21 Cdo 41/2004
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu
JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v
právní věci žalobce J. K., zastoupeného advokátem, proti žalované N. F. S.,
spol. s r.o., zastoupené advokátem, o určení neplatnosti okamžitého zrušení
pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 8 C
21/2000, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26.
června 2002, č. j. 58 Co 157/2002-121, takto:
Rozsudek městského soudu se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v
Praze k dalšímu řízení.
Dopisem ze dne 18. 10. 2000, žalovaná sdělila žalobci, že s ním okamžitě
zrušuje pracovní poměr podle ustanovení § 53 odst. 1 písm. b) zák. práce.
Zvlášť hrubé porušení pracovní kázně spatřovala v tom, že žalobce několikrát
opustil předčasně pracoviště pod různými nepravdivými záminkami a že
nedodržoval stanovený rozpis směn. Konkrétně dne 7. 8. 2000 uvedl, že doprovází
matku k lékaři v naléhavém případě, zatímco v době od 13.15 hod. do 21.35 hod.
vykonával funkci palubního průvodčího (stevarda) u společnosti T. S., a.s.,
také dne 3. 9. 2000 v době od 14.30 hod. do 21.00 hod. vykonával funkci
palubního průvodčího (stevarda) u společnosti T. S., a.s., a dne 21. 9. 2000
bez řádné omluvy odešel z pracovní porady.
Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že „zrušení pracovního poměru podle
ustanovení § 53 zákoníku práce, které provedla žalované vůči žalobci dne 18.
10. 2000, je neplatné“. Žalobu odůvodnil zejména tím, že dne 7. 8. 2000 se
dohodl s jedním ze svých kolegů, jehož jméno si již neuvědomuje, aby za něj
„recipročně“ službu dosloužil, a pouze ve snaze „situaci nekomplikovat“ uvedl,
že jde za matkou do nemocnice. Také dne 3. 9. 2000 si část své služby vyměnil s
R. Č., který za něj část služby odpracoval, a jen pro jednoduchost změna nebyla
vykázána; navíc v době výměny byla přítomna ředitelka žalované J. C. Pracovní
poradu dne 21. 9. 2000 opustil okolo 16.00 hod., neboť dostal naléhavou
informaci, která se týkala zdravotního stavu jeho matky, a „musel okamžitě
řešit situaci návštěvou nemocnice“. Tuto skutečnost oznámil všem zbývajícím
přítomným a požádal, aby nutnost jeho odchodu byla vyřízena Ing. C.
Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 21. 3. 2001, č. j. 8 C 21/2000-26,
žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě
nákladů řízení 3.225,- Kč k rukám „právního zástupce žalovaného“ JUDr. L. K. Po
provedeném dokazování dospěl k závěru, že žalobce dne 7. 8. 2000 a 3. 9. 2000
opustil pracoviště u žalované za účelem vykonávání vedlejšího pracovního
poměru u společnosti T. S. a.s., a to ve své pracovní době. Předčasné odchody
žalobce z pracoviště neomlouvají jeho tvrzení, že se při odchodu domluvil s
některým ze svých kolegů, aby za něj recipročně službu dosloužil, neboť o
rozvržení pracovní doby rozhoduje zaměstnavatel. Také 21. 9. 2000 odešel
žalobce ze svého pracoviště před koncem své pracovní doby a soud „nemůže
akceptovat“ jeho zdůvodnění odchodu. Tato jednání žalovaná oprávněně považovala
v jejich souhrnu za porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem ve smyslu
ustanovení § 53 odst. 1 písm. b) zák. práce.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze usnesením ze dne 30. 8. 2001, č.j. 58
Co 263/01-56, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu
řízení. Vytknul soudu prvního stupně, že neprovedl žalobcem navrhované důkazy o
okolnostech, kdy se žalovaná o porušení pracovní kázně žalobcem dozvěděla.
„Neodmítl názor“ soudu prvního stupně, že nedodržení stanoveného rozpisu směn a
„mystifikace“ zaměstnavatele o důvodu předčasného odchodu z pracoviště jsou
důvodem k okamžitému zrušení pracovního poměru. Uložil soudu prvního stupně,
aby vyslechl žalobce jako účastníka řízení, provedl důkaz rozpisy služeb
zaměstnanců žalované za měsíc srpen a září 2000 a vyslechl jako svědky ty
zaměstnance (bývalé zaměstnance) žalované, kteří byli v době odchodu žalobce z
pracoviště dne 7. 8. a 3. 9. 2000 jeho přímými nadřízenými. Z těchto důkazů je
třeba zjistit, kdy se kterýkoli z nadřízených žalobce dozvěděl o důvodech
„sporného pracovněprávního opatření“. Takové zjištění bude sloužit k posouzení,
zda žalovaná dodržela lhůtu podle ustanovení § 53 odst. 2 zák. práce.
Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 30. 1. 2002, č. j. 8 C 21/2000-93,
určil, že okamžité zrušení pracovního poměru, provedené žalovanou vůči žalobci
dopisem ze dne 18. 10. 2000, je neplatné, a rozhodl, že žalovaná je povinna
zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 10.900,- Kč k rukám „právního
zástupce žalobce“ JUDr. J. Ch. Po doplnění dokazování dospěl k závěru, že
jednání, která jsou žalobci kladena za vinu v okamžitém zrušení pracovního
poměru ze dne 18. 10. 2000, nelze kvalifikovat jako porušení pracovní kázně
zvlášť hrubým způsobem. Dne 7. 8. 2000 i dne 3. 9. 2000 si totiž žalobce
vyměnil část své směny s jiným zaměstnancem žalované se souhlasem svého
nadřízeného, vedoucího směny Ing. F., a tato praxe byla u žalované „mlčky
tolerována vedením společnosti“. Odchod žalobce z porady konané dne 21. 9. 2000
nemohl být porušením pracovní kázně, neboť žalobci nebyla toho dne jeho
zaměstnavatelem přikázána práce přesčas. Žalovaná navíc přistoupila k
okamžitému zrušení pracovního poměru až poté, co ve vztahu k jednáním žalobce
dne 7. 8. 2000 a 3. 9. 2000 uplynula zákonem stanovená jednoměsíční prekluzivní
lhůta. V obou případech totiž o odchodu žalobce z pracoviště, po výměně části
jeho směny s jiným zaměstnancem žalované, věděl ještě v týž den jeho
bezprostředně nadřízený, vedoucí směny Ing. F. Žalovaná se proto o odchodech
žalobce z pracoviště dozvěděla ve dnech 7. 8. a 3. 9. 2000 nejpozději na
začátku září 2000, nikoli až dne 21.9.2000.
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. 6. 2002, č. j. 58
Co 157/2002-121, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalovaná
je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení 5.150,- Kč k
rukám advokáta JUDr. J. Ch. Za správný považoval názor soudu prvního stupně, že
okamžité zrušení pracovního poměru obdržel žalobce po uplynutí jednoměsíční
hmotněprávní prekluzivní lhůty uvedené v ustanovení § 53 odst. 2 zák. práce (ve
vztahu k tvrzeným porušením pracovní kázně dne 7. 8. a 3. 9. 2000). Vyšel z
toho, že zaměstnavatel se dozví o důvodu okamžitého zrušení pracovního poměru
dnem, kdy se o něm dozví vedoucí zaměstnanec zaměstnavatele, který je
bezprostředně nebo výše nadřízen tomu, kdo porušil pracovní kázeň zvlášť
hrubým způsobem. Za takového bezprostředně nadřízeného zaměstnance ve dnech 7.
8. a 3. 9. 2000 ve vztahu k žalobci považoval Ing. F. Ten totiž v postavení
vedoucího směny byl oprávněn svému asistentu ukládat pracovní úkoly a dávat mu
k tomu závazné pokyny. Odchodu žalobce z pracoviště dne 3. 9. 2000 byla navíc
přítomna i Ing. C. (ředitelka žalované), která o den později vytkla žalobci i
jeho odchod ze dne 7. 8. 2000, o němž se dozvěděla z docházkového listu. Na
rozdíl od soudu prvního stupně však odvolací soud posoudil jednání žalobce dne
21. 9. 2000, kdy se v 16.00 hod. vzdálil z porady, za porušení pracovní kázně,
které je však vzhledem k okolnostem, za nichž k němu došlo, méně závažného
charakteru, a samo o sobě nedosahuje intenzity porušení pracovní kázně zvlášť
hrubým způsobem.
V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalovaná namítá, že odvolací soud v
rozporu ze skutkovým stavem dovodil, že žalovaná se dozvěděla o důvodech
okamžitého zrušení pracovního poměru se žalobcem již 7. 8. 2000 a 3. 9. 2000,
kdy o těchto důvodech měl být informován údajný nadřízený žalobce Ing. F.
Podle jejího přesvědčení Ing. Fořt nebyl dne 7. 8. a 3. 9. 2000 vedoucím
pracovníkem ve smyslu § 9 odst. 3 zák. práce, který by byl nadřízeným
pracovníkem žalobce ve věcech délky, místa a času výkonu práce, tj. nadřízeným
žalobce, který by byl oprávněn žalobce z práce svým rozhodnutím uvolňovat.
Žalovaná se teprve 21. 9. 2000 s jistotou dozvěděla o podstatném porušení
pracovní kázně ze strany žalobce ve dnech 7. 8. 2000 a 3. 9. 2000 a tudíž
pracovní poměr byl zrušen v subjektivní lhůtě jednoho měsíce. Zdůraznila, že
nesouhlasí s tím, jak se odvolací soud vypořádal s jejím právním názorem na běh
jednoměsíční prekluzivní lhůty, který je konstantně judikován - Sborník III NS
o občanském soudního řízení v některých věcech pracovněprávních,
občanskoprávních a rodiněprávních, Praha 1980, str. 73. Na provedených
důkazech není založen ani závěr odvolacího soudu, že odchodu žalobce z
pracoviště dne 3. 9. 2000 byla Ing. C. přítomna. Předčasné odchody ze
zaměstnání ve dnech 7. 8. 2000 a 3. 9. 2000, jakož i předčasný odchod z porady
dne 21. 9. 2000 považuje za „podstatné porušení pracovní kázně“. Navrhla, aby
dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil odvolacímu
soudu k dalšímu řízení.
Žalobce navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto, neboť je přesvědčen, že soudy se
ve svých dosavadních rozhodnutích s argumentací žalované o „jakési jistotě
vědomosti porušení pracovní kázně“ jednoznačně vypořádaly.
Nejvyšší soud ČR (jako soud dovolací § 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání
proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou
(účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.) se nejprve zabýval
otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v
ustanovení § 237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.]
nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního
stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že
byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§
237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu
prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst.1
písm.b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve
věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.]; to
neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o
peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč,
přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§ 237 odst. 2 písm. a)
o.s.ř.], a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o
omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o
určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§ 237 odst. 2 písm.
b) o.s.ř.].
Žalovaná dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek
soudu prvního stupně ve věci samé. Soud prvního stupně přitom v tomto rozsudku
ze dne 30. 1. 2002, č. j. 8 C 21/2000-93, rozhodl jinak, než ve svém dřívějším
rozsudku ze dne 21. 3. 2001, č. j. 8 C 21/2000-26, který byl usnesením
odvolacího soudu ze dne 30. 8. 2001, č. j. 58 Co 263/01-56, zrušen.
Ze znění ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. vyplývá, že dovolání je podle
tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, je-li mezi novým rozsudkem soudu prvního
stupně a právním názorem odvolacího soudu, který jeho dřívější rozhodnutí
zrušil, příčinná souvislost potud, že právě právní názor odvolacího soudu byl
jedině a výhradně určujícím pro nové rozhodnutí věci soudem prvního stupně. Tak
tomu je u názoru na právní posouzení věci (u názoru na to, jaký právní předpis
má být ve věci aplikován, popř. jak má být právní předpis vyložen). Právním
názorem významným z hlediska ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. nejsou
pokyny odvolacího soudu k doplnění řízení, jestliže byl rozsudek soudu prvního
stupně zrušen pro neúplnost skutkových zjištění, pokyny k odstranění procesních
vad, popřípadě jiné pokyny o tom, jak má soud prvního stupně dále postupovat po
procesní stránce; takovýto právní názor totiž žádným způsobem neusměrňuje soud
prvního stupně v tom, jak má věc v novém rozsudku rozhodnout.
Z porovnání právního názoru soudu prvního stupně vyjádřeného v rozsudku ze dne
23. 1. 2002, č. j. 8 C 21/2000 – 93, se závěry odvolacího soudu vyslovenými v
jeho usnesení ze dne 30. 8. 2001, č. j. 58 Co 263/01-56, vyplývá, že názor
odvolacího soudu nebyl pro nové rozhodnutí soudu prvního stupně určující.
Odvolací soud totiž usnesením ze dne 30. 8. 2001, č. j. 58 Co 263/01-56, zrušil
rozsudek soudu prvního stupně proto, že skutková zjištění soudu prvního stupně
nebyla podložena výsledky dokazování a že je proto potřebné ke zjištění
skutkového stavu věci provést další důkazy. Při novém rozhodování věci tedy
právní názor odvolacího soudu neměl a ani nemohl mít vliv na posouzení věci
(pro objasnění toho, zda žalovaná při podání okamžitého zrušení pracovního
poměru dodržela lhůtu uvedenou v ustanovení § 53 odst. 2 zák. práce) soudem
prvního stupně. Závěr soudu prvního stupně obsažený v jeho rozsudku ze dne
30. 1. 2002, č. j. 8 C 21/2000-93, že žalovaná nedodržela lhůtu uvedenou v
ustanovení § 53 odst. 2 zák. práce, neboť se prostřednictvím žalobcova
bezprostředně nadřízeného Ing. F. dozvěděla o porušení pracovní kázně žalobcem
dne 7. 8. 2000 a 3. 9. 2000 nejpozději na začátku září 2000, nevyplynul z toho,
že by jeho posouzení věci bylo usměrněno zrušovacím usnesením odvolacího
soudu; k odlišnému rozhodnutí dospěl soud prvního stupně na základě
provedených důkazů a jejich hodnocení. Dovolání proti rozsudku odvolacího
soudu tedy nemůže být přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.,
ale jen při splnění předpokladu uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c)
o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu
ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je
odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li
právní otázku v rozporu s hmotným právem [§ 237 odst. 3 o.s.ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán
uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo
jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu
ustanovení § 237 odst.3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní
význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání
označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není
založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu
má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává
tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v
ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí
odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Dovolání může být podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. - jak uvedeno
již výše - přípustné, jen jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve
věci samé zásadní význam po právní stránce. Dovolání v tomto případě (má-li
dovolatel za to, že rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní
stránce zásadní význam) lze podat jen z důvodu, že řízení je postiženo vadou,
která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nebo z důvodu, že
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. § 241a odst. 2
o.s.ř.). Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu
spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí
odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení § 237
odst.1 písm. a) a b) o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení
podle ustanovení § 238 a § 238a o.s.ř. (srov. § 241a odst. 3 o.s.ř.). Dovolací
důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. totiž neslouží k řešení právních
otázek, ale k nápravě případného pochybení, spočívajícího v tom, že odvolací
soud dospěl ke skutkovému zjištění (a na něm založil své rozhodnutí), které
nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Protože pouze posouzení právních otázek, které byly v rozhodnutí odvolacího
soudu řešeny, může vést k závěru o zásadním významu napadeného rozhodnutí
odvolacího soudu po právní stránce, není dovolatelem uplatněný dovolací důvod
podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. způsobilým podkladem pro úvahu
dovolacího soudu, zda napadené rozhodnutí má ve věci samé ve smyslu ustanovení
§ 237 odst. 3 o.s.ř. po právní stránce zásadní význam, a tedy ani pro
posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c)
o.s.ř.; k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst.
3 o.s.ř. proto nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto.
V projednávané věci odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) řešil
právní otázku, kdy se zaměstnavatel dozví o důvodu k okamžitému zrušení
pracovního poměru. Tuto otázku vyřešil odvolací soud jinak, než je řešena v
konstantní judikatuře. Protože posouzení této otázky bylo pro rozhodnutí
projednávané věci významné (určující), představuje napadený rozsudek odvolacího
soudu z tohoto hlediska rozhodnutí, které má po právní stránce zásadní význam.
Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání proti rozsudku odvolacího
soudu je v tomto směru podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř.,
které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř), Nejvyšší soud ČR
dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci zjištěno (správnost
skutkových zjištění přezkumu dovolacího soudu nepodléhá – srov. § 241a odst. 2
a § 242 odst. 3 o.s.ř.), že žalobce, který byl u žalované zaměstnán ve funkci
„Briefing Officer a Supervisor“, si vyměnil ve dnech 7. 8. 2000 a 3. 9. 2000
část své služby s jiným zaměstnancem žalované a vykonával v té době funkci
palubního průvodčího (stevarda) u společnosti T. S.; v prvním případě uvedl, že
jde za matkou do nemocnice, ve druhém změnu vůbec nevykázal. V obou případech
byl vedoucím směny (zastupujícím vedoucím směny) Ing. F. Dne 21. 9. 2000
opustil žalobce předčasně (okolo 16.00 hod.) pracovní poradu, přičemž požádal
zbývající přítomné, aby nutnost jeho odchodu (návštěva nemocnice) vyřídili Ing.
C.
Podle ustanovení § 53 odst. 2 zák. práce zaměstnavatel může okamžitě zrušit
pracovní poměr pouze ve lhůtě jednoho měsíce ode dne, kdy se o důvodu k
okamžitému zrušení dověděl, nejpozději však do jednoho roku ode dne, kdy tento
důvod vznikl. O počátku a běhu měsíční lhůty platí obdobně ustanovení § 46
odst. 3 a 4.
Zaměstnavatel se o důvodu k okamžitému zrušení pracovního poměru dozví dnem,
kdy jeho vedoucí zaměstnanec (§ 9 odst. 3 zák. práce), který je bezprostředně
nebo výše nadřízen (a je tedy oprávněn tomuto podřízenému zaměstnanci ukládat
pracovní úkoly a dávat mu k tomu účelu závazné pokyny) tomu, kdo porušil
pracovní kázeň zvlášť závažným způsobem, získal vědomost (dozvěděl se), že se
zaměstnanec dopustil takového jednání, které může zakládat důvod k okamžitému
zrušení pracovního poměru. Pro určení počátku běhu lhůty uvedené v ustanovení §
53 odst. 2 zák. práce není významné, kdy zaměstnavatel důvod okamžitého zrušení
zjistil (jako tomu bylo podle právní úpravy obsažené v ustanovení § 53 odst. 2
zák. práce, účinné do 31. 12. 1988). Nemusí tu jít o zjištění (rozumí se
jistotu v běžném slova smyslu), že pracovník porušil pracovní kázeň zvlášť
hrubým způsobem, které zpravidla není možné bez vyjádření pracovníka k důvodu
okamžitého zrušení pracovního poměru. K tomu, aby začala běžet jednoměsíční
lhůta k okamžitému zrušení pracovního poměru, postačuje, aby zaměstnavatel
získal vědomost (dozvěděl se), že se zaměstnanec dopustil takového jednání,
které může zakládat důvod k okamžitému zrušení pracovního poměru. Uvedené
samozřejmě nelze vykládat tak, že by zaměstnavatel měl přistupovat k okamžitému
zrušení pracovního poměru se zaměstnancem již na základě pouhého podezření ze
skutků zakládajících důvod k takovému rozvázání pracovního poměru; jednoměsíční
lhůta, během které musí být okamžité zrušení pracovního poměru pracovníku dáno
(a také způsobem uvedeným v ustanovení § 266a zák. práce doručeno), má-li se
jednat o platné rozvázání pracovního poměru, slouží mimo jiné také k tomu, aby
zaměstnavatel mohl provést potřebné šetření, zda zaměstnanec skutečně porušil
pracovní kázeň a zda šlo o porušení pracovní kázně nejvyšší intenzity (zvlášť
hrubým způsobem), a aby se podle jeho výsledku rozhodl, zda přistoupí k
okamžitému zrušení pracovního poměru. Právní úprava nedává prostor ani pro
výklad, že by tato lhůta začala běžet již na základě předpokladu (jakkoliv by
byl pravděpodobný), že takový důvod nastane, nebo na základě domněnky, že
zaměstnavatel o porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem mohl či dokonce
musel k určitému datu vědět. Jednoměsíční lhůta, během které musí zaměstnavatel
přistoupit k okamžitému zrušení pracovního poměru (aby šlo o platný právní
úkon), začíná plynout ode dne, kdy se o důvodu k okamžitému zrušení pracovního
poměru prokazatelně (skutečně) dověděl (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze
dne 3. 4. 1997, sp. zn. 2 Cdon 725/96, uveřejněný pod č. 6 v časopise Soudní
judikatura č. 1, ročník 1997, a rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 3.
1998, sp. zn. 2 Cdon 600/97, uveřejněný pod č. 75 v časopise Soudní judikatura
č. 10, ročník 1998).
Jestliže se ale zaměstnanec dopustil porušení pracovní kázně společně
se svým nadřízeným, nelze dovozovat, že se zaměstnavatel dozvěděl o důvodu k
okamžitému zrušení pracovního poměru tím, že se o něm dozvěděl tento vedoucí
zaměstnanec. Vedoucího zaměstnance, jenž porušil pracovní kázeň spolu se svým
podřízeným zaměstnancem, nelze totiž považovat ve vztahu k takovému jednání za
zaměstnance, který plní v zájmu zaměstnavatele pracovní úkoly; nelze proto ani
usuzovat, že se zaměstnavatel dozví o důvodu k okamžitému zrušení pracovního
poměru pro porušení pracovní kázně jemu podřízeným zaměstnancem tím okamžikem,
kdy společně s ním tento vedoucí zaměstnanec pracovní kázeň porušil.
Dvouměsíční subjektivní lhůta k podání okamžitého zrušení pracovního poměru
začne běžet až tehdy, kdy se zaměstnavatel o důvodu k okamžitému zrušení
pracovního poměru pro porušení pracovní kázně dozví jiným způsobem (srov.
obdobně rozsudek býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 25.7. 1978, sp. zn. 5 Cz
38/78, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod pořadovým
číslem 8, ročník 1981, nebo rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 11. 1993,
sp. zn. 6 Cdo 28/92, uveřejněný v časopise Právní rozhledy č. 6, ročník 1996).
Podle ustanovení § 9 odst. 3 zák. práce vedoucí zaměstnanci
zaměstnavatele, jimiž se rozumějí jeho orgány (odstavec 1), jakož i jeho další
zaměstnanci, kteří jsou pověřeni vedením na jednotlivých stupních řízení u
zaměstnavatele, jsou oprávněni stanovit a ukládat podřízeným zaměstnancům
pracovní úkoly, organizovat, řídit a kontrolovat jejich práci a dávat jim k
tomu účelu závazné pokyny.
Vedoucím zaměstnancem ve smyslu ustanovení § 9 odst. 3 zák. práce je proto
pouze zaměstnanec, kterému je na základě pověření zaměstnavatele podřízen
nejméně jeden další zaměstnanec, jemuž je v rozsahu pověření oprávněn průběžně
a soustavně stanovit a ukládat pracovní úkoly, organizovat, řídit a kontrolovat
jeho práci a dávat mu k tomu účelu závazné pokyny.
Nemůže-li zaměstnanec konat práci z jiných než v ustanovení § 127 zák. práce
uvedených důležitých důvodů týkajících se jeho osoby, poskytne mu zaměstnavatel
pracovní volno (§ 128 odst. 1 zák. práce). Zaměstnavatel však může zaměstnanci
poskytnout pracovní volno i v dalších případech, ve větším rozsahu nebo pro
jiné důvody, než jsou uvedeny v příloze nařízení vlády č. 108/1994 Sb., v
takových případech se však nejedná o nárok zaměstnance; záleží jen na
zaměstnavateli, zda zaměstnanci na jeho žádost volno poskytne a v jakém
rozsahu. V tomto směru mohou jménem zaměstnavatele činit v pracovněprávních
vztazích vedoucí zaměstnanci právní úkony jen tehdy, jestliže vyplývají z
jejich funkcí stanovených organizačními předpisy nebo jestliže tím byli písemně
pověřeni.
Oprávnění poskytovat jménem zaměstnavatele podřízeným zaměstnancům na jejich
žádost pracovní volno z vymezení oprávnění vedoucích zaměstnanců obsaženého v
ustanovení § 9 odst. 3 zák. práce nevyplývá. Námitka dovolatelky, že právě z
tohoto důvodu (že Ing. F. nebyl oprávněn žalobce z práce svým rozhodnutím
uvolňovat) nemohl mít Ing. F. postavení vedoucího zaměstnance ve smyslu § 9
odst. 3 zák. práce, proto neobstojí. Správně tedy odvolací soud dovodil, že,
byl-li Ing. F. oprávněn svému asistentu (žalobci) ukládat pracovní úkoly a
dávat mu k tomu závazné pokyny, byl též žalobcovým bezprostředně výše
nadřízeným vedoucím zaměstnancem zaměstnavatele; až potud jsou závěry
odvolacího soudu správné.
Odvolací soud se však při posuzování otázky, kdy se zaměstnavatel o
porušení pracovní kázně zaměstnancem dozvěděl, věcí nezabýval z hlediska toho,
zda nadřízený žalobce (ing.F.) neporušil pracovní kázeň společně s žalobcem, a
to přesto, že v průběhu řízení byla v tomto směru vznesena ze strany žalované
potřebná tvrzení. Případné zjištění, že nadřízený žalobce (ing. F.) porušil
pracovní kázeň spolu s žalobcem, by mělo – jak výše uvedeno – vliv na posouzení
otázky, kdy se zaměstnavatel o porušení pracovní kázně zaměstnancem dozvěděl;
dvouměsíční subjektivní lhůta k podání okamžitého zrušení pracovního poměru by
začala běžet až tehdy, kdy se zaměstnavatel (žalovaná) o důvodu k okamžitému
zrušení pracovního poměru pro porušení pracovní kázně dozvěděl jiným způsobem.
Právní závěr odvolacího soudu o tom, kdy se zaměstnavatel (žalovaná) o porušení
pracovní kázně zaměstnancem (žalobcem) dozvěděl, je proto nesprávný, neboť je
předčasný.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu – z hlediska důvodu v
dovolání uvedeného (výklad ustanovení § 53 odst. 2 zák. práce) – není správný.
Nejvyšší soud České republiky jej proto podle ustanovení § 243b odst. 2 části
věty za středníkem o.s.ř. zrušil a věc vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu
řízení (§ 243b odst. 3 věta první o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí
o věci soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení,
ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 část první věty za
středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. května 2004
JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu