21 Cdo 4229/2009
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Mojmíra Putny a JUDr. Romana Šebka, Ph.D. v
právní věci žalobce CORSAIR (Luxembourg) No11 S.A. se sídlem L-1115 Luxembourg,
Boulevard Konrad Adenauer č. 2, Lucemburské velkovévodství, zastoupeného Mgr.
Soňou Bernardovou, advokátkou se sídlem v Brně, Koliště č. 55, proti žalovaným
1) J. P. a 2) J. P., oběma zastoupeným JUDr. Petrem Haluzou, advokátem se
sídlem v Praze 9, Drahobejlova č. 41, o 3.923.673,74 Kč s příslušenstvím
prodejem zástavy, vedené u Okresního soudu Praha - západ pod sp. zn. 5 C
36/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 2.
prosince 2008 č.j. 21 Co 600/2008-83 ve znění usnesení ze dne 9. září 2009 č.j.
21 Co 600/2008-126 (správně 21 Co 600/2008-139), takto:
Rozsudek krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Praze k
dalšímu řízení.
Žalobce se žalobou podanou dne 1.2.2007 u Okresního soudu Praha - západ
domáhal, aby mu žalovaní zaplatili společně a nerozdílně 3.923.673,74 Kč s 18%
úrokem z prodlení z částky 1.406.353,74 Kč od 1.3.2003 do zaplacení s tím, že
žalobce je oprávněn domáhat se uspokojení své pohledávky pouze z výtěžku
zpeněžení zastavených nemovitostí, a to "budovy č. ev. 62 v části obce Ohrobec
na parcele st. č. 102, parcely st. č. 102 a parcely č. 362/4, to vše zapsáno na
LV č. 30 pro obec Ohrobec a katastrální územní Ohrobec vedeném u Katastrálního
úřadu Praha - západ". Žalobu zdůvodnil tím, že býv. Česká státní spořitelna
poskytla podle smlouvy o úvěru ze dne 6.5.1991 č. 2508-2154191-048 ve znění
dodatku č. 2508-190359-0048 Karlu Vodrážkovi úvěr ve výši 3.875.000,- Kčs a že
pohledávka z úvěru byla zajištěna zástavním právem, zřízeným na základě
zástavní smlouvy ze dne 30.12.1991 č. 2155076 k předmětným nemovitostem až do
celkové výše 3.875.000,-Kč včetně příslušenství. Platebním rozkazem býv.
Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 11.3.1999 č.j. 64 Ro 142/99-6 bylo
dlužníkovi Karlu Vodrážkovi uloženo, aby zaplatil věřiteli 3.287.593,34 Kč s
18% úrokem z prodlení z částky 2.421.603,74 Kč od 29.1.1999 do zaplacení a na
náhradě nákladů řízení 31.504,-Kč. Zajištěná pohledávka byla dne 24.7.2003
postoupena žalobci; protože dosud nebyla zaplacena, domáhá se žalobce
uspokojení ze zástavy.
Okresní sodu Praha - západ rozsudkem ze dne 25.6.2008 č.j. 5 C 36/2007-56
žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně
zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 13.582,-Kč k rukám advokátky Mgr.
Soni Bernardové. Vycházeje ze závěrů pravomocného rozsudku Městského soudu v
Praze ze dne 9.9.2005 č.j. 18 Co 263/2005-139, jímž byl zamítnut návrh
žalovaných o určení, že "zástavní smlouva 2155076 k úvěrové smlouvě č.
2508-2154191-048 ze dne 30.12.1991 je neplatná", soud prvního stupně dospěl k
závěru, že k zajištění pohledávky z úvěru bylo zřízeno podle ustanovení § 129c
hospodářského zákoníku k předmětným nemovitostem zástavní právo a že proto
zástavní věřitel má právo domáhat se uspokojení pohledávky ze zástavy. Námitku
promlčení soud prvního stupně odmítl jako neopodstatněnou s odůvodněním, že
"zástavní právo ve prospěch žalobce je vyznačeno na listu vlastnictví", čímž má
žalobce "zástavu ve své moci", a že tedy nemůže ve smyslu ustanovení § 130
hospodářského zákoníku dojít k promlčení zástavního práva, žalovaní navíc "v
zástavní smlouvě vyslovili souhlas s tím, že v případě nesplnění závazku
dlužníka, upokojí zástavní věřitel svou pohledávku ze zástavy i tehdy, pokud by
byla pohledávka promlčena". Podle názoru soudu prvního stupně není žaloba
neurčitá, neboť žalobce postupoval v souladu s názorem dovolacího soudu, podle
kterého "právo zástavního věřitele domáhat se uspokojení ze zástavy, nebyla-li
zástavním právem zajištěná pohledávka řádně a včas splněna, může být v řízení
před soudem vyjádřeno jen jako nárok na zaplacení zajištěné pohledávky případně
s tím, že uspokojení této pohledávky se oprávněný zástavní věřitel může domáhat
jen z výtěžku prodeje zástavy". Žalobce má proto právo na uspokojení své
pohledávky ze zástavy.
K odvolání žalovaných Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 2.12.2008 č.j. 21
Co 600/2008-83 ve znění usnesení ze dne 9.9.2009 č.j. 21 Co 600/2008-126
(správně 21 Co 600/2008-139) změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že
žalobu zamítl, a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovaným na náhradě
nákladů řízení před soudy obou stupňů 31.345,-Kč k rukám advokáta JUDr. Petra
Haluzy. Poté, co dovodil, že v projednávané věci nelze vycházet ze závěrů
pravomocného rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9.9.2005 č.j. 18 Co
263/2005-139, neboť k zamítnutí žaloby o určení neplatnosti zástavní smlouvy
došlo jen pro nedostatek naléhavého právního zájmu na požadovaném určení,
odvolací soud dospěl k závěru, že zástavní smlouva ze dne 30.12.1991 č.
2155076, která byla uzavřena podle hospodářského zákoníku a na jejímž základě
mohlo vzniknout zástavní právo jen podle hospodářského zákoníku, je neplatná,
neboť zástavní smlouvu směly uzavírat k zajištění závazku pouze "subjekty
hospodářsko - právních vztahů" a žalovaný 1) v té době neprovozoval žádnou
podnikatelskou činnost ve smyslu ustanovení § 2 hospodářského zákoníku. Žalobě
navíc nebylo možné vyhovět proto, že žalobce musel uplatnit svůj nárok na
uspokojení ze zástavy podle ustanovení § 129g odst.3 hospodářského zákoníku,
podle něhož "zástavní věřitel může navrhnout hospodářské arbitráži prodej
zástavy", a nikoliv způsobem uvedeným v žalobě. Odvolací soud uzavřel, že
žaloba není opodstatněná, aniž by se musel zabývat také otázkou promlčení
uplatněného nároku.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Vytýká
odvolacímu soudu, že nevycházel z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
9.9.2005 č.j. 18 Co 263/2005-139, ačkoliv jde o pravomocné rozhodnutí, které
bylo, i když netvoří překážku věci pravomocně rozhodnuté pro žalobu o splnění
povinnosti, pro účastníky i soudy závazné; postup odvolacího soudu podle názoru
žalobce "hrubě narušuje právní jistotu účastníků smluvních vztahů i jejich
důvěru v akty veřejné moci". Žalobce dále namítá, že zástavní právo mohly podle
ustanovení § 129c hospodářského zákoníku zřizovat rovněž fyzické osoby, které
nebyly podnikateli; svědčí o tom také znění tohoto ustanovení, které označuje
osobu, která zástavní právo zřizuje ve prospěch oprávněné organizace, jako
"zástavce", aniž by použilo legislativní zkratku "organizace" (kterou rozumí
"osoby právnické a osoby fyzické podnikatele") jako je tomu u jiných
zajišťovacích institutů. Zástavní smlouvu ze dne 30.12.1991 č. 2155076 navíc
žalovaný 1) uzavřel jako podnikatel, což za řízení ani nezpochybňoval. Svého
nároku se žalobce v žalobě domáhal v souladu s právním názorem Nejvyššího
soudu, vysloveným v usnesení ze dne 18.12.1997 sp. zn. 2 Cdon 967/97, jinak by
neměl k dispozici postup, prostřednictvím kterého by se mohl domoci svých
nároků ze zástavního práva. Žalobce navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek
odvolacího soudu a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaní navrhli, aby dovolací soud dovolání zamítl. Uvedli, že nebylo možné
vycházet z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9.9.2005 č.j. 18 Co
263/2005-139, neboť jím byla žaloba zamítnuta pro nedostatek naléhavého
právního zájmu na požadovaném určení, a nemohl se proto vyslovovat k věci samé.
Další námitky dovolatele žalovaní označili za "účelové, neopírající se o
skutečnosti v řízení prokázané a nemající vztah k danému řízení".
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
účinném do 30.6.2009 (dále jen "o.s.ř."), neboť dovoláním je napaden rozsudek
odvolacího soudu, který byl vydán před 1.7.2009 (srov. Čl. II bod 12 zákona č.
7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů a
další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku
odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě
uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. a že dovolání je přípustné podle
ustanovení § 237 odst.1 písm.a) o.s.ř., přezkoumal rozsudek odvolacího soudu ve
smyslu ustanovení § 242 o.s.ř. bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a
dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Smlouva o zřízení zástavního práva (zástavní smlouva) byla v projednávané věci
uzavřena mezi býv. Českou státní spořitelnou a žalovaným 1) [se souhlasem
žalované 2) vyjádřeným ve smlouvě] dne 30.12.1991. Protože hospodářská smlouva
o zřízení zástavního práva byla uzavřena v době od 1.5.1990 do 31.12.1991, řídí
se podle ustálené judikatury soudů vznik zástavního práva a nároky z něho i v
době ode dne 1.1.1992 (v současné době) hospodářským zákoníkem (srov. též
právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 18.5.1999 sp. zn.
21 Cdo 1975/98, který byl uveřejněn pod č. 64 ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek, roč. 2000).
Podle ustanovení § 1 odst. 1 hospodářského zákoníku upravuje hospodářský
zákoník vztahy vznikající při podnikatelské činnosti fyzických a právnických
osob (dále jen "organizace"), oprávněných k této činnosti podle tohoto zákona a
zvláštních právních předpisů, vztahy při hospodářském styku právnických osob a
majetkovou odpovědnost v těchto vztazích.
Podle ustanovení § 129c odst. 1 hospodářského zákoníku zástavní právo umožňuje,
aby oprávněná organizace v případě, že závazek nebude včas splněn, byla
uspokojena z věci zastavené zástavcem.
Podle ustanovení § 129d odst. 1 hospodářského zákoníku zástavní právo vzniká na
základě smlouvy nebo přímo ze zákona.
Podle ustanovení § 129d odst. 2 věty první hospodářského zákoníku ve smlouvě o
zřízení zástavního práva musí být určen předmět zástavního práva (zástava) a
pohledávka, kterou zajišťuje.
Podle ustanovení § 129d odst. 3 hospodářského zákoníku na základě smlouvy
vzniká zástavní právo
a) u movitých věcí odevzdáním věci zástavnímu věřiteli (oprávněné organizaci),
b) u nemovitostí zápisem zástavního práva v evidenci nemovitostí.
Hospodářský zákoník neupravoval - jak správně uvedl odvolací soud - zástavní
právo (na rozdíl od právní úpravy účinné ode dne 1.1.1992) jako právo věcné,
ale jako závazkový právní vztah, který působí zásadně jen mezi účastníky
zástavní smlouvy. Při vzniku zástavního práva rozlišoval mezi uzavřením a
účinností smlouvy o zřízení zástavního práva (zástavní smlouvy) na straně jedné
a vznikem zástavního práva na straně druhé; zástavní právo nevznikalo již
uzavřením (účinností) smlouvy, ale teprve odevzdáním věci zástavnímu věřiteli,
byla-li zástavou movitá věc, nebo zápisem zástavního práva v evidenci
nemovitostí vedené podle zákona č. 22/1964 Sb. (ve znění pozdějších předpisů),
byla-li zástavou nemovitost. Převzal-li někdo smluvně věc, na které vázlo
zástavní právo, zástavní právo proti němu nepůsobilo (tj. nabyvatel věci se
nestával zástavním dlužníkem); nabyvatel byl toliko vázán vedle původního
dlužníka za pohledávku, pro kterou bylo zástavní právo zřízeno a o které při
uzavření smlouvy věděl nebo vědět musel, a to do výše ceny nabytého majetku.
Zástavní právo zřízené podle hospodářského zákoníku bylo právem subsidiárním a
akcesorickým. Subsidiarita zástavního práva vyjadřuje, že jde o podpůrný zdroj
uspokojení pohledávky zástavního věřitele (oprávněné organizace), který se
uplatní jen tehdy, jestliže pohledávka nebyla dlužníkem (povinnou organizací)
dobrovolně splněna a ani nezanikla jiným způsobem. Akcesorickým je zástavní
právo zejména proto, že vzniká pouze tehdy, vznikla-li platně také pohledávka,
k jejímuž zajištění má sloužit, a že dochází k jeho zániku, zanikla-li
zajištěná pohledávka.
Hospodářský zákoník neupravoval jen hospodářské závazky a jiné právní vztahy
mezi organizacemi, ale také - jak vyplývá zejména z ustanovení § 1 odst.1
hospodářského zákoníku - další právní vztahy, které vznikly při jejich
podnikatelské činnosti, tedy, řečeno jinak, právní vztahy vznikající v
souvislosti s podnikatelskou činností fyzických a právnických osob, oprávněných
k této činnosti podle hospodářského zákoníku a zvláštních právních předpisů.
Mezi takové další právní vztahy patří mimo jiné zástavní právo a jiné instituty
zajištění hospodářských závazků, které nemají svůj vlastní hospodářský
(ekonomický) smysl, neboť nepůsobí samy o sobě (samostatně), ale slouží kromě
zabezpečení hospodářských závazků též k jejich uhrazení, nebyl-li hospodářský
závazek řádně a včas splněn. Nevyplývá-li z hospodářského zákoníku něco jiného,
řídí se jím - s ohledem na svou akcesoritu a subsidiaritu - právní vztahy ze
zajištění hospodářského závazku, i když jeho subjektem (tzv. "náhradním
dlužníkem") nebyla organizace. Je třeba rozlišovat mezi právní úpravou
zadržovacího práva (§ 129j a § 129k hospodářského zákoníku) a ručení (§ 129l až
§ 129o hospodářského zákoníku), podle nichž může hospodářský závazek
zabezpečovat jen organizace, a zajištěním hospodářského závazku zástavním
právem, jehož předmětem může být - jak vyplývá z ustanovení § 129c odst.1 a §
129e odst.1 hospodářského zákoníku - věc zastavená nejen organizací, ale každým
"zástavcem". S přihlédnutím k tomu, že ani povaha vztahů mezi organizacemi při
jejich podnikatelské činnosti nebránila tomu, aby k zajištění hospodářských
závazků zástavním právem nemohly být použity věci někoho jiného nežli
organizace, dospěla judikatura soudů již dříve k závěru, že zástavní právo bylo
možné k zajištění hospodářských závazků zřídit také na základě smlouvy, kterou
dal věc do zástavy (jako zástavce) ten, kdo nebyl "organizací" ve smyslu
ustanovení § 1 odst.1 hospodářského zákoníku, tj. kdo nebyl "právnickou nebo
fyzickou osobou, oprávněnou k podnikatelské činnosti podle hospodářského
zákoníku nebo zvláštních právních předpisů" (srov. též rozsudek Nejvyššího
soudu ČR ze dne 30.6.2010 sp. zn. 21 Cdo 1457/2009, který byl uveřejněn pod č.
86 v časopise Soudní judikatura, roč. 2011). Není proto správný názor
odvolacího soudu, podle kterého smlouvu o zřízení zástavního práva (zástavní
smlouvu) směly uzavírat k zajištění závazku pouze "subjekty hospodářsko -
právních vztahů".
Hospodářským zákoníkem se i v současné době řídí nejen vznik zástavního práva,
byla-li hospodářská smlouva o zřízení zástavního práva uzavřena v době od
1.5.1990 do 31.12.1991, ale také - jak uvedeno již výše - uspokojení zajištěné
pohledávky ze zástavy.
Podle ustanovení § 129g odst.2 hospodářského zákoníku jestliže není zajištěná
pohledávka ve stanovené době splněna, může se zástavní věřitel domáhat
uspokojení ze zástavy podle odstavců 3 a 4. Podle ustanovení § 129g odst.3
hospodářského zákoníku zástavní věřitel může navrhnout hospodářské arbitráži
prodej zástavy. Podle ustanovení § 129g odst.4 hospodářského zákoníku zástavní
věřitel může, má-li zástavu u sebe a bylo-li tak písemně ujednáno, zástavu
prodat za úředně stanovenou cenu; o zamýšleném prodeji je zástavní věřitel
povinen zástavního dlužníka bez odkladu informovat.
V projednávané věci jsou zástavou nemovitosti. Uspokojení z této zástavy se
proto žalobce může domáhat jen tak, že "navrhne hospodářské arbitráži prodej
zástavy".
Hospodářská arbitráž byla - jak správně uvedl odvolací soud - zrušena dnem
31.12.1991 [srov. Čl. IV bod 2 písm.a) zákona č. 519/1991 Sb., kterým byl
zrušen zákon č. 121/1962 Sb., o hospodářské arbitráži, ve znění pozdějších
předpisů]; v ustanovení Čl. III bodě 2 písm. a) až j) zákona č. 519/1991 Sb.
bylo současně stanoveno, které soudy projednají a rozhodnou věci, o nichž
řízení (dosud) probíhalo u orgánů hospodářské arbitráže, a který soud je
příslušný k rozhodnutí o návrhu na obnovu řízení podanému proti výrokům
rozhodců podle ustanovení § 32 zákona o hospodářské arbitráži.
Oprávnění hospodářské arbitráže prodat na návrh zástavního věřitele zástavu
nebylo - jak je zřejmé z ustanovení Čl. III bodu 2 písm. a) až j) zákona č.
519/1991 Sb. - na soudy přeneseno. Uvedené ovšem nemůže mít samo o sobě za
následek, že by se zástavní věřitel nemohl u soudu v době po 1.1.1992 domáhat
uspokojení prodejem zástavy, byla-li hospodářská smlouva o zřízení zástavního
práva uzavřena v době od 1.5.1990 do 31.12.1991.
Pravomoc soudů projednat a rozhodnout o uspokojení zajištěné pohledávky ze
zástavy v době od 1.1.1992 v případě, že hospodářská smlouva o zřízení
zástavního práva byla uzavřena v době od 1.5.1990 do 31.12.1991 a že zajištěná
pohledávka nebyla dosud splněna, nepochybně vyplývá z ustanovení § 7 o.s.ř.
Způsob, jakým se má zástavní věřitel ve smyslu ustanovení § 129g odst.2 a 3
hospodářského zákoníku domáhat "prodeje zástavy" u soudu, ovšem nelze pro dobu
po 1.1.1992 dovozovat pouze z hmotněprávní úpravy obsažené v hospodářském
zákoníku, ale také z postupu, který je způsobilý v době po 1.1.1992 vymoci
právo při výkonu rozhodnutí (exekuci) [srov. též právní názor vyjádřený v
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29.4.1997 sp. zn. 2 Cdon 1612/96, které bylo
uveřejněno pod č. 30 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1998].
Není-li zákonem blíže vymezen způsob, jakým se zástavní věřitel může domáhat u
soudu v době po 1.1.1992 "prodeje zástavy" poskytnuté na základě hospodářské
smlouvy o zřízení zástavního práva uzavřené v době od 1.5.1990 do 31.12.1991,
musí být v první řadě vzato v úvahu, že po dni 1.1.1992 může být zástavní právo
cestou výkonu rozhodnutí (exekuce) realizováno jen na základě vykonatelného
rozhodnutí soudu nebo jiného titulu uvedeného v ustanovení § 274 o.s.ř. a že
způsobilým podkladem pro prodej nemovitostí při výkonu rozhodnutí (exekuci) je
jen takové rozhodnutí nebo jiný titul uvedený v ustanovení § 274 o.s.ř., který
ukládá zaplacení peněžité částky (§ 258 odst.1 o.s.ř.). Právu zástavního
věřitele domáhat se "prodeje zástavy" ve smyslu ustanovení § 129g odst.2 a 3
hospodářského zákoníku proto odpovídá nárok na zaplacení zajištěné pohledávky
(popřípadě též jejího příslušenství) s tím, že uspokojení této pohledávky se
oprávněný zástavní věřitel může domáhat jen z výtěžku prodeje zástavy (srov.
též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18.12.1997 sp.
zn. 2 Cdon 967/97, které bylo uveřejněno pod č. 46 ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek, roč. 1998). Dovolací soud proto přisvědčil dovolateli
v tom, že svůj požadavek na prodej zástavy vyjádřil v žalobě v souladu se
zákonem.
S názorem dovolatele, podle kterého měl odvolací soud při řešení otázky, zda tu
zástavní právo je či není, vycházet z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
9.9.2005 č.j. 18 Co 263/2005-139, však nelze souhlasit.
Skončí-li občanské soudní řízení, je s tím spojen účinek, který se označuje
jako právní moc rozsudku nebo jiného konečného rozhodnutí soudu. Právní moc má
u rozsudků dvě stránky - formální a materiální. Formální právní moc vyjadřuje
stav skončení řízení pro účastníky způsobem, uvedeným v ustanovení § 159 o.s.ř.
(pravomocný je doručený rozsudek, který již nelze napadnout odvoláním).
Materiální právní mocí se rozumí závaznost výroku rozsudku a jeho
nezměnitelnost, která se projevuje vůči soudu, účastníkům řízení a případně
dalším osobám jako překážka věci pravomocně rozhodnuté.
Výrok pravomocného rozsudku, kterým bylo rozhodnuto o osobním stavu, je závazný
pro každého; výroky ostatních pravomocných rozsudků jsou závazné jen pro
účastníky řízení, ledaže zákon stanoví, že je závazný též pro další osoby
(srov. § 159a odst.1, 2 a 3 o.s.ř.). V rozsahu, v jakém se výrok pravomocného
rozsudku závazný pro účastníky řízení a popřípadě jiné osoby, je závazný též
pro soudy a všechny jiné orgány (srov. § 159a odst.4 o.s.ř.).
V případě, že soud rozsudkem zamítne žalobu o určení, zda tu právní vztah nebo
právo je či není, pro nedostatek naléhavého právního zájmu na požadovaném
určení [§ 80 písm.c) o.s.ř.], je výrok rozsudku závazný způsobem uvedeným v
ustanoveních § 159a odst.1 až 4 o.s.ř. Vzhledem k tomu, že výrok takového
rozsudku vychází ze závěru, že žalobce nemá na požadovaném určení naléhavý
právní zájem a že tedy věcí není možné (je vyloučeno) se meritorně zabývat,
neboť neslouží potřebám praktického života a vede jen ke zbytečnému
rozmnožování sporů, projevuje se jeho závaznost jen (a právě) v tom, že žalobu
nelze považovat za způsobilý právní prostředek pro řešení sporů mezi účastníky
a že se jí soud proto nebude v meritu zabývat. I kdyby se soud přesto
(nadbytečně a nesprávně) zabýval též některými otázkami v meritu věci, nelze z
takových závěrů v jiném řízení vycházet. Odvolací soud tedy správně dovodil, že
mu rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9.9.2005 č.j. 18 Co 263/2005-139
nebránil posuzovat samostatně otázku, zda předmětné nemovitosti jsou (či
nejsou) zatíženy zástavním právem.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný, neboť spočívá
na nesprávném právním posouzení věci. Nejvyšší soud České republiky proto
napadený rozsudek zrušil (§ 243b odst. 2 část věty za středníkem o.s.ř.) a věc
vrátil odvolacímu soudu (Krajskému soudu v Praze) k dalšímu řízení (§ 243b
odst. 3 věta první o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 část první věty za
středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. srpna 2011
JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.
předseda senátu