21 Cdo 4164/2013
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Olgy Puškinové a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v
exekuční věci oprávněné ČAS Znojmo s.r.o. se sídlem ve Znojmě, Dobšická č.p.
2295, č. orientační 2, IČO 41609891, zastoupené Mgr. Jarmilou Janků, advokátkou
se sídlem ve Znojmě, Vídeňská třída č. 25, proti povinným 1) Ing. Z. Ch., a 2)
L. V., zastoupenému JUDr. Alešem Ondrušem, advokátem se sídlem v Brně,
Těsnohlídkova č. 9, pro 1.290.077,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního
soudu ve Znojmě pod sp. zn. 20 Nc 4517/2003, o dovolání povinného 2) proti
usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 6. prosince 2012, č. j. 26 Co 189/2012 -
501, takto:
Dovolání se z a m í t á.
Na návrh oprávněné Okresní soud ve Znojmě usnesením ze dne 25. 8. 2003, č. j.
Nc 4517/2003 - 4, nařídil exekuci na majetek povinných podle rozsudku Okresního
soudu ve Znojmě ze dne 29. 2. 2000, č. j. 7 C 502/94 - 301, ve spojení s
rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 29. 5. 2003, č. j. 28 Co 328/2000 -
349, k vymožení pohledávky oprávněné ve výši 1.290.077,- Kč s úrokem z prodlení
ve výši 18 % ročně z této částky od 21. 11. 1993 do zaplacení, pro náklady
předchozího řízení ve výši 47.572,- Kč, pro náklady odvolacího řízení ve výši
27.717,- Kč s tím, že povinní jsou povinni plnit společně a nerozdílně, pro
náklady exekuce a náklady oprávněné, které prozatím vznikly a které v jejím
průběhu vzniknou, přičemž nařízená exekuce se vztahuje i na vymožení těchto
nákladů, o jejichž výši bude rozhodnuto v exekučním příkaze; provedením exekuce
byl pověřen JUDr. Pavel Procházka, soudní exekutor Exekutorského úřadu Znojmo.
Návrhy totožného znění ze dne 15. 8. 2011 (doručenými soudu prvního stupně dne
17. 8. 2011) povinní navrhli částečné zastavení exekuce co do částky
1.186.544,68 Kč, jež odůvodnili vznesenou námitkou započtení jejich vzájemné
pohledávky v celkové výši 1.186.544,68 Kč proti vymáhané pohledávce oprávněné s
tím, že kompenzační projev učinili dopisem adresovaným oprávněné ze dne 22. 5.
2006 a že obě pohledávky se setkaly dne 21. 11. 1993. Uvedli, že jejich
pohledávka (stejně jako pohledávka vymáhaná oprávněnou v daném řízení) vznikla
ze zaniklé smlouvy o dílo, kterou povinní jakožto účastníci sdružení (§ 829 a
násl. občanského zákoníku) a zhotovitelé uzavřeli s oprávněnou jako
objednatelkou. Ve svém souhrnu pohledávka v uvedené výši představuje 1)
pohledávku z titulu bezdůvodného obohacení ve výši 968.224,40 Kč „jako
prodávajícím PH GIA spol. s r.o. vyúčtovanou daň z přidané hodnoty ze zaplacené
zálohy podle faktury č. 276/93, kterou vystavila oprávněná dne 29. 12. 1993“,
2) úrok z prodlení z této částky ve výši 16 % ročně od 16. 9. 1993 do
zaplacení, 3) částku 105.671,30 Kč, jakožto „obchodní marži dojednanou
povinnými jako původními kupujícími s prodávajícím PH GIA spol. s r.o., která
byla bezúplatně postoupena na oprávněnou dne 29. 12. 1993“, 4) úrok z prodlení
z této částky ve výši 16 % ročně od 16. 9. 1993 do zaplacení, 5) částku
79.285,71 Kč, jakožto „prodávajícím CK AUDO vyúčtovanou daň z přidané hodnoty
ze zaplacené zálohy ve výši 1.665.000,- Kč za dodávku bezúplatně cedovanou na
oprávněnou dne 29. 12. 1993“ a 6) úrok z prodlení z této částky ve výši 16 %
ročně od 16. 9. 1993 do zaplacení.
Dalším návrhem ze dne 17. 8. 2011 (doručeným soudu prvního stupně dne 19. 8.
2011) navrhl první povinný a jeho manželka, aby soud zastavil exekuci
prováděnou na základě exekučního příkazu, vydaného soudní exekutorskou JUDr.
Ivanou Kozákovou, Exekutorský úřad Třebíč, ze dne 10. 8. 2011, č. j. 042 Ex
209/09 - 258, srážkami ze mzdy manželky prvního povinného H. Ch. u plátce mzdy
České pojišťovny a.s.
Okresní soud ve Znojmě usnesením ze dne 19. 10. 2011, č. j. 20 Nc 4517/2003 -
416, zastavil exekuci, „pokud je vedena na základě exekučního příkazu JUDr.
Ivany Kozákové ze dne 10. 8. 2011, č. j. 042 Ex 209/09 - 258, srážkami ze mzdy
H. Ch.“ (výrok I.), a dále rozhodl, že „řízení o návrhu povinných, aby soud
exekuci nařízenou usnesením téhož soudu ze dne 25. 8. 2003, č. j. 20 Nc
4517/2003 - 4, co do částky 1.186.544,68 Kč zastavil, se zastavuje“ (výrok
II.). Soud prvního stupně v řízení o návrhu povinných na zastavení exekuce co
do částky 1.186.544,68 Kč z obsahu spisu zjistil, že druhý povinný již návrhem
ze dne 30. 4. 2007, doplněným podáními ze dne 23. 9. 2007 a ze dne 27. 12.
2007, navrhl, aby soud nařízenou exekuci zastavil zcela nebo co do částky
1.186.544,68 Kč, přičemž jako důvod pro částečné zastavení exekuce tehdy
uplatnil námitku, že do uvedené částky vymáhaná pohledávka zanikla započtením,
jelikož povinní úkonem ze dne 22. 5. 2006 uplatnili vůči oprávněné pohledávku z
titulu bezdůvodného obohacení ve výši 1.186.544,68 Kč. Tuto pohledávku druhý
povinný specifikoval stejně jako v návrhu na zastavení exekuce ze dne 15. 8.
2011, tedy tak, že se jednalo o pohledávky z vyúčtované daně z přidané hodnoty
ve výši 968.224,40 Kč a ve výši 79.285,71 Kč, o pohledávku z dojednané obchodní
marže ve výši 105.671,30 Kč a pohledávku z titulu úroků z prodlení z těchto
pohledávek výši 16 % ročně od 16. 9. 1993 do zaplacení. O tomto dřívějším
návrhu druhého povinného rozhodl Okresní soud ve Znojmě usnesením ze dne 5. 2.
2009, č. j. 20 Nc 4517/2003 - 284, tak, že jej zamítl, a usnesením Krajského
soudu v Brně ze dne 22. 10. 2010, č. j. 26 Co 294/2009 - 312, bylo toto
usnesení potvrzeno (rozhodnutí nabylo právní moci dne 4. 11. 2010). Soud
prvního stupně dospěl s odkazem na ustanovení § 103, § 104 odst. 1 a § 159a
odst. 5 o. s. ř. k závěru, že projednání návrhu povinných na částečné zastavení
exekuce brání překážka věci pravomocně rozhodnuté, neboť „soud již ve stejné
věci v minulosti rozhodoval o návrhu na zastavení exekuce, který byl podán ze
stejných důvodů, jenž uplatnili povinní dne 17. 8. 2011 ve svém novém návrhu na
zastavení exekuce“.
K odvolání obou povinných Krajský soud v Brně usnesením ze dne 6. prosince
2012, č. j. 26 Co 189/2012 - 501, usnesení soudu prvního stupně v „napadeném
výroku II., jeho části, jíž bylo zastaveno řízení o návrhu povinného 2) na
zastavení exekuce nařízené usnesením Okresního soudu ve Znojmě ze dne 25. 8.
2003, č. j. 20 Nc 4517/2003 - 4, co do částky 1.186.544,68 Kč“ potvrdil (výrok
I.), a „ve výroku II., jeho části, jíž bylo zastaveno řízení o návrhu povinného
1) na zastavení této exekuce co do částky 1.186.544,68 Kč,“ je zrušil a věc v
tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok II.).
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že projednání
návrhu druhého povinného na zastavení exekuce co do částky 1.186.544,68 Kč,
podaného dne 17. 8. 2011, brání překážka věci pravomocně rozhodnuté, když z
obsahu spisu vyplývá, že tento povinný se domáhal částečného zastavení exekuce
co do částky 1.186.544,68 Kč vůči oprávněné v tomto řízení již svým dříve
podaným návrhem, o kterém bylo pravomocně rozhodnuto usnesením Okresního soudu
ve Znojmě ze dne 5. 2. 2009, č. j. Nc 4517/2003 - 284, ve spojení s usnesením
Krajského soudu v Brně ze dne 22. 10. 2010, č. j. 26 Co 294/2009 - 312, a to na
základě shodného skutku (skutkového děje); pouze okolnost odlišného právního
posouzení nemůže vést k závěru, že se jedná o jiný nárok (viz rozhodnutí
Nejvyššího soudu ze dne 28. dubna 2011, sp. zn. 22 Cdo 1907/2010). Přitom
odvolací soud zdůraznil, že již v dřívějším návrhu na částečné zastavení
exekuce druhý povinný zpochybnil věcnou správnost exekučního titulu, kterou
však exekuční soud není oprávněn přezkoumávat. Pro úplnost pak dodal, že
překážka věci pravomocně rozhodnuté je dána i tehdy, jestliže by skutek
(skutkový děj) byl soudem posouzen po právní stránce nesprávně nebo neúplně
(viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2003, sp. zn. 29 Odo 147/2002).
Z toho důvodu „tak nemohou být významné ani závěry učiněné v řízení vedeném
povinnými u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 7 C 200/2007, v němž se
domáhají určení, že jejich závazky vůči oprávněné přisouzené jí rozsudkem
Okresního soudu ve Znojmě ze dne 29. 2. 2000, č. j. 7 C 502/94 - 301, zanikly
právním úkonem jednostranného započtení ke dni 21. 11. 1993“. Uzavřel, že
vyplynulo-li z obsahu spisu, že druhý povinný se druhým návrhem domáhá
zastavení exekuce v témže řízení, mezi týmiž účastníky pro tutéž pohledávku a
na základě stejných skutkových tvrzení jako v předchozím řízení o návrhu
druhého povinného na zastavení exekuce pro částku 1.186.544,68 Kč, o němž již
bylo soudem pravomocně rozhodnuto, pak závěr soudu prvního stupně, že jeho
projednání brání překážka věci rozhodnuté, v důsledku čehož je řízení pro
neodstranitelný nedostatek podmínky řízení nutno zastavit, je správný.
Proti potvrzujícímu výroku I. usnesení krajského soudu podal druhý povinný
dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a v němž zejména rozsáhle rekapituluje dosavadní průběh řízení a popisuje
vznik bezdůvodného obohacení na straně oprávněné. Namítá, že v daném řízení
soud rozhodoval o novém návrhu povinných na zastavení exekuce, v němž
poukazovali zejména „na existenci a dosavadní výsledky řízení vedeného u
Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 7 C 200/2007, které dosud nebylo skončeno
a v němž se domáhají určení zániku závazků vůči oprávněné“. Nejednalo se tedy o
tentýž nárok a o stejný skutkový stav jako v předchozím řízení o jeho návrhu na
částečné zastavení „řízení“, o němž rozhodl Okresní soud ve Znojmě usnesením ze
dne 5. 2. 2009, č. j. 20 Nc 4517/2003 - 284, neboť v něm soud posuzoval „zcela
odlišnou právní situaci a jeho návrhem na částečné zastavení exekuce se zabýval
pouze okrajově, když rozhodnutí o tomto návrhu bylo pouze jedním ze sedmi
různých výroků tohoto usnesení“. Dále dovolatel poukazuje na ustanovení § 265
obchodního zákoníku, podle nějž výkon práva, který je v rozporu se zásadami
poctivého obchodního styku, nepožívá právní ochrany, a na závěr uvedený v
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. července 1997, sp. zn. III. Odon 20/96,
podle nějž porušení zásad poctivého obchodního styku je nutno zkoumat v každém
případě ve vazbě na jeho konkrétní okolnosti, přičemž je třeba se zabývat
důvody, které ke vzniku příslušného závazkového vztahu vedly, tak i okolnostmi,
které je provázely. Tento závěr lze podle dovolatele vztáhnout též na
posouzení, zda se příslušný závazkový vztah nepříčí dobrým mravům a není tedy
vzhledem k ustanovení § 39 občanského zákoníku neplatný. Dovolatel má za to, že
postupem soudů obou stupňů došlo k závažnému porušení jeho práva na spravedlivý
proces (viz nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 50/03), a to proto, že „se
systematicky nezabývaly všemi jeho námitkami, zejména pak existencí a obsahem
dalšího řízení vedeného u OS Znojmo pod sp. zn. 7 C 200/2007, čímž dle jeho
názoru došlo k nesprávné aplikaci jednoduchého práva. Dále dovolatel poukázal
na nález sp. zn. II. ÚS 61/94, v němž Ústavní soud mimo jiné uvedl, že
procesnímu právu účastníka odpovídá povinnost soudu nejen o vznesených návrzích
(včetně návrhů důkazních) rozhodnout, ale také - pokud jim nevyhoví - ve svém
rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů (zpravidla ve vztahu k hmotněprávním
předpisům, které aplikoval a právním závěrům, k nimž na skutkovém základě věci
dospěl) navržené důkazy neprovedl, resp. pro základ svých skutkových zjištění
nepřevzal. Jelikož „soudy obou stupňů takto nepostupovaly, zatížily svá
rozhodnutí vadami, spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, a tím
rozhodly v rozporu s čl. 36 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Takzvané opomenuté důkazy, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem
rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud při postupu dle § 132 o. s. ř. (podle zásady volného hodnocení důkazů) nezabýval, proto v tomto případě
založily nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí [viz § 221 odst. 1 písm. c), §
243b odst. 1 a 2 o. s.
ř.] a současně i jeho protiústavnost“. Z těchto důvodů
tak „rozhodnutí obou soudů spočívají na nesprávném právním posouzení věci,
neboť se nezabývaly podstatou pohledávek povinných vůči oprávněné a obsahem
následného právního úkonu započtení těchto pohledávek proti závazkům, které
jsou předmětem exekuce, a neseznámily se s obsahem soudního spisu Okresního
soudu ve Znojmě sp. zn. 7 C 200/2007, na který povinní výslovně odkazovali“. Navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
účinném do 31. 12. 2012 (dále též jen „o. s. ř.“), neboť dovoláním je napadeno
usnesení odvolacího soudu, které bylo vydáno před 1. 1. 2013 (srov. Čl. II bod
7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti
pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou
(účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) a že jde o
usnesení, proti němuž je dovolání přípustné podle ustanovení § 239 odst. 2
písm. a) o. s. ř., přezkoumal napadené usnesení bez nařízení jednání (§ 243a
odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Podle § 103 o. s. ř. kdykoli za řízení přihlíží soud k tomu, zda jsou splněny
podmínky, za nichž může rozhodnout ve věci samé (podmínky řízení). Jde-li o
takový nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit, soud řízení zastaví
(§ 104 odst. 1, věta první, o. s. ř.).
Zda jsou splněny podmínky řízení, soud zkoumá rovněž při rozhodování o návrhu
na nařízení a na zastavení exekuce (výkonu rozhodnutí). Postupuje přitom
obdobně jako v nalézacím řízení; příslušná ustanovení občanského soudního řádu
obsažená zejména v části první a třetí občanského soudního řádu použije
přiměřeně, ledaže část šestá občanského soudního řádu obsahuje zvláštní úpravu
s přihlédnutím k povaze a účelu exekučního (vykonávacího) řízení.
Jakmile bylo o věci pravomocně rozhodnuto, nemůže být v rozsahu závaznosti
výroku rozsudku, usnesení nebo platebního rozkazu pro účastníky a popřípadě
jiné osoby, vyplývající z ustanovení § 159a odst. 1, 2 a 3 o. s. ř., věc
projednávána znovu (srov. § 159a odst. 5, § 167 odst. 2 a § 174 odst. 1 o. s.
ř.).
Překážka věci pravomocně rozhodnuté (rei iudicatae) může v exekučním
(vykonávacím) řízení o návrhu povinného na (částečné) zastavení exekuce nastat
tehdy, má-li být v témže exekučním řízení projednávána stejná věc, o níž již v
tomto řízení bylo pravomocně rozhodnuto. Totožnost věci je dána jednak stejnými
účastníky řízení a jednak stejným skutkovým základem (stejným důvodem
vyplývajícím ze stejných skutkových tvrzení) projednávané věci. Jestliže tedy
soud dřívější návrh na (částečné) zastavení exekuce (výkonu rozhodnutí) zamítl,
představuje jeho usnesení překážku věci pravomocně rozhodnuté (jen) tehdy,
byl-li nový návrh na (částečné) zastavení exekuce (výkonu rozhodnutí) podán za
stejných skutkových okolností jako návrh, o němž již bylo pravomocně
rozhodnuto. Pro posouzení, zda je dána překážka věci pravomocně rozhodnuté,
není významné, jak byl soudem skutek, který byl předmětem původního řízení,
posouzen po právní stránce. Překážka věci pravomocně rozhodnuté nastává i
tehdy, jestliže skutek byl soudem v původním řízení posouzen po právní stránce
nesprávně nebo neúplně (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5.
prosince 2006, sp. zn. 21 Cdo 2091/2005, uveřejněné pod číslem 84/2007 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. dubna
2001, sp. zn. 21 Cdo 906/2000, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 9,
ročníku 2001, pod číslem 113).
V posuzované věci bylo soudy zjištěno, že usnesením Okresního soudu ve Znojmě
ze dne 5. 2. 2009, č. j. Nc 4517/2003 - 284, ve spojení s usnesením Krajského
soudu v Brně ze dne 22. 10. 2010, č. j. 26 Co 294/2009 - 312, pravomocným dne
4. 11. 2010, byl zamítnut návrh druhého povinného podaný dne 30. 4. 2007,
doplněný podáními ze dne 23. 9. 2007 a ze dne 27. 12. 2007, aby soud nařízenou
exekuci zastavil co do částky 1.186.544,68 Kč, odůvodněný tím, že povinní na
vymáhanou pohledávku započetli ke dni 21. 11. 1993 dopisem ze dne 22. 5. 2006
svoji (proti) pohledávku vůči oprávněné z titulu bezdůvodného obohacení ve výši
1.186.544,68 Kč, a dále tím, že soud v nalézacím řízení nesprávně stanovil výši
bezdůvodného obohacení vzniklého na straně žalovaných (povinných). Tuto
pohledávku druhý povinný specifikoval tak, že se jednalo o pohledávky z
vyúčtované daně z přidané hodnoty ve výši 968.224,40 Kč a ve výši 79.285,71 Kč,
o pohledávku z dojednané obchodní marže ve výši 105.671,30 Kč a o úroky z
prodlení z těchto pohledávek ve výši 16 % ročně od 16. 9. 1993 do zaplacení.
Soudy obou stupňů - jak vyplývá z odůvodnění jejich rozhodnutí - přitom dospěly
k závěru, že návrh druhého povinného není opodstatněný, neboť zpochybnil věcnou
správnost exekučního titulu, kterou však exekuční soud není oprávněn
přezkoumávat.
Z porovnání obsahu návrhu druhého povinného na částečné zastavení exekuce co do
částky 1.186.544,68 Kč ze dne 30. 4. 2007, doplněného podáními ze dne 23. 9.
2007 a ze dne 27. 12. 2007, s jeho návrhem na částečné zastavení exekuce co do
částky 1.186.544,68 Kč ze dne 15. 8. 2011, je nepochybné, že v obou případech
byly návrhy na částečné zastavení exekuce uplatněny v exekučním řízení vedeném
oprávněnou proti povinným u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 20 Nc
4517/2003 s odkazem na shodná skutková tvrzení a že obsahovaly i stejné návrhy,
aby soud exekuci částečně zastavil co do částky 1.186.544,68 Kč. Jedná se tedy
o totožnou věc.
Na závěru o totožnosti věci nemůže nic změnit ani námitka dovolatele, že v
daném řízení o jeho návrhu na částečné zastavení exekuce podaném dne 17. 8.
2011 se nejedná „o tentýž nárok a o stejný skutkový stav jako v předchozím
řízení o návrhu na částečné zastavení exekuce, o němž rozhodl Okresní soud ve
Znojmě usnesením ze dne 5. 2. 2009, č. j. 20 Nc 4517/2003 - 284, ve spojení s
usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 22. 10. 2010, č. j. 26 Co 294/2009 -
312“, a to vzhledem k probíhajícímu řízení vedenému u Okresního soudu ve Znojmě
pod sp. zn. 7 C 200/2007, v němž se povinní žalobou domáhají určení, že „jejich
závazky vůči oprávněné přisouzené jí rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě ze dne
29. 2. 2000, č. j. 7 C 502/94 - 301, který je v dané věci exekučním titulem,
zanikly právním úkonem jednostranného započtení ke dni 21. 11. 1993“. Tato
okolnost namítaná druhým povinným již v odvolacím řízení, k níž odvolací soud
při svém rozhodnutí přihlédl, totiž nemůže mít v tomto řízení žádný význam,
nebylo-li řízení vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 7 C 200/2007
dosud pravomocně skončeno, jak se uvádí i v dovolání; nejedná se tudíž o novou
skutečnost, která by odůvodnila částečné zastavení exekuce co do částky
1.186.544,68 Kč.
Neprovedl-li odvolací soud důkaz obsahem spisu vedeného u Okresního soudu ve
Znojmě pod sp. zn. 7 C 200/2007, nezakládá to z uvedeného důvodu vadu řízení,
která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ve smyslu
ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jež podle dovolatele spočívá dále
i v nepřezkoumatelnosti napadeného výroku usnesení odvolacího soudu, ani
porušení jeho procesních práv podle občanského soudního řádu.
Dovolatelova námitka, jíž s poukazem na ustanovení § 265 obchodního zákoníku a
na závěry uvedené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. července, sp. zn. 3
Odon 20/96, dovozuje, že je lze vztáhnout i „na posouzení, zda se příslušný
závazkový vztah nepříčí dobrým mravům a není tedy vzhledem k ustanovení § 39
občanského zákoníku neplatný“, je nepřípadná, neboť svým charakterem spadá do
nalézacího řízení, v němž byl exekuční titul vydán, a v exekučním řízení, tedy
i v řízení o návrhu na částečné zastavení exekuce, je zcela irelevantní. Stejně
tak to platí, i pokud dovolatel odvolacímu soudu (jakož i soudu prvního stupně)
vytýká, se nezabýval „podstatou pohledávek povinných vůči oprávněné“.
Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu je v napadeném potvrzujícím
výroku z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správné. Protože nebylo
zjištěno (a ani dovolatelem tvrzeno), že by usnesení odvolacího soudu bylo v
tomto výroku postiženo některou z vad uvedených v ustanovení § 229 odst. 1 o.
s. ř., § 229 odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. nebo v ustanovení § 229 odst. 3 o.
s. ř. anebo další jinou vadou řízení, která by mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání druhého povinného
podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu [§ 87 a
násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti
(exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů].
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. února 2014
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu