28 Cdo 2674/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa
Rakovského a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.Dr., a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., v
právní věci žalobců A) J. K., M. B., B) Mgr. R. V., B. p. B., C) M. D., P., D)
J. T., K., všech zastoupených JUDr. Janou Toušovou, PhD., advokátkou se sídlem
v Klatovech, Randova 204/I, proti žalované České republice - Ministerstvu
financí ČR, se sídlem v Praze 1, Letenská 15, o zaplacení částky 3 842 250,-
Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 13 C 109/2002, o dovolání
žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 5. 2006, č. j. 13 Co
72/2006-92, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 22.1.2004,
č.j. 13 C 109/2002-56, zamítl žalobu, aby žalované bylo uloženo zaplatit
každému z žalobců částku 1.280.750,- Kč. Zároveň zastavil řízení o určení, že
žalobci podali písemnou žádost o finanční náhradu podle § 13 zákona č. 87/1991
Sb. u žalované řádně a včas.
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 24.5.2006, č. j. 13 Co
72/2006-92, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Převzal skutková zjištění
soudu prvního stupně a ztotožnil se rovněž s jeho právním posouzením. Shodně se
soudem prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobci, resp. jejich právní
předchůdci výzvu k poskytnutí náhrady za nevydané pozemky v katastrálním území
Š. podali k poštovní přepravě dne 31.3.1992. Odvolací soud vzal též za
prokázané, že žádost žalobců byla doručena žalované až dne 2.4.1992, tedy
následující den po skončení lhůty ve smyslu § 13 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb.
Dovodil, že se jednalo o lhůtu hmotněprávní a nikoli lhůtu procesní, ke
včasnosti uplatnění nároku v této lhůtě bylo proto třeba doručit žádost o
poskytnutí náhrady příslušnému orgánu, tj. Ministerstvu financí ČR a nikoli
předat žádost pouze k přepravě organizaci, která přepravu poštovních zásilek
realizuje. Zaujal názor, že marným uplynutím této lhůty je spojena prekluze
(propadnutí) tohoto práva bez ohledu na to, že zákon tento následek výslovně
neuvádí. Podle odvolacího soudu tedy marným uplynutím propadné lhůty, tj. dne
1.4.1992 ve 24.00 hod. se právo žalobců na uplatnění výzvy k vyplacení náhrady
za nevydané pozemky prekludovalo. Poznamenal, že na žalobcích spočívá prokázání
včasnosti podání výzvy příslušnému orgánu, tj. Ministerstvu financí dne
1.4.1992. Shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že žalobě nebylo
možno vyhovět, neboť k uplatnění nároku na finanční náhradu za nevydané pozemky
podle § 13 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. nedošlo ze strany žalobců včas, tedy
ve lhůtě ve smyslu § 13 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. Odvolací soud
nepovažoval pro právní posouzení věci za rozhodující, jak dlouho trvalo
vyřízení žádosti jednoho žadatele a kolik žadatelů čekalo dne 31.3.1992 na
vyřízení žádosti.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dne 23.8.2006 dovolání,
jehož přípustnost dovozovali zřejmě z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Tvrdili nesprávné právní posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.
Nesouhlasili se závěrem odvolacího soudu, že na základě opožděné výzvy žalobcům
nárok na vyplacení finanční náhrady nelze přiznat. Podle dovolatelů znění § 13
odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. neobsahuje ustanovení o tom, že neuplatněním
práva ve lhůtě nárok zaniká. Namítali, že v rámci právní jistoty tedy v dané
věci nelze hovořit o prekluzi nároku. Poukazovali na skutečnost, že jejich
podání bylo žalované doručeno dne 1.4.1992. Tvrdili, že s ohledem na text
zákona není možné interpretací dovodit, že jim jejich nárok na náhradu v
důsledku prekluze zanikl. Navrhli proto zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů a
vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla zamítnutí dovolání.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání
zjistil, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými - účastníky
řízení řádně zastoupenými advokátem (§ 240 odst. 1 o.s.ř., § 241 odst. 1
o.s.ř.), že však jde o dovolání v této věci nepřípustné.
Podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu, jimž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže
dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a
dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam.
Podle § 237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce
zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo
dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s
hmotným právem.
O takový případ v posuzované věci nejde.
S povahou přípustnosti dovolání podle citovaného ustanovení souvisí předpoklady
uvedené v § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Předmětem dovolacího přezkumu takto
nemohou být otázky skutkového zjištění, nýbrž pouze otázky právního posouzení.
Jak je patrno z obsahu odůvodnění odvolacího soudu, posouzení důvodnosti žaloby
bylo závislé na posouzení, zda neuplatněním práva ve lhůtě stanovené v § 13
odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. nárok zaniká či nikoli. Je nutno přisvědčit
odvolacímu soudu, pokud vyslovil závěr, že v dané věci se jednalo o prekluzivní
lhůtu, která marně uplynula. Dovolací soud nemá pochybnosti o správnosti závěru
odvolacího soudu, že právo žalobců na uplatnění výzvy k vyplacení náhrady za
nevydané pozemky prekludovalo a takto zaniklé právo nelze soudním rozhodnutím
přiznat.
K tomu se sluší připomenout závěry ustálené judikatury - viz rozhodnutí
Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 1998, sp. zn. 23 Cdo 1460/98, uveřejněném ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 43/2000, v němž Nejvyšší soud ČR
již judikoval, že shora uvedená lhůta je svou povahou hmotněprávní a
prekluzivní, přičemž k jejímu dodržení je zapotřebí, aby nejpozději posledního
dne této lhůty byla v restitučním zákoně zmiňovanému ústřednímu orgánu státní
správy (Ministerstvu financí ČR - viz zákon č. 231/1991 Sb., o působnosti
orgánů České republiky v mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších změn
a doplňků) doručena písemná žádost o finanční náhradu. Obdobnou problematikou
se zabýval též Nejvyšší soud ČR ve svém rozhodnutí ze dne 14.10.2003, sp. zn.
28 Cdo 1980/2003, v němž zaujal názor, že lhůtu uvedenou v § 13 odst. 3 zákona
č. 87/1991 Sb. je třeba posoudit jako prekluzívní, přičemž je zapotřebí
vycházet z jazykového a logického výkladu tohoto ustanovení. Stanoví-li zákon v
konkrétním ustanovení (jak je tomu i v případě citovaného ustanovení), že
účastník právního vztahu může své právo uplatnit u určeného orgánu v určité
lhůtě, lze z takového ustanovení dovodit závěr, že po marném uplynutí takové
lhůty již svá práva s úspěchem uplatnit nemůže. Ve výše uvedeném rozhodnutí
dovolací soud dospěl k závěru, že lhůta stanovená k podání písemné žádosti o
finanční náhradu u příslušného ústředního orgánu státní správy je tedy propadná
(prekluzivní), byť není vyjádřena dovětkem „jinak právo zanikne“, když
skutečnost, že jde o dobu prekluzivní je slovně vyjádřena jinak.
V projednávané věci - jak vyplývá z výše uvedeného - odvolací soud z této
ustálené judikatury vycházel. Posouzení věci odvolacím soudem odpovídá závěrům
dnes již konstantní soudní judikatury. Nelze proto přisvědčit žalobcům, že by
přípustnost dovolání byla založena v této věci posouzením otázky zásadního
právního významu.
Dovolací soud proto podle § 243b odst. 5 o.s.ř. za použití ustanovení § 218
písm. c) o.s.ř. dovolání odmítl, aniž mohl přikročit k meritornímu hodnocení
dovolacích námitek v něm uplatněných.
Na základě výše uvedeného dovolací soud proto podle § 243b odst. 5 o.s.ř. za
použití ustanovení § 218 písm. c) o.s.ř. dovolání odmítl, aniž mohl přikročit k
meritornímu hodnocení dovolacích námitek v něm uplatněných
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 1 o.s.ř. za
použití § 224 odst. 1 o.s.ř., § 151 ost. 1 o.s.ř. a § 142 odst. 1 o.s.ř.
Dovolatelé sice neměli se svým dovoláním úspěch, vyjádření žalované k podanému
dovolání nebylo možno zohlednit jako úkony právní služby ve smyslu ustanovení §
11 odst. 1 až 3 vyhl.č. 177/1996 Sb.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 6. ledna 2009
JUDr. Josef R a k o v s k ý
předseda senátu