33 Cdo 4288/2016-334
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Pavla Krbka ve věci
žalobkyně K. F., zastoupené Mgr. Ing. Petrou Hýskovou, advokátkou se sídlem v
Praze 2, Tyršova 1835/13, proti žalovaným 1) T. T., zastoupené JUDr. Ing.
Pavlem Sorokáčem, advokátem se sídlem v Praze 1, Pařížská 68/9, 2) G. T.,
zastoupené Mgr. Závišem Loffelmannem, advokátem se sídlem v Praze 1, Pařížská
68/9, a 3) I. T., zastoupenému Mgr. Ladou Kosánovou, advokátkou se sídlem v
Praze 1, Pařížská 68/9, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu
Praha - západ pod sp. zn. 5 C 181/2013, o dovolání žalobkyně proti
rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. března 2016, č. j. 26 Co
282/2015-265, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 16. března 2016, č. j. 26 Co
282/2015-265, a rozsudek Okresního soudu Praha – západ ze dne 3. února 2015, č.
j. 5 C 181/2013-165, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu Praha – západ k
dalšímu řízení.
Okresní soud Praha – západ rozsudkem ze dne 3. 2. 2015, č. j. 5 C 181/2013-165,
zamítl žalobu, aby bylo určeno, že žalobkyně je výlučnou vlastnicí budovy
postavené na pozemku – zastavěná plocha a nádvoří a pozemku, zapsaných na LV v
katastrálním území a obci P. u Katastrálního úřadu pro S. kraj, Katastrální
pracoviště P. - západ (výrok I.), a žalobkyni uložil povinnost nahradit
žalovaným náklady řízení ve výši 30.492 Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku
(výrok II.). Rozsudkem ze dne 1. 12. 2015, č. j. 5 C 181/2013-244, Okresní soud
Praha – západ doplnil svůj rozsudek tak, že zamítl žalobu, aby bylo určeno, že
žalobkyně je výlučnou vlastnicí pozemku – zahrada, zapsaného na LV v
katastrálním území a obci P. u Katastrálního úřadu pro S. kraj, Katastrální
pracoviště P. – západ, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu
nákladů řízení. Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. 3. 2016, č. j. 26 Co 282/2015-265,
rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil
soudu prvního stupně k dalšímu řízení; ve výroku I. ho potvrdil. Okresní soud Praha – západ poté usnesením ze dne 25. 5. 2016 uložil žalobkyni
povinnost do 15 dnů od právní moci tohoto usnesení zaplatit na náhradě nákladů
řízení žalované T. T. 413.336 Kč k rukám jejího zástupce, žalované G. T. 147.620 Kč k rukám jejího zástupce a žalovanému I. T. 268.400 Kč k rukám jeho
zástupce. Krajský soud v Praze usnesením ze dne 16. 3. 2016, č. j. 26 Co
264/2016-292, toto usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že lhůta k plnění
činí 6 měsíců od právní moci usnesení; jinak jej potvrdil a rozhodl, že žádný z
účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že účastníci uzavřeli dne 4. 12. 2012
kupní smlouvu, jíž žalobkyně žalovaným prodala specifikované nemovitosti v
katastrálním území a obci P. za sjednanou kupní cenu 10.500.000 Kč; kupní cena
měla být uhrazena složením do úschovy advokáta Mgr. Davida Motyčky poukazem na
(schovací) účet č. 504104030/2700 vedený u UniCredit Bank Czech Republik, a.s.,
nebo jiným dohodnutým způsobem“, a to za podmínek sjednaných ve smlouvě o
úschově. V článku IX. kupní smlouvy byla sjednána možnost odstoupení od této
smlouvy pouze v případě, kdy některá ze smluvních stran poruší podstatným
způsobem své smluvní povinnosti nebo v případě, kdy se některé prohlášení
prodávajícího ukáže být nepravdivé, a převáděné nemovitosti nebudou mít
vlastnosti garantované prodávajícím. Nemovitosti jsou zatíženy zástavním právem
do výše 5.300.000 Kč ve prospěch Raiffeisen Bank a.s. na základě smlouvy o
zřízení zástavního práva ze dne 31. 3. 2010. Dne 4. 12. 2012 uzavřeli žalobkyně
(prodávající), první žalovaná (kupující - složitelka) a Mgr. Motyčka
(schovatel) smlouvu o úschově peněžních prostředků a listin v souvislosti s
prodejem nemovitostí; v ní se kupující - složitelka zavázala do 5 pracovních
dnů od uzavření smlouvy složit kupní cenu ve výši 10.500.000 Kč do úschovy
schovatele na účet č. 504104030/2700 vedený u UniCredit Bank Czech Republik,
a.s., nebo jiným dohodnutým způsobem. Prodávající i kupující (resp.
