21 Cdo 3945/2008
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci
žalobkyně A. Š., zastoupené advokátkou, proti žalované J. C. A. S., k.s.,
zastoupené advokátkou o 52.615,- Kč s úroky z prodlení, vedené u Okresního
soudu v České Lípě pod sp. zn. 15 C 229/2006, o dovolání žalované proti
rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 18. března
2008 č.j. 73 Co 100/2007-68, takto:
Rozsudek krajského soudu a rozsudek Okresního soudu v České Lípě ze dne 20.
září 2007 č.j. 15 C 229/2006-48 se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v
České Lípě k dalšímu řízení.
Žalobkyně se domáhala, aby jí žalovaná zaplatila 52.615,- Kč s úroky z
prodlení, které v žalobě specifikovala. Žalobu odůvodnila tím, že u žalované
pracovala na základě pracovní smlouvy jako mzdová účetní a že dne 31.7.2005
uzavřeli účastníci dohodu o rozvázání pracovního poměru, jejímž důvodem - ač
tento nebyl v dohodě uveden – byly „organizační změny na straně žalované ve
smyslu § 46 odst. 1 písm. c) zák. práce“, které „spočívaly ve zrušení mzdové
účtárny“. Ačkoli za tohoto stavu vznikl žalobkyni nárok na odstupné podle
ustanovení § 60a odst. 1 zák. práce ve výši dvojnásobku průměrného výdělku v
celkové částce „71.892,- Kč hrubého, tj. 52.615,- Kč čistého“, žalovaná jí
odmítá odstupné vyplatit s odůvodněním, že došlo k přechodu práv a povinností
na jiného zaměstnavatele.
Okresní soud v České Lípě rozsudkem ze dne 20.9.2007 č.j. 15 C 229/2006-48
žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě
nákladů řízení 18.819,50 Kč k rukám advokátky. Z výsledků provedeného
dokazování soud prvního stupně dovodil, že pracovní poměr účastníků byl
rozvázán dohodou ke dni 31.7.2005, jejímž „skutečným důvodem“ bylo zrušení
místa mzdové účetní v závodě ve S. p. R., které žalobkyně zastávala. Toto místo
– jak dále uvedl - bylo spolu se mzdovou agendou „smluvně převedeno na jiný
subjekt – A., spol. s r.o.“, se kterým žalobkyně uzavřela „s účinností od
1.8.2005“ novou pracovní smlouvu „na shodný druh práce“ s místem výkonu práce v
Č. L.. Vzhledem k převedení mzdové agendy na jejího nového zaměstnavatele
žalobkyně „ve skutečnosti i shodnou práci vykonávala, dokonce část pracovního
týdne pracovala na původním pracovišti ve S. p. R.“, avšak „toto již činila
jako zaměstnanec společnosti A., spol. s r.o.“, neboť u žalované „nadále práci
mzdové účetní ve S. p. R. vykonávat nemohla“. Za tohoto stavu, přestože
účastníci v dohodě o rozvázání pracovního poměru žádný důvod neuvedli, „má soud
za to, že šlo právě o důvod nadbytečnosti zaměstnance“ podle ustanovení § 46
odst. 1 písm. c) zák. práce, který „opravňuje zaměstnance požadovat po
zaměstnavateli v souladu s § 60a zák. práce odstupné ve výši dvojnásobku
průměrného výdělku“. Námitku žalované, že nastala situace uvedená v ustanovení
§ 60c písm. a) zák. práce, která nárok žalobkyně na odstupné vylučovala, odmítl
s odůvodněním, že „žalovaná neprokázala své tvrzení, že by na základě smlouvy o
převodu agendy zpracování mezd došlo mezi žalovanou a s.r.o. A. k přechodu práv
a povinností z pracovněprávního vztahu žalobkyně na přejímajícího
zaměstnavatele v souladu s § 249 zák. práce“.
K odvolání žalované Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci (poté, co
žalobkyně po poučení soudu podle ustanovení § 43 odst. 2 o.s.ř. „upřesnila
žalobu tak, že v souladu se žalobním tvrzením požaduje přiznat odstupné ve výši
71.892,- Kč s přísl.“) rozsudkem ze dne 18.3.2008 č.j. 73 Co 100/2007-68
rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, „z toho ve výroku I. ve správném
znění“, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 71.892,- Kč s úroky z
prodlení, které ve výroku specifikoval; současně rozhodl, že žalovaná je
povinna zaplatit žalobkyni náklady odvolacího řízení ve výši 13.268,- Kč k
rukám advokátky. Odvolací soud zdůraznil, že organizační důvody uvedené v
ustanovení § 46 odst. 1 písm. a) až c) zák. práce, s nimiž zákon spojuje
vyplacení odstupného při skončení pracovního poměru, „jsou takové organizační
změny, v jejichž důsledku zaměstnavatel nemůže vůči zaměstnanci plnit svou
povinnost z pracovního poměru plynoucí z § 35 odst. 1 písm. a) zák. práce, tj.
přidělovat mu práci podle pracovní smlouvy“. V daném případě podle názoru
odvolacího soudu „takový stav na straně žalované nastal“, což „plyne ze smlouvy
o přechodu agendy zpracování mezd ze dne 11.5.2005“ uzavřené mezi žalovanou a
s.r.o. A., podle níž „vedení a zpracování mzdové agendy, dosud realizované v
jednotlivých závodech žalované, na smluvním základě přešlo na jiný subjekt, a
to s.r.o. A.“. I když je v této smlouvě výslovně uvedeno, že „práva a
povinnosti příslušných zaměstnanců z dosud uzavřených pracovních smluv mají
přejít na s.r.o. A.“, na druhé straně se zde výslovně uvádí, že „pracovní poměr
těchto zaměstnanců u žalované bude ukončen a bude s nimi novým zaměstnavatelem
uzavřena nová pracovní smlouva, přičemž bylo prokázáno, že to i tak bylo
realizováno“. Za této situace podle názoru odvolacího soudu „nelze uzavřít“, že
by - jak tvrdí žalovaná - došlo k přechodu práv a povinností z existujícího
pracovněprávního vztahu žalobkyně u žalované na jiného zaměstnavatele, „jak
předpokládá ustanovení § 60c písm. a) zák. práce“, které „vylučuje“ zaplacení
odstupného zaměstnanci, u něhož při organizačních změnách dochází k přechodu
práv a povinností z pracovněprávních vztahů na jiného zaměstnavatele, tedy u
kterého „nedošlo ke skončení pracovního poměru, ale pouze ke změně
zaměstnavatelského subjektu“. Protože „v řízení bylo prokázáno“, že u žalované
„následkem smluvního ujednání mezi ní a s.r.o. A. došlo ke změně v organizaci
práce, která měla za následek převod mzdové agendy na jiný subjekt“, čímž se
žalobkyně, která tuto práci podle pracovní smlouvy vykonávala, stala pro
žalovanou nadbytečnou, neboť „žalovaná v důsledku této organizační změny již
nemohla žalobkyni přidělovat práci podle pracovní smlouvy“, dospěl odvolací
soud ve shodě se soudem prvního stupně k závěru, že „žalobkyni vznikl nárok na
odstupné“ v požadované výši, neboť k rozvázání pracovního poměru žalobkyně
dohodou účastníků ke dni 31.7.2005 došlo z důvodu uvedeného v ustanovení § 46
odst. 1 písm. c) zák. práce.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož
přípustnost dovozovala z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. S poukazem na
judikaturu Nejvyššího soudu ČR vyjádřila přesvědčení, že smlouvou o přechodu
agendy zpracování mezd „žalobkyně neprokázala“, že u žalované došlo k přijetí
rozhodnutí o zrušení místa mzdové účetní a že se stala pro zaměstnavatele
nadbytečnou ve smyslu ustanovení § 46 odst. 1 písm. c) zák. práce. Zdůraznila,
že žalovaná „od počátku tvrdí“, že místo mzdové účetní zrušeno nebylo a že
žalobkyni byla dána možnost být u žalované nadále zaměstnána. Proto podle
názoru dovolatelky není správný závěr soudů o tom, že na základě výše uvedené
dohody žalovaná nemohla žalobkyni dále přidělovat práci podle pracovní smlouvy,
že žalobkyně se tak stala pro žalovanou nadbytečnou a že nastala situace, s níž
zákon spojuje vyplacení odstupného. Kromě toho vytkla odvolacímu soudu, že „v
rozporu se zásadami dokazování“ neprovedl důkazy, které „podkládají tvrzení
žalované o důvodech rozvázání pracovního poměru“. Žalovaná navrhla, aby
dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil tomuto
soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou
osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), se nejprve
zabýval tím, zda v posuzovaném případě je dovolání přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení
odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci
samé [§ 237 odst.1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu
prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v
dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího
soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm.b) o.s.ř.], nebo
jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm.b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud
dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam [§ 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je
odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li
právní otázku v rozporu s hmotným právem [§ 237 odst. 3 o.s.ř.].
Žalovaná napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu
prvního stupně o věci samé potvrzen. Protože dovolání podle ustanovení § 237
odst. 1 písm. b) o.s.ř. není v této věci přípustné (ve věci nebylo soudem
prvního stupně vydáno žádné rozhodnutí ve věci samé, které by odvolací soud
zrušil), může být přípustnost dovolání v této věci založena jen při splnění
předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Přípustnost
dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přitom není založena
již tím, že dovolatelka tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po
právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže
dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst.
3 o.s.ř. dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé
po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci zjištěno (správnost
skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu nepodléhá - srov. § 241a
odst. 2 a § 242 odst. 3 o.s.ř.), že žalobkyně pracovala u žalované (její právní
předchůdkyně) na základě pracovní smlouvy ze dne 12.9.1994 jako mzdová účetní,
naposledy s místem výkonu práce v odštěpném závodě ve S. p. R.. Dne 11.5.2005
uzavřela žalovaná s obchodní společností A. spol. s r.o. (od 15.12.2007 pod
obchodní firmou J. C. A. spol. s r.o.) se sídlem v Č. L., smlouvu „o přechodu
agendy zpracování mezd“, ve které se smluvní strany (v čl. I) dohodly, že „část
činnosti žalované, a to vedení a zpracování mzdové agendy, bude napříště
soustředěno u firmy A. spol. s r.o., kde bude zřízeno samostatné oddělení s
názvem H. R. S. S. C.“, na které „dle této smlouvy přejde agenda vedení a
zpracování mezd pro žalovanou“, a to „nejpozději k 1.9.2005 závod S. p.
R.“ (srov. čl. II. cit. smlouvy); současně bylo mezi smluvními stranami
ujednáno, že „s přechodem agendy vedení a zpracování mezd pro žalovanou na A.
spol. s r.o. dojde i k přechodu všech zaměstnanců pověřených vedením a
zpracováním mezd na nového zaměstnavatele, a to A. spol. s r.o. a k přechodu
všech práv a povinností z dosud uzavřených pracovních smluv těchto zaměstnanců“
s tím, že „ke dni přechodu zaměstnanců na jiného zaměstnavatele dle této
smlouvy bude ukončen pracovní poměr zaměstnance k původnímu zaměstnavateli a
uzavřena nová pracovní smlouva se zaměstnavatelem novým“ (srov. čl. III. cit.
smlouvy). Dne 31.7.2005 uzavřela žalovaná s žalobkyní dohodu o rozvázání
pracovního poměru ke dni 31.7.2005 a předtím dne 29.7.2005 uzavřela žalobkyně
pracovní smlouvu s obchodní společností A. spol. s r.o., podle které měla
žalobkyně u tohoto zaměstnavatele nastoupit do práce dne 1.8.2005 a vykonávat
druh práce: „Mzdová účetní SSC“ na pracovišti v Č. L.. Žalovaná má zato, že za
dané situace žalobkyni nárok na odstupné v souvislosti se skončením pracovního
poměru u žalované dohodou ke dni 31.7.2005 nevznikl.
Za tohoto skutkového stavu řešil odvolací soud – jak vyplývá z odůvodnění
napadeného rozsudku - mimo jiné právní otázku, zda má zaměstnanec nárok na
odstupné za situace, kdy organizační změnou došlo k převodu části činnosti jeho
dosavadního zaměstnavatele na jiného zaměstnavatele, a tím k faktickému zrušení
pracovního místa zaměstnance, a kdy zaměstnanec poté skončil pracovní poměr u
dosavadního zaměstnavatele a nastoupil do pracovního poměru k tomuto jinému
zaměstnavateli. Tato právní otázka dosud nebyla v judikatuře dovolacího soudu
vyřešena. Vzhledem k tomu, že posouzení uvedené otázky bylo pro rozhodnutí
projednávané věci významné (určující), představuje napadený rozsudek odvolacího
soudu z tohoto hlediska rozhodnutí, které má po právní stránce zásadní význam.
Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání proti rozsudku odvolacího
soudu je v tomto směru podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř.,
které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1, věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud
České republiky dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k tomu, že
uplatněný nárok na odstupné měl žalobkyni vzniknout v souvislosti se skončením
pracovního poměru ke dni 31.7.2005 - podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku
práce, ve znění účinném do 12.9.2005, tj. do dne, než nabyl účinnosti zákon č.
342/2005 Sb., o změnách některých zákonů v souvislosti s přijetím zákona o
veřejných výzkumných institucích (srov. § 364 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb.,
zákoníku práce) - dále jen „zák. práce“.
Podle ustanovení § 60a odst. 1 zák. práce zaměstnanci, u něhož dochází k
rozvázání pracovního poměru výpovědí danou zaměstnavatelem z důvodů uvedených v
§ 46 odst. 1 písm. a) až c) nebo dohodou z týchž důvodů, náleží při skončení
pracovního poměru odstupné ve výši dvojnásobku průměrného výdělku.
Podle ustanovení § 60c písm. a) zák. práce odstupné nenáleží zaměstnanci, u
něhož při organizačních změnách dochází k přechodu práv a povinností z
pracovněprávních vztahů na jiného zaměstnavatele.
Odstupné představuje jednorázový peněžitý příspěvek, který má zaměstnanci
pomoci překlenout, často složitou, sociální situaci, v níž se ocitl proto, že
bez své viny (z organizačních důvodů spočívajících na straně zaměstnavatele)
ztratil dosavadní práci. Tím, že se odstupné poskytuje jako dvojnásobek
průměrného výdělku, zákon sleduje, aby se zaměstnanci dostaly takové peněžní
prostředky, jaké by jinak obdržel, kdyby pracovní poměr ještě po dobu dvou
měsíců pokračoval. Odstupné má tímto způsobem kompenzovat pro zaměstnance
nepříznivý důsledek organizačních změn a poskytnout mu ke zmírnění těchto
důsledků odpovídající zabezpečení formou jednorázového peněžitého příspěvku.
Dochází-li ovšem při organizačních změnách k přechodu práv a povinností z
pracovněprávních vztahů na jiného zaměstnavatele, pak zaměstnanec je nadále
hmotně zabezpečen, neboť neztrácí své zaměstnání. Okamžikem přechodu práv a
povinností z pracovněprávních vztahů (výkonu práv a povinností z
pracovněprávních vztahů) totiž dochází - uvažováno z pohledu zaměstnance -
jen ke změně v osobě zaměstnavatele, aniž by došlo ke skončení pracovního
poměru. Předmětný pracovněprávní vztah pokračuje ve své existenci i navzdory
tomu, že se zaměstnavatelem stane někdo, s kým se zaměstnanec předem na výkonu
práce nedohodl, ani s ním nemusel souhlasit. V takovém případě, kdy – jak
zdůrazňuje odvolací soud - „nedošlo ke skončení pracovního poměru, ale pouze ke
změně zaměstnavatelského subjektu“, zákon poskytnutí odstupného vylučuje [srov.
§ 60c písm. a) zák. práce], protože u zaměstnance nenastává složitá sociální
situace související se ztrátou zaměstnání, a tudíž k výplatě odstupného (jako
zabezpečovacího peněžitého příspěvku k sloužícího ke zmínění důsledků ztráty
zaměstnání) nemůže být žádného opodstatnění.
V projednávané věci z obsahu spisu vyplývá, že v souvislosti s uzavřením
„Smlouvy o přechodu agendy zpracování mezd“ mezi žalovanou a obchodní
společností A. spol. s r.o. došlo u žalované k organizační změně, spočívající v
převedení „agendy vedení a zpracování mezd pro žalovanou“ na obchodní
společnost A. spol. s r.o. (a to „nejpozději k 1.9.2005 závod S. p. R.“).
Uvedená organizační změna se dotkla – mimo jiné – i pracovního místa mzdové
účetní v závodě ve S. p. R. zastávaného žalobkyní, které tím bylo fakticky
zrušeno a žalobkyně se tak stala pro žalovanou nadbytečnou ve smyslu ustanovení
§ 46 odst. 1 písm. c) zák. práce; jiný závěr, předkládaný žalovanou (o tom, že
místo mzdové účetní zrušeno nebylo a žalovaná měla nadále možnost přidělovat
žalobkyni práci podle pracovní smlouvy), by popíral samotný účel předmětné
organizační změny, který – jak vyplývá z čl. I. výše citované smlouvy -
spočíval v tom, že „část činnosti žalované, a to vedení a zpracování mzdové
agendy, bude napříště soustředěno u firmy A. spol. s r.o., kde bude zřízeno
samostatné oddělení s názvem H. R. S. S. C.“. Protože za tohoto stavu by nárok
žalobkyně na odstupné byl vyloučen za situace předvídané v ustanovení § 60c
písm. a) zák. práce, bylo třeba dále objasnit, zda při uvedených organizačních
změnách u žalované došlo k přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů
na jiného zaměstnavatele.
K přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů může dojít jen v
případech stanovených zákoníkem práce nebo zvláštním právním předpisem (srov. §
249 odst.1 zák. práce) a je - jak dovodila již ustálená judikatura soudů -
vyloučeno, aby přechod práv a povinností z pracovněprávních vztahů nastal jen
na základě smlouvy (dohody) zaměstnavatele s jiným zaměstnavatelem, aniž by šlo
o smlouvu (dohodu), s níž zákoník práce nebo zvláštní právní předpisy přechod
práv a povinností z pracovněprávních vztahů spojují (srov. rozsudek Vrchního
soudu v Praze ze dne 29.8.1994 sp. zn. 6 Cdo 82/94, uveřejněný pod č. 38 ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1995). Podle zákoníku práce (ve
znění účinném do 31.12.2006) přecházely práva a povinnosti z pracovněprávních
vztahů na straně zaměstnavatele v případech uvedených v ustanoveních § 205d
odst. 8, § 249 odst. 2, § 251 a § 251a. Zvláštní právní předpisy upravují
přechod práv a povinností z pracovněprávních vztahů na straně zaměstnavatele
například v ustanoveních § 480 a § 487 obchodního zákoníku, § 27a zákona č.
328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání ve znění pozdějších předpisů, § 17 zákona
č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění
pozdějších předpisů, § 338zk odst. 1 písm. c) o.s.ř. aj.
Podle ustanovení § 249 odst. 2 zák. práce dochází-li k převodu zaměstnavatele
nebo části zaměstnavatele nebo k převodu úkolů nebo činnosti zaměstnavatele
anebo jejich části k jinému zaměstnavateli, přecházejí práva a povinnosti z
pracovněprávních vztahů zaměstnanců v plném rozsahu na přejímajícího
zaměstnavatele. Za úkoly nebo činnost zaměstnavatele se pro tyto účely považují
zejména úkoly související se zajištěním výroby nebo poskytováním služeb a
obdobná činnost podle zvláštních právních předpisů, které právnická nebo
fyzická osoba provádí v zařízeních určených pro tyto činnosti nebo na místech
obvyklých pro jejich výkon pod vlastním jménem a na vlastní odpovědnost. Za
přejímajícího zaměstnavatele se bez ohledu na právní důvod převodu a na to, zda
dochází k převodu vlastnických práv, považuje právnická nebo fyzická osoba,
která je způsobilá jako zaměstnavatel (§ 8 a 8a) pokračovat v plnění úkolů nebo
činností dosavadního zaměstnavatele nebo v činnosti obdobného druhu.
Podle citovaného ustanovení přecházejí práva a povinnosti z pracovněprávních
vztahů kromě jiného tehdy, jestliže byl učiněn právní úkon (smlouva, dohoda)
nebo jestliže nastala jiná právní skutečnost, s nimiž je podle právních
předpisů spojen převod úkolů nebo činnosti zaměstnavatele (anebo jejich části)
k jinému zaměstnavateli, a to za předpokladu, že přejímající zaměstnavatel je
právnickou nebo fyzickou osobou, která je způsobilá jako zaměstnavatel
pokračovat v plnění úkolů nebo činností dosavadního zaměstnavatele nebo v
činnosti obdobného druhu. V těchto případech (tedy např. na základě smlouvy o
převodu úkolů nebo činnosti zaměstnavatele nebo jejich části na jiného
zaměstnavatele) dochází k přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů
na přejímajícího zaměstnavatele, přičemž dotčený pracovněprávní vztah – jak
vyplývá z výše uvedeného – pokračuje ve své existenci bez ohledu na vůli
zaměstnance i zaměstnavatelských subjektů, jíž zákon v tomto ohledu nepřiznává
žádnou relevanci. K přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů tedy
dochází ze zákona, bez souhlasu zaměstnance a bez nutnosti rozvázání
pracovního poměru zaměstnance s dosavadním zaměstnavatelem a uzavření nové
pracovní smlouvy s přejímajícím zaměstnavatelem. Jestliže ovšem takové právní
úkony, které ve své podstatě znamenají (zákonem nevyžadovaný) projev souhlasu
zaměstnance s novým stavem, byly přesto nadbytečně učiněny, nemohou vyloučit
právní následky skutkového děje, s nímž zákon spojuje přechod práv a povinností
z pracovněprávních vztahů.
V projednávané věci je nepochybné, že „Smlouva o přechodu agendy zpracování
mezd“ uzavřená mezi žalovanou a obchodní společností A. spol. s r.o. je takovou
právní skutečností, která je způsobilá mít za následek přechod práv a
povinností z pracovněprávních vztahů z dosavadního zaměstnavatele (žalované) na
jiného (přejímajícího) zaměstnavatele (obchodní společnost A. spol. s r.o.),
bez ohledu na to, zda vůbec, případně co bylo v tomto směru mezi
zaměstnavatelskými subjekty ujednáno. I když – jak zdůrazňuje odvolací soud –
se v této smlouvě o převodu části činnosti žalované na jiného zaměstnavatele
„na druhé straně výslovně uvádí, že pracovní poměr příslušných zaměstnanců
(vykonávajících agendu vedení a zpracování mezd) u žalované bude ukončen a bude
s nimi novým zaměstnavatelem uzavřena nová pracovní smlouva, přičemž bylo
prokázáno, že to i tak bylo realizováno“, nemají tyto skutečnosti – jak vyplývá
z výkladu podaného shora – žádný vliv na to, že na základě „Smlouvy o přechodu
agendy zpracování mezd“ ze dne 11.5.2005 by i tak došlo k přechodu práv a
povinností z pracovněprávního vztahu mezi žalobkyní a žalovanou na obchodní
společnost A. spol. s r.o. Okolnost, že žalobkyně u původního zaměstnavatele
formálně rozvázala pracovní poměr a bezprostředně poté opět navázala nový
pracovní poměr u zaměstnavatele, na něhož její dosavadní činnost přešla,
znamená jedině, že ve smyslu ustanovení § 60b odst. 1 zák. práce nastoupila u
„dosavadního zaměstnavatele“, a tak nastala situace, kdy jí vlastně - vzhledem
k tomu, že odstupné, na které by jí vznikl nárok, by byla povinna vrátit -
odstupné nenáleží.
Dovolací soud proto dospěl k závěru, že zaměstnanci, u něhož při organizačních
změnách dochází k přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů na
jiného zaměstnavatele (např. na základě smlouvy o převodu úkolů nebo činnosti
zaměstnavatele anebo jejich části k jinému zaměstnavateli), nenáleží odstupné
ve smyslu ustanovení § 60c písm. a) zák. práce, i v případě, jestliže v
souvislosti s těmito organizačními změnami rozvázal pracovní poměr s dosavadním
zaměstnavatelem a poté nastoupil do pracovního poměru k přejímajícímu
zaměstnavateli, protože v rozsahu, v jakém by měl jinak odstupné vrátit, mu
nárok na odstupné nevznikl.
Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu spočívá na
nesprávném právním posouzení věci. Nejvyšší soud České republiky jej proto
podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty za středníkem o.s.ř. zrušil. Protože
důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek
soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky i toto rozhodnutí a
věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta druhá
o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 část první věty za
středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. ledna 2010
JUDr. Zdeněk N o v o t n ý , v.
r.
předseda senátu