21 Cdo 4178/2010
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Romana Šebka, Ph.D. a JUDr. Mojmíra Putny v
právní věci žalobce Ing. M. Š., zastoupeného JUDr. Jindřichem Vítkem, advokátem
se sídlem v Praze 2, Nad Petruskou č. 1, proti žalované GE Money Multiservis,
a.s. se sídlem v Praze 4, Vyskočilova č. 1422/1a, IČO 49241150, zastoupené
JUDr. Milanem Novákem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Dukelská č. 15, o
určení, že závazek žalobce zanikl splněním dluhu, a o vydání technického
průkazu k motorovému vozidlu, o žalobě pro zmatečnost podané žalobcem proti
usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. května 2008 č.j. 25 Co 243/2008-30,
vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 66 C 30/2008, o dovolání žalobce
proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. února 2010 č.j. 11 Cmo
374/2009-71, takto:
I. Dovolání žalobce se zamítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení
4.300,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám JUDr. Milana
Nováka, advokáta se sídlem v Hradci Králové, Dukelská č. 15.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 23.5.2008 č.j. 25 Co 243/2008-30 odmítl
odvolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 12.2.2008
č.j. 20 C 243/2007-20 ve znění opravného usnesení ze dne 15.4.2008 č.j. 20 C
243/2007-26 a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů
odvolacího řízení. Dospěl k závěru, že odvolání neobsahovalo zákonem stanovené
náležitostí, neboť z něho nebylo patrno, které výroky rozsudku odvolatel
napadá, v čem spatřuje nesprávnost napadeného rozhodnutí a čeho "se konkrétně
odvoláním domáhá", a že přes výzvu soudu prvního stupně nebyla zjednána
náprava. Usnesení bylo žalobci doručeno dne 9.6.2008 (kdy jej za žalobce osobně
převzala jeho matka A. Š.) a nabylo (podle potvrzení ve spise) právní moci dnem
9.6.2008.
Proti tomuto usnesení podal žalobce u Městského soudu v Praze dne 18.12.2008 (k
poštovní přepravě podáno dne 17.12.2008) žalobu pro zmatečnost. Namítal v ní,
že mu nebyla - jestliže soudy považovaly jeho odvolání proti rozsudku obvodního
soudu za vadné (neprojednatelné) - doručena výzva soudu k odstranění vad
odvolání a že proto nebyly splněny předpoklady pro odmítnutí odvolání. Žalobu
pro zmatečnost považoval za podanou v zákonem stanovené lhůtě, když před jejím
uplynutím podal proti usnesení městského soudu ústavní stížnost, a "o možnosti
podání návrhu žaloby pro zmatečnost nebyl žalobce před podáním ústavní
stížnosti advokátem ani jinou osobou informován"; o této možnosti "se dozvěděl
až z usnesení Ústavního soudu ze dne 29.10.2008 č.j. IV. ÚS 1629/08", kterým
byla jeho ústavní stížnost odmítnuta.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 9.10.2009 č.j. 66 C 30/2008-40 žalobu pro
zmatečnost zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na
náhradě nákladů řízení 12.534,- Kč k rukám advokáta JUDr. Miroslava Nypla.
Dospěl k závěru, že žaloba pro zmatečnost byla žalobcem podána (dne 17.12.2008)
opožděně. Lhůta pro podání žaloby pro zmatečnost v projednávané věci činila
podle ustanovení § 234 odst. 1 o.s.ř. tři měsíce. Skutečnost, že žalobce podal
ústavní stížnost proti napadenému usnesení v době běhu této lhůty, přitom
"nepůsobí stavění lhůty k podání této žaloby". Takový účinek by mohlo způsobit
jen dovolání (§ 235 odst. 2 o.s.ř.), které však podáno nebylo; lhůta k podání
žaloby pro zmatečnost proto "proběhla v tomto případě marně".
K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 25.2.2010 č.j. 11 Cmo
374/2009-71 potvrdil usnesení soudu prvního stupně a rozhodl, že žádný z
účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Ztotožnil se se
závěry soudu prvního stupně v tom, že žalobce podal žalobu pro zmatečnost proti
usnesení městského soudu opožděně. Pro podání žaloby je stanovena tříměsíční
lhůta od doručení napadeného rozhodnutí (§ 234 odst. 1 o.s.ř.) a "z pozitivní
právní úpravy nelze dovodit, že by se doba, po níž probíhalo řízení o ústavní
stížnosti, do lhůty ve smyslu § 234 odst. 1 o.s.ř. nezapočítávala". Na uvedeném
závěru "nemůže ničeho změnit to, že žalobce byl v řízení o ústavní stížnosti
zastoupen advokátem, ani skutečnost, že se Ústavní soud v odůvodnění svého
usnesení zmínil o tom, že žalobce nevyčerpal před podáním ústavní stížnosti
všechny procesní prostředky ochrany, které mu zákon k ochraně jeho práva
poskytoval, a jmenovitě že nevyužil možnosti podat žalobu pro zmatečnost jako
mimořádný opravný prostředek".
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá, že v
řízení byla porušena jeho procesní práva, neboť "soud prvního stupně se v
řízení o žalobě pro zmatečnost vůbec nezabýval věcnou stránkou věci, ale ve
svém přezkoumání případu se zaměřil pouze a jenom na přípustnost či
nepřípustnost podání žaloby, respektive na skutečnost, zda tato byla podána
včas, či nikoliv". Zdůrazňuje, že nebyly splněny podmínky pro vydání žalobou
pro zmatečnost napadeného usnesení, když - jestliže jeho odvolání proti
rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 12.2.2008 č.j. 20 C 243/2007-20 ve
znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 15.4.2008 č.j. 20 C 243/2007-26
bylo posouzeno jako vadné (neprojednatelné) - mu nebyla doručena výzva soudu k
odstranění vytýkaných vad odvolání. Z hlediska závěru soudů o opožděnosti
žaloby pro zmatečnost žalobce namítá, že soudy "nezohlednily příčiny, které
vedly k tomu, že žaloba pro zmatečnost byla podána po zákonem stanovené lhůtě"
tří měsíců, spočívající v tom, že "v důsledku nesprávného zhodnocení procesní
situace", kdy namísto správného postupu - podání žaloby pro zmatečnost, byla
podána proti usnesení ústavní stížnost. Dovolání, které by vedlo "ke stavění
lhůty pro podání žaloby pro zmatečnost", nebylo možné podat. Významnou
"prodlevu v plynutí lhůty pro podání žaloby pro zmatečnost" způsobilo též
projednávání ústavní stížnosti před Ústavním soudem, jenž se jí však zabýval
"taktéž pouze co do přípustnosti jejího podání". Žalobce tak shledává otázku
zásadního právního významu v závěru soudů, že "podání ústavní stížnosti
nepůsobí stavění lhůty pro podání žaloby pro zmatečnost", dovozuje přípustnost
dovolání z ustanovení § 238a odst. 1 písm. b), odst. 2 o.s.ř., § 237 odst. 1
písm. c) o.s.ř. a navrhuje, aby dovolací soud usnesení soudů obou stupňů zrušil.
Žalovaná navrhla, aby dovolání žalobce bylo jako nedůvodné zamítnuto. Domnívá
se, že předmětné rozhodnutí je po právní stránce správné, neboť žaloba pro
zmatečnost byla podána opožděně.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě
uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., k tomu oprávněnou osobou (účastníkem
řízení), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo
rozhodnuto o žalobě pro zmatečnost, jsou obsaženy v ustanovení § 238a odst. 1
písm. b), § 238a odst. 2 a v § 237 odst. 1 a 3 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o žalobě pro zmatečnost
[§ 238a odst. 1 písm. b), § 238a odst. 2 a § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], nebo
jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně
rozhodl o žalobě pro zmatečnost jinak než v dřívějším usnesení proto, že byl
vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější usnesení zrušil [§ 238a
odst. 1 písm. b), § 238a odst. 2 a § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], anebo jímž
bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o žalobě
pro zmatečnost, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 238a odst.
1 písm. b), § 238a odst. 2 a § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud
dospěje k závěru, že napadené usnesení odvolacího soudu má v rozhodnutí o
žalobě pro zmatečnost po právní stránce zásadní význam [§ 238a odst. 1 písm.
b), § 238a odst. 2 a § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
Žalobce dovoláním napadá usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno
usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o žalobě pro zmatečnost.
Podle ustanovení § 238a odst. 1 písm. b), § 238a odst. 2 a § 237 odst. 1 písm.
b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci nebylo soudem
prvního stupně vydáno usnesení o žalobě pro zmatečnost, které by bylo odvolacím
soudem zrušeno. Dovolání žalobce proti usnesení odvolacího soudu tedy může být
přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 238a odst. 1
písm. b), § 238a odst. 2 a § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu
ustanovení § 238a odst. 1 písm. b), § 238a odst. 2 a § 237 odst. 1 písm. c)
o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího
soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-
li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem
uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3
o.s.ř. se nepřihlíží.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán
uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo
jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu
ustanovení 238a odst. 1 písm. b), § 238a odst. 2 a § 237 odst. 3 o.s.ř. ve věci
samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní
otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení 238a odst. 1 písm. b), § 238a odst. 2 a §
237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že
napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní
význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití
hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení 238a odst. 1 písm. b), § 238a odst.
2 a § 237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené usnesení odvolacího
soudu v rozhodnutí o žalobě pro zmatečnost po právní stránce zásadní význam
skutečně má.
V projednávané věci řešily soudy právní otázku, jaký má na běh lhůty k žalobě
pro zmatečnost podané podle ustanovení § 229 odst. 4 o.s.ř. vliv okolnost, že
byla proti (témuž napadenému) rozhodnutí odvolacího soudu ve lhůtě stanovené k
žalobě pro zmatečnost podána ústavní stížnost k Ústavnímu soudu. Vzhledem k
tomu, že posouzení uvedené otázky bylo pro rozhodnutí projednávané věci
významné (určující), a že tato právní otázka dovolacím soudem dosud nebyla
řešena, představuje napadené usnesení odvolacího soudu rozhodnutí, které má po
právní stránce zásadní význam. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání
proti usnesení odvolacího soudu je podle ustanovení § 238a odst.1 písm.b), §
238a odst.2 a § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné.
V projednávané věci soudy vycházely z toho, že usnesení Městského soudu v Praze
ze dne 23.5.2008 č.j. 25 Co 243/2008-30, kterým bylo odmítnuto odvolání žalobce
proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 12.2.2008 č.j. 20 C
243/2007-20 ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 15.4.2008 č.j. 20 C
243/2007-26 a kterým rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, bylo
žalobci doručeno dne 9.6.2008, že žalobce podal proti tomuto usnesení dne
19.6.2008 ústavní stížnost, kterou Ústavní soud svým usnesením ze dne
29.10.2008 sp. zn. IV. ÚS 1629/08 odmítl jako nepřípustnou (z důvodu, že
žalobce proti usnesení městského soudu nevyužil "mimořádného opravného
prostředku v podobě žaloby pro zmatečnost podle ustanovení § 229 odst. 4 o.s.ř.
a že tak před podáním ústavní stížnosti nevyčerpal všechny procesní prostředky
ochrany, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytoval"), a že žalobce podal
proti usnesení městského soudu žalobu pro zmatečnost "k poštovní přepravě" dne
17.12.2008 a soudu prvního stupně byla doručena dne 18.12.2008.
Podle ustanovení § 229 odst. 4 o.s.ř. žalobou pro zmatečnost účastník může
napadnout rovněž pravomocné usnesení odvolacího soudu, kterým bylo odmítnuto
odvolání nebo kterým bylo zastaveno odvolací řízení.
Žaloba pro zmatečnost představuje mimořádný opravný prostředek, který slouží k
tomu, aby mohla být zrušena pravomocná rozhodnutí soudu, která trpí takovými
vadami, jež představují porušení základních principů ovládajících řízení před
soudem, popřípadě je takovými vadami postiženo řízení, které vydání rozhodnutí
předcházelo (zmatečností), jestliže je nejen v zájmu účastníků, ale i ve
veřejném zájmu, aby taková pravomocná rozhodnutí byla odklizena, bez ohledu na
to, zda jsou nebo nejsou věcně správná.
Není-li stanoveno jinak, musí být žaloba pro zmatečnost podána ve lhůtě tří
měsíců od doručení napadeného rozhodnutí (§ 234 odst.1 o.s.ř.). Odlišně jsou
stanoveny lhůty k žalobě tehdy, byla-li žaloba pro zmatečnost podána z důvodu
uvedeného v ustanovení § 229 odst.1 písm.c), e), g) a h) o.s.ř. a z důvodu
uvedeného v ustanovení § 229 odst.2 písm.c) o.s.ř. (srov. § 234 odst.2 až 6
o.s.ř.). Prominutí zmeškání lhůt k žalobě pro zmatečnost není přípustné (§ 235
odst.1 o.s.ř.). Bylo-li proti žalobou napadenému rozhodnutí podáno také
dovolání, nepočítá se do běhu lhůt k žalobě pro zmatečnost podle ustanovení §
234 odst.1 až 4 o.s.ř. doba od právní moci napadeného rozhodnutí do právní moci
rozhodnutí dovolacího soudu (§ 235 odst.2 o.s.ř.).
Lhůty k žalobě pro zmatečnost představují - obdobně jako u jiných opravných
prostředků - zákonné procesní lhůty, neboť jsou stanoveny právním předpisem
(zákonem) upravujícím občanské soudní řízení a jsou určeny k uplatnění
procesního úkonu u soudu. Znamená to mimo jiné, že lhůtu k žalobě předseda
senátu nemůže postupem podle ustanovení § 55 věty druhé o.s.ř. prodloužit a že
lhůta je zachována nejen tehdy, byla-li žaloba před jejím uplynutím podána u
soudu, ale i v případě, že žaloba byla alespoň posledního dne lhůty odevzdána
orgánu, který má povinnost je soudu doručit (srov. též právní názor vyjádřený v
usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 9.9.2010 sp.zn. 21 Cdo 1207/2009).
Při řešení otázky, jaký má vliv na lhůtu k žalobě pro zmatečnost okolnost, že
proti (témuž napadenému) rozhodnutí soudu byla (ve lhůtě stanovené pro žalobu
pro zmatečnost podanou podle ustanovení § 229 odst.4 o.s.ř.) podána ústavní
stížnost k Ústavnímu soudu, je třeba v první řadě vyjít z toho, že ji zákon -
na rozdíl od účinků podání dovolání - za důvod pro přerušení nebo stavení běhu
uvedené zákonné procesní lhůty nepovažuje. Vyplývá z toho mimo jiné, že do běhu
lhůt k žalobě pro zmatečnost podle ustanovení § 234 odst.1 až 4 o.s.ř. se
nepočítá doba od právní moci napadeného rozhodnutí do právní moci rozhodnutí
dovolacího soudu, i když dovolání bylo před uplynutím této lhůty podáno až po
právní moci tohoto rozhodnutí, a bez ohledu na to, jak bylo o dovolání
rozhodnuto (tedy i v případě, že dovolání bylo odmítnuto pro opožděnost nebo
nepřípustnost anebo že o něm bylo dovolací řízení zastaveno); smysl (účel) této
právní úpravy spočívá v tom, aby účastník, který se rozhodl napadnout
rozhodnutí odvolacího soudu dovoláním, nezmeškal lhůtu k žalobě pro zmatečnost
jen proto, že spoléhal na dovolání jako prostředek k "odstranění" pravomocného
rozhodnutí soudu (z jeho pohledu nesprávného) a že se jeho očekávání ukázalo
jako neopodstatněné (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 26.3.2008 sp. zn. 21 Cdo 1107/2007, které bylo uveřejněno pod č.
129 v časopise Soudní judikatura, roč. 2008).
Řízení o ústavní stížnosti před Ústavním soudem podle ustanovení § 72 a násl.
zákona č. 182/1993 Sb. ve znění pozdějších předpisů je řízením mimo rámec
obecného civilního soudnictví; nejde v něm o přezkum rozhodnutí soudu "v další
instanci", ale o ochranu ústavně zaručených práv a svobod. Ústavní stížnost
tedy není opravným prostředkem proti napadenému rozhodnutí soudu, ale právním
prostředkem kontroly ústavnosti pravomocných rozhodnutí soudů a jiných orgánů
veřejné moci. Ústavní stížnost není přípustná, nevyčerpal-li stěžovatel před
jejím podáním všechny právní prostředky (včetně mimořádných opravných
prostředků), které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, ledaže jde o
mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout
jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 75 odst.1 zákona č.
182/1993 Sb. ve znění pozdějších předpisů).
Protože právní prostředek v podobě ústavní stížnosti proti pravomocnému
rozhodnutí soudu podaný z důvodů, které jsou též způsobilým důvodem žaloby pro
zmatečnost podle ustanovení § 229 odst. 4 o.s.ř., je bez dalšího nepřípustný,
nemůže stěžovatel (účastník občanského soudního řízení) "rozumně spoléhat" na
ústavní stížnost jako na prostředek způsobilý "odstranit" napadeného
pravomocného rozhodnutí soudu; jestliže tak přesto činí, je namístě závěr, že
jím zvolený procesní postup mu má jít plně k tíži. Pak ale tu není - ani za
použití analogie - žádný důvod k tomu, aby užití takového právního prostředku
mělo mít (bez výslovné opory v zákoně) nějaký vliv na běh lhůty stanovené v
ustanovení § 234 odst. 1 o.s.ř. k žalobě pro zmatečnost podané podle ustanovení
§ 229 odst. 4 o.s.ř.
Nejvyšší soud ČR proto dospěl k závěru, že na běh lhůty k žalobě pro zmatečnost
podané podle ustanovení § 229 odst.4 o.s.ř. nemá vliv okolnost, že byla proti
napadenému rozhodnutí ještě před uplynutím lhůty uvedené v ustanovení § 234
odst.1 o.s.ř. podána ústavní stížnost.
Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu je z hlediska dovolatelem
uplatněných dovolacích důvodů správné. Protože nebylo zjištěno (a ani
dovolatelem tvrzeno), že by usnesení odvolacího soudu bylo postiženo vadou
uvedenou v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst.
3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci, dovolací soud dovolání žalobce podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty
před středníkem o.s.ř. zamítl.
V dovolacím řízení vznikly žalovanému v souvislosti se zastoupením advokátem
náklady, které spočívají v paušální odměně za zastupování ve výši 4.000,- Kč
[srov. § 10 odst. 2, § 10 odst. 3, a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve
znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č. 617/2007 Sb. a č. 277/2006
Sb.] a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši
300,- Kč (srov. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č.
235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb., č. 276/2006 Sb.
a č. 399/2010 Sb.), celkem 4.300,- Kč; náhrada za daň z přidané hodnoty z této
odměny a náhrad k nákladům řízení nepatří, neboť advokát, který žalovaného
zastupoval, v rozporu s ustanovením § 14a vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění
vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb., č.
276/2006 Sb. a č. 399/2010 Sb. neprokázal, že by byl plátcem této daně. Protože
dovolání žalobce bylo zamítnuto, dovolací soud mu podle ustanovení § 245, §
243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. uložil, aby
žalobci tyto náklady nahradil. Žalobce je povinen náhradu nákladů řízení v
celkové výši 4.300,- Kč zaplatit k rukám advokáta, který žalovaného v tomto
řízení zastupoval (§ 149 odst. 1 o.s.ř.), ve lhůtě tří dnů od právní moci
rozsudku (§ 160 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. dubna 2011
JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.
předseda senátu