21 Cdo 415/2002
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci
žalobců A) J. B., B) M. B. a C) L. B., zastoupených advokátem, proti
žalovaným 1) K. H., státní podnik v likvidaci se sídlem v Českých Budějovicích
a 2) K.. H. a.s., o 23.823,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v
Hodoníně pod sp. zn. 9 C 740/93, o dovolání žalovaného 2) proti rozsudku
Krajského soudu v Brně ze dne 13. června 2001 č.j. 15 Co 186/99-88, takto:
Rozsudek krajského soudu a rozsudek Okresního soudu v Hodoníně ze dne 14.
prosince 1998 č.j. 9 C 740/93-66 se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v
Hodoníně k dalšímu řízení.
Žalobkyně A) se domáhala (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně),
aby byla žalovaným uložena povinnost zaplatit společně a nerozdílně žalobkyni
A) částku 7.823,- Kč a jejím dětem [které se souhlasem soudu prvního stupně
přistoupily do řízení jako žalobci B) a C)], každému částku 8.000,- Kč. Žalobu
odůvodnila tím, že její manžel M. B., který byl zaměstnán u žalovaného 1),
utrpěl dne 5.6.1991 při plnění pracovních úkolů na provozovně v B. úraz, na
jehož následky téhož dne zemřel. Protože je sporné, který z žalovaných odpovídá
za odškodnění pozůstalých, požadovala žalobkyně A) náhradu nákladů spojených s
pohřbem ve výši 2.823,- Kč, jednorázové odškodnění pozůstalé manželky ve výši
5.000,- Kč a jednorázová odškodnění obou dětí ve výši 8.000,- Kč po obou z
nich.
Okresní soud v Hodoníně rozsudkem ze dne 14.12.1998 č.j. 9 C 740/93-66 uložil
žalovanému 2), aby zaplatil žalobkyni A) částku 7.823,- Kč, žalobci B) částku
8.000,- Kč a žalobkyni C) částku 8.000,- Kč „k rukám právního zástupce žalobců
JUDr. J. R., advokáta“, žalobu vůči žalovanému 1) zamítl a rozhodl, že žalovaný
2) je povinen zaplatit žalobcům náklady řízení ve výši 12.855,- Kč k rukám
„právního“ zástupce žalobců JUDr. J. R. a že žalovaný 1) nemá vůči žalobcům
právo na náhradu nákladů řízení. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že
smrtelný úraz zaměstnance žalovaného 1) M. B., byl úrazem pracovním, který mu
vznikl při výkonu práce na provozovně v B., a že proto žalobcům ve smyslu
ustanovení § 197 odst. 1 a § 200 odst. 1 zák. práce náleží jednorázové odškodné
v požadovaných výších a žalobkyni A) i uplatněná náhrada nákladů spojených s
pohřbem. Protože z „trojstranného protokolu“ ze dne 1.5.1992 uzavřeného v rámci
privatizace státního podniku K. H. mezi žalovaným 1), žalovaným 2) a F. n. m.
ČR „jednoznačně“ vyplývá, že veškerá práva a povinnosti z pracovněprávních
vztahů přešly z žalovaného 1) na žalovaného 2), soud prvního stupně shledal
subjektem povinným k uspokojení nároků žalobců žalovaného 2), kdežto vůči
žalovanému 1) žalobu z důvodu nedostatku pasivní věcné legitimace zamítl.
K odvolání žalobců a žalovaného 2) Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne
13.6.2001 č.j. 15 Co 186/99-88 rozsudek soudu prvního stupně změnil „jen tak“,
že žalovaný 2) je povinen zaplatit žalobkyni A) částku 7.823,- Kč, žalobci B)
částku 8.000,- Kč a žalobkyni C) částku 8.000,- Kč, a „jinak“ tento rozsudek
potvrdil; současně rozhodl, že žalovaný 2) je povinen „nahradit“ žalobcům
náklady odvolacího řízení, každému ve výši 1.914,60 Kč k rukám zástupce žalobců
JUDr. J. R. a že žalovanému 1) se náhrada nákladů odvolacího řízení nepřiznává.
Odvolací soud se ztotožnil jak se závěry soudu prvního stupně o důvodnosti a
výši uplatněných nároků pozůstalých žalobců, tak s jeho závěry o právním
nástupnictví žalovaného 2) na základě „tzv. trojstranného protokolu“ uzavřeného
mezi žalovanými a F. n. m. dne 1.5.1992, neboť - jak zdůraznil - uvedený
protokol obsahuje v rámci svých příloh (článek III., příloha 17) „zcela
konkrétní soupis pracovních sporů, které převzala a.s. K. H. jako nabyvatel v
rámci privatizace“, a jde tedy o „formálně naprosto úplné a podrobné předání
právního případu“, nehledě k tomu, že přechod závazků na žalovaného 2) „znamená
podstatně větší předpoklady k plnění než jsou u žalovaného 1), jenž je v
likvidaci a bez finančních prostředků“. K odvolacím námitkám žalovaného 2)
uvedl, že ustanovení § 15 odst. 1, resp. § 17 zákona č. 92/1991 Sb. v tomto
směru „nemohlo být podkladem pro jiný právní názor, než byl ve věci zaujat“,
jelikož ustanovení § 17 „se váže k obsahu existujícího pracovněprávního vztahu,
nikoli k nárokům pozůstalých“ a „nelze vyloučit takové delimitační ujednání,
které de facto ponechává správu předmětných nároků té řídící organizační složce
podniku, jež byla privatizována“, a „to bez ohledu na skutečnost, že zemřelý
zaměstnanec pracoval v organizační složce, jež se předmětem privatizace
nestala“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný 2) dovolání, ve kterém
namítal, že soudy nesprávně právně posoudily otázku jeho pasivní legitimace v
daném sporu. Vytkl soudům, že mylně zhodnotily „trojstranný protokol“ ze
dne 1. 5. 1992 uzavřený mezi
žalovaným 1) a F. n. m. ČR jako předávajícími na straně jedné a žalovaným 2)
jako přejímajícím na straně druhé, neboť - jak dovolatel zdůraznil - v prvním
článku tohoto protokolu se „jednoznačně“ uvádí, že došlo k předání a převzetí
jen části majetku privatizovaného předávajícího subjektu - závodu 01 v Č. B.
Jelikož zesnulý M. B. byl zaměstnancem závodu 06 B. u K., který přejímaná část
majetku nezahrnovala a kde navíc v současné době „fakticky sídlí státní podnik
v likvidaci K. H.“, má dovolatel zato, že k přechodu závazků z pracovního úrazu
pana B. na žalovaného 2) nedošlo. Navrhl, aby dovolací soud rozsudky soudů obou
stupňů zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) věc projednal
podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000 - dále jen
„o.s.ř.“ (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým
se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému
rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst.
1 o.s.ř. k němu oprávněnou osobou (účastníkem řízení), přezkoumal ve smyslu
ustanovení § 242 odst. 1, 3 o.s.ř. rozsudek odvolacího soudu bez nařízení
jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že řízení
předcházející jeho vydání je postiženo vadou uvedenou v ustanovení § 237 odst.
1 písm. g) o.s.ř. a že rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkou
rozsudků, kterými bylo vysloveno, že se manželství rozvádí, že je neplatné nebo
že zde není), jestliže trpí vadami uvedeními v ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř.
K vadám řízení uvedeným v ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. přihlíží dovolací
soud z úřední povinnosti, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3
věta druhá o.s.ř.).
Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. g) o.s.ř. dovolání je přípustné proti
rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže rozhodoval vyloučený soudce nebo byl soud
nesprávně obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát.
Podle ustanovení § 36 věty první o.s.ř. v řízení před soudem jedná a rozhoduje
senát nebo předseda senátu jako jediný soudce (samosoudce).
Podle ustanovení § 36a odst. 1 písm. a) o.s.ř. v řízení před okresním soudem ve
věcech pracovních jedná a rozhoduje senát.
Podle ustanovení § 9 odst. 3 zákona č. 335/1991 Sb., o soudech a soudcích, ve
znění pozdějších předpisů, senáty okresního soudu se skládají ze soudce
(předsedy senátu) a dvou přísedících.
Nárok na náhradu škody pozůstalým je nárokem odvozeným od nároku zaměstnance,
jenž utrpěl pracovní úraz (srov. rozsudek býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne
15.7.1983 sp. zn. 6 Cz 18/83, uveřejněný pod č. 16 v Bulletinu
Nejvyššího soudu ČSR, roč. 1987). Z této
povahy nároku mimo jiné vyplývá, že mezi pozůstalými a zaměstnavatelem
postiženého zaměstnance se jedná o pracovněprávní vztah. Řízení o žalobě,
kterou se pozůstalí domáhají jednorázového odškodnění [§ 197 odst. 1 písm. d),
§ 200 odst. 1 zák. práce] a náhrady přiměřených nákladů spojených s pohřbem [§
197 odst.1 písm.c) zák. práce], je tedy řízením v pracovní věci, v němž před
okresním soudem jako soudem prvního stupně jedná a rozhoduje senát, složený ze
soudce (předsedy senátu) a dvou přísedících.
V posuzovaném případě soud prvního stupně - jak se podává z obsahu spisu - věc
projednal při jednáních, která se konala ve dnech 27.8.1996, 1.4.1997,
27.7.1998, 26.8.1998 a dne 14.12.1998, při němž došlo také k vyhlášení
rozsudku. S výjimkou jednání dne 27.8.1996 a 1.4.1997, která proběhla před
senátem složeným z předsedy a dvou přísedících, při dalších jednáních konaných
dne 27.7.1998 a 26.8.1998 věc projednával předseda senátu JUDr. Z. B. jako
jediný soudce (samosoudce), který u jednání dne 14.12.1998 jako samosoudce v
této věci také rozhodl.
Z uvedeného vyplývá, že část řízení v dané věci (podstatná část dokazování a
rozhodnutí) byla soudem prvního stupně provedena, ačkoliv šlo o věc pracovní,
která měla být projednána a rozhodnuta v senátě, předsedou senátu JUDr. Z. B.
jako jediným soudcem (samosoudcem). Přestože při projednávání a rozhodování
věci byl soud prvního stupně nesprávně obsazen, odvolací soud toto pochybení
způsobem vyplývajícím z ustanovení § 221 odst. 1 písm. b) a § 221 odst. 2
o.s.ř. neodstranil a zatížil tak své rozhodnutí vadou uvedenou v ustanovení §
237 odst.1 písm. g) o.s.ř. Dovolací soud k této vadě řízení přihlédl, i když
nebyla uplatněna v dovolání (§ 242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
S názorem odvolacího soudu, že „na základě trojstranného protokolu došlo k
sukcesi ve smyslu ustanovení § 15 odst. 1 a § 17 zákona o velké privatizaci“ a
že žalovaný 2) je proto v daném sporu pasivně věcně legitimován, dovolací soud
nesouhlasí.
Přechod práv a povinností z pracovněprávních vztahů je zákoníkem práce
(ve znění účinném v době uzavření „trojstranného protokolu“ mezi žalovaným 1) a
F. n. m. ČR na straně jedné a žalovaným 2) na straně druhé ze dne 1.5.1992, tj.
předtím, než nabyl účinnosti zákon č. 231/1992 Sb.) upravován v ustanoveních §
249 až 251 (ustanovení § 251 zák. práce upravuje uspokojení nároků zaměstnanců
zaměstnavatele, který byl zrušen). K přechodu práv a povinností z
pracovněprávních vztahů na jiného zaměstnavatele však dochází nejen podle
těchto ustanovení, ale i v dalších případech stanovených právními předpisy
(srov. např. § 59 odst. 3 nebo § 480 a § 487 obch. zák., § 27a zákona č.
328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání ve znění pozdějších předpisů). K přechodu
práv a povinností z pracovněprávních vztahů od dosavadního zaměstnavatele
(dosavadního subjektu odpovědnostního vztahu) na jiného zaměstnavatele může
dojít toliko na základě právního předpisu, a je vyloučeno, aby nastal jen kupř.
na základě smluvního ujednání zaměstnavatelských subjektů. Již z tohoto
hlediska nemůže mít právní význam skutečnost, zda vůbec, popřípadě v jakém
rozsahu, byl v „trojstranném protokolu“ uzavřeném dne 1.5.1992 mezi žalovaným
1) a F. n. m. ČR na straně jedné a žalovaným 2) na straně druhé sjednán v rámci
přechodu práv a povinností na nabyvatele též přechod pracovněprávních vztahů
včetně závazků z odpovědnostního vztahu vůči žalobcům (pozůstalým zemřelého
zaměstnance státního podniku K. H.), neboť v tomto směru není vůli účastníků
přiznávána jakákoliv relevance.
Převod majetku podle zákona č. 92/1991 Sb. se prováděl podle schváleného
privatizačního projektu podniku nebo podle schváleného privatizačního projektu
účasti státu na podnikání (srov. § 5 tohoto zákona); předmětem privatizace byl
mimo jiné majetek podniku, kterým pro účely tohoto zákona je souhrn věcí a
finančních prostředků, ke kterým má podnik (podnikem se tu rozumí státní
podnik, státní peněžní ústav nebo jiné státní organizace) právo hospodaření
nebo které jsou v jeho vlastnictví, jakož i souhrn práv, jiných majetkových
hodnot a závazků podniku (srov. § 1 odst. 1 a § 2 tohoto zákona).
Privatizovaný podnik (jeho část) představuje jako organizovaný útvar nejen
určitý soubor věcí, práv a jiných majetkových hodnot, které slouží k plnění
jeho úkolů. Součástí tohoto souboru, (jeho části) je i osobní prvek
(zaměstnanci v něm působící). V zájmu zachování této jednoty hmotných, osobních
i nehmotných složek podnikání, jež jsou ve svém souhrnu předpokladem ekonomické
funkčnosti podniku, zákon č. 92/1991 Sb. (obdobně jako ustanovení § 250 zák.
práce) stanovil, že na nabyvatele přecházela rovněž práva a povinnosti z
pracovněprávních vztahů k zaměstnancům pracujícím v podniku nebo v jeho
organizační složce, jichž se privatizace týká (srov. § 17, větu první tohoto
zákona).
Z uvedeného je zřejmé, že k přechodu práv a povinností z pracovněprávních
vztahů k těm zaměstnancům pracujícím v podniku nebo v jeho organizační složce,
kterých se privatizace netýkala, nebo – jako je tomu v posuzované věci -
jejichž pracovněprávní vztah k privatizovanému podniku před jeho převedením
(před převedením jeho části) na nabyvatele skončil a již v něm v této době
nepracovali, podle ustanovení § 17 zákona č. 92/1991 Sb. nedocházelo.
Úvahu o přechodu povinností z odpovědnosti za škodu, která žalobcům vznikla v
důsledku smrtelného úrazu M. B., nelze odvíjet úspěšně ani z ustanovení § 15
odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb. S vlastnickým právem k privatizovanému majetku
přecházela podle tohoto ustanovení na nabyvatele i jiná práva a závazky, avšak
jen ta práva a ty závazky, které souvisely s privatizovaným majetkem podniku;
protože závazky z odpovědnostních vztahů, včetně závazků k náhradě škody, se
mohly upínat jen k privatizovanému podniku jako celku, bez ohledu na to, ve
které jeho organizační složce vznikly, nepřecházely z tohoto důvodu podle
tohoto ustanovení na nabyvatele v tom případě, jestliže docházelo k privatizaci
pouze části podniku (jeho organizační složky).
Jelikož v posuzovaném případě nenastala žádná ze skutečností, se kterými zákon
spojuje přechod práv a povinností z pracovněprávních vztahů, nemohly v
souvislosti s realizací privatizačního projektu dnem 1.5.1992 na žalovaného 2)
přejít práva a povinnosti upínající se k dřívějšímu pracovnímu poměru M. B.,
který jeho smrtí zanikl, a nemohla proto ani vzniknout povinnost žalovaného 2)
k náhradě škody pozůstalým žalobcům podle ustanovení § 197 zák. práce. Dospěl-
li odvolací soud v dané věci k opačnému závěru, spočívá jeho rozsudek na
nesprávném právním posouzení věci.
Protože rozsudek odvolacího soudu není správný, Nejvyšší soud České republiky
jej podle ustanovení § 243b odst. 1 části věty za středníkem o.s.ř. zrušil.
Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu,
platí i pro rozsudek soudu prvního
stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky i toto rozhodnutí a věc
vrátil Okresnímu soudu v Hodoníně k dalšímu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2
věta druhá o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí
o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení,
ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243b odst. 1, věta druhá a třetí
o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 13. listopadu 2002
JUDr. Zdeněk N o v o t n ý , v. r.
předseda senátu