21 Cdo 4254/2014
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Mojmíra Putny a JUDr. Ljubomíra Drápala v
právní věci žalobce Ing. M. R., zastoupeného JUDr. Dominikem Brůhou, Ph.D.,
advokátem se sídlem v Praze 3 - Žižkově, Koněvova č. 1107/54, proti žalovanému
ICZ a. s. se sídlem v Praze 4 - Nuslích, Na Hřebenech II č. 1718/10, IČO
25145444, zastoupenému JUDr. Věrou Bognárovou, advokátkou se sídlem v Praze 2,
Oldřichova č. 23, o 135.486,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro
Prahu 4 pod sp. zn. 15 C 174/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 29. ledna 2014 č. j. 23 Co 449/2013-110, takto:
Rozsudek městského soudu a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 1.
března 2013 č. j. 15 C 174/2011-55 se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu
pro Prahu 4 k dalšímu řízení.
Žalobce se žalobou podanou dne 21. 12. 2011 u Obvodního soudu pro Prahu 4
domáhal, aby mu žalovaný zaplatil 135.486,- Kč se 7,75 % úrokem z prodlení od
1. 6. 2011 do zaplacení. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že byl na základě
pracovní smlouvy ze dne 28. 7. 2008 u žalovaného zaměstnán jako „manažer
obchodu“ a že na základě mzdového výměru a jeho dodatku ze dne 28. 7. 2008
pobíral mzdu, jejíž složku tvořilo také osobní ohodnocení, které bylo žalobci
vypláceno každý měsíc vždy v plné výši. Počátkem měsíce února 2011 byla žalobci
doručena výpověď z pracovního poměru podle § 52 písm. c) zákoníku práce ze dne
25. 1. 2011 a dopis žalovaného, kterým oznamoval žalobci „krácení“ osobního
ohodnocení o 28.000,- Kč s účinností od 1. 1. 2011, jehož důvodem bylo podle
žalovaného nesplnění stanovených „obchodních kvót“. Vzhledem k tomu, že tyto
kvóty nesplnili ani další zaměstnanci vykonávající práci srovnatelnou s prací
žalobce, kterým však osobní ohodnocení kráceno nebylo, má žalobce za to, že
žalovaný porušil ustanovení § 13 odst. 2 písm. c) a § 110 odst. 1 zákoníku
práce, neboť neposkytoval stejnou mzdu za práci stejné hodnoty, a ustanovení §
16 odst. 1 zákoníku práce, neboť nezajistil rovné zacházení se všemi
zaměstnanci. Žalovaný též podle žalobce postupoval v rozporu s ustanovením §
113 odst. 4 zákoníku práce, neboť mu osobní ohodnocení odebral dopisem ze dne
25. 1. 2011 se zpětnou účinností od 1. 1. 2011, přestože podle uvedeného
ustanovení je zaměstnavatel v případě změny skutečností uvedených v mzdovém
výměru povinen tuto změnu zaměstnanci písemně oznámit nejpozději v den, kdy
změna nabývá účinnosti. Žalobce má za to, že pro odebrání osobního ohodnocení
ani nebyly splněny podmínky uvedené ve vnitřním předpisu žalovaného nazvaném
„Opatření – Pohyblivá složka mzdy – Proces vyhodnocení kritérií“. V důsledku
odebrání osobního ohodnocení byl žalobce zkrácen nejen na mzdě za leden 2011 (o
23.400,- Kč, neboť v tomto měsíci byl 3 dny dočasně neschopen práce), ale i na
náhradě mzdy po dobu trvání překážky v práci na straně zaměstnavatele v dubnu
2011 (o 27.300,- Kč) a na odstupném při skončení pracovního poměru (o 84.786,-
Kč), protože náhrada mzdy i odstupné byly žalovaným nesprávně vypočteny z
nižšího průměrného výdělku.
Žalovaný zejména namítal, že žalobci na osobní ohodnocení nevznikl nárok, neboť
šlo o fakultativní složku mzdy, jejíž přiznání záleželo na rozhodnutí
zaměstnavatele, že osobní ohodnocení žalobci nepřiznal pro „nedostatečné plnění
osobní kvóty“ a že při výpočtu průměrného výdělku žalobce rozhodného pro
zjištění výše odstupného a náhrady mzdy z důvodu překážky v práci na straně
zaměstnavatele v dubnu 2011 (pracovní místo žalobce bylo ke dni 31. 1. 2011
zrušeno a žalobce od 1. 2. 2011 práci nekonal) postupoval v souladu se
zákoníkem práce.
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 1. 3. 2013 č. j. 15 C 174/2011-55
žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě
nákladů řízení 38.163,40 Kč k rukám advokátky JUDr. Věry Bognárové. Vycházel ze
zjištění, že žalobci byla stanovena základní měsíční mzda ve výši 57.000,- Kč
mzdovým výměrem ze dne 2. 1. 2009, ve kterém bylo uvedeno, že k měsíční mzdě
může být žalobci přiznáno osobní ohodnocení, jež mu bylo od 1. 1. 2009 přiznáno
„až do výše 28.000,- Kč měsíčně při pracovním úvazku 40 hodin týdně“, že ve
vnitřním předpisu žalovaného označeném jako OP 6.001.01 byl „přesně popsán
proces pro vyhodnocení kritérií a stanovení pohyblivé složky mzdy“, že dopisem
ze dne 20. 7. 2010 byl žalobce vyzván k odstranění neuspokojivých pracovních
výsledků a že dopisem ze dne 25. 1. 2011 mu bylo odebráno osobní ohodnocení.
Dospěl k závěru, že při odebrání osobního ohodnocení žalobce bylo postupováno
podle uvedeného vnitřního předpisu, že se jedná o nenárokovou složku mzdy, na
jejíž doplacení žalobce nemá nárok, a že odstupné bylo „řádně vypočteno a
vyplaceno“.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. 1. 2014 č. j. 23
Co 449/2013-110 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé,
změnil jej ve výroku o nákladech řízení „jen tak, že výše nákladů řízení činí
33.105,50 Kč“, jinak jej i v tomto výroku potvrdil, a uložil žalobci povinnost
zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení 16.553,- Kč k rukám
advokátky JUDr. Věry Bognárové. Dospěl k závěru, že osobní ohodnocení bylo
nenárokovou složkou mzdy, která nebyla žalobci „platně“ přiznána, a že mu proto
nebyla „zpětně odebrána odměna za vykonanou práci“. Dovodil, že „presumpce
přiznání osobního ohodnocení by mohla být zvažována“ pouze v případě, že by
žalovaný rozhodl o jeho odnětí žalobci až „po ukončení měsíce ledna 2011“,
neboť v takovém případě by skutečně došlo k „nepřípustnému zpětnému odebrání
mzdy“. Shledal, že nedošlo k porušení § 113 odst. 3 a 4 zákoníku práce, protože
žalobci bylo zřejmé, že „výše jeho osobního ohodnocení bude vždy vycházet z
vnitřního předpisu žalovaného“, a že důvodné nejsou ani úvahy žalobce o
nerovném přístupu žalovaného k odměňování, neboť zaměstnanci uvedení žalobcem
(P., B., Š., T., H. a P.) vykonávali práci „na jiných pozicích a v jiných
segmentech“ žalovaného, a nejsou proto ve vztahu k žalobci srovnatelnými
osobami, a vedoucí zaměstnanci Š., Š. a D. neobdrželi v průběhu roku 2010 – na
rozdíl od žalobce – výzvu k odstranění „průběžně neuspokojivých pracovních
výsledků“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá, že i v
případě, kdy část mzdy má povahu nenárokového plnění, musí zaměstnavatel při
přiznávání, snižování nebo odebírání této části mzdy postupovat v souladu
zejména s ustanovením § 16 odst. 1 zákoníku práce o rovném zacházení se všemi
zaměstnanci. Osoby uváděné žalobcem byly pro účely posouzení, zda byl dodržen
princip rovného zacházení, ve vztahu k žalobci srovnatelnými zaměstnanci, neboť