složitelka)
souhlasili s tím, aby schovatel prodávajícímu vydal kupní cenu ze své úschovy
způsobem stanoveným v této smlouvě. Návrh na zahájení řízení o povolení vkladu
vlastnického práva kupujících do katastru nemovitostí podal Mgr. Motyčka 12. 12. 2012 a právní účinky vkladu nastaly tímto dnem. Dne 16. 5. 2013 žalobkyně
odstoupila od kupní smlouvy s odůvodněním, že jí žalovaní nezaplatili kupní
cenu podle kupní smlouvy (ujednání článku III. odst. 3 a 4), čímž tuto smlouvu
podstatným způsobem porušili. Na podkladě těchto zjištění odvolací soud
přisvědčil právnímu závěru soudu prvního stupně, že žalobkyně od kupní smlouvy
neodstoupila platně, neboť kupující neporušili podstatným způsobem své smluvní
povinnosti, jestliže část kupní ceny nepoukázali na označený bankovní účet,
nýbrž předali schovateli v hotovosti. Ujednání o tom, jakým způsobem složí
žalovaní kupní cenu do úschovy, neshledal ujednáním, které by významně
zasahovalo do poměrů žalobkyně jako prodávající. Jazykovým a logickým výkladem
kupní smlouvy a smlouvy o úschově dovodil, že žalovaným bylo umožněno složit
peněžní prostředky do úschovy advokáta i jiným způsobem než převodem na
označený bankovní účet; tento jiný způsob pak byl věcí dohody toliko žalovaných
a Mgr. Motyčky. Odvolací soud nepřisvědčil námitce žalobkyně, že žalovaní
nesplnili povinnost zaplatit řádně kupní cenu, čímž podstatně porušili kupní
smlouvu. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 33 Cdo 4053/2010, dovodil, že povinnost zaplatit kupní cenu žalovaní splnili. Kostatoval, že „Smlouva o úschově“ je vzhledem ke svému obsahu a s přihlédnutím
k tomu, že jde o trojstranné ujednání mezi žalobkyní, žalovanými a advokátem
(Mgr. Motyčkou) tzv. smlouvou svěřeneckou, u níž platí, že závazek dlužníka
(kupujícího) zaplatit kupní cenu zaniká okamžikem složení kupní ceny do
depozita advokáta bez ohledu na to, zda se tyto peněžní prostředky dostanou
řádně a včas do dispozice věřitele (prodávajícího). Pro závěr o zaplacení kupní
ceny je proto právně významné pouze to, že žalovaní kupní cenu advokátu Mgr. Motyčkovi složili či nikoli; složení bylo prokázáno. S připomenutím závěru,
dovozených Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 10. 12. 2015, sp. zn. 32 Cdo
218/2014, odvolací soud uzavřel, že složení kupní ceny v částce přesahující
limit hotovostních plateb podle zákona č. 252/2004 Sb. neplatnost právního
jednání nezakládá.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost
dovozuje z toho, že odvolací soud v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí
dovolacího soudu (např. rozsudkem ze dne 16. 1. 2013, sp. zn. 31 Cdo 3065/2009)
vyřešil právní otázku splnění závazku zaplatit kupní cenu. Oproti odvolacímu
soudu prosazuje, že nebyla-li kupní cena kupujícími oproti smluvnímu ujednání
poukázána na schovací účet, nesplnili žalovaní jako kupující svou povinnost
zaplatit kupní cenu. Připomíná, že nesprávný závěr týkající se úhrady kupní
ceny se promítl do právní úvahy o platnosti jejího odstoupení od kupní smlouvy
pro podstatné porušení smluvní povinnosti a poukazuje v tomto směru na
rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2011, sp. zn. 23 Cdo 556/2009, nebo
ze dne 14. 11. 2001, sp. zn. 29 Odo 207/2001. Nadto nesouhlasí s odvolacím
soudem ani v tom, že ujednání, jakým způsobem kupující (žalovaní) složí kupní
cenu do úschovy advokáta, resp. jakým způsobem zaplatí kupní cenu, není
ujednáním, které by právně významně zasahovalo do poměrů prodávající. Připomíná, že podle ujednání účastníků smlouvy o úschově měli kupující
(žalovaní) poukázat kupní cenu na konkrétní k tomu určený bankovní účet a kupní
cena měla být „plně vyrovnána“ až vyplacením z úschovy (čl. III odst. 3 a 4
