U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Romana Fialy a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní
věci žalobců a) L. S., a b) B. S., , obou zastoupených JUDr. Stanislavem
Sochorem, advokátem, se sídlem v Brně, Kuršova č. 4, proti žalovanému AVERSEN
ENTERPRISES LIMITED, se sídlem v Kyperské republice, P.C. 7550 Larnaca, Simis
12, reg. č. HE 107986, zastoupenému JUDr. Petrem Voříškem, advokátem se sídlem
v Praze 7, Argentinská č. 38/286, o určení, že nemovitosti nejsou zatíženy
zástavním právem, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 19 C 187/2005,
o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. února 2008,
č. j. 20 Co 455/2007-133, takto:
I. Dovolání žalobců se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Stručné odůvodnění (§ 243c odst. 2 o. s. ř.):
Dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12.2.2008, č.j.
20 Co 455/2007-133, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu ve Zlíně ze
dne 23.2.2007, č.j. 19 C 187/2005-109, ve věci samé, není přípustné podle
ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a nebylo shledáno přípustným ani podle
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou judikaturou soudů (srov.
např. Zhodnocení Nejvyššího soudu SSR ze dne 22.5.1985, sp. zn. Cpj 13/85,
uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 50, ročník 1985;
rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.1.1997, sp. zn. 2 Cdon 130/96,
uveřejněný v časopise Právní rozhledy pod č. 4, ročník 1998; rozsudek
Nejvyššího soudu ČR ze dne 15.2.2007, sp. zn. 21 Cdo 948/2006, uveřejněný ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 97, ročník 2007; rozsudek
Nejvyššího soudu ČR ze dne 25.6.2009, sp. zn. 29 Cdo 686/2007; rozsudek
Nejvyššího soudu ČR ze dne 26.11.1999, sp.zn. 21 Cdo 328/99, uveřejněný v
časopise Soudní judikatura pod č. 48, ročník 2000; rozsudek Nejvyššího soudu
ČR ze dne 25.9.2003, sp.zn. 21 Cdo 1724/2003, uveřejněný v časopise Soudní
judikatura pod č. 168, ročník 2003; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5.12.2006,
sp. zn. 21 Cdo 2091/2005, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek
pod č. 84, ročník 2007; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5.4.2001, sp. zn. 21
Cdo 906/2000, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 113, ročník 2001);
a to i ve vztahu k námitce „vázanosti rozhodnutím jiného soudu“ (k tomu srov.
např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 5.4.2001, sp. zn. 21 Cdo 906/2000,
uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 113, ročník 2001) a nemá tedy po
právní stránce zásadní význam. Nejvyšší soud proto dovolání žalobců podle
ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b
odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 části věty před středníkem
o.s.ř., neboť žalobci s ohledem na výsledek řízení nemají na náhradu svých
nákladů právo a žalovanému v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. října 2009
JUDr. Roman Fiala
předseda senátu