náplň jejich práce byla stejná nebo obdobná a byla jim také stanovena očekávaná
minimální úroveň plnění obchodní kvóty, která byla u žalovaného „prakticky“
jediným kritériem pro vznik práva na osobní ohodnocení. Tím, že žalovaný „při
zhruba stejných výsledcích práce a dosažení zhruba stejného procenta
(ne)splnění kvóty jako ostatní zaměstnanci“ odebral osobní ohodnocení v lednu
2011 pouze žalobci, zasáhl do jeho práva na rovné zacházení v oblasti
odměňování a osobní ohodnocení mu odebral neoprávněně, aniž by bylo významné,
že zaměstnanci Š., Š. a D. neobdrželi – na rozdíl od žalobce – v červenci 2010
výzvu k odstranění průběžně neuspokojivých pracovních výsledků. Žalobce má za
to, že k odebrání osobního ohodnocení od 1. 1. 2011 dopisem ze dne 25. 1. 2011
předaným žalobci až v únoru 2011 došlo v rozporu s ustanovením § 113 odst. 4
zákoníku práce se zpětnou účinností a že odebrání této části mzdy odporuje též
vnitřnímu mzdovému předpisu žalovaného, který stanoví, že úprava osobního
ohodnocení nastává vždy od 1. kalendářního dne měsíce následujícího po skončení
hodnotícího období. K odebrání osobního ohodnocení došlo podle názoru
dovolatele „účelově ve snaze žalobce mzdově znevýhodnit ve srovnání s ostatními
zaměstnanci, případně ušetřit na odstupném účelovým snížením základny pro
stanovení průměrného výdělku“. Žalobce navrhl, aby dovolací soud napadený
rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný navrhl, aby dovolací soud dovolání žalobce jako nepřípustné odmítl,
neboť v něm byl uplatněn jiný dovolací důvod, než který je uveden v § 241a
odst. 1 občanského soudního řádu, a nejedná se „o žádnou ze zákonem
předvídaných možností přípustnosti dovolání“. Pro případ, že dovolací soud
shledá dovolání přípustným, navrhl, aby dovolací soud dovolání zamítl, protože
rozsudek odvolacího soudu je věcně správný.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), neboť řízení ve věci bylo
zahájeno přede dnem 1. 1. 2014 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému
rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve
lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou
přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci zjištěno (správnost
skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu - jak vyplývá z ustanovení
§ 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. - nepodléhá), že žalobce
vykonával v pracovním poměru u žalovaného práci „manažera obchodu“ a že mzda mu
byla stanovena mzdovým výměrem ze dne 2. 1. 2009, ve kterém bylo uvedeno, že k
„základní“ mzdě ve výši 57.000,-Kč může být žalobci přiznáno osobní ohodnocení,
jehož výši stanoví žalovaný podle kritérií uvedených ve vnitřním předpisu.
Osobní ohodnocení bylo žalobci od 1. 1. 2009 přiznáno „až do výše 28.000,- Kč
měsíčně při pracovním úvazku 40 hodin týdně“ a podle kritérií uvedených ve
vnitřním předpisu žalovaného OP 6.001.01 bylo žalobci stanoveno ve výši
28.000,- Kč měsíčně. Úprava osobního ohodnocení měla být podle tohoto vnitřního
předpisu prováděna na základě vyhodnocení plnění stanovených kritérií v
hodnotícím období, kterým bylo kalendářní čtvrtletí. Dopisem ze dne 20. 7. 2010
žalovaný vyzval žalobce k odstranění jeho neuspokojivých pracovních výsledků a
dne 1. 2. 2011 mu doručil výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 52
písm. c) zákoníku práce spolu s dopisem ze dne 25. 1. 2011, kterým žalobci
sdělil, že od 1. 1. 2011 bude jeho osobní ohodnocení na základě vyhodnocení
plnění stanovených kritérií „kráceno“ o 28.000,- Kč měsíčně. Pracovní poměr
účastníků skončil na základě uvedené výpovědi dne 30. 4. 2011.
Za tohoto stavu věci závisí napadený rozsudek odvolacího soudu mimo jiné na
vyřešení otázky hmotného práva, jaký význam má pro nárok zaměstnance na složku
mzdy poskytovanou mu zaměstnavatelem v závislosti na hodnocení plnění
stanovených kritérií okolnost, že zaměstnavatel uvědomí zaměstnance o odebrání
této složky mzdy až po uplynutí období, za které měla být tato část mzdy
poskytnuta. Protože tato právní otázka v rozhodování dovolacího soudu dosud
nebyla vyřešena, je dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení §
237 o. s. ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř.,
které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud
České republiky dospěl k závěru, že dovolání žalobce je opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba i v současně době posuzovat - vzhledem k době, kdy
vznikly (měly vzniknout) nároky, kterých se žalobce domáhá - podle zákona č.
262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění zákonů č. 585/2006 Sb., č. 181/2007 Sb.,
č. 261/2007 Sb., č. 296/2007 Sb. a č. 362/2007 Sb., nálezu Ústavního soudu č.
116/2008 Sb. a zákonů č. 121/2008 Sb., č. 126/2008 Sb., č. 294/2008 Sb., č.
305/2008 Sb., č. 306/2008 Sb., č. 382/2008 Sb., č. 286/2009 Sb., č. 320/2009
Sb., č. 326/2009 Sb., č. 347/2010 Sb., č. 427/2010 Sb. a č. 73/2011 Sb., tedy
podle zákoníku práce ve znění účinném do 30. 6. 2011 (dále jen „zák. práce“).
Mzda, kterou zaměstnavatel poskytuje zaměstnanci za vykonanou práci, a to podle
její složitosti, odpovědnosti a namáhavosti, podle obtížnosti pracovních
podmínek, pracovní výkonnosti a dosahovaných pracovních výsledků, se sjednává v
kolektivní smlouvě, pracovní smlouvě nebo jiné smlouvě, popřípadě ji
zaměstnavatel stanoví vnitřním předpisem nebo mzdovým výměrem (srov. § 109
odst. 1 a 4, § 113 odst. 1 zák. práce); mzdu lze sjednat nebo stanovit
například jako mzdu měsíční, hodinovou nebo podílovou, jako mzdu, jejíž
poskytnutí nebo výše závisí na splnění konkrétních pracovních úkolů,
hospodářských výsledků zaměstnavatele nebo jiných hledisek, nebo jako mzdu
poskytovanou ve formě příplatků, odměn apod. (uvedené způsoby samozřejmě lze i
kombinovat). Protože zaměstnanec má právo znát podmínky, za nichž má pro
zaměstnavatele konat práci, musí sjednání, stanovení nebo určení mzdy vždy
předcházet výkonu práce, za kterou má tato mzda příslušet (srov. § 113 odst. 3
zák. práce). To platí nejen při sjednání, stanovení nebo určení mzdy v
souvislosti se vznikem pracovního poměru, ale také při každé změně podmínek
odměňování. Zákon proto také stanoví, že zaměstnavatel je povinen v den nástupu
do práce vydat zaměstnanci písemný mzdový výměr, který obsahuje údaje o způsobu
odměňování, o termínu a místě výplaty mzdy, jestliže tyto údaje neobsahuje
smlouva nebo vnitřní předpis, a že, dojde-li ke změně skutečností uvedených ve
mzdovém výměru, je zaměstnavatel povinen tuto skutečnost zaměstnanci písemně
oznámit, a to nejpozději v den, kdy změna nabývá účinnosti (§ 113 odst. 4 zák.
práce).
Z uvedeného plyne, že skutečnost, že zaměstnanci nadále nebude poskytována část
mzdy (její složka) stanovená zaměstnavatelem v závislosti na hodnocení
pracovních výsledků zaměstnance nebo na základě jiných hledisek (že mu tuto
část mzdy zaměstnavatel odebírá), je zaměstnavatel povinen zaměstnanci oznámit
před začátkem výkonu práce, za kterou mu tato část mzdy dosud příslušela, a že
až do tohoto oznámení má zaměstnanec právo na mzdu v dosavadní (sjednané nebo
stanovené) výši.
V projednávané věci bylo žalobci za práci „manažera obchodu“ vykonávanou v
pracovním poměru u žalovaného kromě „základní“ mzdy ve výši 57.000,- Kč měsíčně
určené mzdovým výměrem ze dne 2. 1. 2009 poskytováno osobní ohodnocení
stanovené na základě hodnocení kritérií uvedených ve vnitřním předpisu
žalovaného ve výši 28.000,- Kč měsíčně. Protože žalovaný oznámil žalobci
skutečnost, že tato část mzdy mu nadále nebude vzhledem k novému vyhodnocení
plnění stanovených kritérií poskytována (že osobní ohodnocení mu bude „kráceno“
o 28.000,- Kč měsíčně), až dne 1. 2. 2011, kdy mu doručil dopis ze dne 25. 1.
2011 obsahující toto sdělení, měl žalobce právo – jak vyplývá z výše uvedeného
– na osobní ohodnocení ve výši 28.000,- Kč měsíčně i v měsíci lednu 2011.
Dovolací soud nesouhlasí s názorem dovolatele, že žalovaný mu nebyl oprávněn
odejmout osobní ohodnocení, jestliže je zároveň neodebral jiným zaměstnancům,
kteří vykonávali stejnou nebo obdobnou práci jako žalobce a kteří rovněž
neplnili kritéria pro poskytování této složky mzdy uplatňovaná u žalovaného,
neboť tím zasáhl do jeho práva na rovné zacházení v oblasti odměňování. Pro
právo žalobce na poskytování osobního ohodnocení po 1. 1. 2011 bylo
rozhodující, zda pro odebrání této složky mzdy žalobci byly splněny podmínky
uvedené ve vnitřním předpisu žalovaného a zda odebrání osobního ohodnocení bylo
žalobci oznámeno žalovaným před začátkem výkonu práce, za kterou žalobci tato
část mzdy dosud příslušela. Jestliže by tyto předpoklady byly splněny, byl by
žalovaný oprávněn odejmout žalobci osobní ohodnocení bez ohledu na to, zda ke
stejnému opatření přistoupil též u jiných zaměstnanců, kteří vykonávali stejnou
nebo obdobnou práci jako žalobce a kteří rovněž neplnili kritéria pro
poskytování této složky mzdy uplatňovaná u žalovaného.
Vzhledem k tomu, že osobní ohodnocení ve výši 28.000,- Kč, které žalobci
příslušelo – jak vyplývá z výše uvedeného – ještě za měsíc leden 2011, mu mělo
být zúčtováno k výplatě v prvním čtvrtletí roku 2011, které bylo rozhodným
obdobím pro zjištění průměrného výdělku žalobce pro účely náhrady mzdy po dobu
trvání překážky v práci na straně žalovaného v měsíci dubnu 2011 a odstupného
příslušejícího žalobci při skončení pracovního poměru dne 30. 4. 2011 podle
ustanovení § 67 zák. práce (srov. § 353 odst. 1, § 354 odst. 1 a § 355 zák.
práce), musela se okolnost, že žalobce měl právo na osobní ohodnocení i v
měsíci lednu 2011, promítnout též do výše jeho nároků na náhradu mzdy pro
překážku v práci na straně zaměstnavatele v dubnu 2011 a na odstupné, která
závisela na výši průměrného výdělku žalobce (srov. § 67 odst. 1 a 2 a § 208
zák. práce).
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu, který spočívá na závěru, že
osobní ohodnocení ve výši 28.000,- Kč již žalobci v měsíci lednu 2011
nepříslušelo, není správný. Protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího
řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu rozsudku
odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky tento rozsudek zrušil (§ 243e
odst. 1 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek
odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší
soud České republiky rovněž toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně
(Obvodnímu soudu pro Prahu 4) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s.
ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první
věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. března 2016
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu