21 Cdo 4069/2009
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Mojmíra Putny v právní
věci žalobců a) Z. B. a b) J. B., obou zastoupených JUDr. Tomášem Samkem,
advokátem se sídlem v Příbrami I, Pražská č. 140, proti žalované České
spořitelně, a.s. se sídlem v Praze 4, Olbrachtova č. 1929/62, IČO 45244782, o
určení, že na nemovitostech nevázne zástavní právo, vedené u Okresního soudu v
Příbrami pod sp.zn. 14 C 53/2007, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského
soudu v Praze ze dne 4. března 2009 č.j. 20 Co 17/2009-172, takto:
I. Dovolání žalobců se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobci se domáhali, aby bylo určeno, že "k tíži budovy čp. 27 v Příbrami IV -
objekt bydlení postavený na parc.č. 2782/1 a parc.č. 2782/1 - zastavěná plocha
a nádvoří o výměře 655 m2, vše v k.ú. a obci Příbram, nevázne zástavní právo ve
prospěch České spořitelny, a.s., pobočky Příbram, z titulu zástavní smlouvy č.
25312-61853-218/1 ze dne 19.8.1992 registrované dne 19.8.1992 pod č.j. R III
1515/92 a zástavní smlouvy k nemovitostem č. 35318-61853-218/1 ze dne 3.9.1992
registrované dne 4.9.1992 pod č.j. R III 1628/92". Žalobu zdůvodnili zejména
tím, že žalobce uzavřel dne 15.10.1991 hospodářskou smlouvu, na základě níž
"měl nabýt vlastnictví" k předmětným nemovitostem, že kupní smlouvou ze dne
15.4.1992 registrovanou Státním notářstvím v Příbrami převedl žalobce ideální
polovinu nemovitostí na K. H., že dne 19.8.1992 společnost ZB Příbram se sídlem
Příbram III, Komenského nám. 244 ["zastoupená" žalobcem a)] uzavřela se
žalovanou k zajištění pohledávky ze smlouvy o úvěru č. 25312-61853-218 ze dne
19.8.1992 vůči dlužníku R. H. zástavní smlouvu č. 25312-61853-218/1, podle
které byla předmětem zástavního práva ideální polovina předmětných nemovitostí,
a že dne 3.9.1992 K. H. uzavřel se žalovanou k zajištění pohledávky ze smlouvy
o úvěru č. 35318-61853-218 ze dne 3.9.1992 vůči dlužníku R. H. zástavní smlouvu
č. 35318-61853-218/1, kdy předmětem zástavního práva byla druhá ideální
polovina předmětných nemovitostí. V době uzavírání uvedených zástavních smluv
nebyl však žalobce a) [žalobci] ani K. H. oprávněni nakládat s předmětem
zástavy, neboť nebyli vlastníky předmětných nemovitostí, jelikož "původní
nabývací titul" hospodářská smlouva ze dne 15.10.1991 nebyl registrován státním
notářstvím, a obě zástavní smlouvy jsou proto neplatné. Dlužník navíc ani
sjednané úvěry nečerpal; zástavním právem zajištěné pohledávky proto nevznikly
a také z tohoto důvodu nemohlo vzniknout sporné zástavní právo.
Žalovaná namítla, že zajištěnou pohledávku postoupila na základě smlouvy ze dne
4.10.2001 Ing. R. K. a že žalobci nemají na požadovaném určení naléhavý právní
zájem. Žalobce a) současně vede se žalovanou další spory ohledně pohledávek
vyplývajících z poskytnutých úvěrů a o platnosti smluv o postoupení pohledávek,
které jsou soudy rozhodovány v jeho neprospěch.
Okresní soud v Příbrami rozsudkem ze dne 15.8.2007 č.j. 14 C 53/2007-39 žalobu
zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Dospěl k závěru, že "není dán naléhavý právní zájem na určovací žalobě".
K odvolání žalobců Krajský soud v Praze usnesením ze dne 23.11.2007 č.j. 20 Co
617/2007-53 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu
řízení. Dospěl k závěru, že žalobci mají na požadovaném určení naléhavý právní
zájem, neboť zástavní právo, kterým jsou zatíženy jejich nemovitosti, je
zapsáno v katastru nemovitostí. Vzhledem k tomu, že z obsahu spisu nevyplývá,
že by zajištěná pohledávka byla postoupena a že by jiný subjekt byl zapsán jako
zástavní věřitel v katastru nemovitostí, je na žalované, aby doložila, že není
ve věci pasivně legitimována. Ze žaloby ani ze spisu není také zřejmé, jak
žalobci nabyli nemovitosti, když hospodářská smlouva z roku 1991 je neplatná a
žalobci o její neplatnosti věděli od roku 1996; je tedy na žalobcích, aby
doplnili svá tvrzení o tom, že jsou vlastníky předmětných nemovitostí. Odvolací
soud dále dovodil, že je třeba, aby žalovaná doložila, že předmětné úvěry byly
skutečně dlužníku vyplaceny a v jaké výši, a aby žalobci prokázali své tvrzení,
že úvěry byly zaplaceny.
Okresní soud v Příbrami poté rozsudkem ze dne 16.9.2008 č.j. 14 C 53/2007-135
žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobcům na náhradě
nákladů řízení "před soudy prvního stupně i odvolacím" 99.319,- Kč k rukám
advokáta JUDr. Tomáše Samka. Dovodil nejprve, že žalobci jsou vlastníci (ve
společném jmění manželů) předmětných nemovitostí, že nemovitosti jsou zatíženy
zástavním právem, že žalovaná je jako zástavní věřitel zapsána v katastru
nemovitostí a že tedy jsou "žalobci i žalovaná ve sporu věcně legitimováni".
Protože "žalovaná neprokázala, že by sporné úvěry dlužníku (R. H.) skutečně
vyplatila a v jaké výši", a že by oba úvěry postoupila jinému subjektu či jí
byly přiznány pravomocnými rozhodnutími, a protože "naopak z výpovědi svědka R.
H. bylo prokázáno, že tento finanční prostředky ze sporných úvěrů nečerpal",
nejsou nemovitosti žalobců zatíženy sporným zástavním právem.
K odvolání žalované Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 4.3.2009 č.j. 20 Co
17/2009-172 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl, a
rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem
prvního stupně a že žalobci jsou povinni zaplatit žalované společně a
nerozdílně na náhradě nákladů odvolacího řízení 1.000,- Kč a žalobce a) 1.000,-
Kč. Poté, co dovodil, že je dán naléhavý právní zájem na požadovaném určení a
že soud prvního stupně neposkytnul účastníkům před skončením jednání poučení
podle ustanovení § 119a odst.1 občanského soudního řádu, odvolací soud provedl
nově navržený důkaz smlouvou o postoupení pohledávky, uzavřenou mezi žalovanou
a Ing. R. K. ze dne 4.10.2001 a přílohami této smlouvy a dospěl k závěru, že
Ing. R. K. byly mimo jiné postoupeny pohledávky z předmětných úvěrů č.
25312-61853-218 a č. 35318-61853-218, že mu byly předány doklady o čerpání
úvěrů, zástavní smlouvy, úvěrové smlouvy i kopie platebních rozkazů a že tedy
na něho přešly nejen pohledávky z předmětných úvěrů, ale i jejich zajištění
zástavními právy. Protože bylo prokázáno, že "zástavním dlužníkem" (správně
zástavním věřitelem) je Ing. R. K. a nikoliv žalovaná, není žalovaná "ve sporu
pasivně legitimovanou osobou, neboť není nositelem práva, o jehož existenci se
v tomto řízení jedná".
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání. Namítli, že
odvolací soud připustil "nová tvrzení žalované a dokazování k nim" v rozporu se
zákonem, neboť účastníci byli soudem prvního stupně "přiměřeně poučeni o zásadě
koncentrace", že "při zjišťování, zda došlo k přiměřenému poučení podle § 119a
občanského soudního řádu, je nutno vycházet nejen z obsahu protokolace soudu,
ale i z faktu, že právní zástupci účastníků jsou právně vzděláni, a proto jim
není nutno takové poučení předestírat přísně formálním způsobem", a že
"žalovaná byla opakovaně vyzývána k doplnění dokazování a sama uvedla, že další
důkazy nemá a nenavrhuje"; protože obě strany byly zastoupeny "osobami s
právním vzděláním", žalobci považují postup odvolacího soudu za "porušení
principu koncentrace řízení". Bez ohledu na doplněné dokazování se žalobci
domnívají, že "právní posouzení odvolacího soudu ve vztahu k nedostatku pasivní
legitimace žalované je nesprávné". Okruh účastníků řízení je totiž "zcela
zjevně dán podobou údajů zapsaných na příslušném listě vlastnictví v katastru
nemovitostí" a účastníky řízení jsou "osoby, které jsou dotčeny příslušnými
zápisy údajů v katastru nemovitostí tedy žalobci, jako vlastníci nemovitostí, a
osoba, která je v katastru nemovitostí evidována jako osoba zástavního
věřitele". Podle názoru žalobců "uvedená pohledávka nemohla být předmětem
postoupení na základě smlouvy ze dne 4.10.2001, když zajišťovaná pohledávka
nikdy nevznikla". Navrhli, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a
aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobců zamítl. Uvedla, že již od
počátku řízení odkazovala na smlouvu o postoupení pohledávky ze dne 4.10.2001
prokazující nedostatek její pasivní legitimace, že tato smlouva byla žalobcům
známa též "z řady jiných soudních řízení" a že žalobci v dovolání "nepředložili
žádné nové skutečnosti, které by mohly být chápány jako skutečně relevantní".
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
účinném do 30.6.2009 (dále jen "o.s.ř."), neboť dovoláním je napaden rozsudek
odvolacího soudu, který byl vydán před 1.7.2009 (srov. Čl. II bod 12 zákona č.
7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů a
další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku
odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě
uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. a že dovolání je podle ustanovení §
237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. přípustné, dovolací soud dospěl k závěru, že
dovolání není opodstatněné.
Zástavní právo slouží k zajištění pohledávky pro případ, že dluh, který jí
odpovídá, nebude včas splněn s tím, že v tomto případě lze dosáhnout uspokojení
z výtěžku zpeněžení zástavy (srov. § 151a odst.1 občanského zákoníku ve znění
účinném do 31.12.2000 a nyní § 152 občanského zákoníku). Z uvedeného vyplývá,
že ze zástavního práva vznikají práva a povinnosti zástavnímu věřiteli, tj.
tomu, kdo má pohledávku zajištěnou zástavním právem a kdo má právo na
uspokojení z výtěžku zpeněžení zástavy, nebude-li dluh, který odpovídá
zajištěné pohledávce, včas splněn, a zástavnímu dlužníku, tj. osobě, která je
vlastníkem (majitelem) předmětu zástavního práva (zástavy) a jejíž majetek
(jeho zpeněžení) má být použit k uspokojení zástavního věřitele, nebude-li
dluh, který odpovídá zajištěné pohledávce, včas splněn.
V řízení, jehož předmětem je určení, zda tu zástavní právo je či není (jak je
tomu v uvedeném případě), jsou nositeli práv a povinností, o něž v řízení jde,
zástavní věřitel, který má pohledávku zajištěnou sporným zástavním právem, a
zástavní dlužník, který je vlastníkem (majitelem) předmětu sporného zástavního
práva (tj. zástavy). Právní sféry dalších osob (např. zástavce, dlužníka, vůči
němuž má zástavní věřitel pohledávku zajištěnou sporným zástavním právem) se
toto řízení netýká, neboť výsledek řízení (rozhodnutí soudu o tom, zda tu
zástavní právo je či není) nemůže mít - na rozdíl od zástavního věřitele a
zástavního dlužníka - na jejich právní poměry žádný vliv (nemůže mít žádný
dopad na vymezení jejich práv nebo povinností tímto soudním rozhodnutím) [srov.
např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 3.4.2002 sp. zn. 21 Cdo 679/2001,
uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 77, ročník 2002].
Závěr odvolacího soudu o tom, že žalovaná není ve věci určení, zda předmětné
nemovitosti jsou zatíženy zástavním právem zřízeným na základě zástavní smlouvy
k nemovitostem ze dne 3.9.1992 č. 35318-61853-218/1, legitimována, je správný.
Žalovaná totiž (již) není zástavní věřitelkou, neboť smlouvou o postoupení
pohledávky ze dne 4.10.2001 přešla zajištěná pohledávka na Ing. R. K., který se
tak stal subjektem zástavního práva a tedy zástavním věřitelem, a je zcela
nerozhodné, že na příslušném listu vlastnictví v katastru nemovitostí je nadále
uvedena žalovaná.
Namítají-li žalobci, že "uvedená pohledávka nemohla být předmětem postoupení na
základě smlouvy ze dne 4.10.2001, když zajišťovaná pohledávka nikdy nevznikla",
přehlížejí mimo jiné, že je smyslem občanského soudního řízení stanovit, zda tu
právo je či není, a že o tom lze rozhodnout, jen jestliže je dána věcná
legitimace obou stran sporu.
Důvodnou není ani námitka žalobců, že by odvolací soud postupoval nesprávně,
když připustil "nové tvrzení žalované a dokazování k němu".
Před skončením jednání je předseda senátu - s výjimkou věcí uvedených v
ustanovení § 120 odst.2 o.s.ř. - povinen účastníky přítomné při jednání poučit,
že všechny rozhodné skutečnosti musí uvést a že důkazy musí být označeny dříve,
než ve věci vyhlásí rozhodnutí, neboť později uplatněné skutečnosti a důkazy
jsou odvolacím důvodem jen za podmínek uvedených v ustanovení § 205a o.s.ř.
(srov. § 119a odst.1 větu první o.s.ř.); tuto povinnost předseda senátu splní
též tehdy, poskytne-li poučení zástupci účastníka, ledaže by mu účastník udělil
plnou moc jen pro určité úkony (srov. § 32 odst.3 o.s.ř.). Uvedené poučení,
kterým se sleduje, aby účastníci, přítomní při jednání, po jehož skončení bude
věc rozhodnuta, byli upozorněni na pravidla, za nichž může být uplatněn
odvolací důvod podle ustanovení § 205 odst. 2 písm. f) o.s.ř., a aby věděli, že
všechny rozhodné skutečnosti musí uplatnit a že potřebné důkazy musí navrhnout
již za řízení před soudem prvního stupně, je předseda senátu povinen - jak je
nepochybné z ustanovení § 119a odst.1 o.s.ř. - poskytnout též tehdy, zastupují-
li účastníky řízení advokáti nebo jednají-li za ně (ve smyslu ustanovení § 21,
§ 21a nebo § 21b o.s.ř.) osoby, které mají právnické vzdělání. Všude tam, kde
soud prvního stupně rozhodl ve věci po skončení jednání, aniž by náležitě
splnil poučovací povinnost podle ustanovení § 119a odst. 1 o.s.ř., může
odvolatel uplatnit v odvolání nové skutečnosti a nové důkazy bez jakéhokoliv
omezení [srov. § 205a odst.1 písm.e) o.s.ř.].
Z protokolu o jednání před soudem prvního stupně ze dne 16.9.2008, po jehož
skončení byl vyhlášen rozsudek ze dne 16.9.2008 č.j. 14 C 53/2007-135, je
nepochybné, že před skončením tohoto jednání předseda senátu soudu prvního
stupně poučení předepsané ustanovením § 119 odst.1 o.s.ř. neposkytl. I když
žalobci byli zastoupeni advokátem a za žalovanou vystupovala před soudem osoba,
která má právnické vzdělání, mělo uvedené pochybení soudu prvního stupně za
následek, že odvolatelka (žalovaná) mohla - jak vyplývá z ustanovení § 205a
odst.1 písm.e) o.s.ř. - v odvolání a za odvolacího řízení uplatňovat nové
skutečnosti a důkazy bez jakéhokoliv omezení.
Z uvedeného vyplývá, že z hlediska uplatněných dovolacích důvodů je rozsudek
odvolacího soudu správný. Protože nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího
soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2
písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která by mohla mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud ČR dovolání žalobců podle
ustanovení § 243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b
odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 části věty před středníkem
o.s.ř., neboť žalobci s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů
nemají právo a žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. listopadu 2010
JUDr.
Ljubomír Drápal, v. r.
předseda senátu