21 Cdo 433/2006
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v
právní věci žalobce J. K., zastoupeného advokátem, proti žalovanému I. V.,
zastoupenému advokátem, o 603.225,80 Kč, vedené u Okresního soudu v Mostě pod
sp. zn. 13 C 5247/99, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v
Ústí nad Labem ze dne 12. května 2005, č. j. 11 Co 901/2003-96, ve znění
usnesení ze dne 24. června 2005, č. j. 11 Co 901/2003-99, takto:
I. Dovolání žalovaného se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce se domáhal, aby mu žalovaný zaplatil 435.500,- Kč a na úrocích
z prodlení za 67 měsíců 167.725,80 Kč. Žalobu odůvodňoval zejména tím, že
rozsudkem Okresního soudu v Mostě ze dne 29. 8. 1996, č. j. 13 C 2076/94-65,
který byl potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. 8.
1997, „č. j. 9 Co 1071/96-90, 9 Co 1072/96-90“, bylo za neplatné prohlášeno
okamžité zrušení pracovního poměru, jež žalovaný dal žalobci dopisem ze dne 18.
7. 1994, a, přestože žalobce trval na dalším zaměstnávání, žalovaný mu
pokračování v práci neumožnil. Požaduje proto za dobu 5 let a 2 měsíců (od 1.
7. 1994 do 30. 9. 1999, kdy došlo k ukončení pracovního poměru výpovědí ze
strany žalobce) náhradu za „měsíční plat“ ve výši 6.500,- Kč a náhradu za
dovolenou; celkem částku 435.500,- Kč. Protože dopisem označeným jako výzva ze
dne 30. 11. 1999 vyúčtoval žalobce žalovanému také úrok z prodlení ve všech
případech neuhrazených měsíčních mezd ve výši 14 %, požaduje také na úroku z
prodlení za 67 „měsíčních mezd“ 167.725,80 Kč.
Okresní soud v Mostě rozsudkem ze dne 21. 12. 2000, č. j. 13 C
5247/99-31, žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen nahradit žalovanému
na nákladech řízení 34.250,- Kč. Vyhověl návrhu žalovaného, aby žalobci
nepřiznal náhradu mzdy za dobu delší než 6 měsíců ve smyslu ustanovení § 61
odst. 2 zák. práce, neboť žalobce se zapojil do pracovního poměru za
výhodnějších podmínek, než za kterých pracoval u žalovaného. V mezidobí mezi
čtyřmi pracovními poměry s vyšším příjmem žalobce sice nepracoval a nebyl
přihlášen ani na úřadu práce, ale nelze souhlasit s jeho tvrzením, že do
evidence nebyl vzat proto, že neměl zápočtový list, protože měl zápočtové listy
od dalších svých zaměstnavatelů, které mohl předložit. Požadavek na zaplacení
náhrady mzdy za dobu 6 měsíců od 18. 7. 1994 do 18. 1. 1995 považoval vzhledem
k námitce žalovaného za promlčený.
K odvolání žalobce (které směřovalo do výroku o zamítnutí žaloby
ohledně částky 172.023,48 Kč a do výroku o náhradě nákladů řízení) Krajský soud
v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 31. 10. 2002, č. j. 47 Co 161/2001-59,
rozsudek soudu prvního stupně „v napadené části potvrdil, pokud jím byl
zamítnut návrh na zaplacení částky 43.005,96 Kč, a zrušil, pokud jím byl
zamítnut návrh na zaplacení další částky 129.017,88 Kč a pokud jím byly
přiznány žalovanému náklady řízení, a v této části věc vrátil soudu prvního
stupně k dalšímu řízení“. Nárok žalobce na náhradu mzdy za dobu ode dne, kdy
oznámil žalovanému, že trvá na dalším zaměstnávání (tj. od 21. 7. 1994), do
pravomocného rozhodnutí o neplatném rozvázání pracovního poměru (tj. do 26. 3.
1998) posuzoval podle ustanovení § 61 zák. práce. Souhlasil, že nárok žalobce
za dobu do 18. 1. 1995 je promlčen a další období do pravomocného rozhodnutí
soudu o neplatném rozvázání pracovního poměru nepřezkoumával, neboť nebylo
odvoláním dotčeno. Nesouhlasil však s názorem soudu prvního stupně, že nárok
žalobce na náhradu mzdy za dobu od 26. 3. 1998 (kdy bylo pravomocně rozhodnuto
o neplatném rozvázání pracovního poměru) posuzoval podle ustanovení § 61 zák.
práce. Nárok žalobce od pravomocného rozhodnutí soudu o neplatném rozvázání
pracovního poměru je podle jeho názoru třeba posoudit podle ustanovení § 130
zák. práce a zabývat se tím, zda jsou splněny zákonné podmínky pro přiznání
náhrady mzdy žalobci podle tohoto ustanovení. Uložil proto soudu prvního
stupně, aby se zabýval tím, zda žalovaný neplnil svoji povinnost přidělovat
žalobci práci podle pracovní smlouvy, jak mu ukládá ustanovení § 35 zák. práce,
a v takovém případě (nikoli pro postoj či překážky na straně žalobce),
nekonal-li žalobce práci, přísluší mu po celou dobu trvání překážky v práci
náhrada mzdy ve výši průměrného výdělku.
Okresní soud v Mostě rozsudkem ze dne 7. 10. 2003, č. j. 13 C
5247/99-78, uložil žalovanému zaplatit žalobci 118.182,- Kč s 6,5 % úrokem od
27. 3. 1998 do zaplacení a na nákladech řízení 31.321,40 Kč; co do částky
10.835,88 Kč žalobu zamítl. Vycházeje z toho, že žalobce se dopisem dožadoval
umožnění nadále u žalobce pracovat a že dopis, o němž žalovaný prokazoval, že
jej žalobci zaslal a jímž žalobce vyzýval k nástupu do zaměstnání, nebyl
žalobci doručen podle ustanovení § 266a odst. 1 zák. práce do vlastních rukou,
dovodil, že žalovaný nesplnil svoji povinnost přidělovat žalobci práci podle
pracovní smlouvy, a proto je třeba věc posoudit podle ustanovení § 130 odst. 1
zák. práce. Vypočetl dále náhradu mzdy za jednotlivá období a za důvodnou
považoval v tomto směru žalobu pouze do částky 118.182,- Kč.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne
12. 5. 2005, č. j. 11 Co 901/2003-96, ve znění usnesení ze dne 24. 6. 2005, č.
j. 11 Co 901/2003-99, rozsudek soudu prvního stupně „v napadeném odstavci
prvním výroku“ (o povinnosti žalovaného zaplatit žalobci 118.182,- Kč s 6,5 %
úrokem od 27. 3. 1998 do zaplacení) potvrdil a rozhodl, že žalovaný je povinen
zaplatit žalobci na nákladech odvolacího řízení 23.264,- Kč k rukám advokáta L.
E. Shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že jestliže žalovaný ani
poté, co bylo pravomocně rozhodnuto o neplatnosti rozvázání pracovního poměru,
a poté, co jej žalobce požádal, aby mu přiděloval práci, žalobci práci
nepřiděloval, je třeba věc posoudit podle ustanovení § 130 odst. 1 zák. práce.
Vyšel přitom z toho, že žalobce byl připraven práci pro žalovaného konat, což
je zřejmé z dopisu, který žalovanému zaslal doporučeně dne 30. 4. 1998, tedy
měsíc poté, kdy rozsudek o neplatném rozvázání pracovního poměru nabyl právní
moci. Naopak žalovanému se nepodařilo prokázat, že žalobce vyzval k nástupu do
zaměstnání a že tak vyjádřil ochotu přidělovat mu práci. Nesouhlasil sice se
závěrem soudu prvního stupně, že výzva zaměstnavatele k nástupu do práce je
písemností, kterou je třeba doručit do vlastních rukou ve smyslu ustanovení §
266a odst. 1 zák. práce, žalovaný však neprokázal, že výzva k nástupu do
zaměstnání se dostala do dispozice žalobce, a v průběhu řízení ani netvrdil, že
by nějakým jiným způsobem projevil vůči žalobci svoji připravenost opět mu
přidělovat práci.
V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalovaný namítá, že
skutečnost, že „došlo k učinění výzvy směrem k žalobci, byla prokázána již v
předchozím řízení, zejména svědeckými výpověďmi Ing. V. H. a V. P., která
dokonce uvedla, že písemnou výzvu k nastoupení do práce osobně nesla na poštu a
předala k odeslání“. Domnívá se, že ze srovnání argumentací soudů obou stupňů
dochází k „paradoxní situaci“, kdy „soud první instance“ má za prokázané, že k
odeslání výzvy na poslední zaměstnavateli známou adresu došlo, což je
nedostatečné, neboť dle jeho názoru musí být výzva doručena do vlastních rukou,
a odvolací soud nutnost doručení do vlastních rukou popírá, avšak na základě
stejného zjištěného skutkového stavu má za to, že žalovaný neprokázal
připravenost žalobci přidělovat práci. Dovolatel je přesvědčen, že žalobce
vůbec neměl v úmyslu pracovat pro žalovaného a výzvu k nastoupení do práce
obdržet nechtěl. Účelovost tvrzení žalobce v tomto směru dále spatřuje v tom,
že žalobce měl uzavřen pracovní poměr s jiným zaměstnavatelem a, ač tvrdí, že
byl dohodnut na okamžitém skončení pracovního poměru, jakmile dostane práci u
žalovaného, jednalo se vlastně o pracovní poměr hlavní uzavřený na dobu
neurčitou s průměrným měsíčním příjmem 10.300,- Kč, zatímco u žalovaného
vydělával toliko 6.500,- Kč.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po
zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno
oprávněnou osobou (účastníkem řízení), ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240
odst. 1 o.s.ř., a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení § 237
odst. 1 písm. b) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek ve
smyslu ustanovení § 242 o.s.ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první
o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Vzhledem k tomu, že rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z
důvodů uplatněných v dovolání a, je-li dovolání přípustné, přihlédne dovolací
soud též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229
odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (srov. § 242 odst. 3
o.s.ř.), přezkoumal dovolací soud rozsudek odvolacího soudu toliko z důvodů
uplatněných v dovolání.
Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci zjištěno (žalovaný
v tomto směru skutková zjištění soudů nezpochybňuje), že poté, co bylo
rozsudkem Okresního soudu v Mostě ze dne 29. 8. 1996, č. j. 13 C 2076/94-65,
potvrzeným rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. 8. 1997, č. j.
9 Co 1071, 1072/96-90, určeno, že okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 18.
7. 1994, které dal žalovaný žalobci, je neplatné, žalobce dopisem ze dne 30. 4.
1998 prokázal, že byl připraven práci pro žalovaného konat.
Za tohoto skutkového stavu bylo pro posouzení důvodnosti žaloby
podstatné, zda žalovaný jako zaměstnavatel projevil ochotu a připravenost
žalobci přidělovat práci v souladu s ustanovením § 35 odst. 1 písm. a) zák.
práce.
Žalovaný se v řízení bránil tvrzením, které opakuje i v dovolání, že
žalobce dopisem vyzval, aby do práce nastoupil.
Podle ustanovení § 130 odst. 1 zák. práce nemohl-li zaměstnanec konat
práci pro jiné překážky na straně zaměstnavatele, než jsou uvedeny v předchozím
ustanovení, poskytne mu zaměstnavatel náhradu mzdy ve výši průměrného výdělku,
pokud předpisy uvedené v § 131 nestanoví jinou výši náhrady mzdy.
Písemný projev vůle (písemnost) je - obecně vzato - doručen druhému
účastníku, jakmile se ocitne ve sféře jeho dispozice, ledaže zákon stanoví
určitý způsob doručování. Písemnost se ocitne ve sféře dispozice druhého
účastníka tím, že získá možnost seznámit se s jejím obsahem. Není přitom vždy
nezbytné, aby se druhý účastník opravdu s obsahem projevu vůle seznámil;
rozhodující je, aby měl - objektivně vzato - možnost obsah písemnosti poznat.
Zákoník práce předepisuje určitý způsob doručování písemného projevu
vůle (písemnosti) pouze v ustanovení § 266a zák. práce; vyplývá z něho, že
určitým způsobem („do vlastních rukou“) se v pracovněprávních vztazích doručují
jen písemnosti zaměstnavatele určené zaměstnanci a jen tehdy, týkají-li se
vzniku a zániku pracovního poměru nebo vzniku, změn a zániku povinností
zaměstnance vyplývajících z pracovní smlouvy anebo vzniku, změn a zániku práv a
povinností vyplývajících z dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr (srov.
§ 266a odst. 1 zák. práce).
V projednávané věci bylo před soudy zjištěno (zejména z výpovědí Ing.
V. H. a V. P.), že žalovaný napsal dopis, kterým žalobce vyzval k nástupu do
zaměstnání, a že tento dopis byl odevzdán k poštovní přepravě. Žalovaný však
netvrdil a v řízení ani nenavrhl žádný důkaz k tomu, že tento dopis byl
skutečně žalobci doručen (dostal se do sféry dispozice žalobce). Za této
situace odvolací soud správně dovodil, že žalovaný v řízení neprokázal, že dal
žalobci najevo svoji připravenost přidělovat mu práci v souladu s pracovní
smlouvou a pracovněprávními předpisy. Správně proto také uzavřel, že se za této
situace jednalo o překážku v práci na straně zaměstnavatele ve smyslu
ustanovení § 130 odst. 1 zák. práce a že proto žalobci za dobu existence této
překážky náleží náhrada mzdy.
Protože rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích
důvodů správný a protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelem tvrzeno), že by byl
postižen některou z vad uvedených v ustanovení § 229 odst. 1 o.s.ř., § 229
odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. nebo v § 229 odst. 3 o.s.ř. anebo jinou vadou,
která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud
České republiky dovolání žalobce podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty
před středníkem o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §
243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 části věty před
středníkem o. s. ř., neboť žalovaný s ohledem na výsledek řízení na náhradu
svých nákladů nemá právo a žalobci, který měl v dovolacím řízení plný úspěch a
který by tak měl právo na náhradu účelně vynaložených nákladů tohoto řízení
(srov. § 142 odst. 1 o. s. ř.), v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené
náklady nevznikly; za takové náklady nelze totiž považovat jednovětné vyjádření
k dovolání, jež neobsahuje ani skutkový, ani právní názor na věc.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. října 2006
JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu