21 Cdo 4266/2007
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Mojmíra
Putny v právní věci žalobce J. K., zastoupeného advokátkou, proti
žalovanému P. V., zastoupenému advokátkou, o 25.677,- Kč s příslušenstvím,
vedené u Okresního soudu ve Vsetíně - pobočky ve Valašském Meziříčí pod sp. zn.
16 C 100/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze
dne 10. května 2007 č.j. 16 Co 76/2007-78, takto:
Rozsudek krajského soudu a rozsudek Okresního soudu ve Vsetíně - pobočky ve
Valašském Meziříčí ze dne 30. listopadu 2006 č.j. 16 C 100/2005-56 se zrušují a
věc se vrací Okresnímu soudu ve Vsetíně k dalšímu řízení.
Žalobce se domáhal, aby mu žalovaný zaplatil 25.677,- Kč s 2% úrokem od
18.5.2005 do zaplacení. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že žalovaný byl v době od
17.9.2003 do 17.1.2005 jeho zaměstnancem, že žalovanému svěřil \"v souvislosti
s výkonem práce\" osobní automobil a že pracovní poměr účastníků skončil
okamžitým zrušením podle ustanovení § 53 odst.1 písm.b) zákoníku práce. Po
skončení pracovního poměru žalobce požadoval po žalovaném vrácení svěřeného
osobního automobilu, žalovaný mu jej však vrátil až na výzvu ze dne 7.4.2005.
Protože žalovaný užíval žalobcův osobní automobil v době od 17.1. do 7.4.2005
neoprávněně, požaduje žalobce náhradu ve výši 317,- Kč denně, odpovídající
obvyklé ceně za zapůjčení osobního automobilu.
Okresní soud ve Vsetíně - pobočka ve Valašském Meziříčí rozsudkem ze dne
30.11.2006 č.j. 16 C 100/2005-56 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen
zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 11.173,- Kč k rukám advokátky
JUDr. N. Z. Z výsledků dokazování zjistil, že pracovní poměr účastníků skončil
dnem 17.1.2005, a dovodil, že po rozvázání pracovního poměru žalovaný byl
povinen žalobci \"předmětné služební vozidlo\" vrátit, neboť \"odpadl důvod k
tomu, aby tuto věc nadále držel\"; služební vozidlo žalovaný vrátil žalobci dne
7.4.2005. V souvislosti s opožděným vrácením služebního vozidla mohlo
žalovanému vzniknout podle názoru soudu prvního stupně ve smyslu ustanovení §
243 odst.1 a 2 zákoníku práce bezdůvodné obohacení, jen kdyby je získal na úkor
žalobce plněním bez právního důvodu nebo z neplatného právního úkonu. Žalovaný
však \"žádný majetkový prospěch\" v době od 17.1. do 7.4.2005 nezískal, neboť,
ačkoliv \"měl auto k dispozici, tak byl v pracovní neschopnosti s natolik
závažným průběhem, že nebyl schopen fyzické aktivity a dokonce řízení
motorového vozidla u něj lékař shledal obtížným a nepravděpodobným\". Žalovaný
tedy \"nemohl mít reálný prospěch z držby předmětného vozidla\", žalobce navíc
\"ani přes výzvu soudu a poučení soudu podle § 118a o.s.ř. neoznačil jediný
důkaz způsobilý prokázat tvrzení žalobce, že žalovaný předmětný vůz v
předmětném období užíval\". Soud prvního stupně se dále zabýval \"možností
kvalifikace předmětného uplatněného nároku jako náhrady škody podle ustanovení
§ 172 a násl. zákoníku práce\", pro \"možnost této právní kvalifikace však bylo
nezbytné, aby žalobce tvrdil a prokázal vznik škody a její výši a samozřejmě
také zavinění žalovaného\", což žalobce ani přes poučení podle ustanovení §
118a odst.2 o.s.ř. neučinil.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 10.5.2007 č.j. 16 Co
76/2007-78 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalobce je
povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení 16.321,- Kč k
rukám advokátky JUDr. N. Z. Poté, co dovodil, že žalobcem uplatněné právo je
třeba posuzovat podle ustanovení § 243 odst.1 a 2 zákoníku práce, odvolací soud
zejména dovodil, že \"za bezdůvodné obohacení není možno považovat jakýkoliv
prospěch, jehož by mohl dosáhnout zaměstnavatel jako vlastník neoprávněně
užívaného služebního vozidla, nýbrž jen ten prospěch, o nějž se na jeho úkor
zaměstnanec, který služební vozidlo neoprávněně užíval, obohatil buď zvýšením
svého majetkového stavu nebo tím, že se jeho majetkový stav nezmenšil, ač by se
tak za běžných okolností stalo\", a že výše bezdůvodného obohacení se v takovém
případě \"stanoví peněžní částkou, která odpovídá částkám vynakládaným obvykle
v daném místě a čase na užívání obdobných vozidel, a to zpravidla formou nájmu
\". Protože se žalovaný nemohl bezdůvodně obohatit již tím, že nevrátil po
skončení pracovního poměru žalobci svěřené služební vozidlo, bylo na žalobci,
aby prokázal, že žalovaný v době od 17.1. do 7.4.2005 služební vozidlo užíval;
žalovaný \"tuto skutečnost popřel\" a soud prvního stupně postupoval v souladu
s ustanovením § 118a odst.3 o.s.ř., když žalobce \"vyzval k označení důkazů k
prokázání této skutečnosti\". Protože žalobce nenavrhl žádný důkaz v tomto
směru, nemůže být ve věci úspěšný, neboť neunesl důkazní břemeno. Žalobě nebylo
možné vyhovět ani z pohledu možné právní kvalifikace jako náhrady škody podle
ustanovení § 172 zákoníku práce, neboť žalobce ani netvrdil, že by mu
protiprávním jednáním žalovaného vznikla škoda, a to ani poté, co byl v tomto
směru soudem prvního stupně poučen podle ustanovení § 118a odst.2 o.s.ř.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá, že mu
\"vznikla majetková újma již samotným nevrácením vozidla\" a že žalovaný
\"získal majetkový prospěch tím, že měl vozidlo k dispozici a není podstatné,
jak často jej užíval\"; kdyby žalovaný \"měl automobil z půjčovny, platil by za
denní užití vozidla a nikoho by nezajímalo, jak často s vozidlem jezdí\".
Rozhodnutí soudů jsou podle žalobce v rozporu s judikaturou soudů, podle níž na
bezdůvodné obohacení \"nemá vliv, co se s předmětem bezdůvodného obohacení
stalo poté, co jej žalovaný získal\". Žalobce dále soudům vytýká, že ve věci
řádně nezjistily skutkový stav, přípustnost dovolání dovozuje z ustanovení §
237 odst.1 písm.c) o.s.ř. a navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů
obou stupňů a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou
osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř.
se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst.1 písm.a) o.s.ř.] nebo
jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně
rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl
vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237
odst.1 písm.b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm.b)
o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé
po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.]; to neplatí ve
věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění
nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se
nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§ 237 odst.2 písm.a) o.s.ř.], a ve
věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo
zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení
(popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§ 237 odst.2 písm.b)
o.s.ř.].
Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek
soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení § 237 odst.1 písm.b) o.s.ř.
dovolání není přípustné, a to již proto, že soudem prvního stupně nebyl vydán
rozsudek, který by byl odvolacím soudem zrušen. Dovolání žalobce proti rozsudku
odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených
v ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu
ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je
odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li
právní otázku v rozporu s hmotným právem [§ 237 odst.3 o.s.ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán
uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst.3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo
jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu
ustanovení § 237 odst.3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní
význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání
označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. není založena
již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci
samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy,
jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §
237 odst.3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve
věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
V projednávané věci bylo z hlediska skutkového stavu věci mimo jiné zjištěno
(správnost zjištění soudů v tomto směru dovolatel nezpochybňuje), že žalobce
svěřil žalovanému \"v souvislosti s výkonem práce\" osobní automobil a že
žalovaný mu osobní automobil vrátil teprve dne 7.4.2005, ačkoliv pracovní poměr
účastníků skončil již dnem 17.1.2005. Žalobce požaduje, aby mu žalovaný vydal
bezdůvodné obohacení, které mu vzniklo tím, že automobil v době od 17.1. do
7.4.2005 užíval bez právního důvodu. Za této situace bylo pro rozhodnutí ve
věci mimo jiné významné vyřešení otázky, kdo z účastníků má důkazní břemeno k
prokázání vzniku bezdůvodného obohacení zaměstnance, který po skončení
pracovního poměru nevrátil věc, svěřenou mu zaměstnavatelem k výkonu práce.
Uvedená právní otázka dosud nebyla v rozhodovací činnosti dovolacího soudu
dosud vyřešena. Vzhledem k tomu, že její posouzení bylo pro rozhodnutí
projednávané věci významné (určující), představuje napadený rozsudek odvolacího
soudu rozhodnutí, které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání žalobce proti rozsudku
odvolacího soudu je přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř.,
které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR
dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Ten, kdo má v detenci věc svého bývalého zaměstnavatele, protože mu ji po
skončení jejich pracovního poměru nevrátil, ačkoliv mu byla zaměstnavatelem
svěřena jen \"v souvislosti s výkonem práce\", a kdo tedy neprávem zadržuje věc
svého bývalého zaměstnavatele, má nepochybně - objektivně vzato - možnost ji
užívat rovněž v době po rozvázání pracovního poměru. Užívá-li věc svého
bývalého zaměstnavatele bez právního důvodu, vzniká mu bezdůvodné obohacení,
jehož výše se - jak správně uvedl odvolací soud - stanoví peněžitou částkou,
která odpovídá částkám vynakládaným obvykle v daném místě a čase na užívání
stejných nebo obdobných věcí, a to zpravidla formou jejich nájmu (srov. též
právní názor uvedený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15.6.1999 sp. zn. 25
Cdo 2578/98, který byl uveřejněn pod č. 53 ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek, roč. 2000).
Vzhledem k tomu, že každý, kdo neprávem zadržuje věc někoho jiného, má možnost
ji užívat (bez právního důvodu) pro sebe (ve svůj prospěch), není potřebné, aby
vlastník (nositel práva obdobného vlastnickému právu) takové věci ve sporu o
vydání bezdůvodného obohacení výslovně tvrdil a prokazoval také to, že detentor
věc skutečně využívá pro svoji potřebu. Uvedený stav totiž - logicky vzato -
vyplývá právě z okolnosti, že detentor věc má ve své dispozici (fakticky ji
ovládá) a že ji (již na základě této okolnosti) - namísto vlastníka (nositele
práva obdobného vlastnickému právu) - může využívat pro sebe, popřípadě z ní
jinak brát (ve svůj prospěch) užitky, aniž by vlastník (nositel práva obdobného
vlastnickému právu) o tom měl (mohl mít) jakékoliv poznatky. Nevzniká-li přesto
detentorovi za této situace majetkový prospěch, neboť nastala skutečnost, která
mu zabránila věc využívat pro sebe nebo z ní jinak brát užitky (a tedy se na
úkor vlastníka nebo nositele práva obdobného vlastnickému právu obohatit), je
třeba, aby takovou skutečnost tvrdil a prokázal a aby snášel nepříznivé
procesní následky v případě, že břemeno tvrzení a důkazní břemeno v tomto směru
neunese.
Nejvyšší soud z uvedených důvodů dospěl k závěru, že ten, kdo po skončení
pracovního poměru neprávem zadržuje věc, kterou mu zaměstnavatel svěřil k
výkonu práce, je povinen vydat svému (bývalému) zaměstnavateli bezdůvodné
obohacení, ledaže by prokázal, že nastala skutečnost, která mu zabránila věc
využívat pro svoji potřebu nebo z ní jinak brát ve svůj prospěch užitky. Závěry
soudů, které dovodily, že (bývalý) zaměstnavatel musí v řízení o vydání
bezdůvodného obohacení tvrdit a prokázat nejen to, že mu (bývalý) zaměstnanec
věc po skončení pracovního poměru neprávem zadržuje, ale i skutečnost, že ji v
této době \"skutečně užíval pro svoji potřebu\", tedy nemohou obstát.
Žalobcův nárok na vydání bezdůvodného obohacení soudy v projednávané věci po
právní stránce posoudily podle ustanovení § 243 odst.1 a 2 zákoníku práce. S
tímto názorem dovolací soud nesouhlasí.
Pracovněprávní vztahy vznikají mezi zaměstnanci a zaměstnavateli [§ 1 odst.1
zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů, účinném v
době do 30.4.2005, v níž vznikl (měl vzniknout) žalobcův nárok na vydání
bezdůvodného obohacení - dále též jen \"zák. práce]. Pokud zákoník práce nebo
jiný právní předpis nestanoví jinak, vznikají pracovněprávní vztahy nejdříve od
uzavření pracovní smlouvy, dohody o provedení práce nebo dohody o pracovní
činnosti, a zakládá-li se pracovní poměr zaměstnance volbou nebo jmenováním,
nejdříve od jeho zvolení nebo jmenování (§ 1 odst.2 zák. práce).
Individuální pracovněprávní vztahy vznikají v souvislosti s výkonem
nesamostatné (závislé) práce zaměstnance pro zaměstnavatele (práce, kterou
fyzická osoba neprovádí vlastním jménem a na vlastní riziko, ale pro
zaměstnavatele, podle jeho pokynů a na jeho nebezpečí). Tyto vztahy - jak je
zřejmé ze zákoníku práce a z dalších právních předpisů - nevznikají jen mezi
zaměstnancem a zaměstnavatelem, ale i mezi zaměstnavatelem a dalšími osobami
(např. pozůstalými nebo dědici po zemřelém zaměstnanci, ručitelem za závazek
zaměstnance vůči zaměstnavateli). Pracovněprávní vztahy současně nejsou omezeny
jen na dobu trvání pracovního poměru, dohody o provedení práce nebo dohody o
pracovní činnosti a nelze za ně považovat pouze uvedené poměry. Ustanovení § 1
odst.2 zák. práce určuje zásadně počátek vzniku pracovněprávních vztahů (kdy
nejdříve pracovněprávní vztahy vznikají), žádné ustanovení zákoníku práce nebo
jiného právního předpisu však nestanoví dobu, do kdy pracovněprávní vztahy
trvají (kdy nejpozději pracovněprávní vztahy končí); pracovněprávními vztahy
jsou proto také například nároky zaměstnavatele nebo zaměstnance na náhradu
škody podle ustanovení § 172 a násl. zák. práce, i když ke škodě došlo až po
skončení pracovního poměru. Za pracovněprávní nelze ovšem považovat takové
vztahy, které postrádají časový, místní a zejména věcný (vnitřní účelový) poměr
k výkonu nesamostatné (závislé) práce.
Za individuální pracovněprávní vztahy ve smyslu ustanovení § 1 zák. práce je
třeba považovat všechny vztahy vzniklé v příčinné souvislosti s výkonem
nesamostatné (závislé) práce zaměstnance pro zaměstnavatele, a to nejen
pracovní poměry nebo vztahy vzniklé z dohod o pracích konaných mimo pracovní
poměr, ale i - nestanoví-li zákon jinak - takové právní vztahy, které vznikají
v souvislosti s výkonem práce v pracovním poměru, popřípadě s výkonem práce
podle dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr; společné mají ovšem všechny
takové právní vztahy to, že vykazují časový, místní a zejména věcný (vnitřní
účelový) poměr k výkonu nesamostatné (závislé) práce.
I když v projednávané věci žalobce svěřil žalovanému osobní automobil \"v
souvislosti s výkonem práce\", rozvázáním pracovního poměru dosavadní právní
důvod užívání věci žalovaným skončil a žalovaný byl povinen osobní automobil
vrátit žalobci. Jestliže automobil po rozvázání pracovního poměru neprávem
zadržoval, nemá takové jednání žalovaného již žádný časový a zejména věcný
(vnitřní účelový) vztah k výkonu práce u žalobce; významné - z hlediska vydání
bezdůvodného obohacení - tu již nejsou důvody, pro které mu byl automobil za
trvání pracovního poměru svěřen, ale to, že žalovaný po skončení pracovního
poměru bez právního důvodu užíval (měl užívat) cizí věc. Právo žalobce na
vydání takového bezdůvodného obohacení tedy není individuálním pracovněprávním
vztahem, který by se řídil zákoníkem práce a jinými pracovněprávními předpisy;
po právní stránce měl být žalobcův požadavek na zaplacení 25.677,- Kč s
příslušenstvím správně posouzen zejména podle ustanovení § 451 a násl.
občanského zákoníku.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný; Nejvyšší soud
České republiky jej proto zrušil (§ 243b odst. 2 část věty za středníkem
o.s.ř.). Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí
i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky též
toto rozhodnutí a věc vrátil Okresnímu soudu ve Vsetíně k dalšímu řízení (§
243b odst.3 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 část první věty za
středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. října 2008
JUDr. Ljubomír Drápal, v.
r.
předseda senátu