21 Cdo 254/2017-241
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Pavla Malého a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v
právní věci žalobce A. K., proti žalované České republice – Krajskému soudu v
Plzni se sídlem v Plzni, Veleslavínova č. 21/40, o 20 400 Kč s příslušenstvím,
vedené u Okresního soudu Plzeň – město pod sp. zn. 36 C 155/2011, o dovolání
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 22. září 2016 č. j. 61 Co
72/2014-207, takto:
I. Dovolání žalobce se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce se žalobou podanou u Okresního soudu Plzeň – město dne 18. 3. 2011
(změněnou se souhlasem soudu prvního stupně) domáhal, aby mu žalovaná zaplatila
na doplatku platu a víceúčelové paušální náhrady výdajů spojených s výkonem
funkce soudce za měsíc leden 2011 částku 20 400 Kč s 7,75% úrokem z prodlení od
13. 2. 2011 do zaplacení. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že je soudce přidělený
k výkonu funkce ke Krajskému soudu v Plzni, že v souvislosti se změnou zákona
č. 236/1995 Sb., o platu a dalších náležitostech spojených s výkonem funkce
představitelů státní moci a některých státních orgánů a soudců a poslanců
Evropského parlamentu, provedenou zákonem č. 425/2010 Sb., došlo k „neústavním
platovým restrikcím vůči soudcům“, spočívajícím s účinností od 1. 1. 2011 ve
„stanovení platové základny na rok 2011 ve výši 54 005 Kč, snížení náhrady
výdajů v důsledku takto stanovené platové základny soudců na rok 2011 na částku
3 000 Kč“ a v trvalém „snížení relace výše platové základny vůči průměrné
nominální měsíční mzdě fyzických osob v nepodnikatelské sféře z trojnásobku na
2,5násobek“, a že uvedené platové restrikce byly nálezy Ústavního soudu ze dne
2. 8. 2011 sp. zn. Pl. ÚS 16/11 č. 267/2011 Sb. a ze dne 3. 5. 2012 sp. zn. Pl.
ÚS 33/11 č. 181/2012 Sb. shledány neústavními. Uvedl, že nebýt zákona č.
425/2010 Sb., činila by v lednu 2011 platová základna pro stanovení platu a
náhradu výdajů žalobce podle § 3 odst. 3 zákona č. 236/1995 Sb. „trojnásobek
průměrné nominální měsíční mzdy fyzických osob v nepodnikatelské sféře dosažené
podle zveřejněných údajů Českého statistického úřadu za předminulý kalendářní
rok“; při průměrné nominální měsíční mzdě fyzických osob v nepodnikatelské
sféře v roce 2009 ve výši 24 411 Kč tedy platová základna v roce 2011 činila 73
233 Kč. Žalobce proto dovodil, že výše jeho platu (při platovém koeficientu
1,26 s ohledem na délku započtené doby „od počátku 9. roku“), na který by mu za
měsíc leden 2011 vznikl nárok, nebýt zákona č. 425/2010 Sb., činila 92 300 Kč a
výše náhrady výdajů 4 100 Kč, žalovaná mu však na platu vyplatila jen 72 800 Kč
a na náhradě výdajů jen 3 200 Kč.
Obrana žalované se ustálila na argumentaci, že žalobce se domáhá dorovnání
platu za leden 2011, avšak právní účinky nálezu Ústavního soudu ze dne 2. 8.
2011 sp. zn. Pl. ÚS 16/11 č. 267/2011 Sb. nastaly ex nunc (ke dni vyhlášení ve
Sbírce zákonů, tj. ke dni 12. 9. 2011). Ve vztahu k části uplatněného nároku
odůvodněného správnou výší platové základny žalovaná (vzhledem k tomu, že
hospodaří s přísně účelově určenými rozpočtovými prostředky) zaujala rovněž
nesouhlasné stanovisko.
Okresní soud Plzeň – město rozsudkem ze dne 4. 12. 2013 č. j. 36 C 155/2011-105
žalobě vyhověl a uložil žalované povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů
řízení k rukám advokátky Mgr. Markéty Kryslové 8 951 Kč a žalobci povinnost
zaplatit České republice „na účet Okresního soudu Plzeň – město“ doplatek
soudního poplatku ve výši 10 Kč. Soud prvního stupně se nejprve zabýval
otázkou, jaké účinky pro období měsíce ledna 2011 vyvolalo zrušení ustanovení §
3b odst. 1, § 3b odst. 2 a slova „2,5násobek“ v ustanovení § 3 odst. 3 větě
první zákona č. 236/1995 Sb. ve znění zákona č. 425/2010 Sb. nálezy Ústavního
soudu ze dne 2. 8. 2011 sp. zn. Pl. ÚS 16/11 č. 267/2011 Sb. a ze dne 3. 5.
