21 Cdo 4241/2016
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Mojmíra Putny a JUDr. Ljubomíra Drápala v
právní věci žalobce ČIBE, a. s. se sídlem ve Slušovicích č. 520, IČO 25570048,
zastoupeného Mgr. Karlem Nedbálkem, advokátem se sídlem ve Slušovicích č. 520,
proti žalovanému SLOUPÁRNA Majdalena s. r. o. se sídlem v Majdaleně č. 141, IČO
49050648, zastoupenému Mgr. Ivanou Sládkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2 –
Novém Městě, Karlovo nám. č. 2097/10, o určení, že nemovitosti nejsou zatíženy
zástavním právem, vedené u Okresního soudu v Pelhřimově pod sp. zn. 1 C
17/2016, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Českých
Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 20. května 2016 č. j. 15 Co
240/2016-102, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích –
pobočky v Táboře ze dne 20. 5. 2016 č. j. 15 Co 240/2016-102 není přípustné
podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu
s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodná
právní otázka byla posouzena jinak.
Z ustálené judikatury soudů vyplývá, že předpokladem vzniku překážky věci
pravomocně rozhodnuté je, že jde o totožnou pravomocně rozhodnutou věc, že o
stejnou věc se jedná tehdy, jde-li v novém řízení o tentýž nárok nebo stav, o
němž již bylo pravomocně rozhodnuto, a týká-li se stejného předmětu řízení a
týchž osob, že tentýž předmět řízení je dán tehdy, jestliže stejný nárok nebo
stav vymezený žalobním petitem vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jimiž
byl uplatněn (ze stejného skutku), že pro posouzení, zda je dána překážka věci
pravomocně rozhodnuté, není významné, jak byl soudem skutek, který byl
předmětem řízení, posouzen po právní stránce, a že překážka věci pravomocně
rozhodnuté není dána v tom případě, jde-li sice v novém řízení o tentýž právní
vztah mezi týmiž účastníky, avšak opírá-li se nově uplatněný nárok o jiné
skutečnosti, které tu nebyly v době původního řízení a k nimž došlo až později
(srov. například rozsudek býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 22. 5. 1987 sp. zn.
2 Cz 12/87, který byl uveřejněn pod č. 39 ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek, roč. 1988, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2003 sp. zn. 29
Odo 147/2002, které bylo uveřejněno pod č. 212 v časopise Soudní judikatura,
roč. 2003, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2006 sp. zn. 21 Cdo
2091/2005, které bylo uveřejněno pod č. 84 ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek, roč. 2007).
Ve věci týkající se žalobce jako zástavního dlužníka a žalovaného jako
zástavního věřitele vedené u Okresního soudu v Pelhřimově pod sp. zn. 4 C
94/2008, v níž byla pravomocně zamítnuta žaloba, kterou se žalobce domáhal
určení, že zástavní právo k předmětným nemovitostem zaniklo zaplacením, s
odůvodněním, že došlo k „odkoupení“ zajištěné pohledávky ručitelem, byl
předmětem řízení stejný skutek jako v projednávané věci (zajištění pohledávky z
úvěru zástavním právem k nemovitostem zřízeným zástavní smlouvou); na tom nic
nemění formulace výroku rozsudku Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 24. 5.
2010 č. j. 4 C 94/2008-182, kterou soud převzal z petitu žaloby a která – na
rozdíl od žalobního petitu v projednávané věci - obsahuje důvod, z něhož
žalobce dovozoval „neexistenci“ zástavního práva. Odůvodňuje-li žalobce v
projednávané věci žalobu o určení, že předmětné nemovitosti nejsou zatíženy
zástavním právem, promlčením zástavního práva, které mohl namítat již ve věci
vedené u Okresního soudu v Pelhřimově pod sp. zn. 4 C 94/2008, nejde tu o
nárok, který by se opíral o jiné skutečnosti, než které tu byly v době
původního řízení.
Namítá-li žalobce v doplnění dovolání, že řízení trpí zmatečností spočívající
podle něj v nesprávném obsazení soudu prvního stupně, uplatnil tím jiný
dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., a v
dovolacím řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce podle ustanovení § 243c
odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. listopadu 2016
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu