekročitelným časovým rámcem, nehledě na to, že odlišný názor na
povahu lhůty stanovené v § 3 odst. 6 zákona č. 107/2006 Sb. by vedl ke stavu
právní nejistoty v nájemních vztazích ohledně jednoho z jeho základních prvků,
jakým je nájemné, resp. jeho výše.
Jestliže tedy v projednávané věci odvolací soud dospěl k závěru, že žalobu na
určení neplatnosti jednostranného zvýšení nájemného, která je podána po
uplynutí prekluzívní lhůty stanovené v § 3 odst. 6 zákona č. 107/2006 Sb., je
třeba zamítnout, aniž je možno se zabývat věcí samou (tj. otázkou platnosti
jednostranného zvýšení nájemného), je jeho právní posouzení správné. Námitka
dovolatele, že se soud nezabýval tím, zda Oznámení obsahuje zákonem stanovené
náležitosti, proto není důvodná.
Pokud dovolatel dále nesouhlasil se závěrem odvolacího soudu, že nelze uvažovat
o řádném pokračování v řízení, jestliže bylo zastaveno řízení žalobou zahájené,
je třeba konstatovat, že tato výtka je v daném případě irelevantní, neboť – jak
ostatně správně konstatoval odvolací soud – otázka řádného pokračování v řízení
má vliv na běh toliko promlčecí (nikoliv však prekluzívní) lhůty.
Nejvyšší soud proto – aniž ve věci nařídil jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.) –
dovolání jako nedůvodné zamítl (§ 243b odst. 2 věta před středníkem a odst. 6
o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243b odst. 5
věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a 142 odst. 1 o. s. ř. a zavázal
žalobce, který nebyl v dovolacím řízení úspěšný, k náhradě nákladů dovolacího
řízení, které žalovaným vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání
prostřednictvím advokátky. Tyto náklady sestávají z odměny advokátky v částce
3.000,- Kč (§ 2 odst. 1, § 7 písm. d/ ve spojení s § 10 odst. 3 a § 18 odst. 1
vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů), z paušální částky
náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. § 2
odst. 1, § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších
předpisů), a z částky 660,- Kč představující 20% DPH (§ 137 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může
oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 10. března 2011
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.
předsedkyně senátu