U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci
žalobkyně PhDr. H. P., zastoupené JUDr. Janou Kašpárkovou, advokátkou se sídlem
v Olomouci, Blanická č. 917/19, proti žalovanému Národnímu památkovému ústavu,
příspěvkové organizaci se sídlem v Praze 1, Valdštejnské náměstí č. 162/3, IČO
75032333, zastoupenému JUDr. Martinem Novákem, advokátem se sídlem v Praze 7,
Holešovicích, Výstaviště č. 67, o doplatek platu, vedené u Okresního soudu v
Olomouci pod sp. zn. 19 C 178/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku
Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. dubna 2011 č.j. 16 Co 245/2010-1482,
Dovolání žalobkyně se odmítá.
Žalobkyně se (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně) domáhala, aby
jí žalovaná zaplatila 44.760,- Kč jako doplatek základního platu za rok 2003,
36.000,- Kč jako doplatek příplatku za vedení za rok 2003 a 129.000,- Kč jako
doplatku osobního příplatku za rok 2003 a první polovinu roku 2004, vše s úroky
z prodlení, které v žalobě specifikovala; kromě toho se domáhala doplatku
dalších složek platu (dalšího platu, příplatků za práci o sobotách a nedělích,
o svátcích a náhrady za dovolenou). Žalobu odůvodnila zejména tím, že původně
pracovala u právní předchůdkyně žalovaného – příspěvkové organizace Správa
státních hradů Bouzov a Šternberk jako její ředitelka se zařazením v 10.
platové třídě s příplatkem za vedení ve výši 3.900,- Kč a osobním příplatkem ve
výši 3.500,- Kč. Po zániku této organizace a přechodu jejích práv a povinností
na žalovaného ke dni 1.1.2003 byla žalobkyně jmenována ředitelkou územního
odborného pracoviště (dále též jen „ÚOP“) – správa státních hradů Bouzov a
Šternberk a byla zařazena v 10. platové třídě, 8. platovém stupni s příplatkem
za vedení ve výši 3.000,- Kč (osobní příplatek jí nebyl přiznán). Žalobkyně se
však domnívá, že měla být správně zařazena do 12. platové třídy (měsíční rozdíl
ve výši 3.730,- Kč), tak jako ostatní „jí na roveň postavení pracovníci –
ředitelé ÚOP“, kteří vykonávali stejnou práci jako ona. Žalobkyně zároveň
„tvrdí, že je diskriminována jako žena“, neboť „muži pracující ve stejné funkci
jako ona jsou zařazeni do 12. platové třídy, zatímco žalobkyně jako žena jen v
10. platové třídě“. V případě příplatku za vedení má žalobkyně za to, že u ní
„nemůže být nižší než příplatek za vedení zaměstnance na nižším stupni řízení,
než byla ona“, tedy minimálně 6.000,- Kč měsíčně, který pobíral provozní
náměstek ředitele ÚOP Středních Čech. Pokud jde o osobní příplatek, pak v
rozsahu 3.500,- Kč měsíčně jí „náleží obligatorně jako součást tarifního
platu“, neboť jí byl od 1.1.2003 odebrán, aniž jí žalovaný sdělil „relevantní
důvod, proč její práci nepovažuje za náročnou tak, aby jí neposkytl žádný
osobní příplatek“. Nadto žalobkyně „tvrdí, že byla oproti jiným zaměstnancům –
kastelánům a kurátorům sbírkových a mobiliárních fondů diskriminována, neboť
její práce byla co do náročnosti a kvality srovnatelná s prací ostatních
kastelánů“, a proto se domáhá „stejného osobního příplatku jako měl
nejkvalitnější kastelán SZ Kroměříž“, tj. v roce 2003 ve výši 8.000,- Kč
měsíčně a v I. pololetí 2004 ve výši 5.500,- Kč. Podle jejího názoru žalovaný
tím, že „nadtarifní složky platu – byť nenárokové – nestanovoval podle platných
předpisů a na základě přezkoumatelných kritérií“, žalobkyni diskriminoval, a to
nejen „jako ženu“, ale také „pro její víru a světový názor“, neboť ji
„postihoval za její otevřeně proklamované a zastávané přesvědčení, že v České
republice, která patří k demokratickým státním systémům, nikdo nemůže být
postihován (až do zničení), za to, že se domáhá svých práv v pracovněprávních
vztazích“. Z uvedených důvodů žalobkyně požadovala po žalovaném odpovídající
doplatky jednotlivých složek platu.
