ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Ljubomíra Drápala v právní
věci žalobkyň a) M. D., a b) JUDr. B. D., LL.M., Ph.D., obou zastoupených Mgr.
Kryštofem Krulišem, advokátem se sídlem v Praze 2 – Vinohradech, Polská č.
1260/24, proti žalované J. V., o nahrazení souhlasu žalované s vydáním předmětu
soudní úschovy, vedené u Okresního soudu v Jičíně pod sp. zn. 11 C 65/2011, o
dovolání žalobkyň proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19.
března 2013 č. j. 25 Co 412/2012-171, takto:
I. Dovolání žalobkyň se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Usnesením Okresního soudu v Jičíně ze dne 21. 12. 2004 č. j. 24 Sd 33/2004-8,
které nabylo právní moci (podle potvrzení obsaženého ve spise) dne 12. 1. 2005,
byla na návrh Školního statku Hořice přijata do úschovy soudu částka 700.000,-
Kč. Složitel návrh na přijetí uvedené částky do soudní úschovy ve prospěch M.
H. a žalované zdůvodnil tím, že rozsudkem Okresního soudu v Jičíně ze dne 27.
9. 2004 č. j. 7 C 155/2000-255, který ke dni podání návrhu na přijetí částky do
soudní úschovy nenabyl právní moci, mu bylo uloženo zaplatit M. H. 242.661,30
Kč s 26 % úrokem z prodlení za dobu od 28. 10. 1997 do zaplacení a že má
důvodné pochybnosti o tom, kdo a v jakém rozsahu je jeho věřitelem, neboť
věřitelkami mohou být jak M. H., tak i žalovaná, které jsou obě v postavení
oprávněných osob podle zákona č. 229/1991 Sb., a výše dluhu „není ke dni podání
tohoto návrhu známa“.
Usnesením Okresního soudu v Jičíně ze dne 9. 12. 2005 č. j. 24 Sd 33/2004-43,
které nabylo právní moci (podle potvrzení obsaženého ve spise) dne 10. 3. 2006,
byla M. H. na její žádost a za souhlasu složitele vydána část předmětu úschovy
ve výši 346.480,80 Kč (pohledávka 121.330,65 Kč a úroky z prodlení za dobu od
28. 10. 1997 do 14. 12. 2004 ve výši 225.150,15 Kč).
Usnesením Okresního soudu v Jičíně ze dne 2. 8. 2006 č. j. 24 Sd 33/2004-59,
které – ve spojení s usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 4.
2007 č. j. 17 Co 208/2007-91 – nabylo právní moci dne 7. 6. 2007, byl pro
nesouhlas složitele zamítnut návrh žalované na vydání předmětu úschovy.
Podáním ze dne 4. 2. 2011 požádaly žalobkyně – poté, co bylo usnesením
Okresního soudu v Jičíně ze dne 9. 9. 2008 č. j. 24 Sd 33/2004-108 rozhodnuto,
že s nimi bude pokračováno v řízení jako s procesními nástupkyněmi M. H.,
zemřelé dne 5. 3. 2007 - o vydání zbývající části předmětu soudní úschovy.
Žalobou podanou u Okresního soudu v Jičíně dne 9. 2. 2011 se žalobkyně
domáhaly, aby bylo rozhodnuto, že žalovaná je povinna souhlasit s vydáním
zbývající části předmětu úschovy ve výši 353.519,20 Kč žalobkyním. Žalobu
zdůvodnily zejména tím, že částka složená do soudní úschovy představuje náhradu
za živý inventář odebraný jeho původním vlastníkům manželům V., rodičům M. H. a
matky žalované (J. E.), že žalovaná nemá právo na vydání zbývající části
předmětu úschovy, neboť její právní předchůdkyně (J. E.) neuplatnila jako
oprávněná osoba svůj nárok na náhradu za odebraný inventář řádně a včas,
žalovaná nedoložila, že tento nárok byl předmětem dědického řízení po J. E. a
že je ve vztahu k němu jedinou dědičkou, a všechny pozemky původních vlastníků
manželů V., k nimž se váže náhrada za odebraný inventář, byly vráceny právní
předchůdkyni žalobkyň M. H., které proto náležela celá náhrada za odebraný
inventář.
Okresní soud v Jičíně rozsudkem ze dne 10. 5. 2012 č. j. 11 C 65/2011-130
žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyním na náhradě
nákladů řízení společně a nerozdílně 13.400,- Kč k rukám advokáta Mgr. Kryštofa
Kruliše. Poté, co zjistil, že v dědickém řízení po zemřelé J. E., jíž mohl
svědčit nárok na náhradu za živý a mrtvý inventář, nebyl tento nárok projednán
a že žalovaná nedoložila, že by v této věci byla oprávněna jednat za ostatní
dědice po J. E., dospěl k závěru, že žalovaná „nemůže být bez dalšího osobou,
která by měla právo bránit v rámci řízení o úschovu vydání úschovy žalobkyním“.
Otázkou, zda žalobkyně mají „hmotný nárok na vydání předmětu úschovy“, se
nezabýval, neboť „toto by zkoumal pouze tehdy, pokud by vydání předmětu úschovy
odporoval subjekt, který by doložil, že mu může také svědčit právo k předmětu
úschovy“.
K odvolání žalované Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 19. 3.
2013 č. j. 25 Co 412/2012-171 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že
žalobu zamítl, a rozhodl, že žalobkyně jsou povinny společně a nerozdílně
zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně
13.387,20 Kč k rukám advokáta JUDr. Pavla Švandrlíka a na náhradě nákladů
odvolacího řízení 2.000,- Kč. Vytknul soudu prvního stupně, že „nárok na vydání
zbytku předmětu úschovy té které procesní straně“ posuzoval „asymetricky“,
neboť nesouhlas žalované s vydáním zbývající části předmětu úschovy žalobkyním
posuzoval „ryze z pohledu hmotného práva“ a dovodil nedostatek její věcné
pasivní legitimace, avšak nárok uplatněný žalobkyněmi „hodnotil na podkladě
procesního práva, když hmotněprávnímu hledisku nepřikládal žádnou důležitost“.
Dospěl k závěru, že nárok právní předchůdkyně žalobkyň M. H. na náhradu za
odebraný inventář ve výši 121.330,65 Kč a na úroky z prodlení za dobu od 28.
10. 1997 do 14. 12. 2004 ve výši 225.150,15 Kč, přiznaný jí rozsudkem Okresního
soudu v Jičíně ze dne 27. 9. 2004 č. j. 7 C 155/2000-255 ve spojení s rozsudkem
Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. 5. 2005 č. j. 25 Co 676/2004-281,
byl zcela uspokojen vydáním části předmětu úschovy ve výši 346.480,80 Kč M. H.
Dovodil, že vydáním zbývající části předmětu úschovy žalobkyním by se jim
dostalo „duplicitního plnění“ a vzniklo by jim bezdůvodné obohacení a že by
nebyla respektována vůle složitele vydat předmět úschovy „jen tomu a v takovém
rozsahu, jak autoritativně rozhodne civilní soud“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podaly žalobkyně dovolání. Namítají, že
vzhledem k souhlasu složitele s vydáním celého předmětu úschovy žalobkyním a k
„charakteru“ řízení o úschovách odvolací soud nebyl oprávněn zkoumat
„hmotněprávní nárok“ žalobkyň a že měl na základě skutečnosti, že žalované
„nesvědčí právo, na jehož základě by mohla bránit vydání předmětu úschov
žalobkyním“, rozsudek soudu prvního stupně potvrdit. Podle názoru žalobkyň je
postačujícím důvodem pro vznik jejich „hmotněprávního nároku na vydání zbylé
části soudní úschovy“ souhlas složitele s vydáním zbývající části předmětu
úschovy žalobkyním. Žalobkyně dále namítají, že při posuzování jejich práva na
vydání celého předmětu úschovy mělo být přihlédnuto k tomu, že veškeré pozemky
rodičů právní předchůdkyně žalobkyň M. H. byly vydány M. H., neboť podle
judikatury Ústavního soudu „právo na náhradu živého i mrtvého inventáře nelze
oddělit od osob, kterým byla nemovitost vydána“. Skutečnost, že M. H.
poukázala na probíhající řízení o vydání pozemků až ve svém dovolání proti
rozsudku odvolacího soudu vydanému v řízení o náhradu živého a mrtvého
inventáře, a tedy v rozporu „s tehdy platnou procesní úpravou o koncentraci
řízení“, mohla „nanejvýš způsobit jen ztrátu možnosti právní předchůdkyně
žalobkyň být úspěšná v předmětném soudním řízení, nemohla však sama o sobě
způsobit i zánik hmotného práva jako takového“. Žalobkyně navrhly, aby dovolací
soud změnil rozsudek odvolacího soudu tak, že se žalobě vyhovuje.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), neboť řízení ve věci bylo
zahájeno přede dnem 1. 1. 2014 (srov. Čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému
rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými osobami (účastníky řízení) ve
lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou
přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
V projednávané věci složil Školní statek Hořice částku 700.000,- Kč jako plnění
podle nepravomocného rozsudku Okresního soudu v Jičíně ze dne 27. 9. 2004 č. j.
7 C 155/2000-255, kterým mu bylo uloženo zaplatit M. H. na náhradě za živý a
mrtvý inventář a zásoby 242.661,30 Kč s 26 % úrokem z prodlení za dobu od 28.
10. 1997 do zaplacení, do úschovy soudu proto, že měl - jak uvedl ve svém
návrhu na přijetí do úschovy - důvodné pochybnosti o tom, kdo a v jakém rozsahu
je jeho věřitelem, neboť věřitelkami mohou být jak M. H., tak i žalovaná, které
jsou obě oprávněnými osobami podle zákona č. 229/1991 Sb., a výše dluhu „není
ke dni podání tohoto návrhu známa“.
Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci mimo jiné zjištěno
(správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu - jak vyplývá z
ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. - nepodléhá), že
M. H. (právní předchůdkyně žalobkyň, zemřelá dne 5. 3. 2007) a J. E. (matka
žalované, zemřelá dne 25. 3. 1995) uplatnily vůči Školnímu statku Hořice nárok
na náhradu za živý a mrtvý inventář a zásoby, odňaté původním vlastníkům
manželům V. (rodičům M. H. a J. E.), že rozsudkem Okresního soudu v Jičíně ze
dne 27. 9. 2004 č. j. 7 C 155/2000-255 bylo Školnímu statku Hořice uloženo
zaplatit M. H. na náhradě za živý a mrtvý inventář a zásoby podle ustanovení §
20 zákona č. 229/1991 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) 242.661,30 Kč s 26 %
úrokem z prodlení za dobu od 28. 10. 1997 do zaplacení, že tento rozsudek byl
rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. 5. 2005 č. j. 25 Co
676/2004-281 potvrzen co do 121.330,65 Kč s úroky z prodlení a ve zbývající
části byl zrušen a věc byla v tomto rozsahu vrácena okresnímu soudu k dalšímu
řízení, že rozsudkem Okresního soudu v Jičíně ze dne 5. 10. 2005 č. j. 7 C
155/2000-320 bylo Školnímu statku Hořice uloženo zaplatit M. H. 121.330,65 Kč s
26 % úrokem z prodlení za dobu od 28. 10. 1997 do 15. 12. 2004 a že rozsudkem
Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. 3. 2006 č. j. 25 Co 546/2005-361
byl tento rozsudek okresního soudu změněn tak, že žaloba o 121.330,65 Kč s 26 %
úrokem z prodlení od 28. 10. 1997 do 15. 12. 2004 se zamítá. Dovolání M. H.
proti tomuto rozsudku krajského soudu bylo rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne
27. 6. 2007 č. j. 28 Cdo 1883/2006-384 zamítnuto. Ústavní stížnost žalobkyň
podanou proti rozsudku Nejvyššího soudu Ústavní soud usnesením ze dne 28. 7.
2009 sp. zn. IV. ÚS 344/06 odmítl. Usnesením Okresního soudu v Jičíně ze dne 9.
12. 2005 č. j. 24 Sd 33/2004-43 byla M. H. vydána část předmětu úschovy ve výši
346.480,80 Kč (pohledávka 121.330,65 Kč a úroky z prodlení za dobu od 28. 10.
1997 do 14. 12. 2004 ve výši 225.150,15 Kč).
Za uvedeného stavu závisí napadený rozsudek odvolacího soudu mimo jiné na
vyřešení právní otázky, jaký význam má pro rozhodnutí soudu o žalobě o
nahrazení souhlasu žalovaného s vydáním předmětu soudní úschovy okolnost, že
nebyly splněny podmínky pro složení předmětu plnění závazku do úschovy u soudu.
Protože tato právní otázka v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena, je dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení § 237 o.
s. ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř.,
které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud
České republiky dospěl k závěru, že dovolání žalobkyň není opodstatněné.
Projednávanou věc je – vzhledem k tomu, že předmět úschovy byl přijat do soudní
úschovy usnesením Okresního soudu v Jičíně ze dne 21. 12. 2004 č. j. 24 Sd
33/2004-8, které nabylo (podle potvrzení ve spise) právní moci dne 12. 1. 2005
– i v současné době třeba posuzovat podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského
zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“) a podle
zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 19. 7. 2009
(dále jen „OSŘ“).
Nemůže-li dlužník splnit svůj závazek věřiteli, protože věřitel je nepřítomen
nebo je v prodlení nebo má-li dlužník důvodné pochybnosti, kdo je věřitelem,
nebo věřitele nezná, nastávají účinky splnění závazku, jestliže jeho předmět
dlužník uloží do úřední úschovy (§ 568 věta první obč. zák.).
U soudu lze složit do úschovy peníze, cenné papíry a jiné movité věci hodící se
k úschově za účelem splnění závazku (§ 185a odst. 1 OSŘ).
Důvod úschovy a věcnou legitimaci účastníků soud z hlediska pravdivosti tvrzení
složitele při rozhodování o přijetí do úschovy nepřezkoumává; vychází v tomto
směru z tvrzení složitele a nezjišťuje, zda složitel je opravdu dlužníkem, zda
příjemce je skutečně věřitelem, zda věřitel je skutečně nepřítomen, zda se
věřitel opravdu ocitl v prodlení, zda tu byly důvodné pochybnosti, kdo je
dlužníkovým věřitelem, nebo zda byl věřitel pro dlužníka skutečně neznámou
osobou, popř. zda tu je jiný zákonem stanovený důvod úschovy.
Pravomocné usnesení soudu o přijetí plnění do úschovy má z hlediska zániku
závazků stejné právní následky jako převzetí plnění věřitelem; za okamžik
uspokojení nároku se považuje den, v němž byl předmět plnění složen u soudu.
Uvedené ovšem platí jen za předpokladu, že dlužník složil předmět plnění do
úschovy opravdu v souladu s ustanovením § 568 obč. zák. nebo jiným zákonem
stanoveným důvodem. Zjistí-li se, že důvody pro složení plnění u soudu nebyly
dány, např. proto, že věřitel přijetí plnění ve skutečnosti neodmítá a že tedy
není v prodlení, že je přítomen, že dlužník neměl důvody pochybovat o tom, kdo
je věřitelem, apod., dluh nebyl složením do soudní úschovy splněn a povinnost
dlužníka poskytnout plnění přímo věřiteli nadále trvá.
Předmět úschovy vydá soud příjemci na jeho žádost. Jestliže ke složení došlo
proto, že někdo jiný než příjemce uplatňuje právo na vydání předmětu úschovy
nebo že někdo jiný, jehož souhlasu je třeba, nesouhlasí s vydáním předmětu
úschovy příjemci, je k vydání předmětu úschovy zapotřebí souhlasu všech
účastníků řízení a osoby, pro jejíž nesouhlas s plněním došlo ke složení do
úschovy. Souhlasu složitele je však třeba jen tehdy, bylo-li plnění složeno pro
neznámého věřitele (§ 185d odst. 1 OSŘ). Jiné osobě, než která je uvedena v
ustanovení § 185d odst. 1 a 2 OSŘ (tj. jiné osobě než složiteli nebo příjemci),
žádající o vydání předmětu úschovy, jej vydá soud jen se souhlasem složitele a
příjemce (§ 185d odst. 3 OSŘ).
Není-li možné v řízení o úschovách vyhovět žádosti příjemce nebo jiné osoby,
která uplatnila právo na předmět úschovy (přihlašovatele), o vydání předmětu
úschovy proto, že se žádostí nesouhlasí ten, jehož souhlasu je třeba, může být
předmět úschovy – jak vyplývá z ustanovení § 185e OSŘ - vydán žadateli
(příjemci nebo přihlašovateli), jen jestliže byl jeho souhlas nahrazen
rozhodnutím soudu vydaným v řízení podle části třetí občanského soudního řádu
(ve sporném řízení). Aktivně legitimován k podání žaloby, kterou se takové
řízení zahajuje, je příjemce nebo ten, kdo uplatňuje právo k předmětu úschovy
(přihlašovatel). Žaloba směřuje proti tomu, pro jehož nesouhlas nebylo možné
předmět úschovy vydat, a žalobce se jí domáhá, aby žalovanému bylo uloženo
souhlasit s vydáním předmětu úschovy žalobci. Výrok rozsudku soudu o tom, že
žalovaný je povinen souhlasit s vydáním předmětu úschovy žalobci, nahrazuje
prohlášení vůle účastníka řízení o úschovách ve smyslu ustanovení § 161 odst. 3
OSŘ. Také to však platí jen za předpokladu, že dlužník složil předmět plnění do
úschovy vskutku v souladu s ustanovením § 568 obč. zák. nebo jiným zákonem
stanoveným důvodem; nestalo-li se tak a nenastaly-li proto soluční účinky
složení předmětu plnění závazku do soudní úschovy, nemá (nemůže mít) příjemce
ani přihlašovatel právo na vydání předmětu plnění z úschovy soudu, a nemůže se
proto úspěšně domáhat, aby bylo tomu, kdo vydání předmětu úschovy příjemci nebo
přihlašovateli odporuje, uloženo s tímto vydáním souhlasit.
Důvodem tzv. soluční úschovy v občanskoprávních, rodinných, pracovních a
obchodních vztazích může být – jak vyplývá z ustanovení § 568 věty první obč.
zák. - mimo jiné skutečnost, že dlužník má důvodné pochybnosti, kdo je
věřitelem. Dlužník má důvod pochybovat, kdo je jeho věřitelem, zejména tehdy,
kdy po něm stejné plnění požaduje více osob a kdy na základě svých poznatků
nemá (objektivně vzato) možnost stanovit, komu z nich plnění opravdu náleží.
Podle ustanovení § 20 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických
vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „zákona o půdě“), k zajištění provozu zemědělské nebo lesní výroby má
původní vlastník živého a mrtvého inventáře, jakož i zásob právo na jejich
náhradu, pokud je vnesl do zemědělského družstva nebo mu byly odňaty nebo jinak
bezúplatně převedeny v období od 25. února 1948 do 1. ledna 1990. Zemřel-li
původní vlastník nebo byl-li prohlášen za mrtvého, má právo požadovat náhradu k
zajištění provozu zemědělské výroby další oprávněná osoba uvedená v § 4 odst. 2
zákona o půdě. Dalšími oprávněnými osobami jsou fyzické osoby v pořadí a) dědic
ze závěti, jež byla předložena při dědickém řízení, který nabyl celé dědictví,
b) dědic ze závěti, který nabyl vlastnictví, avšak pouze v míře odpovídající
jeho dědickému podílu; to neplatí, jestliže dědici podle závěti připadly jen
jednotlivé věci nebo práva; byl-li dědic závětí ustanoven jen k určité části
nemovitosti, na kterou se vztahuje povinnost vydání, je oprávněn pouze k této
části nemovitosti, c) děti a manžel původního vlastníka živého a mrtvého
inventáře a zásob, všichni rovným dílem; zemřelo-li dítě před uplynutím lhůty
uvedené v § 13 zákona o půdě, jsou na jeho místě oprávněnými jeho děti, a
zemřelo-li některé z nich, jeho děti, d) rodiče původního vlastníka živého a
mrtvého inventáře a zásob, e) sourozenci původního vlastníka živého a mrtvého
inventáře a zásob, a zemřel-li některý z nich, jsou na jeho místě oprávněnými
jeho děti a jeho manžel (srov. § 4 odst. 2 zákona o půdě).
V projednávané věci uplatnily nárok na náhradu za živý a mrtvý inventář, jakož
i zásob dcery původních vlastníků manželů V. M. H. a J. E., které byly
oprávněnými osobami, a to rovným dílem [§ 4 odst. 2 písm. c) zákona o půdě].
Každá z nich proto měla vůči Školnímu statku Hořice jako povinné osobě (§ 5
odst. 1 a 2 zákona o půdě) nárok na jednu polovinu náhrady za živý a mrtvý
inventář a zásoby, který v případě J. E. přešel na její dědice, neboť do její
smrti (dne 25. 3. 1995) nebyl uspokojen. Za těchto okolností nemohl mít Školní
statek Hořice žádný objektivní důvod k pochybnostem o tom, kdo je jeho
věřitelem (zda je to M. H., nebo dědici po J. E.), a ani o tom, jakou část
plnění je povinen jednotlivým věřitelům poskytnout [že M. H. přísluší jedna
polovina náhrady za živý a mrtvý inventář a zásoby a že J. E. (dědicům po ní)
přísluší druhá polovina této náhrady], a nebyl proto splněn důvod k tomu, aby
uvedené plnění složil za účelem splnění svého závazku do úschovy soudu podle
ustanovení § 568 věty první obč. zák. Závazek Školního statku Hořice proto
nebyl - jak vyplývá z výše uvedeného - složením do soudní úschovy splněn a jeho
povinnost poskytnout plnění přímo oprávněným osobám (jejich dědicům) tak nadále
trvala. Za této situace se M. H. a dědicové po J. E. mohli i nadále domáhat
nároku na náhradu za živý a mrtvý inventář a zásoby jen přímo po Školním statku
Hořice, a nikoliv vydání tohoto plnění z úschovy soudu, do které je Školní
statek Hořice složil, aniž by k tomu byly splněny předpoklady stanovené
zákonem. Protože žalobkyně (právní nástupkyně M. H.) se za těchto okolností
nemohly – jak vyplývá z výše uvedeného - úspěšně domáhat, aby bylo žalované,
která vydání předmětu úschovy (jeho zbývající části) žalobkyním odporovala,
uloženo s jeho vydáním žalobkyním souhlasit, odvolací soud správně – i když z
ne zcela přiléhavých důvodů – žalobu o nahrazení souhlasu žalované s vydáním
zbývající části předmětu úschovy žalobkyním zamítl.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných
dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno, že by byl postižen některou
z vad, uvedených v ustanovení § 229 odst. 1 o. s. ř., § 229 odst. 2 písm. a) a
b) o. s. ř. nebo v § 229 odst. 3 o. s. ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít
za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky
dovolání žalobkyň podle ustanovení § 243d písm. a) o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c
odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 části věty před středníkem o.
s. ř., neboť žalobkyně s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu svých
nákladů nemají právo a žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 10. prosince 2014
JUDr. Jiří Doležílek
předseda
senátu