21 Cdo 4110/2014
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Romana
Fialy ve věci dědictví po A. H., zemřelé dne 17. dubna 1996, za účasti 1) J.
T., zastoupené JUDr. Petrem Topinkou, advokátem se sídlem v Praze 1, Spálená č.
97/29, a 2) J. V., jako dědice po A. V. zemřelém dne 28. ledna 1998,
zastoupeného JUDr. Irenou Benešovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Divadelní
č. 1052/16, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 20 D 795/96, o
dovolání J. T. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. března 2014
č.j. 24 Co 228/2013-1302, takto:
Usnesení městského soudu a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne
4. června 2013 č.j. 20 D 795/96-1254 se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu
pro Prahu 8 k dalšímu řízení.
Řízení o dědictví po A. H., zemřelé dne 17.4.1996, bylo zahájeno
usnesením Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 7.6.1996 č.j. 20 D 795/96-2. Provedením úkonů v řízení o dědictví po zůstavitelce byla pověřena (§ 38
občanského soudního řádu) Mgr. Šárka Zwierzynová, notářka v Praze 1. Poté, co zjistil, že zůstavitelka povolala závětí ze dne 20.4.1995 za
svou dědičku dceru J. T., že syn zůstavitelky A. V. jako neopomenutelný dědic
namítl relativní neplatnost závěti ve smyslu ustanovení § 479 občanského
zákoníku a že dědicem A. V., zemřelého dne 28.1.1998, (a jeho procesním
nástupcem) je J. V., Obvodní soud pro Prahu 8 usnesením ze dne 22.12.2005 č.j. 20 D 795/96-750 určil obecnou cenu majetku zůstavitelky částkou 85.566.310,40
Kč, výši dluhů částkou 17.022,- Kč a čistou hodnotu dědictví částkou
85.549.288,40 Kč, potvrdil nabytí dědictví tak, že z majetku spadajícího do
dědictví (v usnesení označeného) nabývá J. T. "3/4 vzhledem k celku s tím, že
uhradí 3/4 pasiv dědictví", a A. V. "1/4 vzhledem k celku s tím, že uhradí 1/4
pasiv dědictví", určil odměnu notářky Mgr. Šárky Zwierzynové částkou 47.600,-
Kč a její hotové výdaje částkou 714,- Kč a uložil J. T. a A. V. povinnost k
jejich úhradě s tím, že J. T. "uhradí" 36.256,- Kč a A. V. "uhradí" 12.085,-
Kč. Soud prvního stupně dovodil, že dědický podíl J. T. činí 3/4 a A. V. 1/4,
vyhotovil soupis aktiv a pasiv dědictví, do aktiv dědictví "zařadil pouze" ten
nemovitý majetek, který "nevykazoval chyby" a "byl oceněn", a nezahrnul do něj
v odůvodnění usnesení označené nemovitosti v okrese S. zapsané v k.ú. S. u B. na LV č. 1209, v k.ú. V. T. na LV č. 528 a v k.ú. Š. na LV č. 498 a
příslušenství hrobového místa v zájmu "zabránění průtahům řízení", neboť část
nemovitého majetku "obsahuje" chyby v katastrálním operátu a "není možné určit"
datum jejich odstranění a vzhledem k tomu předmětný majetek nelze ocenit. Protože dědici "odmítli uzavřít dohodu o vypořádání dědictví", soud prvního
stupně potvrdil nabytí dědictví podle dědických podílů. K odvolání J. T. Městský soud v Praze usnesením ze dne 31.8.2006 č.j. 24 Co 136/2006-788, opraveným usnesením ze dne 6.2.2007 č.j. 24 Co
136/2006-843, zrušil usnesení soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu
řízení. Poté, co dovodil, že zjištění zůstavitelčina majetku a jejích dluhů je
"východiskem" pro vyhotovení soupisu aktiv a pasiv dědictví a pro určení obecné
ceny majetku, výše dluhů a výše čisté hodnoty dědictví, a co uzavřel, že v
dědickém řízení "je nezbytné" projednat "veškerý" majetek (dluhy) zůstavitelky,
který měla ke dni smrti, odvolací soud odmítl závěr soudu prvního stupně o
možnosti projednání pouze části majetku zůstavitelky z důvodu "zabránění
průtahům" v dědickém řízení, a soudu prvního stupně vytknul, že rozhodl na
základě "nedostatečně zjištěného" skutkového stavu a při svém rozhodnutí nevzal
na zřetel veškerý známý majetek zůstavitelky. Obvodní soud pro Prahu 8 poté usnesením ze dne 4.6.2013 č.j.
20 D
795/96-1254 určil obecnou cenu majetku zůstavitelky částkou 96.257.248,45 Kč,
výši dluhů částkou 17.022,- Kč a čistou hodnotu dědictví částkou 96.240.226,45
Kč, potvrdil nabytí dědictví tak, že z majetku spadajícího do dědictví (v
usnesení označeného) nabývá J. T. 3/4 a A. V. 1/4; současně rozhodl, že odměnu
notářky Mgr. Šárky Zwierzynové ve výši 24.200,- Kč a její hotové výdaje ve výši
2.450,- Kč jsou povinni zaplatit J. T. ve výši 19.987,- Kč a J. V. ve výši
6.663,- Kč, že náklady řízení "státu za provedení důkazů znaleckými posudky"
jsou povinni zaplatit České republice - Obvodnímu soudu pro Prahu 8 J. T. ve
výši 7.523,- Kč a J. V. ve výši 2.508,- Kč, a rozhodl, že žádný z účastníků
nemá právo na náhradu nákladů řízení. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že
dědici zůstavitelky jsou J. T. s dědickým podílem ve výši 3/4 a A. V. s
dědickým podílem ve výši 1/4, a určil čistou hodnotu dědictví "ve shodě se
soupisem aktiv a pasiv dědictví" a s přihlédnutím k ocenění majetku znaleckými
posudky. Protože dědici neuzavřeli dohodu o vypořádání dědictví, potvrdil jim
nabytí dědictví podle podílů. K odvolání J. T. Městský soud v Praze usnesením ze dne 31.3.2014 č.j. 24 Co 228/2013-1302 potvrdil usnesení soudu prvního stupně "jen s tou úpravou",
že "namísto pozemku parc. č. 2020/4 má být správně uvedeno parc. č. 2020/40", a
rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Poté, co schválil postup soudu prvního stupně při projednání a rozhodnutí věci
v nepřítomnosti J. T. na jednání nařízeném na den 22.5.2013, neboť J. T. neměla
vážný důvod pro požadované odročení jednání, se odvolací soud ztotožnil se
závěry soudu prvního stupně o rozsahu nemovitého majetku zůstavitelky, k němuž
soud prvního stupně dospěl na základě "přehledu vlastnictví a jiných věcných
práv" od Českého úřadu zeměměřického a katastrálního s platností údajů ke dni
21.5.2013, ve kterém jsou (podle názoru odvolacího soudu) uvedeny "všechny
nemovitosti vedené v katastru nemovitostí pro vlastníka A. H.", a uzavřel, že
údaje o majetku zůstavitelky uvedené v usnesení soudu prvního stupně
"odpovídají" poskytnutému přehledu vlastnictví a jiných věcných práv
náležejících zůstavitelce ke dni smrti; v usnesení soudu prvního stupně bylo
potřebné pouze "opravit písařskou chybu" v označení pozemku zapsaného na LV č. 1209 u Katastrálního úřadu pro Jihočeský kraj, Katastrální pracoviště
Strakonice, katastrální území S. u B., z nesprávného "parc. č. 2020/4" na
správné "parc. č. 2020/40". Odvolací soud odmítl námitky J. T. týkající se
jednak označení "druhého dědice" zůstavitelky, neboť s ohledem na to, že
"potvrzení nabytí dědictví soudem má deklaratorní povahu a účinky ex tunc k
okamžiku smrti" a že se A. V. dožil smrti zůstavitelky, když zemřel dne
28.1.1998, "stal" se A. V. dědicem zůstavitelky, a protože v průběhu
předmětného dědického řízení zemřel (a ztratil tak způsobilost být účastníkem
řízení), "vstoupil" J. V. (jako jeho syn a závětní dědic) do jeho práv a
povinností, a v předmětném dědickém řízení tak vystupuje jako procesní nástupce
původního účastníka řízení A.
V., jednak rozsahu pasiv dědictví, když podle
odvolacího soudu dluhy J. V. za obhospodařování majetku během dědictví "nemohly
mít vliv" na výši pasiv dědictví, byly-li uskutečněny teprve po smrti
zůstavitelky. Odvolací soud odmítl také názor J. T. o "nezbytném zmínění"
přechodu restitučního nároku ze zákona na dědice ve výroku usnesení soudu
prvního stupně s odůvodněním, že tato skutečnost "vyplývá přímo ze zákona", a
že její zdůraznění v rozhodnutí o dědictví je tak "nadbytečné". Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podala J. T. dovolání. Vytýká
soudům, že ve výroku rozhodnutí potvrdily nabytí dědictví A. V., který v
průběhu řízení zemřel, a že nesprávně zjistily rozsah nemovitého majetku
zůstavitelky ke dni její smrti. Odvolací soud vycházel pouze z "přehledu
vlastnictví a jiných věcných práv" od Českého úřadu zeměměřického a
katastrálního s platností údajů ke dni 21.5.2013, ačkoliv ke dni smrti
zůstavitelky nebyly provedeny "řádné" zápisy vlastnických práv zůstavitelky do
katastru nemovitostí, a nepřihlédl k rozhodnutím okresních úřadů a okresních
pozemkových úřadů Strakonice a Písek o nabytí vlastnictví zůstavitelkou,
osvědčujícím stav aktuální ke dni její smrti. Dovolatelka má za to, že "výčet
chyb je zřejmý" z porovnání soupisu majetku obsaženého v usnesení soudu prvního
stupně s příslušnými rozhodnutími okresních úřadů a okresních pozemkových úřadů
Strakonice a Písek a že v soupisu majetku jsou například u majetku uvedeného "v
části 11 písm. b) pod 11. odrážkou (k.ú. S. u B.)" uvedeny "jiné pozemky" (jiná
parcelní čísla, druhy pozemků), než které vyplývají z příslušných rozhodnutí,
nebo je v nich uveden majetek, který spoludědicům "nepatří". Dovolatelka
navrhla, aby dovolací soud zrušil usnesení soudů obou stupňů a aby věc vrátil
soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského
soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního
řádu, ve znění pozdějších předpisů, účinném do 31.12.2013 (dále též jen
"o.s.ř."), neboť napadené usnesení odvolacího soudu bylo vydáno v občanském
soudním řízení zahájeném v době přede dnem 1.1.2014 (srov. Čl. II bodu 2 zákona
č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání
proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou
(účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., se
nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud
to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému
rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je
dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená
právní otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.). V projednávané věci bylo pro rozhodnutí soudů významné (mimo jiné)
vyřešení právních otázek, zda lze stav nemovitého majetku zůstavitelky ke dni
její smrti spolehlivě objasnit na základě zjištění, která osvědčují stav
majetku zůstavitelky zapsaný v katastru nemovitostí v době rozhodování soudů, a
komu má být potvrzeno nabytí dědictví v případě, že dědic (jeden z dědiců)
ještě v průběhu řízení o dědictví zemřel (zanikl). Vzhledem k tomu, že
posouzení těchto právních otázek bylo pro rozhodnutí v projednávané věci
významné (určující) a protože první otázka dosud nebyla v rozhodování
dovolacího soudu ve všech souvislostech vyřešena a druhá otázka dosud nebyla v
rozhodování dovolacího soudu vyřešena, dospěl Nejvyšší soud ČR k závěru, že
dovolání J. T. je podle ustanovení § 237 o.s.ř. přípustné. Po přezkoumání usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242
o.s.ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší
soud ČR dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné. Vzhledem k tomu, že zůstavitelka A. H. zemřela dne 17.4.1996, je třeba
v řízení o dědictví i v současné době postupovat - jak vyplývá z ustanovení
Části dvanácté, Hlavy I, bodu 12 zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další
zákony - podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů účinném do 31.12.2000 (dále jen "OSŘ"). Při dědění se použije právo
platné v den smrti zůstavitelky, tedy zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník,
ve znění pozdějších předpisů účinném do 31.12.1997 (dále jen "obč. zák."). Dědictví se nabývá smrtí zůstavitele (§ 460 obč. zák.). Soud zjistí
zůstavitelův majetek a jeho dluhy a provede soupis aktiv a pasiv; tím nejsou
dotčena ustanovení § 175k odst. 3 a § 175l odst. 1 věta druhá OSŘ (srov. § 175m
OSŘ). Na podkladě zjištění podle § 175m OSŘ určí soud obecnou cenu majetku,
výši dluhů a čistou hodnotu dědictví, popřípadě výši jeho předlužení v době
smrti zůstavitele (srov. § 175o odst. 1 OSŘ). Při zjišťování, zda a jaký majetek či dluhy zůstavitel zanechal, soud
vychází nejen z tvrzení a výpovědí účastníků řízení nebo z důkazů jimi
navržených; protože jde o řízení, které může být zahájeno i bez návrhu, je soud
povinen provést i jiné důkazy potřebné ke zjištění rozhodných skutečností
(srov. § 120 odst. 2 OSŘ). Získaná skutková zjištění soud posoudí podle
právních předpisů; do aktiv a pasiv dědictví lze sepsat jen takový majetek
(dluh), o němž bylo dovozeno (jak po stránce skutkové, tak i po stránce
právní), že patřil zůstaviteli.
Při tomto svém postupu soud současně přihlíží k
tomu, že u těch aktiv nebo pasiv, která jsou mezi účastníky sporná, se smí
omezit jen na zjištění spornosti. Uvedené ve svých důsledcích znamená, že soud
je povinen zjišťovat zůstavitelův majetek a jeho dluhy (a to i pomocí důkazů,
které účastníci nenavrhli), ledaže by šlo o aktiva (jednotlivé majetkové
hodnoty zůstavitele) nebo o pasiva (jednotlivé dluhy a závazky zůstavitele),
která by byla mezi účastníky řízení sporná; sporností aktiv nebo pasiv dědictví
se rozumí (ve smyslu ustanovení § 175k odst. 3 OSŘ) rozdílná (rozporná) tvrzení
účastníků řízení o skutečnostech, které jsou rozhodné pro posouzení (právní
závěr), zda věc nebo jiná majetková hodnota, popřípadě dluh patřily
zůstaviteli. Z uvedeného (mimo jiné) vyplývá, že pouze u sporných aktiv a pasiv
se soud v řízení o dědictví omezuje na zjištění jejich spornosti a že u
ostatních aktiv a pasiv soud provádí všechny důkazy potřebné ke zjištění
zůstavitelova majetku a dluhů. I když se dědictví nabývá - jak vyplývá z ustanovení § 460 obč. zák. -
smrtí zůstavitele, dospěla judikatura soudů již dříve k závěru, že okamžik
smrti zůstavitele je rozhodný toliko pro posouzení, jaký majetek zůstavitel
zanechal svým dědicům, a že pro označení tohoto majetku je významná doba vydání
(vyhlášení) usnesení o dědictví, neboť pouze v tomto případě je výrok usnesení
(z hlediska vymezení předmětu dědictví a jeho nabytí dědici) dostatečně přesný,
určitý a srozumitelný. V usnesení o dědictví se tedy nemovitosti patřící do
dědictví neoznačují tak, jak byly vedeny v příslušné evidenci (v Katastru
nemovitostí České republiky) v době smrti zůstavitele, ale podle stavu v době
vydání (vyhlášení) usnesení (srov. též například právní názor vyjádřený v
rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 15.9.1999 sp. zn. 21 Cdo 2460/98). Odvolací soud považoval v projednávané věci rozsah nemovitého majetku
zůstavitelky za zjištěný na základě "přehledu vlastnictví a jiných věcných
práv" od Českého úřadu zeměměřického a katastrálního s platností údajů ke dni
21.5.2013, aniž by vzal náležitě v úvahu, že majetek patřící do dědictví sice
musí být v usnesení o dědictví označen způsobem vyplývajícím z katastru
nemovitostí v době vydání (vyhlášení) usnesení [k čemuž může sloužit právě
výpis z katastru nemovitostí aktuální v době vydání (vyhlášení) usnesení], že
však pro zjištění jeho rozsahu je rozhodný skutkový (a právní) stav ke dni
smrti zůstavitelky.
Obsah spisu v projednávané věci (důkazy v něm obsažené)
neumožňuje dospět k úplnému a spolehlivému skutkovému zjištění o rozsahu
nemovitého majetku náležejícího zůstavitelce ke dni smrti [není-li ve spise
obsažen žádný důkaz, z něhož by se podával alespoň přehled vlastnictví a jiných
věcných práv zůstavitelky ke dni její smrti, srovnávací sestavení parcel, ze
kterého by bylo možné usoudit na správnost a úplnost rozsahu nemovitostí
zapsaných v katastru nemovitostí ve prospěch zůstavitelky v době rozhodování
soudu o dědictví, popřípadě znalecký posudek, jímž by byl ověřen soulad údajů o
nemovitostech zůstavitelky ke dni smrti s údaji uvedenými v přehledu
vlastnictví a jiných věcných práv platnými ke dni 21.5.2013]. Dovolatelka tedy
právem odvolacímu soudu vytýká, že není správný (a pro neúplnost dokazování je
předčasný) závěr, podle kterého jsou údaje o majetku v usnesení soudu prvního
stupně "plně v souladu s přehledem vlastnictví a jiných věcných práv
náležejících zůstavitelce ke dni smrti". Dovolací soud nesouhlasí ani se závěrem odvolacího soudu v tom, že
dědictví je třeba (ve výroku usnesení o dědictví) potvrdit A. V., který v
průběhu řízení zemřel, neboť se dožil smrti zůstavitelky a stal se jejím
dědicem. I když usnesení o dědictví má jen deklaratorní povahu s účinky ex tunc
(deklaruje nabytí majetku zůstavitele jeho dědici "zpětně" ke dni zůstavitelovy
smrti), je třeba vzít v úvahu také to, že právní úprava dědického práva vychází
z principu ingerence státu při nabývání dědictví (k nabytí dědictví
zůstavitelovým dědicem nedochází jen na základě smrti zůstavitele, když
dědictví po každém zůstaviteli musí být projednáno a rozhodnuto soudem), že
dědicem zůstavitele se rozumí ten, komu soud v usnesení o dědictví (vydaném
podle ustanovení § 175q odst.1 OSŘ) potvrdil nabytí dědictví jako jedinému
dědici nebo nabytí dědictví podle dědických podílů, popřípadě kdo byl (jako
dědic) účastníkem soudem schválené dohody o vypořádání dědictví (srov. například právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26.2.2015
sp. zn. 21 Cdo 3326/2013), a že výroky usnesení soudu vydané v řízení o
dědictví, které se týkají dědického práva (stanoví, kdo je zůstavitelovým
dědicem), jsou závazné pro každého (srov. například právní názor uvedený v
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31.1.2006 sp. zn. 30 Cdo 2953/2004 nebo v
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26.8.2008 sp. zn. 21 Cdo 1240/2007, který byl
uveřejněn pod č. 7 v časopise Soudní judikatura, roč. 2009). Způsobilost být účastníkem řízení (včetně řízení o dědictví) má ten,
kdo má způsobilost mít práva a povinnosti (srov. § 19 část věty před středníkem
OSŘ). Způsobilost fyzické osoby mít práva a povinnosti vzniká narozením (tuto
způsobilost má i počaté dítě, narodí-li se živé) a zaniká smrtí, popřípadě
prohlášením za mrtvou (srov. § 7 obč. zák.). Ztratí-li fyzická osoba za řízení
(v důsledku smrti nebo prohlášení za mrtvou) způsobilost být účastníkem řízení,
soud v řízení - umožňuje-li to povaha věci - pokračuje s tím, kdo po ní převzal
(jako její právní nástupce) práva a povinnosti, o něž v řízení jde (srov.
§ 107
OSŘ); procesními nástupci zemřelého dědice v řízení o dědictví jsou jeho
dědici, s nimiž soud jedná na jeho místě, kteří vystupují v řízení "svým
jménem" a kteří (z hlediska hmotněprávního) nastupují do dědických práv
zemřelého účastníka dědického řízení, kterému svědčilo dědické právo. Protože ten, kdo ztratil za řízení způsobilost být účastníkem řízení,
nemá způsobilost mít práva a povinnosti, nemohou mu být ani v rozhodnutí soudu
přiznávána práva nebo ukládány povinnosti; uvedené samozřejmě platí také v
případech, v nichž má rozhodnutí soudu jen deklaratorní povahu s účinky ex
tunc, tedy rovněž při rozhodování v řízení o dědictví. Soudy obou stupňů proto
postupovaly v rozporu se zákonem, jestliže rozhodly, že se potvrzuje nabytí
dědictví jednou čtvrtinou A. V., ačkoliv v době vydání usnesení již neměl
způsobilost mít práva a povinnosti. Skutečnost, že A. V. nabyl majetek
zůstavitelky (podíl na něm), neboť se "dožil smrti zůstavitelky a stal se jejím
dědicem", je třeba vyjádřit ve výroku usnesení o dědictví - s přihlédnutím k
tomu, že na jeho místě soud pokračoval s jeho dědicem, že dědictví nemůže být
potvrzeno přímo procesnímu nástupci zemřelého A. V. a že zděděný majetek bude
(musí být) předmětem řízení o dědictví po A. V. - tak, že se potvrzuje nabytí
dědictví (zcela nebo podílem) "dědicům po A. V., zemřelém dne 28.1.1998". Odvolací soud - jak vyplývá z obsahu spisu - rozhodl napadeným
usnesením o odvolání J. T. proti usnesení soudu prvního stupně bez nařízení
jednání, ačkoliv předmětem odvolacího řízení bylo rozhodnutí ve věci samé, o
odvolání nebylo rozhodnuto některým ze způsobů uvedených v ustanovení § 214
odst. 2 písm. a), b) nebo d) o.s.ř. a účastníci se podle obsahu spisu práva
účasti na projednání věci nevzdali a ani s rozhodnutím věci bez nařízení
jednání před odvolacím soudem nevyslovili souhlas. Odvolací soud tímto
nesprávným postupem odňal účastníkům možnost jednat před soudem (srov. též
například usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 23.4.1997 sp. zn. 2 Cdon 1420/96,
uveřejněné pod č. 1 v časopise Soudní judikatura, roč. 1997). Dovolací soud ke
zjištěné zmatečnosti podle ustanovení § 229 odst. 3 o.s.ř. ve smyslu ustanovení
§ 242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. přihlédl, i když nebyla uplatněna v dovolání. Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu není správné. Protože nejsou splněny podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí
dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu usnesení odvolacího soudu,
Nejvyšší soud České republiky toto usnesení zrušil (§ 243e odst. 1 o.s.ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno usnesení odvolacího soudu,
platí i na usnesení soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky
rovněž toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně (Obvodnímu soudu pro
Prahu 8) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o.s.ř.). Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný (§ 226 odst. 1 a §
243g odst. 1 část první věty za středníkem o.s.ř.). Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.