21 Cdo 4042/2010
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Mojmíra Putny ve věci
žalobce HANKO VRCHLABÍ s.r.o., se sídlem ve Vrchlabí, Na Bělidle č. 1619, IČO
26007541, zastoupeného JUDr. Jaroslavou Ježkovou, advokátkou se sídlem v Nové
Pace, K. J. Erbena č. 1266, proti žalované V. L., zastoupené JUDr. Jiřím
Slovenským, advokátem se sídlem ve Vrchlabí, Krkonošská č. 186, o neplatnost
okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod
sp. zn. 9 C 50/2009, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v
Hradci Králové ze dne 18. května 2010 č.j. 26 Co 105/2010-116, takto:
I. Dovolání žalované se zamítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení
4.860,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Jaroslavy
Ježkové, advokátky se sídlem v Nové Pace, K.J. Erbena č. 1266.
Dopisem ze dne 12.1.2009 (doručeným žalobci dne 14.1.2009) žalovaná sdělila
žalobci, že s ním okamžitě zrušuje pracovní poměr podle ustanovení § 56 písm.
b) zákoníku práce. Důvod k tomuto opatření spatřovala v tom, že jí "nebyla
vyplacena celá mzda za měsíc listopad 2008, a to ani do 15 dnů po uplynutí
termínu splatnosti". Zároveň po žalobci požadovala doplacení "dlužné části
mzdy, prémií a osobního ohodnocení od září 2008, výplatu za měsíc leden 2009
společně se zákonným odstupným".
Žalobce se žalobou podanou dne 6.3.2009 u Okresního soudu v Trutnově domáhal,
aby bylo určeno, že uvedené okamžité zrušení pracovního poměru je neplatné.
Žalobu zdůvodnil zejména tím, že nijak nepochybil při výplatě mzdy za měsíce
září až listopad 2008, neboť mzda byla vyplácena v souladu s "vnitřním
předpisem provozu prádelny a mzdovým ustanovením firmy ze dne 5.2.2008", se
kterým byla žalovaná seznámena. Protože žalobce pokládal okamžité zrušení
pracovního poměru ze strany žalobkyně za neplatné, vyzval ji dopisem ze dne
19.1.2009 k nástupu do práce a dopisem ze dne 21.1.2009 s ní okamžitě zrušil
pracovní poměr podle ustanovení § 55 odst.1 písm.b) zákoníku práce, když do
práce nenastoupila.
Okresní soud v Trutnově rozsudkem ze dne 25.11.2009 č.j. 9 C 50/2009-89 žalobu
zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit České republice "na účet
Okresního soudu v Trutnově" na náhradě nákladů řízení 15.254,60 Kč a že žádný z
účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Poté, co zjistil, že mezi
účastníky vznikl ode dne 2.1.2006 pracovní poměr sjednaný na dobu neurčitou a
že důvodem okamžitého zrušení pracovního poměru ze strany žalované bylo
nevyplacení "prémií" a "osobního ohodnocení" za měsíc listopad 2008, dospěl
soud prvního stupně k závěru, že žalobce nevyplatil žalované "prémie, ačkoliv
šlo o nárokovou složku mzdy". Vnitřní mzdový předpis žalobce upravoval možnost
výplaty prémií zaměstnancům až do výše 16% základní mzdy; šlo o nenárokovou
část mzdy, která je "charakteristická tím, že bez rozhodnutí zaměstnavatele má
tato složka mzdy povahu pouze fakultativní, ovšem tuto povahu po jejím přiznání
ztrácí". Protože žalované byly prémie až do srpna 2008 vypláceny, dá se podle
soudu prvního stupně dovozovat, že zaměstnavatel o přiznání tohoto nároku
zaměstnanci rozhodl; přestane-li zaměstnanec splňovat podmínky stanovené pro
poskytování prémií, může zaměstnavatel "rozhodnout o snížení či odnětí prémií,
což ovšem v daném případě nebylo prokázáno, proto je nutno nevyplacení prémií
kvalifikovat jako nevyplacení části mzdy". Žalované rovněž nebylo v listopadu
2008 vyplaceno osobní ohodnocení ve výši 2,66%. Protože poskytování osobního
ohodnocení bylo "vázáno na nepřerušovaný výkon práce", došlo u žalované
"opakovanými návštěvami lékaře v pracovní době v červenci 2008" k "úplnému
zániku nároku". Žalovaná "navštěvovala lékaře" opětovně i v následujících
měsících, a proto na osobní ohodnocení neměla nárok ani v listopadu 2008.
K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 18.5.2010
č.j. 26 Co 105/2010-116 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobě
vyhověl, a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů
řízení před soudem prvního stupně 6.444,- Kč a na náhradě nákladů odvolacího
řízení 6.001,50 Kč, vše k rukám advokátky JUDr. Jaroslavy Ježkové. Na základě
skutkových zjištění soudu prvního stupně dovodil, že prémie představovaly
nenárokovou složku mzdy žalované, jejíž "výše je odvislá od toho, zda a v jaké
výši zaměstnavatel tuto odměnu zaměstnanci přizná", a to "za předpokladu, že
budou splněny podmínky pro vznik prémie stanovené". Protože "v důsledku
nedostatku rozhodnutí žalobce pro vyplacení pohyblivé složky mzdy" za měsíc
listopad 2008 "nebyly podmínky pro vznik nároku na tuto proměnlivou složku mzdy
splněny", nemůže obstát závěr, že by žalobce nevyplatil žalované "celou mzdu za
listopad 2008".
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Namítá, že pro
vyplacení prémií (i za měsíc listopad 2008) splnila všechny předpoklady uvedené
ve "vnitřním předpisu prádelny", neboť jí nebylo nikdy vytknuto, že by
"neodváděla svou práci řádně" nebo že by "nedodržovala normy, předpisy a
technologické postupy". Protože prémie, na něž měla nárok za měsíc listopad
2008, jí nebyly vyplaceny, přistoupila k okamžitému zrušení pracovního poměru v
souladu se zákonem. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek
zrušil a aby věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobce navrhl, aby dovolací soud dovolání žalované zamítl. Uvedl, že "prémie
jsou nenárokovou složkou mzdy" a že jejich poskytnutí závisí na "zhodnocení
dosažených pracovních výsledků a rovněž na úvaze příslušného nadřízeného
vedoucího zaměstnance". Protože žalované nebyla tato složka mzdy za listopad
2008 přiznána, neměla důvod k okamžitému zrušení pracovního poměru.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou
osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř.,
a že jde o rozsudek, proti kterému je v jeho napadeném měnícím výroku dovolání
přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., přezkoumal rozsudek v
napadeném rozsahu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř. bez nařízení jednání (§
243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není
opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat - vzhledem k tomu, že
žalobce se domáhá určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru,
které mu bylo doručeno dne 14.1.2009 - podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku
práce, ve znění zákonů č. 585/2006 Sb., č. 181/2007 Sb., č. 261/2007 Sb., č.
296/2007 Sb. a č. 362/2007 Sb., nálezu Ústavního soudu č. 116/2008 Sb. a zákonů
č. 121/2008 Sb., č. 126/2008 Sb., č. 294/2008 Sb., č. 305/2008 Sb.a č. 382/2008
Sb., tedy podle zákoníku práce ve znění účinném do 13.9.2009 (dále jen "zák.
práce").
Podle ustanovení § 38 odst.1 písm.b) zák. práce je zaměstnavatel od vzniku
pracovního poměru povinen přidělovat zaměstnanci práci podle pracovní smlouvy,
platit mu za vykonanou práci mzdu nebo plat, vytvářet podmínky pro plnění jeho
pracovních úkolů a dodržovat ostatní pracovní podmínky stanovené právními
předpisy, smlouvou nebo stanovené vnitřním předpisem.
Podle ustanovení § 56 písm. b) zák. práce zaměstnanec může pracovní poměr
okamžitě zrušit, jestliže zaměstnavatel mu nevyplatil mzdu nebo plat nebo
náhradu mzdy nebo platu anebo jakoukoli jejich část do 15 dnů po uplynutí
termínu splatnosti (§ 141 odst. 1 zák. práce).
Smysl (účel) ustanovení § 56 písm.b) zák. práce spočívá v tom, že zaměstnanci
umožňuje, aby mohl ihned (bez nutnosti rozvazovat pracovní poměr výpovědí)
ukončit pracovní poměr u zaměstnavatele, který porušil povinnost uloženou
ustanovením § 38 odst. 1 písm. a) zák. práce vyplatit zaměstnanci za vykonanou
práci mzdu nebo plat (nebo mu poskytnout v zákonem stanovených případech
náhradu mzdy nebo platu) a který svou povinnost nesplnil ani v dodatečné lhůtě
15 dnů po splatnosti těchto práv, neboť nelze po zaměstnanci spravedlivě
požadovat, aby pro takového zaměstnavatele, který tak významně porušil svou
povinnost z pracovního poměru, nadále pracoval. S přihlédnutím k tomu, že
zaměstnanci, který okamžitě zrušil pracovní poměr podle ustanovení § 56 písm.b)
zák. práce, přísluší při skončení pracovního poměru odstupné (srov. § 67 odst.1
zák. práce), představuje okamžité zrušení pracovního poměru podle ustanovení §
56 písm.b) zák. práci ve svých důsledcích sankci za porušení povinnosti
zaměstnavatele vyplatit zaměstnanci za vykonanou práci mzdu nebo plat (nebo mu
poskytnout v zákonem stanovených případech náhradu mzdy nebo platu).
Z uvedeného vyplývá, že je dán důvod k okamžitému zrušení pracovního poměru
podle ustanovení § 56 písm.b) zák. práce zejména tehdy, nevyplatil-li
zaměstnavatel mzdu nebo plat nebo náhradu mzdy nebo platu anebo jakoukoli
jejich část do 15 dnů po uplynutí termínu splatnosti proto, že není schopen
plnit své závazky a že tedy pro úpadek (hrozící) úpadek není schopen
uspokojovat nejen práva svých zaměstnanců. O významné porušení povinnosti
zaměstnavatele podle ustanovení § 38 odst. 1 písm. a) zák. práce platit
zaměstnanci za vykonanou práci mzdu nebo plat jde nepochybně také tehdy,
jestliže zaměstnavatel, který je jinak schopen plnit své závazky, neuspokojí
právo zaměstnance na mzdu nebo plat (náhradu mzdy nebo platu) v plné výši,
ačkoliv právo zaměstnance je nesporné nebo ačkoliv zaměstnanci mzda nebo plat
(náhrada mzdy nebo platu) zřejmě náleží. Na druhé straně, institut okamžitého
zrušení pracovního poměru podle ustanovení § 56 písm.b) zák. práce není (a
nemůže být) právním prostředkem pro řešení sporu mezi zaměstnavatelem a
zaměstnancem o to, zda zaměstnanci náleží mzda nebo plat (náhrada mzdy nebo
platu) anebo jejich části. Vznikne-li v pracovním poměru spor o to, zda
zaměstnanec má právo na mzdu (plat) nebo jejich části (jednotlivé složky),
popřípadě právo na náhradu mzdy (platu), musí být řešen k tomu určenými
právními prostředky, včetně podáním žaloby u soudu o zaplacení mzdy (platu)
nebo jejich části anebo náhradu mzdy (platu). Okamžité zrušení pracovního
poměru podle ustanovení § 56 písm.b) zák. práce jako uplatnění sankce za
porušení povinnosti zaměstnavatele podle ustanovení § 38 odst. 1 písm. a) zák.
práce vyplatit zaměstnanci za vykonanou práci mzdu nebo plat (nebo mu
poskytnout v zákonem stanovených případech náhradu mzdy nebo platu) je na místě
teprve tehdy, není-li tu spor o právo a není-li zaměstnavatel schopen nebo
ochoten uspokojit právo zaměstnance na mzdu (plat) nebo jakoukoliv část mzdy
(platu) anebo právo zaměstnance na náhradu mzdy (platu).
Z uvedených důvodů dospěl Nejvyšší soud ČR k závěru, že není dán důvod k
okamžitému zrušení pracovního poměru podle ustanovení § 56 písm.b) zák. práce,
nevyplatil-li zaměstnavatel, který je schopen plnit své závazky, mzdu nebo plat
nebo náhrady mzdy nebo platu anebo jakoukoliv jejich část do 15 dnů po uplynutí
termínu splatnosti jen proto, že zaměstnanci taková práva nenáleží, ledaže by
šlo jen o účelové vyvolávání sporu o právo (nárok), které zaměstnanci zřejmě
náleží.
V projednávané věci žalovaná - jak vyplývá ze skutkových zjištění soudů -
přistoupila k okamžitému zrušení pracovního poměru podle ustanovení § 56
písm.b) zák. práce za stavu, kdy mezi účastníky bylo sporné (již od září 2008),
zda žalované náleží (jako části její mzdy) "prémie" a "osobní ohodnocení",
tedy, řečeno jinak, použila právní institut okamžitého zrušení pracovního
poměru podle ustanovení § 56 písm.b) zák. práce jako právní prostředek k řešení
sporu se svým zaměstnavatelem o části mzdy. Vzhledem k tomu, že takový postup
odporuje účelu (smyslu) zákona, je okamžité zrušení pracovního poměru, které
žalovaná dala žalobci dopisem ze dne 12.1.2009, podle ustanovení § 39
občanského zákoníku neplatné (§ 18 zák. práce).
Z hlediska skutkového stavu věci bylo dále v projednávané věci zjištěno, že
okamžité zrušení pracovního poměru, které žalovaná dala dopisem ze dne
12.1.2009, bylo žalobci doručeno dne 14.1.2009.
Podle již ustálené judikatury soudů není pro uplatnění důvodu k okamžitému
zrušení pracovního poměru pro nevyplacení mzdy (platu) nebo její části
rozhodné, ke kterému dni zaměstnavatel určil (nebo byl sjednán) pravidelný
termín výplaty mzdy (platu), neboť možnost okamžitého zrušení pracovního poměru
váže § 56 písm. b) zák. práce výlučně na uplynutí stanovené lhůty od splatnosti
mzdy (platu) ve smyslu ustanovení § 141 odst. 1 zák. práce; počátek běhu
patnáctidenní lhůty uvedené v ustanovení § 56 písm. b) zák. práce se bude vždy
odvíjet ode dne následujícího po uplynutí posledního dne kalendářního měsíce
následujícího po měsíci, ve kterém zaměstnanci vzniklo právo na mzdu nebo plat
(jejich část) [srov. též právní názor vyslovený v rozsudku Nejvyššího soudu ze
dne 12.10.2010 sp. zn. 21 Cdo 2242/2009, který byl uveřejněn pod č. 102 v
časopise Soudní judikatura, roč. 2011].
Vzhledem k tomu, že jako důvod pro okamžité zrušení pracovního poměru podle
ustanovení § 56 písm.b) zák. práce žalovaná použila "nevyplacení části mzdy za
měsíc listopad 2008", je nepochybné, že termín splatnosti tohoto mzdového práva
žalované nastal ve smyslu ustanovení § 141 odst. 1 zák. práce dnem 31.12.2008 a
že patnáctidenní lhůta uvedená v ustanovení § 56 písm.b) zák. práce uplynula
dnem 15.1.2009; "nevyplacení části mzdy za měsíc listopad 2008" se stalo (mohlo
stát) důvodem pro okamžité zrušení pracovního poměru podle ustanovení § 56
písm.b) zák. práce teprve dnem 16.1.2009. Rozvázala-li tedy žalovaná okamžitě
pracovní poměr dopisem ze dne 12.1.2009, který žalobce převzal dne 14.1.2009,
stalo se tak předčasně, ještě před proběhnutím lhůty 15 dnů po uplynutí
skutečného termínu splatnosti podle ustanovení § 56 písm. b) zák. práce.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu, který spočívá na právním
závěru, podle něhož je okamžité zrušení pracovního poměru učiněné žalovanou
dopisem ze dne 12.1.2009 neplatné, je správný. Protože nebylo zjištěno, že by
rozsudek odvolacího soudu byl postižen některou z vad, uvedených v ustanovení §
229 odst.1 o.s.ř., § 229 odst.2 písm.a) a b) o.s.ř. nebo v § 229 odst.3 o.s.ř.
anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci,
Nejvyšší soud České republiky dovolání žalované podle ustanovení § 243b odst. 2
části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
V dovolacím řízení vznikly žalobci náklady, které spočívají v odměně za
zastupování advokátem ve výši 3.750,- Kč [srov. § 7 písm.c), § 10 odst.3 a § 18
odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č.110/2004
Sb., č. 617/2004 Sb. a č. 277/2006 Sb.] a v paušální částce náhrady výdajů za
jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (srov. § 13 odst. 3 vyhlášky č.
177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003
Sb., č. 618/2004 Sb., č. 276/2006 Sb. a č. 399/2010 Sb.), celkem ve výši
4.050,- Kč. Vzhledem k tomu, že zástupkyně žalobce advokátka JUDr. Jaroslava
Ježková osvědčila, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží k nákladům
řízení, které žalobci za dovolacího řízení vznikly, vedle odměny za zastupování
advokátem a paušální částky náhrad výdajů rovněž náhrada za daň z přidané
hodnoty z této odměny a náhrad ve výši 810,- Kč (srov. § 137 odst. 3 o.s.ř.).
Protože dovolání žalované bylo zamítnuto, dovolací soud jí podle ustanovení §
243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. uložil, aby
žalobci náklady nahradila. Žalovaná je povinna přiznanou náhradu nákladů řízení
v celkové výši 4.860,- Kč zaplatit k rukám advokátky, která žalobce v tomto
řízení zastupovala (§ 149 odst. 1 o.s.ř.) ve lhůtě tří dnů od právní moci
rozsudku (§ 160 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. prosince 2011
JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.
předsedy senátu