Okresní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 2.4.2010 č.j. 19 C 178/2003-1391
rozhodl o části předmětu řízení tak, že žalobu o zaplacení doplatku základního
platu, příplatku ze vedení a osobního příplatku ve výši 210.060,- Kč s úroky z
prodlení zamítl, a že „o zbývající části předmětu řízení (o doplatku dalších
složek platu) a o nákladech řízení bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí“. Na
základě provedeného dokazování dospěl k závěru, že „ostatní ředitelé ÚOP konali
náročnější práce než žalobkyně, zejména odbornou činnost dle zákona o státní
památkové péči, kterou nevykonávala“, a že proto vzhledem k ustanovení § 4
zákona č. 142/1992 Sb. a katalogu prací, který je přílohou nařízení vlády č.
251/1992 Sb., „odpovídá její zařazení 10. platové třídě“. Protože podle
ustanovení § 5 odst. 2 zákona č. 142/1992 Sb. přísluší vedoucímu zaměstnanci,
který řídí práci podřízených zaměstnanců, příplatek za vedení „podle stupně
řízení a náročnosti řídící práce“ v rozmezí od 500,- Kč do 3.000,- Kč, odpovídá
podle názoru soudu prvního stupně „žalovaným přiznaný příplatek za vedení ve
výši 3.000,- Kč uvedeným kritériím“. Vzhledem k tomu, že „osobní příplatek je
fakultativní, nenárokovou složkou mzdy a lze ho přiznat zaměstnanci, který
dosahuje velmi dobrých výsledků nebo kvalitně plní větší rozsah pracovních
úkolů než ostatní zaměstnanci“, bylo podle jeho mínění zcela „na vůli
současného zaměstnavatele (žalovaného), zda se žalobkyni rozhodne tento
fakultativní příplatek přiznat“; nepřiznání žádného osobního příplatku přitom
„nelze vztahovat k osobnímu příplatku, který žalobkyně pobírala u právního
předchůdce žalovaného, a nejedná se tedy o jeho odejmutí při změně podmínek, za
nichž byl přiznán“. Zároveň soud prvního stupně dospěl k závěru, že „v řízení
nebylo prokázáno provedenými důkazy, že by žalobkyně při rozhodování o jejích
platových poměrech byla diskriminována jako žena“. Proto žalobu ohledně výše
zmíněných složek platu jako nedůvodnou zamítl.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 14.4.2011 č.j. 16
Co 245/2010-1482 rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé změnil
tak, že žalovanému uložil, aby žalobkyni zaplatil 118.560,- Kč s úroky z
prodlení, které ve výroku specifikoval; jinak jej v tomto výroku ohledně
zamítnutí žaloby co do částky 91.200,- Kč potvrdil a rozhodl, že se rozsudek
soudu prvního stupně, „pokud jím byla zamítnuta žaloba o zaplacení 300,- Kč s
příslušenstvím“, zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací soudu prvního stupně k
dalšímu řízení. Z výsledků doplněného dokazování odvolací soud na rozdíl od
soudu prvního stupně dovodil, že žalovaný „neprokázal, že ředitelé ostatních
odborných územních pracovišť, kteří byli zařazení do 12. platové třídy v roce
2003, vykonávali nebo odborně řídili náročnější práce než žalobkyně“ (nebyl jim
stanoven okruh nejnáročnějších prací ve smyslu ustanovení § 4 zákona č. 143/1992 Sb.), a že „za tohoto stavu je nutno dospět k jednoznačnému závěru, že