kupní smlouvy), k čemuž nedošlo. Žalovaní (údajně) složili polovinu kupní ceny
(tj. částku 5.300.000 Kč) do rukou schovatele v hotovosti, přičemž právě tato
část kupní ceny nebyla - na rozdíl od částky poukázané na schovací bankovní
účet - orgány činnými v trestním řízení vůbec dohledána. Podle ustálené
judikatury Nejvyššího soudu není plnění jiným než ve smlouvě sjednaným způsobem
(na jiný než dohodnutý bankovní účet) řádným plněním, v důsledku čehož není
splněna smluvní povinnost zaplatit kupní cenu; nezaplacení kupní ceny je pak
podstatným porušením smlouvy. Tyto závěry soudy nerespektovaly, jestliže
uzavřely, že předáním zbytku kupní ceny schovateli v hotovosti (část kupní ceny
byla poukázána na sjednaný bankovní účet) žalovaní splnili svou povinnost
zaplatit kupní cenu a žalobkyně tudíž odstoupila od kupní smlouvy neplatně. Otázku, zda lze smlouvu uzavřenou mezi třemi smluvními stranami platně změnit
dohodou toliko dvou stran, jakož i otázku, „zda je soud při posuzování
platnosti odstoupení od smlouvy povinen zkoumat obsah takové smlouvy nebo zda
může vycházet ze smlouvy jiné“, považuje žalobkyně za otázky dovolacím soudem
dosud neřešené. V dovolacím řízení bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., dále jen „o. s. ř.“). Dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou (žalobkyní) při splnění
podmínek uvedených v § 241 odst. 1, 4 a § 241a odst. 2 o. s. ř. a bylo
dovolacím soudem shledáno přípustným, neboť napadené rozhodnutí je založeno na
právních otázkách, které odvolací soud posoudil v rozporu s ustálenou
rozhodovací praxí dovolacího soudu (§ 237 o. s. ř.). Prostřednictvím způsobilého dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s.
ř.,
jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci,
žalobkyně odvolacímu soudu vytýká, že nesprávně posoudil otázku podstatného
porušení kupní smlouvy, která byla významná z hlediska úvahy, zda od této
smlouvy platně odstoupila.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle
právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá nebo právní normu, sice
správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně
aplikoval.
Podle § 588 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do
31. 12. 2013 (viz § 3028 zákona č. 89/2012 Sb.; dále jen „obč. zák.“), z
kupní smlouvy vznikne prodávajícímu povinnost předmět koupě kupujícímu odevzdat
a kupujícímu povinnost předmět koupě převzít a zaplatit za něj prodávajícímu
dohodnutou kupní cenu.
V posuzovaném případě učinil odvolací soud skutkový závěr, že žalovaní
žalobkyni kupní cenu zaplatili podle jejich smluvního ujednání složením do
úschovy advokáta. Svou argumentaci týkající se splnění povinnosti kupujícího
zaplatit kupní cenu složením na depozitní účet advokáta přitom podpořil odkazem
na rozhodnutí ze dne 28. 3. 2012, sp. zn 33 Cdo 4053/2010, v němž Nejvyšší
soud mimo jiné dovodil, že soudní praxe připustila trojstranné právní vztahy
založené tzv. svěřeneckou smlouvou (inominátní kontrakty ve smyslu § 51 obč.
zák.), které uzavírají s advokátem všechny strany závazkového právního vztahu a
jejichž účelem (kauzou) je zvýšená ochrana subjektivních práv a povinností
účastníků daného hmotněprávního vztahu; dlužník se jistí tím, že složením peněz
na depozitní účet advokáta dosáhne toho, že jeho závazek bez ohledu na to, zda
se peněžní prostředky řádně a včas dostanou do dispozice věřitele, zanikne.
Uvedené závěry však na nyní posuzovaný případ nedopadají z důvodů, které budou
dále rozvedeny.
Ústavní soud ve svých nálezech ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, ze
dne 13. 12. 2007, sp. zn. II. ÚS 2070/07, nebo ze dne 3. 5. 2010, sp. zn. I.
ÚS 2864/09, dovodil, že zpochybnění správnosti skutkových závěrů odvolacího
soudu sice zásadně nemůže vést k závěru o přípustnosti dovolání podle § 237 o.
s. ř., nicméně dovolací soud může dospět k závěru o přípustnosti dovolání
tehdy, pokud soudy nižších stupňů nepostupují v hranicích vymezených zásadou
volného hodnocení důkazů a jestliže lze mezi vyslovenými skutkovými závěry a
provedenými důkazy konstatovat extrémní rozpor, nepodloženost závěrů
provedenými důkazy, popřípadě libovůli obecných soudů. Tyto závěry byly
akceptovány již v řadě rozhodnutí Nejvyššího soudu. Ústavní soud zároveň ve své
judikatuře vyjádřil, že dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 o. s. ř. může
být i námitka, jejíž podstatou je tvrzení porušení ústavně zaručených
základních práv a svobod. K takovému porušení přitom může ve výjimečných
případech dojít i při hodnocení důkazů a zjišťování skutkového stavu.
Skutkový závěr, že kupní cena byla zaplacena způsobem, na kterém se prodávající
s kupujícími smluvně dohodli, je v extrémním rozporu s provedenými důkazy; není
jimi zásadně podložen (k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2005,
sp. zn. IV. ÚS 391/05, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního
soudu pod č. 181/2005, a usnesení ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13).
Nelze souhlasit s odvolacím soudem, že z obsahu smluv (tj. smlouvy kupní a
smlouvy o advokátní úschově peněžních prostředků) se podává, že žalovaným bylo
umožněno finanční prostředky složit do úschovy advokáta Mgr. Motyčky i jiným
způsobem než převedením na ve smlouvách označený bankovní účet, přičemž tento
jiný způsob byl věcí dohody toliko žalovaných a Mgr. Motyčky. V článku III bodě
2 kupní smlouvy, kterou žalobkyně jako prodávající a žalovaní jako kupující
uzavřeli dne 4. 12. 2012, je uvedeno, že „kupní cena bude zaplacena …..
složením do úschovy Mgr. Motyčky, advokáta se sídlem Karlovo náměstí 24,110 00
Praha 1 (dále jen jako „Schovatel“), převodem na účet č. 504104030/2700, vedený
u UniCredit Bank Czech Republik, a.s., či jiným dohodnutým způsobem, a to za
podmínek sjednaných v samostatné smlouvě o advokátní úschově peněžních
prostředků a listin (dále jen „Smlouva o úschově“),….“, že „bude vyplacena
Schovatelem za podmínek sjednaných ve Smlouvě o úschově“ (článek II odst. 3) a
že „….postupem výplaty Kupní ceny dle ustanovení dle čl. III odst. 3 této
Smlouvy bude Kupní cena za Nemovitosti plně vyrovnána“ (článek III odst. 4). Ve
„Smlouvě o úschově peněžních prostředků a listin v souvislosti s prodejem
nemovitostí“, kterou uzavřeli žalobkyně (prodávající), T. T. (jedna z
kupujících) a Mgr. Motyčka (schovatel) dne 4. 12. 2012, se mimo jiné výslovně
uvádí, že „Smluvní strany tímto sjednávají, že pro účely této smlouvy se
jakákoliv peněžní částka považuje za složenou do advokátní úschovy Schovatele
okamžikem, kdy bude připsána na bankovní účet Schovatel uvedený v článku 2.1
této smlouvy, nebo bude do úschovy Schovatele složena jiným dohodnutým způsobem
(např. na jiný účet).“ Již ze slovního vyjádření citovaných smluvních ujednání
jasně a srozumitelně vyplývá, že kupní cena měla být podle (písemně
zaznamenané) vůle účastníků kupní smlouvy poukázána na označený bankovní účet
schovatele, nedohodnou-li se jinak; provedenými důkazy pak nebylo zjištěno, že
se účastníci kupní smlouvy dohodli jinak. Úvaha odvolacího soudu, že jiný
způsob „složení“ kupní ceny do úschovy advokáta než připsáním na označený
bankovní účet byl věcí dohody toliko žalovaných a Mgr. Motyčky, je zcela lichá,
neboť nemá oporu v žádném z provedených důkazů. Způsob úhrady kupní ceny se
řídí v první řadě dohodou účastníků kupní smlouvy. Je-li místo plnění určeno
dohodou smluvních stran, nelze je jednostranně změnit, nýbrž je nutné vyžádat
souhlas druhé strany. Z kupní smlouvy, ani ze smlouvy o úschově peněžních
prostředků se nepodává, že by jiný způsob složení peněžních prostředků, než
jejich připsání na bankovní účet schovatele, směli sjednat (dohodnout) toliko
kupující a schovatel. Sám odvolací soud hodnotil smlouvu o úschově jako
trojstranný právní úkon, tedy právní úkon vyjadřující vůli tří subjektů -
prodávajícího, kupujícího a schovatele; případnou dohodu o jiném způsobu
„složení“ než připsáním na označený bankovní účet by tudíž museli uzavřít
všichni účastníci této smlouvy, nikoli pouze dva z nich, jak nesprávně a bez
logického zdůvodnění dovodil odvolací soud (k tomu srov. např. rozhodnutí
Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2000, sp. zn. 20 Cdo 2018/98, uveřejněný pod č.
35/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, popř. nález Ústavního soudu ze
dne 14. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 625/2003).
K podmínkám řádného a včasného splnění závazku patří splnění ve stanoveném
místě (tzv. splniště). Nelze tudíž než uzavřít, že nebyla-li kupní cena složena
do úschovy advokáta v souladu s ujednáním účastníků kupní smlouvy na k tomu
určený a dohodnutý bankovní účet, přičemž jiný způsob „složení“ nebyl účastníky
kupní smlouvy, popř. všemi účastníky smlouvy o úschově dohodnut, nebyla kupní
cena kupujícími řádně zaplacena (závěry rozhodnutí ze dne 28. 3. 2012, sp. zn.
33 Cdo 4053/2010, kterými svou argumentaci podpořil v napadeném rozhodnutí
odvolací soud, Nejvyšší soud dovodil při skutkovém zjištění, že kupní cena byla
podle ujednání účastníků kupní smlouvy – tj. v souladu s jejich vůlí – složena
na k tomu určený účet advokáta; již proto je nelze v posuzovaném případě
použít). Skutečnost, že schovatel finanční prostředky, které mu žalovaní
poukázali na určený bankovní účet (tj. složili ve smyslu ujednání smlouvy o
úschově), a finanční prostředky, které mu T. T. předala v hotovosti, žalobkyni
nevyplatil, účastníci nezpochybnili.
Závěr odvolacího soudu, že žalovaní řádně splnili svou povinnost zaplatit
žalobkyni kupní cenu (složením do advokátní úschovy), je nesprávný a
nekoresponduje s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (srovnej k otázce
zaplacení kupní ceny např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. 1. 2013, sp.
zn. 31 Cdo 3065/2009, a k otázce tzv. svěřeneckých smluv např. rozhodnutí
Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. un. 33 Cdo 1164/2014, ze dne 21. 10.
2014, sp. zn. 33 Cdo 2534/2014, ze dne 14. 12. 2016, sp. zn. 33 Cdo 917/2016,
ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 33 Cdo 4053/2010, ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 30
Cdo 1363/2013, ze dne 31. 1. 2006, sp. zn. 29 Odo 399/2003, ze dne 26. 11.
2003, sp. zn. 20 Cdo 1981/2002).
Lze-li na základě výše uvedené uzavřít, že žalovaní (kupující) žalobkyni
(prodávající) řádně nezaplatili kupní cenu, obstojí názor prosazovaný v
dovolání, že porušili kupní smlouvu podstatným způsobem, neboť nesplnili
základní povinnost, kterou kupující má. Nemůže proto bez dalšího obstát závěr
odvolacího soudu, že v daném případě nedošlo k platnému odstoupení žalobkyně od
kupní smlouvy. Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 241a
odst. 1 o. s. ř. byl žalobkyní uplatněn právem a Nejvyššímu soudu nezbylo než
napadený rozsudek odvolacího soudu zrušit. Jelikož důvody, pro které byl zrušen
rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil
Nejvyšší soud i toto rozhodnutí a věc vrátil Okresnímu soudu Praha – západ k
dalšímu řízení (§ 243e odst. 2, věta druhá o. s. ř.).
Soudy nižších stupňů jsou vázány právním názorem vysloveným v tomto rozhodnutí
(§ 243g odst. 1 věta první o. s. ř. ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém
rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 8. 2018
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu