ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Mojmíra Putny v
právní věci žalobce PhDr. J. K., zastoupeného Mgr. Monikou Cihelkovou,
advokátkou se sídlem v Praze 1, Opletalova č. 57, proti žalovaným 1) K. H.,
zastoupenému JUDr. PhDr. Oldřichem Choděrou, advokátem se sídlem v Praze 2,
Jugoslávská č. 12, a 2) Ing. M. V., zastoupenému JUDr. Ivetou Greckou,
advokátkou se sídlem v Praze 4 - Modřanech, U Chmelnice č. 2/745, o určení, že
nemovitosti nejsou zatíženy zástavními právy, vedené u Okresního soudu Praha -
východ pod sp. zn. 3 C 78/2009, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského
soudu v Praze ze dne 18. ledna 2011 č.j. 31 Co 320/2010-117, takto:
I. Dovolání žalovaných se zamítá.
II. Žalovaný 1) je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího
řízení 12.360,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám Mgr.
Moniky Cihelkové, advokátky se sídlem v Praze 1, Opletalova č. 57.
III. Žalovaný 2) je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího
řízení 12.360,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám Mgr.
Moniky Cihelkové, advokátky se sídlem v Praze 1, Opletalova č. 57.
Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že "zástavní právo k zajištění pohledávky
žalovaného 1) ve výši 764.000,- Kč váznoucí na pozemku ve zjednodušené evidenci
- parcely původ Pozemkový katastr (PK), parc. č. o výměře 11.610 m2, pozemková
parcela, zapsaném v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro
Středočeský kraj, KP Mělník na LV č. pro katastrální území Postřižín, obec
Postřižín, okres Mělník, vzniklé na základě smlouvy o zřízení zástavního práva
ze dne 9.1.2007, ohledně níž byl vklad práva povolen rozhodnutím č.
V-127/2007-206 o vkladu zástavního práva do katastru s účinky vkladu práva ke
dni 10.1.2007, neexistuje" a že "zástavní právo k zajištění pohledávky
žalovaného 2) ve výši 6.369.297,50 Kč s příslušenstvím váznoucí na pozemku ve
zjednodušené evidenci - parcely původ Pozemkový katastr (PK), parc. č. 229/8 o
výměře 11.610 m2, pozemková parcela, zapsaném v katastru nemovitostí vedeném
Katastrálním úřadem pro Středočeský kraj, KP Mělník na LV č. pro katastrální
území Postřižín, obec Postřižín, okres Mělník, vzniklé na základě smlouvy o
zřízení zástavního práva ze dne 7.1.2007, ohledně níž byl vklad práva povolen
rozhodnutím č. V-159/2007-206 o vkladu zástavního práva do katastru s účinky
vkladu práva ke dni 11.1.2007, neexistuje". Žalobu zdůvodnil zejména tím, že
uvedený pozemek, jehož je vlastníkem, převedl původně na Ing. M. Š. (kupní
smlouvou ze dne 17.6.2005 jednu ideální polovinu pozemku a kupní smlouvou ze
dne 5.4.2006 druhou ideální polovinu pozemku), který zástavní smlouvou ze dne
7.1.2007 zřídil zástavní právo k tomuto pozemku k zajištění pohledávky
žalovaného 2) ve výši 6.369.297,50 Kč s příslušenstvím a který zástavní
smlouvou ze dne 9.1.2007 zřídil zástavní právo k tomuto pozemku k zajištění
pohledávky žalovaného 1) ve výši 764.000,- Kč. Protože kupující Ing. M. Š.
nezaplatil žalobci v "termínech" dohodnutých v uvedených kupních smlouvách
kupní ceny, žalobce dne 29.3.2007 od obou kupních smluv odstoupil; tím zanikl
"právní titul Ing. M. Š. k nakládání (zřízení zástavního práva) s pozemkem", a
proto zástavní práva, která k předmětnému pozemku zřídil Ing. M. Š., nemohou
"platně existovat".
Okresní soud Praha - východ rozsudkem ze dne 22.12.2009 č.j. 3 C 78/2009-57
žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit na náhradě nákladů
řízení žalovanému 1) 26.299,- Kč k rukám advokáta JUDr. Artura Ostrého a
žalovanému 2) 26.299,- Kč k rukám advokátky JUDr. Ivety Grecké. Dospěl k
závěru, že odstoupení od smlouvy o převodu nemovitosti "nezpůsobuje automaticky
zánik zástavního práva k nemovitosti zřízeného v mezidobí jejím nabyvatelem" a
že žalovaní, vycházeli-li z údajů v "evidenci katastru nemovitostí", byli v
dobré víře, neboť zástavní smlouvy byly uzavřeny a "zapsány do evidence
katastru nemovitostí" v době, kdy byl jako vlastník pozemku "evidován" Ing. M.
Š. (a nikoliv žalobce). Za stavu, kdy žalobce "vzhledem k časové návaznosti
jednotlivých právních úkonů týkajících se předmětné nemovitosti" a "s ohledem
na zásadu veřejnosti katastru nemovitostí" o zřízení zástavního práva musel
vědět, nelze podle názoru soudu prvního stupně předmětná zástavní práva
posuzovat jinak než jako "platná a trvající".
K odvolání žalobce Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 18.1.2011 č.j. 31 Co
320/2010-117 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobě vyhověl;
současně rozhodl, že žalovaný 1) je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů
řízení před soudem prvního stupně 26.260,- Kč a na náhradě nákladů odvolacího
řízení 26.400,- Kč k rukám advokátky Mgr. Moniky Cihelkové a že žalovaný 2) je
povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně
26.260,- Kč a na náhradě nákladů odvolacího řízení 26.400,- Kč k rukám
advokátky Mgr. Moniky Cihelkové. Dovodil, že odstoupení žalobce ze dne 5.4.2007
od kupních smluv ze dne 17.6.2005 a ze dne 5.4.2006, které bylo obsahem
souhlasného prohlášení žalobce a Ing. M. Š. vyhotoveného "pro potřeby zápisu
obnovení vlastnického práva žalobce v katastru nemovitostí", bylo platným
právním úkonem, neboť za stavu, kdy žalobci nebyla zaplacena celá kupní cena,
šlo z jeho strany o "oprávněný výkon práva". Protože odstoupením od smlouvy se
smlouva od počátku ruší, protože tu nastává takový právní stav, jako kdyby k
uzavření smlouvy a s ní spojenému přechodu vlastnictví nikdy nedošlo, a protože
podle ustanovení § 161 odst. 2 občanského zákoníku lze cizí nemovitou věc dát
do zástavy pouze se souhlasem vlastníka a osoby, která k ní má jiné věcné právo
neslučitelné se zástavním právem, dospěl odvolací soud k závěru, že zástavní
smlouvy uzavřené mezi Ing. M. Š. a žalovanými jsou neplatné pro rozpor se
zákonem podle ustanovení § 39 občanského zákoníku. Dobrá víra zástavního
věřitele přitom podle názoru odvolacího soudu není právně významná, neboť zákon
při zastavení cizí nemovité věci s dobrou vírou u zástavního věřitele žádné
následky nespojuje. Vzhledem k tomu, že zástavní věřitel "nemůže při zastavení
nemovitostí spoléhat na to, že by je přijal v dobré víře, že zástavce je
oprávněn tyto hodnoty zastavit", musí se "vždy náležitě přesvědčit zejména o
vlastnickém právu zástavce". Žalovaní proto podle názoru odvolacího soudu měli
"s ohledem na sjednanou možnost odstoupení v nabývacích titulech Ing. Š.
důsledně prověřit zaplacení kupní ceny". Odvolací soud uzavřel, že, i kdyby
zástavní právo na základě uzavřených zástavních smluv platně vzniklo, nemohlo
by působit vůči žalobci, neboť podle ustanovení § 164 odst. 1 občanského
zákoníku zástavní právo působí vůči každému pozdějšímu vlastníku věci; žalobce
přitom nemůže být považován za "pozdějšího vlastníka zastavené věci", jestliže
nabyl (a vlastně nikdy nepozbyl) své vlastnictví dříve než zástavce, který dal
věc do zástavy.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali oba žalovaní dovolání.
Žalovaný 1) v dovolání namítal, že odstoupení od smlouvy je "institutem práva
závazkového, či přesněji smluvního", a že proto může mít účinky jedině "inter
partes"; není přípustné, "aby takto smluvní strany (kromě zákonem taxativně
vypočtených a kogentně stanovených výjimek) zakládaly, měnily či rušily práva a
povinnosti třetích osob". Odstoupení od smlouvy podle ustanovení § 48 odst. 2
občanského zákoníku se tedy může projevit jen mezi smluvními stranami a nemůže
mít vliv na postavení třetích osob; opačný závěr by vedl k "narušení principu
právní jistoty, který je jedním ze základních atributů demokratického právního
státu". Protože platnost zástavních smluv uzavřených dne 7.1.2007 a dne
9.1.2007 je nutno posuzovat k okamžiku jejich uzavření a protože v uvedených
dnech "druhý žalovaný (správně Ing. M. Š.) vlastníkem předmětných nemovitostí
de iure byl" (k odstoupení žalobce od kupních smluv došlo až právním úkonem
učiněným dne 29.3.2007), byla podle dovolatele v době uzavření obou zástavních
smluv splněna podmínka uvedená v ustanovení § 161 odst. 2 občanského zákoníku,
a zástavní smlouvy ze dne 7.1.2007 a ze dne 9.1.2007 proto byly - posuzováno k
okamžiku jejich uzavření - uzavřeny platně. Žalovaný 1) nesouhlasí ani se
závěrem odvolacího soudu, že "by zástavní právo k předmětným nemovitostem
neexistovalo i v případě, že by platně vzniklo", neboť takový výklad by
znamenal, že "by zástavní právo (pokud již vzniklo) muselo zaniknout"; zástavní
právo však zaniká "pouze z důvodů taxativně vypočtených a kogentně stanovených
v ustanovení § 170 občanského zákoníku". Z toho, že v daném případě "není
naplněn žádný ze zákonem stanovených důvodů zániku zástavního práva", je podle
dovolatele nutno učinit závěr, že zástavní právo "nezaniklo a trvá". Podle
názoru žalovaného 1) je nutno ustanovení § 164 občanského zákoníku vykládat
tak, že zástavní právo působí vůči každému vlastníku zástavy, "lhostejno, zda
se jedná o právního předchůdce či nástupce vlastníka zástavy". Žalovaný 1)
navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k
dalšímu řízení.
Žalovaný 2) v dovolání namítal, že souhlasné prohlášení žalobce a Ing. M. Š.,
jehož podpisem žalobce od kupních smluv odstoupil z "titulu" nezaplacení kupní
ceny, bylo ve skutečnosti vyhotoveno Ing. M. Š. a jeho cílem bylo pouze
"zhoršit postavení věřitele". Uvedené souhlasné prohlášení je neurčité, neboť
"neuvádí, kolik nebylo ve skutečnosti zaplaceno", jeho obsah neodpovídá
skutečnosti a bylo vyhotoveno "fiktivně" jako "reakce na výzvu žalovaného 2) k
vrácení peněz ze dne 19.3.2007". Dlužník Ing. M. Š., který byl ve věci
vyslechnut jako svědek, "jedná ve shodě se žalobcem a má zájem na výsledku
sporu", je "zcela nemajetný" a rozhodnutím o "neexistenci zástavního práva k
předmětnému pozemku jsou pohledávky žalovaného 2) zcela nedobytné". Žalovaný 2)
byl při sepsání zástavní smlouvy "ujištěn, že kupní cena pozemku byla zaplacena
v plném rozsahu ve splátkách", a považuje za "velmi nepravděpodobné, že by
prodávající uzavřel druhou kupní smlouvu na zbývající polovinu pozemku za
situace, kdy by nebyla zaplacena kupní cena podle první kupní smlouvy na první
polovinu pozemku", a že by prodávající "odstoupil od kupní smlouvy po roce
prodlení a navíc nebyla možnost odstoupení domluvena". Protože platnost
odstoupení od obou kupních smluv je předmětem sporu nacházejícího se ve fázi
dovolacího řízení vedeného u Nejvyššího soudu České republiky pod sp. zn. 21
Cdo 1229/2010, nemělo být podle odvolatele v odvolacím řízení "bez ukončení
této věci" pokračováno. Žalovaný 2) navrhuje, aby dovolací soud rozsudek
odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení, "event. potvrdil
rozsudek soudu prvního stupně".
Žalobce navrhl, aby dovolací soud dovolání žalovaných zamítl. Uvedl, že se
ztotožňuje se závěry odvolacího soudu jak ohledně účinků odstoupení žalobce od
kupních smluv, tak i ohledně výkladu ustanovení § 164 odst. 1 občanského
zákoníku.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou
osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o
rozsudek, proti kterému je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.
dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu bez nařízení
jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není
důvodné.
Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci zjištěno (správnost
skutkových zjištění v tomto směru žalovaní nenapadají), že kupní smlouvou ze
dne 17.6.2005 žalobce převedl na Ing. M. Š. jednu ideální polovinu pozemku ve
zjednodušené evidenci - parcely původ Pozemkový katastr (PK) č. 229/8 o výměře
11.610 m2, zapsaného v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro
Středočeský kraj, katastrální pracoviště Mělník na listu vlastnictví č. 128 pro
katastrální území Postřižín, obec Postřižín, okres Mělník, za kupní cenu ve
výši 1.741.500,- Kč, která měla být zaplacena tak, že část kupní ceny ve výši
870.750,- Kč uhradí kupující Ing. M. Š. žalobci v pěti splátkách (splátka ve
výši 150.000,- Kč do 31.7.2005, splátka ve výši 150.000,- Kč do 31.8.2005,
splátka ve výši 173.500,- Kč do 30.9.2005, splátka ve výši 173.500,- Kč do
31.10.2005 a splátka ve výši 223.750,- Kč do 30.11.2005) a že zbývající část
kupní ceny ve výši 870.750,- Kč uhradí kupující "ve prospěch" M. S. nejpozději
do 31.12.2005; právní účinky vkladu podle kupní smlouvy vznikly dnem 20.6.2005. Kupní smlouvou ze dne 5.4.2006 žalobce převedl na Ing. M. Š. druhou ideální
polovinu uvedeného pozemku za kupní cenu ve výši 870.750,- Kč, která měla být
zaplacena tak, že při podpisu kupní smlouvy bylo uhrazeno 72.563,- Kč, splátka
ve výši 170.750,- Kč měla být uhrazena do 10.5.2006, splátka ve výši 200.000,-
Kč měla být uhrazena do 10.6.2006, splátka ve výši 200.000,- Kč měla být
uhrazena do 10.7.2006, splátka ve výši 200.000,- Kč měla být uhrazena do
10.8.2006 a splátka ve výši 27.437,- Kč měla být uhrazena do 30.9.2006; právní
účinky vkladu podle kupní smlouvy vznikly dnem 5.5.2006. V obou kupních
smlouvách bylo sjednáno, že v případě, že kupující neuhradí kupní cenu podle
kupní smlouvy, je prodávající oprávněn od kupní smlouvy odstoupit a že
"odstoupením tato kupní smlouva od počátku zaniká". Dne 7.1.2007 uzavřel Ing. M. Š. jako zástavce se žalovaným 2) jako zástavním věřitelem "smlouvu o zřízení
zástavního práva k nemovitosti", kterou dal uvedený pozemek do zástavy k
zajištění pohledávky žalovaného 2) v celkové výši 6.369.297,50 Kč s
příslušenstvím; právní účinky vkladu zástavního práva vznikly dnem 11.1.2007. Dne 9.1.2007 uzavřel Ing. M. Š. jako zástavní dlužník se žalovaným 1) jako
zástavním věřitelem zástavní smlouvu, kterou zřídil zástavní právo k uvedenému
pozemku k zajištění pohledávky žalovaného 1) ve výši 764.000,- Kč; právní
účinky vkladu zástavního práva vznikly dnem 10.1.2007. Dne 5.4.2007 podepsal
žalobce listinu označenou jako "souhlasné prohlášení", v jejímž bodě 3. uvedl,
že "vzhledem ke skutečnosti, že pan Š. v termínu dohodnutém v kupní smlouvě ze
dne 17.6.2005 neuhradil část kupní ceny, podpisem tohoto prohlášení odstupuje
od výše uvedené kupní smlouvy", a v jejímž bodě 4. uvedl, že "vzhledem ke
skutečnosti, že pan Š. v termínu dohodnutém v kupní smlouvě ze dne 5.4.2006
neuhradil část kupní ceny, podpisem tohoto prohlášení odstupuje od výše uvedené
kupní smlouvy" v bodě 5.; žalobce a Ing. M.
Š., který listinu podepsal dne
29.3.2007, shodně prohlásili, že ze strany žalobce došlo k platnému odstoupení
od obou kupních smluv, čímž došlo k jejich zrušení "v celém rozsahu s účinky od
samého počátku". Na základě uvedeného "souhlasného prohlášení" byl žalobce
opětovně zapsán do katastru nemovitostí jako vlastník předmětného pozemku. Žaloba žalovaného 2) na určení neplatnosti uvedeného "souhlasného prohlášení" a
na určení vlastnického práva Ing. M. Š. k předmětnému pozemku byla rozsudkem
Okresního soudu Praha - východ ze dne 12.1.2009 č.j. 5 C 478/2007-83 ve spojení
s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 3.11.2009 č.j. 31 Co 377/2009-125
zamítnuta pro nedostatek naléhavého právního zájmu žalovaného 2) na požadovaném
určení.
Od smlouvy může účastník odstoupit, jen jestliže je to v zákoně stanoveno nebo
účastníky dohodnuto (§ 48 odst. 1 občanského zákoníku). Odstoupením se smlouva
od počátku ruší, není-li právním předpisem stanoveno nebo účastníky dohodnuto
jinak (§ 48 odst. 2 občanského zákoníku).
V posuzovaném případě žalobce od kupních smluv uzavřených s Ing. M. Š. dne
17.6.2005 a dne 5.4.2006 odstoupil projevem vůle obsaženým v "souhlasném
prohlášení" žalobce a Ing. M. Š. ze dne 5.4.2007 z důvodu nezaplacení části
kupní ceny, a to na základě ujednání v obou kupních smlouvách, že v případě, že
kupující neuhradí kupní cenu podle kupní smlouvy, je prodávající oprávněn od
kupní smlouvy odstoupit. Odstoupení žalobce od kupních smluv splňuje náležitost
určitosti právního úkonu ve smyslu ustanovení § 37 odst. 1 občanského zákoníku,
neboť i bez uvedení konkrétních nezaplacených částek je nepochybné, že obsahem
tohoto projevu vůle žalobce je jeho odstoupení od kupních smluv ze dne
17.6.2005 a ze dne 5.4.2006 z důvodu nezaplacení části kupní ceny. Okolnost,
zda "souhlasné prohlášení", v němž je obsaženo odstoupení žalobce od kupních
smluv, vyhotovil žalobce nebo Ing. M. Š., není právně významná, neboť právní
úkon v písemné formě není učiněn tím, kdo (pouze) vyhotovil listinu s jeho
textem, nýbrž tím, kdo tuto listinu podepsal.
Protože odstoupení od obou kupních smluv působí od počátku, neboť právním
předpisem a ani dohodou účastníků nebylo stanoveno jinak (srov. též právní
názor vyjádřený v usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 18.10.1988 sp. zn. 11
Co 318/88, které bylo uveřejněno pod č. 48 ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek, roč. 1990), platí, že kupní smlouvy jako právní důvod převodu
vlastnictví tu s účinky "ex tunc" odpadají (nastává tím stejný právní stav,
jako kdyby k nim a s nimi spojenému převodu vlastnictví nikdy nedošlo) a že
proto kupující Ing. M. Š. se ve skutečnosti nestal (nemohl stát) vlastníkem
sporné nemovitosti; názor žalovaného 1), podle něhož Ing. M. Š. v době uzavření
zástavních smluv dne 7.1.2007 a dne 9.1.2007 vlastníkem předmětné nemovitosti
"de iure byl", proto nemůže být správný. Uvedené mimo jiné znamená, že
předmětnou nemovitost dal zástavními smlouvami ze dne 7.1.2007 a ze dne
9.1.2007 do zástavy někdo (Ing. M. Š.), kdo nebyl (nikdy se podle práva nestal)
jejím vlastníkem, tedy řečeno jinak, že Ing. M. Š. dal do zástavy cizí
nemovitost. Okolnost, kdy byl žalobce do katastru nemovitostí (opětovně) zapsán
(na základě "souhlasného prohlášení" žalobce a Ing. M. Š. ze dne 5.4.2007) jako
vlastník předmětné nemovitosti, není z tohoto pohledu významná, neboť obnovení
zápisu jeho vlastnického práva (vycházející z platného odstoupení od smlouvy s
účinky "ex tunc") nemůže mít jiný než deklaratorní význam.
Dá-li někdo do zástavy cizí movitou věc bez souhlasu vlastníka nebo osoby,
která má k věci jiné věcné právo neslučitelné se zástavním právem, vznikne
zástavní právo, jen je-li movitá věc odevzdána zástavnímu věřiteli a ten ji
přijme v dobré víře, že zástavce je oprávněn věc zastavit (§ 161 odst. 1
občanského zákoníku). Cizí nemovitá věc, věc hromadná, soubor věcí a byt nebo
nebytový prostor ve vlastnictví podle zvláštního zákona mohou být dány do
zástavy jen se souhlasem vlastníka a osoby, která k nim má jiné věcné právo
neslučitelné se zástavním právem; totéž platí, jde-li o cizí pohledávku, jiné
majetkové právo, obchodní podíl, cenný papír a předmět průmyslového vlastnictví
(§ 161 odst. 2 občanského zákoníku).
Z uvedeného vyplývá, že zástavní smlouvu je oprávněn (legitimován) uzavřít jako
zástavce jen ten, kdo je vlastníkem zástavy; má-li někdo k zástavě věcné právo
neslučitelné se zástavním právem, může vlastník věc, právo nebo jinou
majetkovou hodnotu zastavit jen se souhlasem této osoby. Dává-li do zástavy
věc, právo nebo jinou majetkovou hodnotu ten, kdo není jejím vlastníkem, může
tak učinit jen se souhlasem vlastníka, popř. též se souhlasem toho, kdo má k
zástavě věcné právo neslučitelné se zástavním právem. Dá-li zástavce podle
zástavní smlouvy do zástavy cizí věc, právo nebo jinou majetkovou hodnotu bez
souhlasu vlastníka nebo osoby, která má k věci jiné věcné právo neslučitelné se
zástavním právem, je zástavní smlouva neplatná, neboť svým obsahem odporuje
zákonu (§ 39 občanského zákoníku).
Na základě neplatné zástavní smlouvy může zástavní právo vzniknout jen tehdy,
stanoví-li to zákon. Na rozdíl od právní úpravy účinné do 31.12.2000, která
připouštěla při zastavení cizí věci bez souhlasu vlastníka vznik zástavního
práva vždy, byla-li věc odevzdána zástavnímu věřiteli a ten ji přijal v dobré
víře, že zástavce je oprávněn věc zastavit (srov. § 151d odst. 1 občanského
zákoníku ve znění účinném do 31.12.2000 a právní názory vyjádřené např. v
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26.11.1999 sp. zn. 21 Cdo 328/99, uveřejněném
pod č. 48 v časopisu Soudní judikatura, roč. 2000, nebo v usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 29.11.2001 sp. zn. 29 Cdo 2512/2000, uveřejněném pod č. 1 v
časopise Soudní judikatura, roč. 2002), nyní platná právní úprava - jak je
nepochybné ze znění ustanovení § 161 občanského zákoníku - umožňuje při splnění
těchto podmínek vznik zástavního práva, jen je-li zástavou cizí movitá věc (§
161 odst. 1 občanského zákoníku). Byla-li tedy dána do zástavy cizí nemovitá
věc (nebo jiná věc, právo nebo majetková hodnota, uvedená v ustanovení § 161
odst. 2 občanského zákoníku) bez souhlasu vlastníka, je - jak správně uvádí
odvolací soud - vyloučeno (platné) zřízení zástavního práva, i kdyby zástavní
věřitel byl v dobré víře, že zástavce byl oprávněn zástavu zastavit, a i kdyby
mu zástava byla odevzdána.
Uvedený závěr nelze úspěšně zpochybňovat zásadou ochrany dobré víry zástavního
věřitele nebo principem jeho "právní jistoty". Ochrana dobré víry v českém
právním řádu neplatí obecně (vždy a bez dalšího). Stanoví-li zákon, že dobrá
víra zástavního věřitele má právní význam jen při zastavení movitých věcí,
nelze důvodně argumentovat právní jistotou zástavního věřitele jen proto, že
zákon umožňuje vznik zástavního práva k cizí nemovité věci (nebo jiné věci,
právu nebo majetkové hodnotě, uvedené v ustanovení § 161 odst. 2 občanského
zákoníku) jen se souhlasem vlastníka, popř. též osoby, která má k věci, právu
nebo jiné majetkové hodnotě jiné věcné právo neslučitelné se zástavním právem.
Princip "právní jistoty" současně nelze vykládat jednostranně a "právní
jistota" nemůže být založena na tom, že by byl - v rozporu se zákonem - pominut
při zastavení cizí věci souhlas vlastníka nebo osoby, která má k věci, právu
nebo jiné majetkové hodnotě jiné věcné právo neslučitelné se zástavním právem.
Na tomto závěru nic nemění ani ustanovení § 11 zákona č. 265/1992 Sb. (ve znění
pozdějších předpisů). I kdyby byl zástavní věřitel v dobré víře, že stav
katastru odpovídá skutečnému stavu (a že tedy podle stavu katastru je zástavce
vlastníkem zastavované nemovitosti), není to pro nabytí zástavního práva k cizí
nemovité věci rozhodné už (a právě) proto, že stavem katastru nemohou být
dotčeny skutečné právní vztahy k nemovitosti a že z pohledu ustanovení § 161
odst. 2 občanského zákoníku, neodpovídá-li stav katastru skutečnému právnímu
stavu, nemá dobrá víra zástavního věřitele žádný právní význam (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26.1.2010 sp. zn. 21 Cdo 5061/2008,
který byl uveřejněn pod č. 109 v časopise Soudní judikatura, roč. 2011).
Vzhledem k tomu, že zástavní věřitel nemůže při zastavení nemovitostí (a jiných
věcí, práv nebo majetkových hodnot, uvedených v ustanovení § 161 odst. 2
občanského zákoníku) spoléhat na to, že by je "přijal v dobré víře, že zástavce
je oprávněn tyto hodnoty zastavit", musí se vždy náležitě přesvědčit zejména o
vlastnickém právu zástavce. U nemovitých věcí to především znamená, že zástavní
věřitel nemůže vycházet jen ze stavu katastru nemovitostí, ale že se musí - v
zájmu dosažení toho, aby zástavce byl vlastníkem zástavy nebo aby dával zástavu
se souhlasem vlastníka - náležitě přesvědčit o skutečných vlastnických
vztazích, zejména ukazuje-li se, že stav zápisu v katastru nemovitostí neodráží
(nemusí odrážet) skutečné právní vztahy. V projednávané věci odvolací soud
výstižně poukázal na to, že žalovaní si měli s ohledem na sjednanou možnost
odstoupení žalobce od kupních smluv prověřit, zda kupní ceny sjednané v těchto
smlouvách byly zcela zaplaceny; jestliže tak neučinili [popřípadě jestliže se
žalovaný 2) v tomto směru spokojil pouze s ujištěním Ing. M. Š., "že kupní cena
pozemku byla zaplacena v plném rozsahu ve splátkách"], měli a mohli
předpokládat, že případné odstoupení žalobce od kupních smluv bude mít za
následek, že Ing. M. Š. jim dal do zástavy cizí nemovitou věc bez souhlasu
(skutečného) vlastníka a že tedy podle neplatných zástavních smluv ze dne
7.1.2007 a ze dne 9.1.2007 zástavní práva nemohla - i když došlo ke vkladu práv
do katastru nemovitostí - vzniknout.
Nehledě k výše uvedenému by žaloba byla důvodná, i kdyby na základě zástavních
smluv ze dne 7.1.2007 a ze dne 9.1.2007 došlo ke vzniku zástavních práv.
Vznikne-li zástavní právo, působí vždy proti tomu, kdo je (byl) v době zřízení
zástavního práva vlastníkem zástavy (zástavním dlužníkem). Proti jiné osobě
působí zástavní právo jen tehdy, stanoví-li to zákon, popř. za podmínek
stanovených v zákoně.
Podle (nyní) platné právní úpravy zástavní právo působí vůči každému pozdějšímu
vlastníku zastavené věci, souboru věcí a bytu nebo nebytovému prostoru ve
vlastnictví podle zvláštního zákona, nestanoví-li zákon jinak, a totéž platí,
jde-li o každého pozdějšího věřitele zastavené pohledávky, o každého pozdějšího
oprávněného ze zastaveného jiného majetkového práva nebo předmětu průmyslového
vlastnictví a o každého pozdějšího majitele zastaveného obchodního podílu nebo
cenného papíru; ten, vůči němuž působí zástavní právo, má postavení zástavního
dlužníka (srov. § 164 odst. 1 a odst. 2 občanského zákoníku).
Ten, jehož vlastnictví se s účinky "ex tunc" znovu "obnovilo", protože důvodně
odstoupil od kupní smlouvy nebo od jiné smlouvy o převodu vlastnictví, je - jak
správně uvádí odvolací soud - vlastníkem věci (jiného předmětu převodu) ve
stejné podobě, jako kdyby ke kupní nebo jiné smlouvě o převodu vlastnictví
vůbec nikdy nedošlo a tedy jako kdyby se nabyvatel nikdy nestal vlastníkem, i
když byl jinak právní způsob nabytí vlastnictví (modus adquirendi) naplněn.
Vyplývá z toho mimo jiné závěr, že nemůže být považován za "pozdějšího
vlastníka zastavené věci", jestliže nabyl (a vlastně nikdy po právu nepozbyl)
své vlastnictví dříve než ten, kdo dal věc (právo, jinou majetkovou hodnotu) do
zástavy (zástavce). Ten, vůči němuž nepůsobí zástavní právo, nemá postavení
zástavního dlužníka a věc (právo, jiná majetková hodnota) tedy není zatížena
zástavním právem (srov. již zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu České republiky
ze dne 26.1.2010 sp. zn. 21 Cdo 5061/2008, který byl uveřejněn pod č. 109 v
časopise Soudní judikatura, roč. 2011).
Za důvodnou nelze považovat ani námitku, kterou žalovaný 2) projevuje nesouhlas
s tím, jak odvolací soud hodnotil provedené důkazy vztahující se k okolnosti,
zda žalobci byla zaplacena celá kupní cena podle kupních smluv uzavřených s
Ing. M. Š. dne 17.6.2005 a dne 5.4.2006.
Podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. lze dovolání, které je přípustné mimo
jiné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. (a tak je tomu v
projednávané věci), podat z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového
zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném
dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném
dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení rozumět výsledek hodnocení
důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132
o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo
přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud
pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo
vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které
vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska
závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti, je
logický rozpor, nebo jestliže hodnocení důkazů odporuje ustanovením § 133 až §
135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné
části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z
hlediska hmotného práva. Provedeným dokazováním je třeba rozumět jak dokazování
provedené u soudu prvního stupně, tak i dokazování provedené před odvolacím
soudem.
Důkazy soud hodnotí podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny
důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co
vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (§ 132 o.s.ř.).
Hodnocením důkazů se rozumí myšlenková činnost soudu, kterou je provedeným
důkazům přisuzována hodnota závažnosti (důležitosti) pro rozhodnutí, hodnota
zákonnosti, hodnota pravdivosti, popřípadě hodnota věrohodnosti. Při hodnocení
důkazů z hlediska jejich závažnosti (důležitosti) soud určuje, jaký význam mají
jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková
zjištění (zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu,
popřípadě v jakém směru). Při hodnocení důkazů po stránce jejich zákonnosti
zkoumá soud, zda důkazy byly získány (opatřeny) a provedeny způsobem
odpovídajícím zákonu, nebo zda v tomto směru vykazují vady (zda jde o důkazy
zákonné či nezákonné); k důkazům, které byly získány (opatřeny) nebo provedeny
v rozporu s obecně závaznými právními předpisy, soud nepřihlédne. Hodnocením
důkazů z hlediska jejich pravdivosti soud dochází k závěru, které skutečnosti,
o nichž důkazy (pro rozhodnutí významné a zákonné) podávají zprávu, lze
považovat za pravdivé (dokázané) a které nikoli. Vyhodnocení důkazů z hlediska
pravdivosti předpokládá též posouzení věrohodnosti důkazem poskytované zprávy
podle druhu důkazního prostředku a způsobu, jakým se podle zákona provádí. Při
důkazu výpovědí svědka musí soud vyhodnotit věrohodnost výpovědi s přihlédnutím
k tomu, jaký má svědek vztah k účastníkům řízení a k projednávané věci a jaká
je jeho rozumová a duševní úroveň, k okolnostem, jež doprovázely jeho vnímání
skutečností, o nichž vypovídá, vzhledem ke způsobu reprodukce těchto
skutečností a k chování při výslechu (přesvědčivost, jistota, plynulost
výpovědi, ochota odpovídat na otázky apod.), a k poznatkům, získaným na základě
hodnocení jiných důkazů (do jaké míry je důkaz výpovědí svědka souladný s
jinými důkazy, zda jim odporuje, popřípadě zda se vzájemně doplňují); celkové
posouzení z uvedených hledisek pak poskytuje závěr o pravdivosti či
nepravdivosti tvrzených (prokazovaných) skutečností.
Dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. lze napadnout výsledek
činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat - jak
vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu
odvolací soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení,
není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud
neměl uvěřit některému svědkovi, že některý důkaz není pro skutkové zjištění
důležitý, že z provedených důkazů vyplývá jiný závěr apod.). Znamená to, že
hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než
výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Z odůvodnění napadeného rozsudku a z obsahu spisu vyplývá, že skutkový závěr o
tom, že kupní cena podle kupních smluv ze dne 17.6.2005 a ze dne 5.4.2006 byla
Ing. M. Š. uhrazena pouze částečně (že z kupní ceny podle kupní smlouvy ze dne
17.6.2005 bylo žalobci zaplaceno 157.000,- Kč a že z kupní ceny podle kupní
smlouvy ze dne 5.4.2006 bylo žalobci zaplaceno 201.180,- Kč), odvolací soud
učinil z výsledků dokazování (především z příjmových pokladních dokladů o
platbách přijatých v hotovosti a z výpovědí žalobce jako účastníka řízení a
svědka Ing. M. Š.), které zhodnotil způsobem vyplývajícím z ustanovení § 132
o.s.ř. (důvodně akcentoval, že Ing. M. Š. měl v roce 2005 i v roce 2006 "zjevné
finanční těžkosti" a dluhy, a proto neměl dostatek finančních prostředků na
úhradu dohodnuté kupní ceny). Odvolací soud rovněž patřičně zdůvodnil, proč
nelze opačný skutkový závěr ve vztahu k zaplacení kupní ceny podle kupní
smlouvy ze dne 17.6.2005 činit ani ze skutečnosti, že žalobce - přestože mu
podle jeho tvrzení nebyla zaplacena celá kupní cena - uzavřel s Ing. M. Š. dne
5.4.2006 kupní smlouvu i ohledně druhé ideální poloviny předmětné nemovitosti
(že žalobce byl ohledně druhé poloviny nemovitosti vázán smlouvou o budoucí
smlouvě uzavřenou s Ing. M. Š. dne 17.6.2005 a že vlastnictví jedné poloviny
pozemku nemělo pro něj ani pro Ing. M. Š. praktický význam). Za tohoto stavu má
výše uvedené skutkové zjištění odvolacího soudu oporu v provedeném dokazování.
Z odůvodnění napadeného rozsudku a z obsahu spisu (provedených důkazů, přednesů
účastníků a toho, co za řízení před soudy vyšlo jinak najevo) je zřejmé, že
odvolací soud pro uvedené zjištění vzal v úvahu jen skutečnosti, které
vyplynuly z provedených důkazů a přednesů účastníků, že žádné skutečnosti,
které v tomto směru byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení
najevo a které byly současně významné pro věc, nepominul a že v jeho hodnocení
důkazů a poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, není z hlediska
závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti
logický rozpor.
Hodnocení důkazů odvolacím soudem neodporuje ani ustanovením § 133 až § 135
o.s.ř.; otázku platnosti odstoupení žalobce od kupních smluv pro nezaplacení
celé kupní ceny obsaženého v "souhlasném prohlášení" žalobce a Ing. M. Š. ze
dne 5.4.2007 byl odvolací soud ve smyslu ustanovení § 135 o.s.ř oprávněn
posoudit sám, aniž by musel vyčkávat rozhodnutí Nejvyššího soudu České
republiky o dovolání podaném proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne
3.11.2009 č.j. 31 Co 377/2009-125, kterým byl ve věci samé potvrzen rozsudek
Okresního soudu Praha - východ ze dne 12.1.2009 č.j. 5 C 478/2007-83, jímž byla
zamítnuta žaloba žalovaného 2) na určení neplatnosti "souhlasného prohlášení".
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných
dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího
soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2
písm. a) a písm. b) a § 229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání
žalovaných podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř.
zamítl.
V dovolacím řízení vznikly žalobci v souvislosti se zastoupením advokátem
náklady, které spočívají v paušální odměně ve výši 20.000,- Kč [srov. § 5 písm.
b), § 10 odst. 3, § 17 písm. b) a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve
znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č.110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb. a č. 277/2006
Sb. a Čl. II. vyhlášky č. 64/2012 Sb.] a ve dvou paušálních částkách náhrad
výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 600,- Kč (srov. § 13 odst. 3
vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb.,
č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb. a č. 276/2006 Sb. a č. 399/2010 Sb.), celkem ve
výši 20.600,- Kč. Vzhledem k tomu, že zástupkyně žalobce, advokátka Mgr. Monika
Cihelková, osvědčila, že je plátkyní daně z přidané hodnoty, náleží k nákladům
řízení, které žalobci za dovolacího řízení vznikly, vedle odměny za zastupování
advokátem a paušálních částek náhrad výdajů rovněž náhrada za daň z přidané
hodnoty z této odměny a náhrad (srov. § 137 odst. 1 a 3 a § 151 odst. 2 větu
druhou o.s.ř.) ve výši 4.120,- Kč. Protože dovolání žalovaných bylo zamítnuto,
dovolací soud jim podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a §
142 odst. 1 o.s.ř. uložil, aby žalobci náklady v celkové výši 24.720,- Kč
nahradili, a to každý z jedné poloviny. Žalovaní jsou povinni přiznanou náhradu
nákladů řízení zaplatit k rukám advokátky, která žalobce v tomto řízení
zastupovala (§ 149 odst. 1 o.s.ř.), do 3 dnů od právní moci rozsudku (§ 160
odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. listopadu 2012
JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.
předseda senátu