USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Pavla Malého v
právní věci žalobce O. K., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Jiřím
Janouškem, advokátem se sídlem v Praze 4, Údolní č. 1724/59, proti žalované
České republice – Obvodnímu soudu pro Prahu 8 se sídlem v Praze -Vršovicích,
28. pluku č. 1533/29b, IČO 00024457, jednající Úřadem pro zastupování státu ve
věcech majetkových se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží č. 390/42, IČO
69797111, o 198.615,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu
10 pod sp. zn. 26 C 39/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu
v Praze ze dne 27. června 2018 č. j. 23 Co 418/2017, 23 Co 115/2018-225,
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27.6.2018 č. j.
23 Co 418/2017, 23 Co 115/2018-225 není přípustné podle ustanovení § 237 o. s.
ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací
praxí dovolacího soudu [k závěru, že žalobci nevzniklo právo na doplatek platu
a víceúčelové paušální náhrady výdajů za rok 2011 do výše, která odpovídá
platové základně určené trojnásobkem průměrné nominální měsíční mzdy fyzických
osob v nepodnikatelské sféře dosažené podle zveřejněných údajů Českého
statistického úřadu za předminulý kalendářní rok, srov. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 27.2.2018 sp. zn. 21 Cdo 97/2017, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
17.4.2018 sp. zn. 21 Cdo 5170/2017, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.
2.2018 sp. zn. 21 Cdo 254/2017, který obstál i v ústavní rovině, neboť proti
němu podanou ústavní stížnost Ústavní soud usnesením ze dne 19.6.2018 sp. zn.
II. ÚS 1831/2018 odmítl; všechna uvedená rozhodnutí vycházejí z právního názoru
uvedeného v nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 19.7.2016 sp. zn. Pl. ÚS 20/15,
ve kterém Ústavní soud podal komplexní ústavněprávní výklad právních účinků
derogačního nálezu ze dne 10.7.2014 sp. zn. Pl. ÚS 28/13 (pro období 2013 a
2014) vztahující se též na platové nároky soudců založené v letech 2011 až 2012
a který je pro obecné soudy, tedy i pro Nejvyšší soud, v souladu s čl. 89 odst.
2 Ústavy závazný] a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.
K založení přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. nejsou
způsobilé ani námitky žalobce, že odvolací soud neprovedl žalobcem navržené
důkazy, nevypořádal se s důkazními návrhy žalobce a že „měl žalobci poskytnout
poučení dle § 118a odst. 1 o. s. ř. o tom, aby doplnil důvody, podle nichž je
pozice státního úředníka, konkrétně náměstka ministra, srovnatelná s pozicí
soudce“. Uvedená tvrzení nejsou dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst.
1 o. s. ř., ale mohla by (kdyby byla důvodná) představovat jen tzv. jinou vadu
řízení ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř.; k takové vadě však může
dovolací soud přihlédnout – jak vyplývá z ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé
o. s. ř. – pouze tehdy, jestliže je dovolání přípustné. Uvedený předpoklad však
v projednávané věci – jak uvedeno výše – naplněn není.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce podle ustanovení § 243c
odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. 12. 2018
JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D.
předseda senátu