USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Marka Cigánka a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Pavla Malého v právní věci žalobkyně J. P., zastoupené JUDr. Pavlem Turoněm, advokátem se sídlem v Karlových Varech, Moskevská č. 1461/66, proti žalované Fakultní nemocnici Plzeň, státní příspěvkové organizaci se sídlem v Plzni, Edvarda Beneše č. 1128/13, IČO 00669806, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 34 C 411/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 16. října 2023, č. j. 61 Co 190/2023-1054, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
do zaplacení a dále placení částky 14 387 Kč měsíčně, a ve výrocích o náhradě nákladů řízení (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, že mezi zjištěnými nemocemi z povolání a žalobkyní tvrzenou škodou neexistuje příčinná souvislost, neboť obě pneumonie byly vyléčeny, aniž by zaznamenaly na zdraví žalobkyně následky trvalého rázu, že důvodem ztráty pracovní způsobilosti žalobkyně je zhoršení nálezu na pohybovém ústrojí, jež bylo důvodem ke zvýšení stupně invalidity, že nárok žalobkyně na úhradu nákladů spojených s léčením v rozsahu, v jakém byl důvodný, již zanikl splněním, a že nebyl shledán důvodný ani nárok na zaplacení odměny matce žalobkyně za poskytovanou péči.
2. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Má za to, že se odvolací soud svým rozhodnutím odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího sodu, když nesprávně posoudil otázky hmotného a procesního práva: „zda nemoci z povolání trvají či byly vyléčeny“, „zda nemoci z povolání mají následky zakládající nárok na přiznání ztížení společenského uplatnění“, „zda v důsledku nemoci z povolání má žalobkyně nárok na rentu a úhradu účelně vynaložených nákladů s léčbou a nemocí spojených“, „správnost hodnocení důkazů“.
3. Podle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
4. Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, argument, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání, jen je-li z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013). Má-li být dovolání přípustné proto, že „dovolacím soudem je řešená právní otázka rozhodována rozdílně“, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání jen tehdy, je-li z dovolání patrno, jaká rozdílná řešení dané právní otázky a v jakých rozhodnutích se z judikatury dovolacího soudu podávají (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3032/2013); způsobilé vymezení předpokladu přípustnosti dovolání, podle kterého „dovolacím soudem vyřešená otázka má být posouzena jinak“, předpokládá uvedení údajů, ze kterých vyplývá, od kterého svého řešení (nikoli tedy řešení odvolacího soudu v napadeném rozhodnutí) otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).
5. V posuzovaném případě žalobkyně v dovolání nepředložila k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, která by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. Dovolání žalobkyně je založeno na výhradách proti správnosti zjištění skutkového stavu odvolacím soudem, podstatou dovolacích námitek žalobkyně je nesouhlas s tím, jaké důkazy odvolací soud provedl, k jakým důkazům přihlédl, jak tyto důkazy hodnotil a jaký závěr o skutkovém stavu na základě tohoto hodnocení učinil. Namítá-li žalobkyně, že „z lékařské zprávy Kliniky pracovního lékařství FN Plzeň z 19.
12. 2014 vyplývá, že u ní bylo zjištěno onemocnění subakutní tracheobronchitidou s datem zjištění nemoci z povolání 12. 2. 1988, dále pneumonie vpravo bazálně s datem zjištění nemoci z povolání 10. 4. 2007 a dále pneumonie vpravo v dolním plicním poli s datem zjištění nemoci z povolání 20. 4. 2012“, „že tyto nemoci z povolání trvají i nadále a že posudky o ukončení trvání nemoci z povolání nebyly vydány“, že „odvolací soud s okresním soudem při rozhodování vycházel z ústavního znaleckého posudku, který její zdravotní stav a následky nemoci z povolání hodnotí odtrženě od reality, popírá skutečnost, že pro nemoci z povolání je v léčení do současné doby“, že „znalecký ústav při vypracování znaleckého posudku neměl k dispozici či se nezabýval celou řadou důležitých lékařských zpráv o jejím zdravotním stavu a o tom, jakým vyšetřením a zdravotním úkonům a s jakými výsledky se v důsledku trvajících nemocí z povolání podrobila“, že „v ústavním znaleckém posudku se nesprávně uvádí, že nemoci z povolání byly zcela bez následků vyléčeny, … nemají oporu v zdravotní dokumentaci, která byla soudu předložena“, že „odvolací soud se dostatečně nevyrovnal s námitkami k osobě znalce MUDr.