2012 sp. zn. Pl. ÚS 33/11 č. 181/2012 Sb. Dospěl k závěru, že nárok žalobce na
doplacení neústavně odejmuté části platu a náhrady výdajů je dán, neboť nelze
aplikovat již zrušený „2,5násobek“ průměrné mzdy fyzických osob v
nepodnikatelské sféře ani zrušené ustanovení § 3b odst. 1, § 3b odst. 2 zákona
č. 236/1995 Sb. ve znění zákona č. 425/2010 Sb., a to s ohledem na Ústavním
soudem shledaný „nepřiměřený a pouze vůči soudcům zaměřený zásah“ do jejich
platových poměrů. Pro stanovení výše platové základny soud prvního stupně
považoval za rozhodné údaje Českého statistického úřadu o průměrné hrubé
měsíční mzdě fyzických osob „na přepočtené počty“, jejíž výše za rok 2009
činila 24 432 Kč; při výpočtu výše platu žalobce však zohlednil, že žalobce zde
vycházel z částky 24 411 Kč.
K odvolání žalované Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 22. 9. 2016 č. j. 61
Co 72/2014-207 rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrdil v
části ohledně částky 4 300 Kč s úroky z prodlení a „ve zbytku“ změnil tak, že
žaloba se co do částky 16 100 Kč s úroky z prodlení zamítá; současně rozhodl,
že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou
stupňů a že žalobce je povinen zaplatit soudní poplatek za odvolání ve výši 1
000 Kč. Odvolací soud rozhodoval v době následující po vydání nálezu Ústavního
soudu ze dne 19. 7. 2016 sp. zn. Pl. ÚS 20/15 a vyšel z jeho nosného právního
pravidla o právních účincích derogačních nálezů Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS
16/11 a sp. zn. Pl. ÚS 33/11, podle kterého i pro období let 2011 až 2012 platí
závěr vyslovený v nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 28/13 „o nepřípustnosti
zpětného doplacení platu vzhledem ke sníženému koeficientu“; nelze dovozovat,
že by Ústavní soud zde „ponechal obecným soudům prostor, aby s použitím další
argumentace případně dospěly ke stejnému závěru, k jakému dospěl Nejvyšší soud
v rozsudku přezkoumávaném Ústavním soudem“. Přihlédl též k tomu, že ke svému
závěru Ústavní soud dospěl již v době, kdy drtivá většina soudců uzavřela
„dohody o platových nárocích“, a přezkoumávaný rozsudek by proto měl jen
„omezený dopad na státní rozpočet“. Odvolací soud nepřisvědčil argumentaci
žalobce, podle které je možné žalovanou částku žalobci přiznat „z titulu
náhrady škody“, neboť akceptace tohoto právního názoru by ve svém důsledku
znamenala obcházení nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 20/15, především
však (s ohledem na jednoznačný právní názor vyslovený v tomto nálezu) není
splněn předpoklad odpovědnosti za škodu spočívající v porušení právní
povinnosti, jestliže ustanovení § 3 odst. 3 zákona o platu ve znění zákona č.
425/2010 Sb. vyjádřené slovy „2,5násobek“ Ústavní soud zrušil až uplynutím dne
31. 12. 2012 a do té doby je tedy ponechal „platnou a účinnou součástí právního
řádu České republiky“. Správnými odvolací soud s odkazem na závěry rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 29. 12. 2014 sp. zn. 21 Cdo 1440/2014 (v části
nedotčené ústavní stížností) naopak shledal závěry soudu prvního stupně ohledně
nesprávně stanovené platové základny; výši platu žalobce za leden 2011 (za
použití „2,5násobku“ a žalobcem uplatněné výše „průměrné nominální měsíční mzdy
fyzických osob v nepodnikatelské sféře“ 24 411 Kč) stanovil částkou 76 900 Kč a
výši náhrady výdajů částkou 3 400 Kč.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání směřující proti
výroku, jímž bylo rozhodnuto o změně rozsudku soudu prvního stupně. Namítal, že
odvolací soud aplikoval závěry nálezu Ústavního soudu (nálezu ze dne 19. 7. 2016 sp. zn. Pl. ÚS 20/15) vydaného na základě individuální stížnosti odlišné
žalobkyně, nezabýval se (žalobcem uplatněnými) skutkovými a právními okolnostmi
případu žalobce, odchýlil se od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu
týkající se účinků zrušení části zákona pro jeho protiústavnost nálezem
Ústavního soudu (rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2008 sp. zn. 21 Cdo
1704/2007, ze dne 23. 11. 2005 sp. zn. 21 Cdo 27/2005, ze dne 27. 10. 1998 sp. zn. 2 Cdon 1343/96) a porušil „Evropskou úmluvu na ochranu lidských
práv“ (správně: „Úmluvu o ochraně lidských práv a základních svobod“)
[nepřiznání nároku s ohledem na to, že vyhovění žalobě „by nevedlo ke zklidnění
celkové atmosféry, která ve věci platů soudců dlouhodobě panuje jak na
politické scéně, tak zejména v širší společnosti“]. Odvolací soud se
nevypořádal s námitkami dovolatele, že ke zrušení rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1440/2014 došlo „z důvodů nedostatečného odůvodnění a
nepřezkoumatelnosti“ (nepředložení relevantní argumentace týkající se
intertemporálních účinků nálezů Ústavního soudu), jen stručně uvedl, že s
žalobcem nesouhlasí, aniž by k tomu uvedl nějaké důvody. Odepřením práva na
dorovnání platu (za situace, kdy „žalovaná svým vědomě neústavním a opakovaným
zásahem zasáhla do práva žalobce na výplatu zákonem garantovaného platu“) došlo
k porušení zásady podle § 6 odst. 2 občanského zákoníku, podle které nesmí
nikdo těžit ze svého nepoctivého nebo protiprávního činu ani protiprávního
stavu, který vyvolal nebo nad kterým má kontrolu; dovolatel poukázal na závěry
Ústavního soudu o soukromoprávní povaze sporu o platy soudců a z tohoto důvodu
se dovolává „stejného standardu“, který by byl zaručen každému zaměstnanci vůči
nezákonně jednajícímu zaměstnavateli. Dovolatel je přesvědčen, že za situace,
kdy odvolací soud dospěl k závěru, že žalovaná nemá povinnost uplatněnou částku
žalobci zaplatit z titulu dlužného platu, měl ji žalobci přiznat z titulu
náhrady škody, neboť Česká republika porušila svoji povinnost nepřijímat
neústavní právní předpisy, ač s ohledem na řadu předchozích nálezů Ústavního
soudu vydaných ve věcech platů soudců si porušení této povinnosti byla vědoma,
a v důsledku tohoto porušení žalobci vznikla škoda, jestliže mu byl plat
vyplácen v nižší výši. Předpoklady odpovědnosti za škodu tak byly splněny. Konkrétní okolnosti případu, které odvolacím soudem nebyly zohledněny, spatřuje
v tom, že ve věci posuzované Ústavním soudem žalobkyně „svou žalobu považovala
primárně za prostředek ke zrušení zákonných ustanovení narušujících objektivní
ústavní princip soudcovské nezávislosti (tzv.
pilotní případ), a nikoliv za
způsob, jak se zpětně domoci vyššího platu“, žalobce však „považuje svoji
žalobu za způsob, jak se domoci dlužného platu za odvedenou práci“, neboť
dlužné platy žaloval postupně, jak hrozilo jejich promlčení (u Okresního soudu
Plzeň – město pod sp. zn. 21 C 152/2014). Žalobce (na rozdíl od žalobkyně v
Ústavním soudem posuzovaném případu) neuzavřel s Českou republikou „dohodu o
narovnání“. V době rozhodování odvolacího soudu se jednalo o žaloby již jen
minority soudců, a odvolací soud proto neměl zamítnout žalobu na základě toho,
že vyhovění žalobě by „nevedlo ke zklidnění celkové atmosféry, která ve věci
platů soudců dlouhodobě panuje jak na politické scéně, tak zejména v širší
veřejnosti“ (rozhodnutí ve věci minoritní skupiny soudců se již nemůže dotknout
veřejného mínění a navíc Česká republika opět deklarovala snahu zasáhnout do
platových záležitostí soudců tím, že Český statistický úřad přestane
zveřejňovat průměrné mzdy tříděné na podnikatelskou a nepodnikatelskou sféru),
ani na základě toho, že by „zpětné doplacení těchto částek znamenalo významný
zásah do státního rozpočtu“ (vzhledem k výši státního rozpočtu a k tomu, že se
jedná o žaloby již jen minority soudců, by se nemohlo jednat o „významný“
zásah, navíc se nemůže jednat o nepředvídatelný zásah, neboť případné dopady
musely být známy již v době přijímání neústavní úpravy). Pokud jde o
argumentaci „ekonomickou situací“, nic nenapovídá tomu, že by Česká republika
byla ve stavu neschopnosti doplatit žalobci dlužný plat. Žalobce navrhl, aby
dovolací soud v dovoláním dotčené části rozsudek odvolacího soudu změnil tak,
že žalované uloží povinnost zaplatit žalobci 16 100 Kč s úroky z prodlení ve
výši 7,75 % ročně od 13. 2. 2011 do zaplacení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu
bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v § 240
odst. 1 občanského soudního řádu a že věc je třeba i v současné době - vzhledem
k tomu, že řízení v projednávané věci bylo zahájeno v době před 1. 1. 2014 a že
napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno přede dnem 30. 9. 2017 -
posoudit (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 2 zákona č.
296/2017 Sb.) podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů, účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), se nejprve
zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
V projednávané věci závisí napadený rozsudek odvolacího soudu (mimo jiné) na
vyřešení jednak právní otázky, jaký vliv na výši platu a víceúčelovou paušální
náhradu výdajů soudce obecného soudu má skutečnost, že ustanovení § 3b odst. 1
zákona č. 236/1995 Sb., ve znění zákona č. 425/2010 Sb., bylo zrušeno nálezem
Ústavního soudu ze dne 2. 8. 2011 sp. zn. Pl. ÚS 16/11 č. 267/2011 Sb. a že
ustanovení § 3b odst. 2 a § 3 odst. 3 (vyjádřené slovy „2,5násobek“) zákona č.
236/1995 Sb., ve znění zákona č. 425/2010 Sb., byla zrušena nálezem Ústavního
soudu ze dne 3. 5. 2012 sp. zn. Pl. ÚS 33/11 č. 181/2012 Sb., jedná-li se o
nárok žalobce na plat a víceúčelovou paušální náhradu výdajů za období
předcházející vydání (vykonatelnosti) uvedených derogačních nálezů Ústavního
soudu (za měsíc leden 2011), jednak právní otázky, zda v případě, kdy za toto
období uvedená derogace právního předpisu nezakládá právo soudce na doplatek
platu a víceúčelové paušální náhrady výdajů do výše odpovídající platové
základně určené trojnásobkem průměrné mzdy v nepodnikatelské sféře za
předminulý kalendářní rok, soudci částka odpovídající tomuto doplatku náleží z
důvodu náhrady škody. Vzhledem k tomu, že uvedené otázky dosud nebyly v
rozhodování dovolacího soudu vyřešeny, dospěl Nejvyšší soud České republiky k
závěru, že dovolání žalobce je podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř.,
které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud
České republiky dospěl k závěru, že dovolání žalobce není důvodné.
Soudci okresního, krajského a vrchního soudu, Nejvyššího soudu a Nejvyššího
správního soudu náleží za výkon funkce (mimo jiné) plat a náhrady výdajů [srov.
§ 1 písm. g) a § 2 písm. a) a b) zákona č. 236/1995 Sb., o platu a dalších
náležitostech spojených s výkonem funkce představitelů státní moci a některých
státních orgánů a soudců a poslanců Evropského parlamentu, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon o platu“)]. Plat se určí jako součin platové základny
a platového koeficientu stanoveného v závislosti na odpovědnosti a náročnosti
vykonávané funkce (srov. § 3 odst. 2 větu první zákona o platu). Víceúčelová
paušální náhrada výdajů podle § 5 odst. 1 písm. a) a l) soudci náleží ve výši
5,5 % platové základny [srov. § 32 odst. 1 písm. a) zákona o platu].
Podle právní úpravy účinné v době, za kterou žalobce uplatnil nárok na plat a
náhradu výdajů, tj. v měsíci lednu 2011, činila platová základna od 1. ledna do
31. prosince kalendářního roku 2,5násobek průměrné nominální měsíční mzdy
fyzických osob v nepodnikatelské sféře dosažené podle zveřejněných údajů
Českého statistického úřadu za předminulý kalendářní rok (srov. § 3 odst. 3
větu první zákona č. 236/1995 Sb. ve znění zákona č. 425/2010 Sb.). Pro roky
2011 až 2014 potom byla platová základna pro soudce upravena odchylně tak, že
od 1. ledna 2011 do 31. prosince 2011 činí 54 005 Kč (srov. § 3b odst. 1 zákona
č. 236/1995 Sb. ve znění zákona č. 425/2010 Sb.) a od 1. ledna 2012 do 31.
prosince 2014 činí 56 849 Kč (srov. § 3b odst. 2 zákona č. 236/1995 Sb. ve
znění zákona č. 425/2010 Sb.).
Ústavní soud nálezem ze dne 2. 8. 2011 sp. zn. Pl. ÚS 16/11 č. 267/2011 Sb.
zrušil „dnem vyhlášení nálezu ve Sbírce zákonů“ (tj. dnem 12. 9. 2011)
ustanovení § 3b odst. 1 zákona č. 236/1995 Sb. ve znění zákona č. 425/2010 Sb.,
podle kterého „od 1. 1. 2011 do 31. 12. 2011 činí platová základna pro soudce
54 005 Kč“, a nálezem ze dne 3. 5. 2012 sp. zn. Pl. ÚS 33/11 č. 181/2012 Sb.
zrušil „dnem vyhlášení nálezu ve Sbírce zákonů“ (tj. dnem 1. 6. 2012)
ustanovení § 3b odst. 2 zákona č. 236/1995 Sb. ve znění zákona č. 425/2010 Sb.,
podle kterého „od 1. 1. 2012 do 31. 12. 2014 činí platová základna pro soudce
56 849 Kč“, a dnem 31. 12. 2012 slova „2,5násobek“ uvedená v ustanovení § 3
odst. 3 zákona č. 236/1995 Sb. ve znění zákona č. 425/2010 Sb.
Vzhledem k tomu, že žalobce odvíjí své nároky také od zrušení slov „2,5násobek“
uvedených v ustanovení § 3 odst. 3 zákona č. 236/1995 Sb. ve znění zákona č.
425/2010 Sb. a od zrušení ustanovení § 3b odst. 1 a 2 zákona č. 236/1995 Sb. ve
znění zákona č. 425/2010 Sb., bylo pro rozhodnutí soudů významné též posouzení
právní otázky, jaký má tato derogace právního předpisu vliv na právo žalobce na
plat a náhradu výdajů za měsíc leden 2011.
Nálezem Ústavního soudu ze dne 19. 7. 2016 sp. zn. Pl. ÚS 20/15 byl zrušen
výrok rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 12. 2014 č. j. 21 Cdo 1440/2014-456,
kterým se rozsudek krajského soudu mění tak, že žalované bylo uloženo zaplacení
částky 35 100 Kč s ohledem na uplatnění trojnásobku průměrné nominální měsíční
mzdy fyzických osob v nepodnikatelské sféře podle § 3 odst. 3 zákona o platu,
neboť došlo k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále
jen „Listina“) a čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky (dále jen „Ústava“). Ústavní soud v odůvodnění nálezu poukázal na závěry týkající se právních účinků
derogačního nálezu, které vyložil v nálezu ze dne 10. 7. 2014 sp. zn. Pl. ÚS
28/13 č. 161/2014 Sb., jímž vyhověl návrhu Městského soudu v Brně na zrušení
slova „2,75násobek“ v ustanovení § 3 odst. 3 zákona č. 236/1995 Sb. ve znění
zákona č. 11/2013 Sb., a to pokud se týká soudců okresních, krajských, vrchních
soudů, Nejvyššího soudu a Nejvyššího správního soudu. Podle těchto závěrů se v
posuzovaném případě neuplatní obecné pravidlo, že „by se i při stanovení
odkladu vykonatelnosti zrušovacího nálezu toto zrušení mělo reálně projevit v
právní sféře těch účastníků, jejichž řízení vedlo k vydání vyhovujícího
nálezu“, neboť jsou zde aspekty, které „ve svém souhrnu vedou k závěru, že
účinky tohoto nálezu mohou být aplikovány i na případy těchto účastníků teprve
od okamžiku jeho vykonatelnosti a že tento nález nezakládá nárok na zpětné
doplacení rozdílu na platu a dalších náležitostech plynoucího z výše základny
ve výši 2,75násobku průměrné mzdy v nepodnikatelské sféře za předminulý
kalendářní rok a ústavně konformního trojnásobku, jenž měl být do zákonné
úpravy vložen již k datu 1. ledna 2013“. Tento závěr Ústavní soud odůvodnil
především zájmem na zklidnění celkové atmosféry, „která ve věci platů soudců
dlouhodobě panuje jak na politické scéně, tak zejména v širší veřejnosti. Jakkoliv Ústavní soud trvá na tom, že zákonodárce v této věci dlouhodobě
postupuje vědomě protiústavním a tedy neomluvitelným způsobem, je třeba
současně vidět, že zpětné doplacení těchto částek by znamenalo významný a
zejména též nepředvídaný zásah do státního rozpočtu, který by nutně vedl k
dalšímu růstu zmíněného napětí mezi společností a soudci“. Podle přesvědčení
Ústavního soudu uvedené závěry týkající se právních účinků derogačního nálezu
sp. zn. Pl. ÚS 28/13, pro období let 2013 a 2014, lze nepochybně vztáhnout
rovněž na nároky založené v letech 2011 až 2012, jež byly předmětem posouzení v
předchozích nálezech sp. zn. Pl. ÚS 16/11 a sp. zn. Pl. ÚS 33/11; jedná se o
tzv. ratio decidendi, tj. vyložené a aplikované nosné právní pravidlo
(rozhodovací důvod), o něž se výrok předmětného nálezu opíral, které jsou
obecné soudy povinny (v souladu s čl. 89 odst. 2 Ústavy) respektovat. Nejvyšší
soud ve zrušeném rozsudku sp. zn. 21 Cdo 1440/2014 podle Ústavního soudu „v
tomto směru nepředložil relevantní argumentaci, která by pro období 2011-2012
vyloučila uvedený závěr Ústavního soudu vyslovený v nálezu sp. zn. Pl.
ÚS 28/13
pro období 2013-2014 o nepřípustnosti zpětného doplacení platu vzhledem ke
sníženému koeficientu z důvodů zklidnění atmosféry a zachování důvěry soudní
moci v očích veřejnosti (stejně jako argumentaci o ekonomické situaci). Pokud
by uvedený názor Ústavního soudu neplatil pro všechny zpětné nároky plynoucí z
protiústavně stanovené výše platu, zamýšlený účinek rozhodnutí sp. zn. Pl. ÚS
28/13 by byl zcela eliminován“.
Ústavní soud zde podal komplexní ústavněprávní výklad právních účinků
derogačního nálezu ze dne 10. 7. 2014 sp. zn. Pl. ÚS 28/13 vztahující se též na
platové nároky soudců založené v letech 2011 až 2012, který je pro obecné
soudy, tedy i pro Nejvyšší soud v souladu s čl. 89 odst. 2 Ústavy závazný.
Tento výklad může obecný soud odmítnout aplikovat (od závazného výkladu
podaného Ústavním soudem se odchýlit) – jak vyplývá z odůvodnění nálezu
Ústavního soudu ze dne 19. 7. 2016 sp. zn. Pl. ÚS 20/15 – jen za splnění
některých podmínek, mezi které (především) náleží „naprostá výjimečnost,
ospravedlňující takový postup“; pouze v této souvislosti Ústavní soud
Nejvyššímu soudu vytkl, že v odůvodnění svého rozsudku ze dne 29. 12. 2014 sp.
zn. 21 Cdo 1440/2014 „nepředložil relevantní argumentaci“. Dovolatel tedy
odvolacímu soudu nedůvodně vytýká, že nepodal vlastní výklad právních účinků
derogačních nálezů Ústavního soudu na platové nároky soudců založené v letech
2011 až 2012; jestliže zde odvolací soud respektoval závazné právní pravidlo
Ústavního soudu, nemohl postupovat v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí
dovolacího soudu, neboť rozhodnutí Nejvyššího soudu, na která dovolatel odkázal
(rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2008 sp. zn. 21 Cdo 1704/2007, ze dne
23. 11. 2005 sp. zn. 21 Cdo 27/2005, ze dne 27. 10. 1998 sp. zn. 2 Cdon
1343/96), právní účinky uvedených derogačních nálezů neřešila. Nejvyšší soud s
ohledem na obsah podaného ústavněprávního výkladu v odůvodnění nálezu Ústavního
soudu ze dne 19. 7. 2016 sp. zn. Pl. ÚS 20/15, s přihlédnutím k odlišným
stanoviskům, která k tomuto nálezu zaujali soudci T. L. a K. Š., prostor pro
argumentaci, jež by ospravedlňovala odmítnutí aplikace podaného ústavněprávního
výkladu, ani neshledává.
Nelze sdílet ani námitky dovolatele, podle kterých odmítnutí aplikace
ústavněprávního výkladu odůvodňují okolnosti projednávané věci, jež
projednávanou věc odlišují od věci, ve které byl vydán nález Ústavního soudu ze
dne 19. 7. 2016 sp. zn. Pl. ÚS 20/15.
Dovolatel v projednávané věci učinil předmětem řízení jen část svých platových
nároků (plat a náhradu výdajů za měsíc leden 2011). Jedná se tedy o identickou
situaci jako v případě posuzovaném Ústavním soudem, ve kterém žalobkyně
uplatnila jen platové nároky za měsíce leden 2011, září 2011 a leden 2012, což
Ústavní soud vedlo k závěru, že „vedlejší účastnice svou žalobu považovala
primárně za prostředek ke zrušení zákonných ustanovení narušujících objektivní
ústavní princip soudcovské nezávislosti (tzv. pilotní případ), a nikoliv za
způsob, jak se zpětně domoci vyššího platu“, a nemůže se proto (v případě
zrušených zákonných ustanovení, jimiž došlo ke snížení platů soudců) jednat o
zásah do základního práva žalobkyně podle čl. 28 Listiny. Nelze tedy souhlasit
s argumentací dovolatele, že – na rozdíl od uvedené žalobkyně – „považuje svoji
žalobu za způsob, jak se domoci dlužného platu za odvedenou práci“. I když
dovolatel u soudu uplatnil platové nároky i za měsíce únor 2011 až prosinec
2012, učinil tak v jiném samostatně probíhajícím řízení (ve věci vedené u
Okresního soudu Plzeň – město pod sp. zn. 152/2014), čímž dal nepochybně
najevo, že řízení v projednávané věci
– stejně jako žalobkyně ve věci posuzované Ústavním soudem – považuje za tzv.
pilotní případ; v opačném případě by nepochybně i tyto platové nároky (návrhem
na změnu žaloby) uplatnil v projednávané věci.
Z obsahu odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 19. 7. 2016 sp. zn. Pl. ÚS
20/15 vyplývá, že Ústavní soud v době svého rozhodování měl vědomost o tom, že
převážná většina soudců (96,47 %) uzavřela dohodu o narovnání ve smyslu bodu II
usnesení vlády ze dne 9. února 2015 č. 90 a že tedy jen menšina soudců setrvala
na podaných žalobách, jimiž byly uplatněny platové nároky za roky 2011 a 2012
(srov. obsah vyjádření vedlejšího účastníka Ministerstva spravedlnosti k podané
ústavní stížnosti). I tyto skutečnosti proto vzal v úvahu, dospěl-li ke shora
uvedenému závěru o účincích nálezu Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2014 sp. zn.
Pl. ÚS 28/13 na platové nároky soudců založené v letech 2011 a 2012, které byly
předmětem posouzení v nálezech Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 16/11 a sp. zn.
Pl. ÚS 33/11. Dovolatelem namítané skutečnosti, že neuzavřel dohodu o narovnání
ohledně platových nároků a že v době rozhodování odvolacího soudu se žalobou
svých platových nároků domáhala jen menšina (minorita) soudců (z čehož
dovozuje, že minorita soudců se již nemůže dotknout veřejného mínění ani
zasáhnout do státního rozpočtu, jako by tomu bylo v případě žalob všech
soudců), proto nepředstavují odlišnosti od věci, kterou Ústavní soud posuzoval
nálezem ze dne 19. 7. 2016 sp. zn. Pl. ÚS 20/15, jež by ospravedlňovaly
odmítnutí aplikace podaného ústavněprávního výkladu. Za takovou odlišnost nelze
považovat ani to, že Český statistický úřad (vzhledem ke změně metodiky) od
prvního čtvrtletí 2017 nezveřejňuje průměrné mzdy zaměstnanců tříděné na
podnikatelskou a nepodnikatelskou sféru, tedy ukazatel, na který je podle
ustanovení § 3 odst. 3 zákona o platu navázaný (mimo jiné) plat soudců, neboť
uvedená skutečnost se může v platech soudců projevit (vzhledem k tomu, že pro
daný kalendářní rok jsou významné údaje za předminulý kalendářní rok) až v roce
2019, nikoliv tedy zpětně v platu za měsíc leden 2011.
Odmítnutí aplikace ústavněprávního výkladu zde nelze odůvodňovat ani
ustanovením § 6 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění
pozdějších předpisů, obsahujícím zásadu soukromého práva, podle které nikdo
nesmí těžit ze svého nepoctivého nebo protiprávního činu ani protiprávního
stavu, který vyvolal nebo nad kterým má kontrolu. Z obsahu dovolání vyplývá, že
dovolatel pod toto zákonné ustanovení podřazuje stav, kdy zákonodárce (jak
Ústavní soud opětovně zdůraznil v nálezu ze dne 19. 7. 2016 sp. zn. Pl. ÚS
20/15) v záležitostech platů soudců „dlouhodobě postupuje vědomě protiústavním
a tedy neomluvitelným způsobem“. Jeho argumentace však zcela opomíjí, že výkon
zákonodárné činnosti (zákonodárné pravomoci) Parlamentu (jeho obou komor:
Poslanecké sněmovny a Senátu) není výkonem činnosti v oblasti soukromoprávních
vztahů, kterou by bylo možné poměřovat ustanoveními občanského zákoníku (jako
základního kodexu soukromého práva).
Z uvedeného pro poměry projednávané věci vyplývá, že v důsledku zrušení slov
„2,5násobek“ uvedených v ustanovení § 3 odst. 3 zákona č. 236/1995 Sb. ve znění
zákona č. 425/2010 Sb. a zrušení ustanovení § 3b odst. 1 a 2 zákona č. 236/1995
Sb. ve znění zákona č. 425/2010 Sb. žalobci nevzniklo právo na doplatek platu a
víceúčelové paušální náhrady výdajů za měsíc leden 2011 do výše, která odpovídá
platové základně určené trojnásobkem průměrné nominální měsíční mzdy fyzických
osob v nepodnikatelské sféře dosažené podle zveřejněných údajů Českého
statistického úřadu za předminulý kalendářní rok.
Dovolací soud nesouhlasí s argumentací dovolatele, podle které částku
odpovídající tomuto doplatku platu a víceúčelové paušální náhrady výdajů lze
žalobci přiznat z titulu náhrady škody, která žalobci vznikla porušením
povinnosti České republiky „nepřijímat neústavní právní předpisy“.
Funkce soudce je veřejnou funkcí [§ 74 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech,
soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů
(zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů], kterou soudce
fakticky vykonává v pracovním vztahu (resp. jejíž součástí je pracovní vztah),
který vykazuje znaky pracovního poměru a jenž je modifikován zvláštními způsoby
úpravy některých institutů obsažených v Ústavě a v zákoně o soudech a soudcích.
Pracovní vztah soudce se řídí zákonem o soudech a soudcích a zvláštními
právními předpisy; nestanoví-li zákon o soudech a soudcích nebo zvláštní právní
předpisy jinak, použijí se na pracovní vztah soudce (subsidiárně) přiměřeně
ustanovení zákoníku práce a jiných pracovněprávních předpisů (§ 84 odst. 4
zákona o soudech a soudcích). Ze specifické úpravy pracovních vztahů soudců
vyplývá, že jsou založeny na vzájemném prolnutí soukromoprávních a
veřejnoprávních prvků, přičemž u jeho platové složky soukromoprávní charakter
vztahů převažuje (srov. odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 19. 7. 2016
sp. zn. Pl. ÚS 20/15).
Jak již bylo uvedeno, výkon zákonodárné činnosti (zákonodárné pravomoci)
Parlamentu není výkonem činnosti v oblasti soukromoprávních vztahů, tedy ani v
oblasti pracovních vztahů soudců. O výkon činnosti v pracovních vztazích soudců
se nemůže jednat také proto, že Parlament (Poslanecká sněmovna a Senát) není
organizační složkou státu, která za Českou republiku jedná a vykonává práva a
povinnosti v pracovních vztazích soudců; za tuto organizační složku je třeba
považovat soud, ke kterému byl soudce k výkonu funkce se svým souhlasem
přidělen nebo přeložen (srov. § 9 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve
znění pozdějších předpisů, a § 67 odst. 1 a § 71 odst. 1 zákona o soudech a
soudcích). Zákonodárnou činnost Parlamentu, jejímž výsledkem bylo přijetí
zákona č. 425/2010 Sb., který byl následně Ústavním soudem ve shora uvedených
ustanoveních shledán v rozporu s ústavním pořádkem, proto nelze považovat za
porušení „právních povinností v rámci plnění pracovních úkolů zaměstnavatele“,
které by zakládalo právo soudce na náhradu škody z důvodu obecné odpovědnosti
zaměstnavatele za škodu podle ustanovení § 265 odst. 2 zákoníku práce ve výši
odpovídající platové restrikci za dobu před vykonatelností nálezů Ústavního
soudu ze dne 2. 8. 2011 sp. zn. Pl. ÚS 16/11 a ze dne 3. 5. 2012 sp. zn. Pl. ÚS
33/11.
Nelze uvažovat ani o odpovědnosti státu za škodu podle zákona č. 82/1998 Sb., o
odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo
nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992
Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „zákon č. 82/1998 Sb.“). Rozhodovací praxe dovolacího soudu se
ustálila na závěru, že za nesprávný úřední postup ve smyslu § 13 zákona č.
82/1998 Sb. zásadně nelze považovat zákonodárnou činnost (nejde o výkon státní
moci ve smyslu § 1 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb.). Nejvyšší soud se k této
otázce vyjádřil ve svém rozsudku ze dne 31. 1. 2007 sp. zn. 25 Cdo 1124/2005,
uveřejněném pod č. 7 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2008,
takto: „Vzhledem k tomu, že Parlament tvořený Poslaneckou sněmovnou a Senátem
je vrcholným orgánem moci zákonodárné (srov. čl. 15 Ústavy), který v podmínkách
zastupitelské demokracie rozhoduje hlasováním svých členů – poslanců a senátorů
o přijetí či nepřijetí předloženého návrhu zákona, přičemž neexistuje a ani
existovat nemůže pravidlo či předpis o tom, jak který poslanec, senátor či
poslanecký nebo senátorský klub má při přijímání zákonů hlasovat (podle čl. 23
odst. 3 a čl. 26 Ústavy jsou poslanci a senátoři povinni vykonávat svůj mandát
v zájmu všeho lidu a podle svého nejlepšího vědomí a svědomí a nejsou přitom
vázáni žádnými příkazy), nelze proces přijímání zákonů hlasováním v Poslanecké
sněmovně či Senátu považovat za úřední postup ve smyslu § 13 zákona č. 82/1998
Sb.
a – pokud pravidla jednacího řádu Poslanecké sněmovny nebo Senátu byla
zachována
– už vůbec nelze uvažovat o „soudní“ kontrole, zda výsledek hlasování je
správný či nesprávný. Jde o princip ústavní suverenity moci zákonodárné, která
je odpovědna lidu.“
Dovolací soud v tomto směru opakovaně zdůrazňuje (srov. odůvodnění rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2016 sp. zn. 30 Cdo 3598/2014, uveřejněného pod
č. 111 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2017, nebo rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2016 sp. zn. 30 Cdo 5027/2014), že uvedený
právní názor nadále obstojí i přesto, že rozhodnutí Nejvyššího soudu, v němž
byl vyjádřen, bylo zrušeno nálezem Ústavního soudu ze dne 28. 7. 2009 sp. zn.
IV. ÚS 156/05, uveřejněném pod č. 167 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního
soudu, roč. 2009. Důvodem zrušení rozhodnutí nebyl právní názor Ústavního soudu
spočívající v tom, že lze dlouhodobou legislativní nečinnost státu podřadit pod
nesprávný úřední postup ve smyslu § 13 zákona č. 82/1998 Sb., ale skutečnost,
že obecné soudy neposoudily nárok stěžovatelů (na náhradu škody vůči státu, jež
měla vzniknout v důsledku dlouhodobé protiústavní nečinnosti Parlamentu
spočívající v nepřijetí zvláštního právního předpisu vymezujícího případy, ve
kterých je pronajímatel oprávněn jednostranně zvýšit nájemné, úhradu za plnění
poskytovaná s užíváním bytu a změnit další podmínky nájemní smlouvy) z hlediska
jejich práva na náhradu za nucené omezení vlastnického práva podle čl. 11 odst.
4 Listiny. Ústavní soud ve své argumentaci odkázal na stanovisko pléna ze dne
28. 4. 2009 sp. zn. Pl. ÚS-st. 27/09, uveřejněné pod č. 136 ve Sbírce nálezů a
usnesení Ústavního soudu, roč. 2009, v němž je mimo jiné uvedeno, že z hlediska
posouzení základního práva na náhradu škody vůči státu je nezbytné vycházet z
čl. 36 odst. 3 Listiny. Toto ustanovení zaručuje právo na náhradu škody
způsobené nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu
veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem. Z tohoto hlediska ale nelze
považovat Parlament za orgán veřejné správy, soud nebo jiný srovnatelný orgán
státu. Nelze tak především učinit v případě, kdy Parlament vykonává svoji
zákonodárnou pravomoc. Odpovědnost za výkon této pravomoci je v první řadě
politická.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je v rozsahu, ve kterém byl
dotčen dovoláním žalobce, věcně správný. Protože nebylo zjištěno, že by byl
postižen některou z vad uvedených v ustanovení § 229 odst. 1 o. s. ř., § 229
odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. nebo v § 229 odst. 3 o. s. ř. anebo jinou vadou,
která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud
České republiky dovolání žalobce podle ustanovení § 243d písm. a) o. s. ř.
zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c
odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 části věty před středníkem o.
s. ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu svých
nákladů nemá právo a žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. února 2018
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu