Nemůže být pochybností o tom, že i v případě dohod o konkurenční doložce uzavřených podle ustanovení § 29 odst. 2 zák. práce je třeba mít na zřeteli zájem na zachování rovnosti účastníků v jejich právu na svobodnou volbu povolání a právu podnikat garantované čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (srov. k tomu nález Ústavního soudu ČR ze dne 1.11.1995 sp. zn. II. ÚS 192/95, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 4, roč. 1995, pod č. 73, na který odkazuje i dovolatel), a z toho vyplývající požadavek na vyváženost vzájemných práv a povinností, které účastníkům z ujednání o konkurenční doložce vyplývají. Z hlediska uvedených ústavních zásad tedy není žádného opodstatnění pro uplatňování rozdílných východisek při posuzování platnosti konkurenčních doložek podle toho, zda byly sjednány předtím anebo poté, co dne 1.1.2001 nabyl účinnosti článek I bod 18 zákona č. 155/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Dovolací soud proto setrvává na názoru, z něhož vychází i odvolací soud v posuzované věci, že ujednání o tzv. konkurenční doložce (bez ohledu na to, kdy bylo uzavřeno) je třeba chápat jako vzájemný (synallagmatický) závazek, při němž si bývalí účastníci pracovního poměru poskytují hospodářský prospěch navzájem a jsou si navzájem dlužníky i věřiteli, neboť jen tak lze vyjádřit podmínky, za nichž lze sjednání dohody o konkurenční doložce podle ustanovení § 29 odst. 2 zák. práce „od zaměstnance spravedlivě požadovat“. K tomuto - nikoliv jednostrannému, nýbrž vzájemně vyváženému - závazku pak může být jako sankce a speciální zajišťovací prostředek dále sjednána smluvní pokuta, která však - jak z ustanovení § 29 odst. 2 části druhé věty za středníkem zák. práce vyplývá - musí být přiměřená; s nesplněním uvedených podmínek (posuzovaných zejména ve vztahu k zachování rovnosti v právu podnikat, z hlediska vlastního smyslu a účelu konkurenční doložky samotné, s přihlédnutím kupř. k délce závazku, poskytované protihodnotě, výši sjednané smluvní pokuty, apod.) zákon spojuje neplatnost celého ujednání o konkurenční doložce.
Při zvažování vyváženosti vzájemných práv a povinností, které účastníkům z ujednání o tzv. konkurenční doložce vyplývají, je třeba mít na zřeteli, že závazku zaměstnance, aby využíval po skončení pracovního poměru po dobu jednoho roku své odborné kvalifikace pouze v omezeném rozsahu, odpovídá jen taková povinnost zaměstnavatele, která přináší hospodářský prospěch zaměstnanci přímo v době trvání jeho závazku, tj. také po sjednanou dobu po skončení pracovního poměru. Za takovýto odpovídající závazek zaměstnavatele tudíž nelze považovat - jak se dovolatel mylně domnívá - „kompenzaci ve výši odpovídající výši smluvní pokuty“ (tj. pouze trojnásobku průměrného výdělku), kterou je žalobce (zaměstnavatel) povinen poskytnout žalovanému (zaměstnanci) až po splnění (a současném zániku) jeho závazku, neboť - jak uvádí odvolací soud - „žalovanému se v době trvání jeho závazku nedostane žádné výhody“.
Protože v daném případě - jak vyplývá z výše uvedeného - závazku žalovaného, který „představuje výrazné omezení žalovaného v možnosti přivydělat si ve své profesi v dalším pracovním poměru či v rámci podnikání“, neodpovídá přiměřený závazek ze strany žalobce, který by žalovanému přinášel srovnatelný hospodářský prospěch přímo v době trvání jeho závazku, je správný závěr odvolacího soudu, že „ujednání účastníků o konkurenční doložce v manažerské smlouvě ze dne 17.12.2001 je neplatné podle ustanovení § 242 odst. 1 písm. a) zák. práce“, neboť „odporuje podmínkám stanoveným v ustanovení § 29 odst. 2 zák. práce“.
Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu je správný. Protože nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce podle ustanovení § 243b odst. 2, části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5, věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1, věty první o.s.ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalovanému v dovolacím řízení žádné náklady, které by byly účelně vynaloženy na obranu jeho práva, nevznikly (§ 142 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 25. října 2005
JUDr. Zdeněk N o v o t n ý, v.r.
předseda senátu