21 Cdo 403/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Romana Fialy a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného ve věci
žalobce P. K., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) M. K., 2) Ing. H. K.,
oběma zastoupeným advokátkou, o určení dědického práva, vedené u Okresního
soudu v Prostějově pod sp. zn. 7 C 234/2004, o dovolání žalovaných proti
rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. června 2006, č. j. 21 Co
372/2005-70, takto:
I. Dovolání žalovaných se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce se žalobou podanou u Okresního soudu v Prostějově dne 29.11.2004
domáhal určení, že „je dědicem po zůstaviteli P. K., zemřelém“ (dále též jen
„zůstavitel“). Uvedl, že zůstavitel byl jeho otec; že „zůstavitel zanechal
listinu označenou jako závěť a vydědění ze dne 29.1.2004, kterou nesepsal
vlastní rukou, avšak vlastnoručně ji podepsal“; že „listina je opatřena podpisy
dvou svědků“; že „zůstavitel v listině ustanovil dědici svého majetku žalované
1) a 2), přičemž každé z nich odkázal jednu polovinu svého majetku“; že
„zároveň zůstavitel vydědil žalobce, protože o něho trvale neprojevuje
opravdový zájem, který by jako potomek projevovat měl“, a že „zůstavitel
stanovil, aby se důsledky vydědění vztahovaly i na potomky žalobce“; že
„manželství zůstavitele s matkou žalobce bylo rozvedeno rozsudkem Okresního
soudu v Prostějově ze dne 28.2.1973, sp. zn. 7 C 78/73“, a že žalobce „byl
svěřen do výchovy matky“; že „v řízení o rozvod a v řízeních o zvýšení
výživného zůstavitel opakovaně prohlásil, že nemá o syna žádný zájem,
nenavštěvuje ho, své právo na styk se svým dítětem nevyužívá, v podstatě ho
vůbec nezná“; že „o tom, kdo je jeho skutečný otec, se dozvěděl až ve svých
dvanácti letech“; že „žili celý život odděleně a vůbec se nestýkali, což bylo
způsobeno výlučně jednáním zůstavitele“; že „zůstavitel ho před okolím popíral
a tajil“; že „jeho pokusy o kontakt skončily odmítnutím ze strany zůstavitele“;
že „závěť a listina o vydědění ze dne 29.1.2004 nesplňuje formální požadavky
uvedené v ustanovení § 476b obč. zák.“; že „listina je opatřena podpisy dvou
svědků, a to P. G. a J. P., kteří nemohou být svědky při sepisování závěti nebo
listiny o vydědění pro rozpor s ustanovením § 476f obč. zák.“, neboť „P. G. je
zůstavitelův synovec a J. P. druh neteře zůstavitele“, a tedy „jde o osoby
blízké dle ustanovení § 116 obč. zák.“; že „důvod vydědění dle § 469a odst. 1
písm. b) obč. zák. není dán“, neboť „není pravda, že by o zůstavitele
neprojevoval opravdový zájem, který by jako potomek projevovat měl“; že „neměl
reálnou možnost tento zájem projevit, protože zůstavitel sám neměl žádný zájem
se s ním stýkat a udržovat s ním běžné příbuzenské vztahy“; že „zůstavitel o
vztah s ním nestál, byl mu lhostejný“, a že „samotný akt vydědění byl završením
negativního postoje zůstavitele“.
Okresní soud v Prostějově rozsudkem ze dne 30.6.2005, č.j. 7 C 234/2004-51,
žalobě vyhověl a rozhodl, že žalované 1) a 2) jsou povinny společně a
nerozdílně zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 7.500,- Kč k rukám
jeho zástupce. Vycházel ze závěru, že „zůstavitel P. K. zemřel“; že „dne
29.1.2004 zůstavitel sepsal listinu nazvanou jako závěť a vydědění, podle které
zůstavitel ustanovil dědici svého majetku žalované 1) a 2)“; že „zůstavitel
zároveň vydědil žalobce“; že „jako důvod vydědění zůstavitel uvedl, že žalobce
o něj trvale neprojevuje opravdový zájem, který by jako potomek projevovat
měl“; že „důsledky vydědění zůstavitel vztáhl i na potomky žalobce“; že
„listina byla zůstavitelem vlastnoručně podepsána za přítomnosti svědků P. G. a
J. P.“; že „žalobce neuznal důvod pro vydědění uvedený v závěti“ a „usnesením
Okresního soudu v Prostějově ze dne 1.11.2004, č.j. D 465/2004-35, byl odkázán,
aby uplatnil své dědické právo u soudu“; že „závěť byla podepsána zůstavitelem
před svědky, a to P. G., což je zůstavitelův synovec a bratranec žalované 2), a
J. P., což je v současné době manžel neteře zůstavitele a manžel sestřenice
žalované 2)“; že „jak P. G., tak J. P. mohli při podpisu závěti zůstavitelem
působit jako svědci, neboť jejich vztah k žalovaným, jakožto závětním dědicům,
nelze hodnotit tak, že by újmu, kterou by utrpěly žalované, osoby působící jako
svědci při podpisu závěti pociťovaly důvodně jako vlastní“; že „závěť
zůstavitele tedy má veškeré náležitosti dle ustanovení § 476b obč. zák. v
návaznosti na ustanovení § 476f obč. zák.“; dále že „žádnou ze svědeckých
výpovědí nebylo prokázáno, že by byl dán pro vydědění žalobce důvod podle
ustanovení § 469a odst. 1 písm. b) obč. zák.“; že „na straně žalobce, který
prakticky od svého narození vyrůstal pouze s matkou a později v nové rodině,
kde mezi ním a nevlastním otcem, s přihlédnutím k jeho vývoji, vzniklo citové
pouto, nebylo možno po žalobci nejméně do jeho patnáctého roku věku požadovat,
aby si vynucoval možnost navštěvovat svého skutečného otce, o jehož existenci v
podstatě asi až do svého třináctého roku nevěděl“; že „skutečnost, že žalobce v
době svého dětství zůstavitele neznal a neviděl, měla za následek, že se mezi
nimi nevyvinuly citové vazby rodiče a dítěte“ a že je „nepodstatné do jaké míry
to bylo z důvodu spočívajícího na straně matky žalobce, která údajně
zůstaviteli ve styku s dítětem bránila, což však v žádném případě nelze klást k
tíži žalobce“; že „jestliže zůstavitel neprojevoval o žalobce, jako o svého
syna, zájem, a jestliže z tohoto důvodu žalobce neprojevoval zájem o
zůstavitele, jako svého otce, nelze z tohoto bez dalšího dovodit, že by
neprojevení zájmu žalobce mohlo být důvodem k jeho vydědění“; že „důvod
vydědění, který zůstavitel proti žalobci uplatnil, není dán“.
K odvolání žalovaných Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 13.6.2006, č.j. 21
Co 372/2005-70, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalované
jsou povinny společně a nerozdílně zaplatit žalobci na náhradě nákladů
odvolacího řízení částku 3.175,- Kč k rukám jeho zástupce. Dospěl k závěru, že
„mezi žalobcem a zůstavitelem neprobíhaly žádné styky, nevytvořil se vzájemný
vztah“; že „v projednávané věci nejsou takové skutečnosti, pro které by se
rozhodovací praxe měla odchýlit od ustálené judikatury“; že „žalobce byl ve
vztahu k zůstaviteli v útlém věku odkázán na jednání zůstavitele, na něm tedy
záleželo, zda se vytvoří běžná rodinná vazba mezi synem a otcem“; že
„zůstavitel takovýto zájem nikdy neměl“; že „nebylo prokázáno tvrzení
žalovaných, že zůstaviteli by celá tato situace vadila, osobně se jej
dotýkala“; že „nelze klást žalobci za vinu, že akceptoval zůstavitelem navozený
stav a nijak se nepokoušel vzbudit zájem zůstavitele“; že „chováním zůstavitele
byla navozena situace, kdy bylo prakticky nereálné, aby žalobce o zůstavitele
projevoval zájem, neboť zde neexistoval prostor v podobě vzájemných kontaktů, v
rámci něhož by žalobce zájem projevovat mohl“; že „k vydědění dle § 469a odst.
1 písm. b) obč. zák. z důvodu trvalého neprojevování opravdového zájmu o
zůstavitele lze přikročit pouze v případě, kdy tu existuje reálná možnost
opravdový zájem projevovat“ a že „pro rozpor se zákonem je právní úkon
zůstavitele ze dne 29.1.2004 spočívající ve vydědění žalobce neplatný (§ 39
obč. zák.)“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podaly žalované dovolání. Uvádějí, že
„rozhodnutí má po právní stránce ve věci samé zásadní význam“; že „řízení bylo
postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci“, přičemž za zásadní
právní otázku pokládají to, „zda užití judikatury bez dalšího bylo či nebylo v
této věci oprávněné, zda judikát, na který soudy odkazovaly, bylo možno na věc
bez dalšího použití zákona užít a zda rozhodnutí soudů je v souladu se
zákonem“. Namítají, že „nelze za ustálenou judikaturu považovat jeden rozsudek
z roku 2002“; že „odvolací soud pouze uvedl právní větu z judikátu, na který se
odvolal, aniž však vyložil, v jakých konkrétních skutečnostech spatřuje
oprávněný důvod užití judikátu“; že „přístup, který soudy nižších stupňů k věci
zaujaly, je nesprávný, neboť pouze odkazovaly na judikaturu a veškerá svá
skutková i právní zjištění vztahovaly právě k judikatuře a nikoli k textu
zákona“; že odvolací soud „nedostatečně odůvodnil užití judikatury“ a že „není
zřejmé, jakými úvahami se při rozhodování řídil“; že „ve věci soukromoprávních
vztahů je nezbytné, aby rozhodovací proces soudů byl transparentní a zřejmý“;
že „zákon zakotvuje právo zůstavitele volně nakládat se svým majetkem a
výslovně mu umožňuje vyloučit některé potomky z dědění, avšak soudy svým
rozhodnutím toto právo popřely, aniž zřetelně a srozumitelně odůvodnily, proč
tak učinily“; že, „jestliže při rozhodování soudů dochází ke střetu mezi dvěma
zásadami, jimiž se dané právní odvětví řídí, je pro zachování právní jistoty
účastníků právních vztahů nezbytné, aby soudy vyložily a odůvodnily, proč ve
svém rozhodnutí preferovaly tu kterou zásadu“.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými
osobami (účastnicemi řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1
o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v
ustanovení § 237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.]
nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního
stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že
byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§
237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu
prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1
písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve
věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.]; to
neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o
peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč,
přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§ 237 odst. 2 písm. a)
o.s.ř.], a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o
omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o
určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§ 237 odst. 2 písm.
b) o.s.ř.].
Žalované dovoláním napadají rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen
rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Protože dovolání podle ustanovení §
237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není v této věci přípustné (ve věci nebylo
potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl
ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem
odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil), může být přípustnost
dovolání v této věci založena jen při splnění předpokladů uvedených v
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je
odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li
právní otázku v rozporu s hmotným právem [§ 237 odst. 3 o.s.ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán
uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo
jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu
ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní
význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání
označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není
založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu
má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává
tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v
ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí
odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Dovolání může být podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. - jak uvedeno
již výše - přípustné, jen jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve
věci samé zásadní význam po právní stránce. Dovolání v tomto případě (má-li
rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam) lze
podat jen z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci [srov. § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.], nebo z
důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [srov. §
241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.]. Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění,
které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování,
lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle
ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití
těchto ustanovení ve smyslu ustanovení § 238 a § 238a o.s.ř. (srov. § 241a
odst. 3 o.s.ř.). Z výše uvedeného současně vyplývá, že na závěr, zda má
napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní
stránce, lze usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle
ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., a že k okolnostem uplatněným
dovolacími důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) nebo ustanovení §
241a odst. 3 o.s.ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srov. též právní názor
vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.6.2004, sp. zn. 21 Cdo
541/2004, které bylo uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč.
2004).
Žalované v dovolání zpochybňují, „zda užití judikatury bez dalšího bylo či
nebylo v této věci oprávněné, zda judikát, na který soudy odkazovaly, bylo
možno na věc bez dalšího použití zákona užít a zda rozhodnutí soudů je v
souladu se zákonem“.
Zůstavitel může vydědit potomka, jestliže v rozporu s dobrými mravy neposkytl
zůstaviteli potřebnou pomoc v nemoci, ve stáří nebo v jiných závažných
případech [§ 469a odst.1 písm. a) obč. zák.]. Zájem, který by potomek měl o
zůstavitele projevovat, je třeba posuzovat s přihlédnutím k okolnostem
konkrétního případu; je-li skutečnost, že potomek trvale neprojevuje o
zůstavitele opravdový zájem, důsledkem toho, že zůstavitel neprojevuje zájem o
potomka, nelze bez dalšího dovodit, že by neprojevení tohoto zájmu potomkem
mohlo být důvodem k jeho vydědění (srov. např. rozsudek Krajského soudu v
Českých Budějovicích ze dne 9.8.1996, sp. zn. 6 Co 10/96, uveřejněný ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek pod pořadovým č. 23, ročník 1998; rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 26.9.1997, sp. zn. 2 Cdon 86/97, uveřejněný v časopise
Soudní judikatura pod pořadovým č. 21, ročník 1998; rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 20.1.2004, sp. zn. 30 Cdo 2214/2002, uveřejněný ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek pod pořadovým č. 6, ročník 2005; rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 15.5.2007, sp. zn. 21 Cdo 688/2006, uveřejněný v časopise Soudní
judikatura pod č. 111, ročník 2007).
V daném případě odvolací soud, při posouzení otázek podstatných pro závěr, zda
žalobce byl zůstavitelem platně vyděděn listinou ze dne 29.1.2004, postupoval
jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku v souladu s výše citovanou
ustálenou judikaturou soudů. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu proto, z
hlediska těchto právních otázek, nemůže mít zásadní význam.
Další námitky žalovaných uvedené v dovolání nepředstavují uplatnění dovolacího
důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale dovolacích důvodů
podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., případně ustanovení § 241a
odst. 3 o.s.ř., nezakládajících jak výše vysvětleno přípustnost dovolání podle
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalovaných není přípustné ani podle ustanovení
§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání
žalovaných - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení § 243b odst.
5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b
odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 o.s.ř., neboť žalované nemají
s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu nákladů právo a žalobci v
dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. října 2007
JUDr. Roman Fiala, v. r.
předseda senátu