U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Romana Fialy a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Ljubomíra Drápala v právní
věci žalobce Z. H., zastoupeného JUDr. Václavem Stieberem, advokátem se sídlem
v Novém Strašecí, Čsl. armády č. 4, proti žalovanému JUDr. M. Č., zastoupenému
JUDr. Jiřím Cehákem, advokátem se sídlem v Novém Boru, náměstí Míru č. 1, o
určení dědického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 21 C
64/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31.
května 2011, č.j. 55 Co 144,145/2011-143, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení
3.388,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Jiřího Ceháka,
advokáta se sídlem v Novém Boru, náměstí Míru č. 1.
Stručné odůvodnění (§ 243c odst. 2 o. s. ř.):
Dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31.5.2011, č.j.
55 Co 144,145/2011-143, jímž byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3
ze dne 22.6.2010, č.j. 21 C 64/2008-100, ve znění doplňujícího usnesení ze dne
11.1.2011, č.j. 21 C 64/2008-129, kterým byla zamítnuta žaloba o určení, že
žalovaný není dědicem po zůstaviteli J. H., zemřelém dne 26.9.2007, a kterým
bylo žalobci uloženo, aby zaplatil žalovanému na náhradě nákladů řízení
13.440,- Kč k rukám advokáta JUDr. Jiřího Ceháka a České republice na účet
Obvodního soudu pro Prahu 3 částku 10.950,- Kč, a jímž bylo žalobci uloženo,
aby zaplatil žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení 6.360,- Kč k rukám
advokáta JUDr. Jiřího Ceháka, není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1
písm. b) občanského soudního řádu [ve znění účinném do 31.12.2012, neboť
dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán přede dnem
1.1.2013 (srov. Čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č.
99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) - dále jen
"o. s. ř."], neboť ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve
věci samé, které by odvolací soud zrušil. Dovolání nebylo shledáno přípustným
ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadený rozsudek
odvolacího soudu nemůže mít po právní stránce zásadní význam ve smyslu
ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř.
Žalobce v projednávané věci - jak vyplývá z obsahu dovolání (srov. § 41 odst. 2
o. s. ř.) - právní posouzení věci (závěr o tom, jaký právní předpis má být ve
věci aplikován, popřípadě jak má být právní předpis vyložen) odvolacím soudem
nezpochybňuje. Podstatou námitek žalobce (spočívajících zejména v tom, že
zůstavitel „se snažil zabránit žalovanému v nabytí svého majetku“; že kolem
závěti ze dne 31.7.2007 je „celá řada nejasností a tajuplností“; že „závěť byla
podle tvrzení svědků pořízena v nepřítomnosti žalovaného, nicméně v textu je
precizně uvedeno jeho rodné číslo“; že „všechny osoby podílející se na závěti
jsou přátelé z jedné bývalé firmy Včela“ a že „v posudku znalce není mezi
zkoumanými podpisy uveden ani jeden z dokumentů, který předložil“) je nesouhlas
se skutkovými zjištěními, z nichž rozsudek odvolacího soudu (a soudu prvního
stupně, s jehož skutkovými závěry se odvolací soud ztotožnil) vychází [ohledně
závěru, že „není důvod pochybovat o pravdivosti výpovědí svědků Ing. V. H., J.
H. a JUDr. J. B., CSc.“; že „obsah výpovědí svědků korespondoval s obsahem
sporné závěti i závěry znaleckého posudku Mgr. J. K.“; že „skutečnosti, že
zůstavitel podepsal spornou závěť pouze příjmením a nikoliv celým jménem nelze
přisuzovat zvláštní význam“, neboť „zůstavitel používal i v úředním styku obě
varianty podpisů“ a že „v řízení bylo dostatečně prokázáno, že zůstavitel ve
skutečnosti spornou závěť učinil“]. Podstatou těchto námitek je tedy nesouhlas
s tím, ke kterým důkazům odvolací soud přihlížel a jak provedené důkazy
hodnotil. Námitky žalobce v tomto směru nepředstavují uplatnění dovolacího
důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., ale dovolacího důvodu
podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř.
Z obsahu dovolání (z vylíčení důvodů dovolání – srov. § 41 odst. 2 o. s. ř.)
dále vyplývá, že dovolatel uplatňuje také dovolací důvod podle ustanovení §
241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. (namítá, že soudy neprovedly důkazy jím
navržené).
Shora uvedené námitky nemohou založit závěr o přípustnosti dovolání žalobce
podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. K okolnostem uplatněným
dovolacími důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. a podle
ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. totiž nemůže být - jak je zřejmé již ze
znění ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. - při posouzení, zda je dovolání
přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto (srov.
k tomu též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne
29.6.2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, publikovaném v časopise Soudní judikatura
pod č. 132, roč. 2004, a obdobně též právní názor vyjádřený v usnesení
Ústavního soudu ČR ze dne 7.3.2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněném v
časopise Soudní judikatura pod č. 130, roč. 2006).
Ani námitka žalobce, že „byl zkrácen na svém právu na spravedlivý proces“ tím,
že odvolací soud „potvrdil jako správné neprovedení důkazů žalobcem
navržených“, není opodstatněná. Jednak proto, že odvolací soud dostatečně a
srozumitelně odůvodnil, proč považuje žalobcem navržené důkazy (výpovědi svědků
P. H. a J. H.) za důkazy nadbytečné, a jednak proto, že žalobce nebyl ve věci
neúspěšný pro neunesení důkazního břemene (odvolací soud na základě právního
posouzení věci vycházejícího ze zjištěného skutkového stavu věci dospěl k
závěru, že žalovaný je dědicem zůstavitele ze závěti ze dne 31.7.2007). Přitom
neúspěch v soudním řízení nemůže sám o sobě znamenat porušení práva na
spravedlivý proces.
Protože dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné,
Nejvyšší soud České republiky je - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle
ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
V dovolacím řízení vznikly žalovanému v souvislosti se zastoupením advokátem
náklady (spojené s vyjádřením k dovolání žalobce), které spočívají v paušální
odměně za zastupování ve výši 2.500,- Kč (srov. § 5 písm. d/, § 10 odst. 3, §
14 odst. 1, § 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č.
49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č. 617/2007 Sb. a č. 277/2006 Sb. a Čl. II
vyhlášky č. 64/2012 Sb.) a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon
právní služby ve výši 300,- Kč (srov. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve
znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004
Sb., č. 276/2006 Sb. a č. 399/2010 Sb.), celkem ve výši 2.800,- Kč. Vzhledem k
tomu, že zástupce žalovaného advokát JUDr. Jiří Cehák osvědčil, že je plátcem
daně z přidané hodnoty, náleží k nákladům řízení vedle odměny za zastupování
advokátem a paušální částky náhrad výdajů rovněž náhrada za daň z přidané
hodnoty z této odměny a náhrad (srov. § 137 odst. 3 a § 151 odst. 2 větu druhou
o. s. ř.) ve výši 588,- Kč. Protože dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího
soudu bylo odmítnuto, soud mu ve smyslu ustanovení § 243b odst. 5 věty první, §
224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. uložil, aby tyto náklady žalovanému
nahradil. Přiznanou náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 3.388,- Kč je
žalobce povinen zaplatit k rukám advokáta, který žalovaného v tomto řízení
zastupoval (§ 149 odst. 1 o. s. ř.), do tří dnů od právní moci tohoto usnesení
(§ 160 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. března 2013
JUDr. Roman Fiala, v. r.
předseda senátu