žalobkyně vykonávala stejnou práci jako vykonávali ostatní ředitelé odborných
územních pracovišť, tedy práci stejné složitosti, odpovědnosti a namáhavosti,
která byla vykonávaná ve stejných, resp. srovnatelných pracovních podmínkách,
při stejné pracovní schopnosti a pracovní způsobilosti zaměstnance a při stejné
pracovní výkonnosti a výsledcích práce“. Žalobkyni, která „měla být rovněž
zařazena do 12. platové třídy“, proto „vznikal měsíčně rozdíl ve výši 3.730,-
Kč, který za 12 měsíců představuje (požadovanou) částku 44.760,- Kč“. Odvolací
soud se „neztotožnil“ ani se závěrem, jaký soud prvního stupně učinil ohledně
osobního příplatku, protože – jak zdůraznil – osobní příplatek, který byl
žalobkyni přiznán jako ředitelce právní předchůdkyně žalovaného ve výši 3.500,-
Kč, „nemohl zaniknout tím, že její předchozí zaměstnavatel splynul s nynějším
žalovaným, neboť odejmutí nebo snížení osobního příplatku je možno provést
pouze při změně podmínek, za nichž byl přiznán“. Proto podle jeho názoru „za
situace, kdy žalovaný neodňal žalobkyni osobní příplatek v závislosti na plnění
podmínek stanovených v odst. 1 a 2 § 7 nařízení vlády č. 251/1992 Sb., náleží
jí tento osobní příplatek i nadále, a to v původně stanovené výši 3.500,- Kč,
tedy za rok 2003 ve výši 42.000,- Kč a za první polovinu roku 2004 ve výši
21.000,- Kč“. Požadavku žalobkyně na přiznání osobního příplatku ve vyšší
částce „nebylo možno vyhovět, když osobní příplatek je fakultativní nenárokovou
složkou mzdy“, o jejíž výši rozhoduje zaměstnavatel, přičemž odvolací soud „se
shoduje se závěrem soudu prvního stupně, že nebylo prokázáno, že by žalobkyně
při stanovení osobního příplatku byla diskriminována“. Vzhledem k tomu, že
podle ustanovení § 5 odst. 2 bodu 2 nařízení vlády č. 251/1992 Sb.
přísluší
vedoucímu zaměstnanci, který řídí více útvarů organizace, příplatek za vedení v
rozpětí od 1.000,- Kč do 6.000,- Kč, a protože „je nesporné“, že žalovaný
žalobkyni původně přiznaný příplatek za vedení ve výši 3.900,- Kč (stanovený
právní předchůdkyní žalovaného) snížil od 1.1.2003 na částku 3.000,- Kč „bez
jakéhokoliv odůvodnění“, má odvolací soud - „vzhledem ke skutečnosti, že
žalobkyně řídila dva útvary a nikoli více útvarů žalovaného“ - „za to, že
původně stanovený příplatek za vedení ve výši 3.900,- Kč, který byl stanoven v
nadpoloviční výši maximálního příplatku za vedení, je v případě žalobkyně zcela
dostatečný a odpovídá náročnosti řídící práce žalobkyně“; za rok 2003 jí tedy
náleží doplatek příplatku na vedení ve výši 900,- Kč měsíčně, tedy celkem
10.800,- Kč, přičemž „požadavek žalobkyně na vyplacení příplatku za vedení v
maximální výši důvodný není“.
dovolání, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c)
o.s.ř. Za otázku zásadního právního významu považovala „otázku posouzení (resp.
i prokazování) diskriminace fyzické osoby při odměňování za provedenou práci
dle § 133a o.s.ř., když soudy obou stupňů uzavřely, že nebylo prokázáno, že by
žalobkyně byla při stanovení mimotarifních složek platu diskriminována“.
Dovolatelka má zato, že soudy „při výkladu ustanovení § 133a o.s.ř. nesprávně
posoudily otázku přesunu důkazního břemene“, neboť – jak zdůraznila – „z
dostupné judikatury i odborné literatury vyplývá, že dle § 133a o.s.ř. v
občanském soudním řízení ve věcech vyplývajících z pracovněprávních vztahů
neprokazuje tvrzené skutečnosti o přímé nebo nepřímé diskriminaci ten účastník,
který je tvrdí, nýbrž druhý účastník (tj. protistrana)“. Soudy však „v tomto
směru ponechaly veškeré důkazní břemeno na žalobkyni“. Zdůraznila, že
žalobkyně v průběhu řízení „tvrdila skutečnosti, že žalovaný při stanovování
tarifní třídy platu, výše příplatku za vedení a osobního příplatku s ní
zacházel znevýhodňujícím způsobem, když toto znevýhodňující zacházení bylo
motivováno diskriminací na základě jejího pohlaví, světového názoru a víry, a
ke svým tvrzením označila důkazy“, a to i k prokázání uvedené „diskriminační
motivace“ žalovaného, „ačkoli tuto motivaci prokazovat nemusí“. Podle jejího
názoru „je to žalovaný, který neunesl své břemeno tvrzení a břemeno důkazní a
neprokázal, že se při stanovování mimotarifních složek platu nechoval
diskriminačně“ a „neporušoval zásadu stejného zacházení“. Dovolatelka má za to,
že „žalovaný v průběhu řízení nenabídl soudu žádné konkrétní tvrzení ani
důkazy, kterými by prokázal, že nedošlo k porušení zásady rovného zacházení“,
nýbrž „naopak dle názoru žalobkyně v řízení jednoznačně vyplynulo“, že žalovaný
na žalobkyni při stanovování těchto složek platu „neaplikoval stejná kritéria
jako na ostatní zaměstnance na stejné pozici a tato tak byla výrazně
znevýhodněna“. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud „napadený výrok II.“
rozsudku odvolacího soudu zrušil „a věc vrátil k dalšímu řízení“.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou
osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), přezkoumal
napadený potvrzující rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první
o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž
není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.]
nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního
stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že
byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§
237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu
prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1
písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve
věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
Žalobkyně dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve výroku, jímž byl
potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé ohledně zamítnutí žaloby co
do částky 91.200,- Kč s úroky z prodlení. Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm.
b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že soudem prvního stupně
nebyl vydán rozsudek, který by byl odvolacím soudem zrušen. Dovolání žalobkyně
proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné
jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy
rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2
písm. a) a § 241a odst. 3 o.s.ř. se nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o.s.ř.).
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán
uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo
jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu
ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní
význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání
označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přitom není
– jak si je toho „vědoma“ i sama dovolatelka - založena již tím, že
dovolatel(ka) tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže
dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst.
3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci
samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Žalobou podanou v této věci se žalobkyně – mimo jiné - domáhala po žalovaném, u
něhož vykonávala od 1.1.2003 funkci ředitelky „územního odborného pracoviště –
správa státních hradů Bouzov a Šternberk“ se zařazením v 10. platové třídě a
přiznaným příplatkem za vedení ve výši 3.000,- Kč měsíčně, doplatku základního
platu (do výše odpovídající 12. platové třídě) za rok 2003 ve výši 44.760,- Kč,
doplatku příplatku za vedení za rok 2003 ve výši 36.000,- Kč a doplatku
osobního příplatku za rok 2003 a první polovinu roku 2004 ve výši 129.000,- Kč.
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 14.4.2011 č.j. 16 Co 245/2010-1482
byl žalobkyni, kromě doplatku základního platu v požadované výši, pravomocně
přiznán doplatek příplatku za vedení za rok 2003 do výše 3.900,- Kč měsíčně
(tj. celkem 10.800,- Kč) a doplatek na osobním příplatku za rok 2003 a první
pololetí roku 2004 do výše 3.500,- Kč (tj. celkem 63.000,- Kč).
Předmětem dovolacího řízení je nárok žalobkyně na další doplatky příplatku za
vedení za rok 2003 (až do výše 6.000,- Kč měsíčně) a osobního příplatku za rok
2003 (až do výše 8.000,- Kč) a za první pololetí roku 2004 (až do výše 5.000,-
Kč) v celkové výši 91.200,- Kč. Za právní důvod vzniku tohoto nároku, který
žalobkyně požaduje nad rámec toho, co jí již bylo na těchto složkách platu
pravomocně přiznáno odvolacím soudem podle příslušných platových předpisů,
žalobkyně považovala (a na tomto stanovisku setrvala v podaném dovolání)
diskriminační jednání žalovaného, které spatřovala v tom, že „žalovaný při
stanovování výše příplatku za vedení a osobního příplatku neaplikoval na
žalobkyni stejná kritéria jako na ostatní zaměstnance na stejné pozici“ a
„zacházel s ní znevýhodňujícím způsobem, když toto znevýhodňující zacházení
bylo motivováno diskriminací na základě jejího pohlaví, světového názoru a
víry“.
Opodstatněnost požadavku žalobkyně, který je předmětem dovolacího řízení, je
třeba i v současné době posuzovat podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce,
ve znění účinném do 30.9.2004, tj. přede dnem, kdy nabyl účinnosti zákon č.
436/2004 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o
zaměstnanosti (srov. § 364 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce) –
dále jen „zák. práce“.
Přímá diskriminace je definována (srov. § 1 odst.6 zák. práce) jako „jednání
nebo opomenutí, kdy je, bylo nebo by bylo, na základě rozlišování podle
vymezených diskriminačních důvodů, se zaměstnancem zacházeno nevýhodněji nebo
výhodněji než s jiným zaměstnancem“. Nepřímou diskriminací se rozumí „jednání
nebo opomenutí, kdy zdánlivě neutrální rozhodnutí, rozlišování nebo postup
zaměstnavatele znevýhodňuje či zvýhodňuje zaměstnance vůči jinému na základě
rozlišování podle vymezených diskriminačních důvodů“ (srov. § 1 odst. 7 část
věty před středníkem zák. práce).
Diskriminace je tedy v pracovních věcech - jak vyplývá z výše uvedeného -
charakterizována jako jednání (v komisivní nebo omisivní podobě)
zaměstnavatele, které směřuje přímo nebo nepřímo (prostřednictvím zdánlivě
neutrálních úkonů) ke znevýhodnění jednoho nebo i více zaměstnanců ve srovnání
s jinými (ostatními) zaměstnanci téhož zaměstnavatele, jehož pohnutkou
(motivem) jsou (zákonem stanovené) diskriminační důvody.
Dojde-li v pracovněprávních vztazích k diskriminaci, má zaměstnanec právo se po
zaměstnavateli domáhat, aby bylo upuštěno od diskriminace, aby byly odstraněny
následky diskriminace, aby mu bylo dáno přiměřené zadostiučinění nebo aby mu
byla poskytnuta náhrada nemajetkové újmy v penězích (srov. § 7 odst. 4 a 5 zák.
práce), popř. aby mu zaměstnavatel nahradil škodu (kupř. na ušlém výdělku)
vzniklou diskriminací (§ 187 odst. 1 a 2 zák. práce). V případě, že se
zaměstnanec domáhá některého z uvedených nároků, má v občanském soudním řízení
procesní povinnosti tvrzení a důkazní o tom, že byl (je) jednáním
zaměstnavatele znevýhodněn ve srovnání s jinými (ostatními) zaměstnanci téhož
zaměstnavatele. Tvrzení zaměstnance o tom, že pohnutkou (motivem) k jednání
zaměstnavatele byly (jsou) zákonem stanovené diskriminační důvody, má soud ve
smyslu ustanovení § 133a odst.1 o.s.ř. (ve znění účinném do 31.8.2009) za
prokázané, ledaže zaměstnavatel bude tvrdit a prostřednictvím důkazů prokáže
nebo za řízení jinak vyplyne, že vůči svým zaměstnancům neporušil (neporušuje)
zásadu rovného (stejného) zacházení (k tomu srov. obdobně rozsudek Nejvyššího
soudu České republiky ze dne 11.11.2009 sp. zn. 21 Cdo 246/2008, uveřejněný pod
č. 108 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2010). Na uvedených
právních názorech, které již v minulosti vyslovil, dovolací soud i nadále
setrvává a neshledává žádné důvody na nich cokoliv měnit.
Při rozhodování o tom, zda v posuzované věci došlo ze strany žalovaného k
diskriminaci žalobkyně při odměňování za vykonanou práci (při stanovení
příplatku za vedení a osobního příplatku), je třeba mít na zřeteli, že ne každé
pochybení žalovaného v tomto směru má být projevem diskriminace. Byť odvolací
soud shledal, že žalovaný při snížení příplatku za vedení a odnětí osobního
příplatku žalobkyni od 1.1.2003 nepostupoval v souladu s platnými platovými
předpisy, a z tohoto důvodu žalobkyni (již pravomocně) přiznal to, čeho se jí v
důsledku tohoto pochybení žalovaného nedostalo, lze za diskriminační označit
pouze takové jednání žalovaného, které – jak uvedeno výše - by přímo nebo
nepřímo směřovalo ke znevýhodnění žalobkyně ve srovnání s jinými (ostatními)
zaměstnanci a jehož pohnutkou (motivem) by byly zákonem stanovené (předvídané)
diskriminační důvody.
Dovolatelka tvrdí, že oproti „ostatním zaměstnancům na stejné pozici“ s ní
žalovaný při stanovování výše uvedených nenárokových složek mzdy „zacházel
znevýhodňujícím způsobem, když toto znevýhodňující zacházení bylo motivováno
diskriminací na základě jejího pohlaví, víry a světového názoru“ (neboli
„jiného smýšlení“ - srov. § 1 odst. 4 zák. práce). Aby však v tom, že žalovaný
některým zaměstnancům na téže pozici jako žalobkyně přiznal příplatek za vedení
a osobní příplatek ve větším rozsahu než žalobkyni, bylo možné spatřovat
diskriminaci žalobkyně, muselo by být toto jednání žalovaného ve vztahu k osobě
žalobkyně motivováno (jeho pohnutkou by musel být) některým (některými) z výše
tvrzených diskriminačních důvodů, neboli – řečeno jinak - pohnutkou (motivem)
jednání žalovaného by muselo být znevýhodnění žalobkyně z důvodu jejího
pohlaví, víry a jiného smýšlení ve srovnání s jinými (ostatními) zaměstnanci
vykonávajícími u žalovaného stejnou funkci jako žalobkyně. K tomuto závěru
nelze dospět za situace, je-li rozdílná výše příplatku za vedení v rámci
zákonem stanoveného rozpětí u vedoucích zaměstnanců na téže pozici odůvodněna
rozdílnou „náročností řídící práce“ (srov. § 5 zákona č. 143/1992 Sb., o platu
a odměně za pracovní pohotovost v rozpočtových a v některých dalších
organizacích a orgánech, ve znění účinném do 31.12.2004) a rozdílná výše jejich
osobního příplatku odůvodněna rozdílnou „náročností práce a dlouhodobě
dosahovaných kvalitních výsledků vykonávané práce“ (srov. § 12 cit. zákona).
V projednávané věci bylo z hlediska skutkového stavu zjištěno a dále se podává
z obsahu spisu (správnost těchto skutkových zjištění přezkumu dovolacího soudu
nepodléhá - srov. § 241a odst. 2 a 3 o.s.ř.), že žalobkyně vykonávala u
žalovaného od 1.1.2003 funkci ředitelky „územního odborného pracoviště – správa
státních hradů Bouzov a Šternberk“ (ÚOP pro modelovou prezentaci národních
kulturních památek na Moravě a ve Slezsku formou správy státních hradů Bouzov a
Šternberk) a byla zařazena v 10. platové třídě, 8. platovém stupni s příplatkem
za vedení ve výši 3.000,- Kč měsíčně, osobní příplatek jí přiznán nebyl; řídila
práci 16 podřízených zaměstnanců, spravovala 2 státní hrady. Ostatním
zaměstnancům vykonávajícím funkci ředitele (ředitelky) ostatních územních
odborných pracovišť žalovaného byl přiznán příplatek za vedení v rozpětí od
2.800,- Kč do 5.000,- Kč měsíčně a osobní příplatek v rozpětí od 2.800,- Kč do
10.000,- Kč měsíčně, takto:
- ředitel „územního odborného pracoviště – správa státního zámku Sychrov“ (ÚOP
pro modelovou prezentaci národních kulturních památek v Čechách formou správy
státního zámku Sychrov) PhDr. M. K. byl od 1.1.2003 zařazen do 10. platové
třídy, 8. platového stupně a byl mu přiznán příplatek za vedení ve výši 3.000,-
Kč měsíčně a osobní příplatek ve výši 3.700,- Kč měsíčně; řídil práci cca 20
podřízených zaměstnanců a 35 až 50 externistů; spravoval 1 státní zámek. - ředitel „územního odborného pracoviště v hlavním městě Praze“ (mimo Pražskou
památkovou rezervaci) PhDr. M. Z. byl od 1.1.2003 zařazen do 10. platové
třídy, 7. platového stupně a byl mu přiznán příplatek za vedení ve výši 2.800,-
Kč měsíčně a osobní příplatek ve výši 2.800,- Kč měsíčně; řídil práci cca 79
podřízených zaměstnanců
- ředitel „územního odborného pracoviště pro Středočeský kraj“ Ing. arch. V. L. byl od 1.1.2003 zařazen do 12. platové třídy, 12. platového stupně a byl mu
přiznán příplatek za vedení ve výši 5.000,- Kč měsíčně a osobní příplatek ve
výši 9.000,- Kč měsíčně; řídil práci cca 200 podřízených zaměstnanců. - ředitel „územního odborného pracoviště pro Plzeňský a Karlovarský kraj“ Ing. K. D. byl od 1.1.2003 zařazen do 12. platové třídy, 12. platového stupně a byl
mu přiznán příplatek za vedení ve výši 5.000,- Kč měsíčně a osobní příplatek ve
výši 7.000,- Kč měsíčně; řídil práci cca 160 podřízených zaměstnanců, spravoval
16 státních památkově chráněných objektů. - ředitel „územního odborného pracoviště pro Jihočeský kraj“ Ing. A. K. byl od
1.1.2003 zařazen do 12. platové třídy, 12. platového stupně a byl mu přiznán
příplatek za vedení ve výši 5.000,- Kč měsíčně a osobní příplatek ve výši
10.000,- Kč měsíčně; řídil práci cca 200 podřízených zaměstnanců. - ředitel „územního odborného pracoviště pro Pardubický kraj a Královehradecký
kraj“ Mgr. J. Š. byl od 1.1.2003 zařazen do 12. platové třídy, 12. platového
stupně a byl mu přiznán příplatek za vedení ve výši 5.000,- Kč měsíčně a osobní
příplatek ve výši 9.000,- Kč měsíčně; řídil práci cca 200 podřízených
zaměstnanců. - ředitel „územního odborného pracoviště pro Ústecký a Liberecký kraj“ PhDr. Z. H.
byl od 1.1.2003 zařazen do 12. platové třídy, 7. platového stupně a byl mu
přiznán příplatek za vedení ve výši 5.000,- Kč měsíčně a osobní příplatek ve
výši 8.000,- Kč měsíčně; řídil práci více než 200 podřízených zaměstnanců. - ředitelka „územního odborného pracoviště pro Moravskoslezský kraj“ Ing. arch. N. G. byla od 1.1.2003 zařazen do 11. platové třídy, 8. platového stupně a byl
jí přiznán příplatek za vedení ve výši 4.000,- Kč, resp. od 1.2.2003 ve výši
5.000,- Kč měsíčně, a osobní příplatek ve výši 5.500,- Kč, resp. od 1.2.2003
ve výši 8.000,- Kč měsíčně; řídila práci 94 až 95 podřízených zaměstnanců. - ředitel „územního odborného pracoviště pro Olomoucký kraj“ Ing. arch. K. B. byl od 1.1.2003 zařazen do 11. platové třídy, 10. platového stupně a byl mu
přiznán příplatek za vedení ve výši 4.000,- Kč měsíčně a osobní příplatek ve
výši 5.500,- Kč měsíčně; řídil práci cca 100 podřízených zaměstnanců. - ředitel „územního odborného pracoviště pro Jihomoravský kraj, Zlínský kraj a
kraj Vysočina“ PhDr. J. M. byl od 1.1.2003 zařazen do 12. platové třídy, 11. platového stupně a byl mu přiznán příplatek za vedení ve výši 5.000,- Kč
měsíčně a osobní příplatek ve výši 9.500,- Kč měsíčně; řídil práci cca 500
podřízených zaměstnanců, spravoval největší počet (21) hradů a zámků.
Za tohoto skutkového stavu, z něhož se podává, že rozdílná výše příplatků na
vedení a osobních příplatků u jmenovaných vedoucích zaměstnanců a zaměstnankyň
(včetně žalobkyně) zřejmě souvisela s odlišným územním rozsahem jednotlivých
územních odborných pracovišť a množstvím spravovaných objektů – kulturních
památek (od správy 1 až 2 objektů v případě žalobkyně až po 21 objektů na území
tří krajů) a odlišným počtem podřízených zaměstnanců (od 16 zaměstnanců v
případě žalobkyně až po více než 500), dospěl odvolací soud - i přes nepřesnou
formulaci – obsahově k závěru, že nebylo prokázáno, že by žalobkyně při
stanovení těchto nenárokových složek platu byla znevýhodněna. Z výše uvedeného
přehledu se totiž podává, že co do rozsahu územního odborného pracoviště byly
se žalobkyní srovnatelné podmínky, v nichž pracoval PhDr. M. K., který byl
stejně jako ona zařazen do 10. platové třídy, 8. platového stupně, stejně jako
ona pobíral příplatek za vedení ve výši 3.000,- Kč, řídil 20 podřízených
zaměstnanců a 35 až 50 externistů (žalobkyně řídila práci 16 podřízených
zaměstnanců) a byl mu přiznán osobní příplatek ve výši 3.700,- Kč měsíčně
(žalobkyni byl přiznán rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 14.4.2011
č.j. 16 Co 245/2010-1482 vedle doplatku příplatku za vedení do výše 3.900,- Kč
měsíčně též doplatek osobního příplatku do výše 3.500,- Kč měsíčně.
Jestliže bylo prokázáno, že žalobkyně nebyla znevýhodněna, je zbytečné zabývat
se tím, zda žalovaný prokázal zásadu rovného zacházení. Namítá-li žalobkyně, že
žalovaný naopak „relevantním způsobem neprokázal, že neporušoval zásadu
stejného zacházení“ podrobuje kritice způsob, jakým ke svému závěru odvolací
soud dospěl, její námitky nepředstavují v tomto směru uplatnění dovolacího
důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale dovolacího důvodu
podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. Z hlediska těchto výtek dovolací soud
nemohl správnost rozsudku odvolacího soudu přezkoumat, neboť k okolnostem
uplatněným dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. nemůže být
při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm.
c) o.s.ř., přihlédnuto (srov. § 237 odst. 3, část věty za středníkem, o.s.ř.).
Z uvedeného vyplývá, že napadený potvrzující rozsudek odvolacího soudu o věci
samé, jímž bylo zamítavě rozhodnuto o částce 91.200,- Kč s úroky z prodlení,
nemá po právní stránce zásadní význam a že tedy proti němu není dovolání
přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud
České republiky proto dovolání žalobkyně - aniž by se mohl věcí dále zabývat -
podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Vzhledem k tomu, že tímto rozhodnutím se řízení ve věci nekončí, bude i o
náhradě nákladů tohoto dovolacího řízení rozhodnuto v konečném rozhodnutí soudu
prvního stupně, popř. odvolacího soudu.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 4. prosince 2012
JUDr. Zdeněk Novotný
předseda senátu