Boháče, … nebyl kompetentní posoudit zdravotní stav, jelikož nemá odbornost plicního lékařství“, že „… znalec Doc. MUDr. Hrnčíř, CSc.,…řeší mé nemoci z povolání,… aniž by mě kdykoliv vyšetřil…“, že „…(znalec) konstatuje, že trpím celou řadou závažných obecných onemocnění, že jsem bývalá kuřačka, která trpí bronchiálním astmatem a také trpí závažným onemocněním páteře…“, že „…tyto nemoci z povolání jsem získala výhradně v důsledku práce u žalované za podmínek, které nemoci z povolání vyvolávají…“, činí z provedených důkazů vlastní skutkové závěry, na nichž pak
buduje i své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci. 6. Správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů nelze v dovolacím řízení probíhajícím podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 důvodně zpochybnit. Dovolací přezkum je totiž ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, a proto ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2021, sp. zn. 21 Cdo 3088/2020). Pro úplnost je nutné připomenout, že při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod č. 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011). 7. Předestírá-li dovolatelka vlastní hodnocení důkazů a z těchto důkazů činí jiné skutkové závěry než odvolací soud, napadá tak také hodnocení důkazů soudem. Samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř. pak rovněž nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (k tomu srov. například odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod č. 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2017, sp. zn. 31 Cdo 3375/2015, uveřejněného pod č. 78/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). 8. Dovolací soud též neshledal, že by zjištění skutkového stavu soudy nižších stupňů vykazovalo při hodnocení důkazů znaky zjevné svévole, kdy z obsahu spisu nelze dovodit, že by skutková zjištění, k nimž soudy dospěly, byla vadná a ve svém důsledku představovala porušení práv garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod; nejedná se tedy o tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními (viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sbírky zákonů). Jak soud prvního stupně, tak i soud odvolací se námitkami žalobkyně řádně zabývaly, v odůvodnění rozhodnutí přesvědčivě zdůvodnily, z jakých důkazů vycházely a které důkazy z hlediska pravidel pro jejich hodnocení neobstály (srov. body 12.–25., 44.– 45., 52.–53. a 59. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, resp. body 14.–18. rozsudku odvolacího soudu). Dovolací soud v postupu soudů zjevný rozpor s ustanovením § 132 o. s. ř. neshledal. O výjimečný případ, kdy skutková otázka s ohledem na její průmět do základních lidských práv a svobod je způsobilá založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15, anebo též odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2018, sp. zn. 33 Cdo 4288/2016), se tak v posuzovaném případě nejedná. 9. Závěr o přípustnosti dovolání nemůže založit ani námitka dovolatelky, že „odvolací soud se při hodnocení důkazů odchýlil od standardního hodnocení důkazů“, „nepostupoval v řízení v souladu s ust. § 125 až 132 o. s. ř.“, neboť uvedená námitka není dovolacím důvodem (způsobilým založit přípustnost dovolání) podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., ale mohla by (kdyby byla důvodná) představovat jen tzv. jinou vadu řízení ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř.; k takové vadě však může dovolací soud přihlédnout – jak vyplývá z ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. – pouze tehdy, jestliže je dovolání přípustné. Uvedený předpoklad však v projednávané věci – jak uvedeno výše – naplněn není. 10. V části, ve které směřuje dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení, není dovolání přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení. 11. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 12. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 3. 2024
JUDr. Marek Cigánek předseda senátu