21 Cdo 4356/2007
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci
žalobkyně A. T., zastoupené advokátem, proti žalované M. č. P., zastoupené
advokátem, o neplatnost odvolání z funkce, vedené u Obvodního soudu pro Prahu
10 pod sp. zn. 5 C 65/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu
v Praze ze dne 25. dubna 2007 č.j. 51 Co 49/2007-73, takto:
I. Dovolání žalobkyně se zamítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení
4.820 Kč,- do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta.
Žalobkyně se domáhala, aby bylo určeno, že „odvolání, označené jako zrušení
pověření žalobkyně vedením oddělení sociálněprávní ochrany dětí v odboru
sociálním“ je neplatné. Žalobu odůvodnila zejména tím, že u žalované pracovala
na základě pracovní smlouvy z roku 1972 a dohody o změně pracovní smlouvy ze
dne 30.10.1991 ve funkci „vedoucí odborný referent O. ú. pro P.“. Dopisem ze
dne 15.12.2003 bylo její „pověření vedením oddělení soc.práv ochrany dětí“
zrušeno. Toto „zrušení pověření, resp. odvolání z funkce“ považuje žalobkyně za
neplatné, neboť do této funkce nebyla jmenována, ale již od 30.10.1991
„setrvává dle pracovní smlouvy v pozici odborný referent OÚ“, a předmětné
pověření „předcházelo“ dohodě o změně pracovní smlouvy; proto zrušení pověření
„lze považovat za neúčinné“. Kromě toho nedošlo ani k žádné organizační změně
„stran pozice žalobkyně“, neboť nová organizační struktura je „účelově
konstruovaná“. Ze strany žalované byla „vyvíjena činnost směřující k rozvázání
pracovního poměru se žalobkyní v podobě podávání důtek a výtek“ a zejména
zákazem účasti žalobkyně „na soudních jednáních dle pravidelných rozpisů, což
ostatně bylo pracovní náplní žalobkyně“. Domnívá se, že jednání vedoucí odboru
p. V. vůči ní bylo „účelové až diskriminační“ a „samotný krok odstranění
žalobkyně“ je nutno považovat za „obcházení zákona č. 312/2002 Sb., zejména
pak ustanovení § 12“.
Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 2.3.2005 č.j. 5 C 65/2004-16 žalobě
vyhověl a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů
řízení částku 1.000,- Kč. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že se žalobkyně
„stala vedoucím úředníkem tak, jak má na mysli ustanovení § 2 odst. 2 zákona č.
312/2002 Sb.“, a že ji tedy bylo možné odvolat z funkce jen z důvodů taxativně
vymezených v ustanovení § 12 uvedeného zákona. Protože žádný z těchto důvodů
„nenastal“, je odvolání žalobkyně neplatné.
K odvolání žalované Městský soud v Praze usnesením ze dne 1.9.2005 č.j. 51 Co
304/2005-29 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu
řízení. Podle názoru odvolacího soudu se v posuzované věci nejedná o žalobu na
určení právní skutečnosti, u které by naléhavý právní zájem vyplýval přímo „z
právního předpisu“, nýbrž o žalobu podle ustanovení § 80 písm. c) o.s.ř., u
které žalobce musí tvrdit a prokazovat naléhavý právní zájem na požadovaném
určení. Proto je třeba, aby soud prvního stupně vyzval žalobkyni, aby svou
žalobu doplnila o tvrzení, v čem spatřuje naléhavý právní zájem na požadovaném
určení, a aby soud prvního stupně „reagoval i na námitky uplatněné žalovanou v
jejím odvolání“.
Obvodní soud pro Prahu 10 poté rozsudkem ze dne 26.4.2006 č.j. 5 C 65/2004-48
žalobu zamítl a rozhodl, že „žalované se náhrada nákladů řízení nepřiznává“.
Východiskem jeho úvah byla skutečnost, že „předmětná žaloba je žalobou na
určení v souladu s ustanovením § 80 písm. c) o.s.ř., kdy je nutné prvotně
zkoumat, zda je dán naléhavý právní zájem na určení“. Vzhledem ke skutečnosti,
že žalobkyně již rozvázala pracovní poměr u žalovaného a odešla do starobního
důchodu, soud prvního stupně dovodil, že v daném případě není dán naléhavý
právní zájem na určení, neboť nebylo shledáno, že by bez požadovaného určení
bylo postavení žalobkyně nejasné, „a to proto, že ve vztahu k žalované již
žádné postavení nemá“. Samotné určení neplatnosti odvolání žalobkyně z funkce
by rovněž nemohlo mít vliv na změnu vyměřovacího základu pro výpočet důchodu,
protože „změna vyměřovacího základu může nastat až v důsledku vyplacení příp.
nároků žalobkyni, což může být pouze na základě žaloby na plnění“.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 25.4.2007 č.j. 51 Co
49/2007-73 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalobkyně je
povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 2.800,-
Kč k rukám advokáta. Odvolací soud setrval na svém dříve zaujatém právním
názoru a přisvědčil závěrům soudu prvního stupně, že naléhavý právní zájem na
určení ve smyslu ustanovení § 80 písm. c) o.s.ř. „nelze dovodit“ z tvrzení
žalobkyně, že naléhavý právní zájem spatřuje v diskriminaci, spočívající v
cíleném zhoršení jejího pracovního uplatnění a v tom, že odvoláním z funkce jí
byl snížen vyměřovací základ pro výpočet starobního důchodu. Z těchto
skutečností - uzavřel odvolací soud - nelze dovodit naléhavý právní zájem, když
„faktický důvod podané žaloby lze zhojit eventuelní žalobou na plnění“.
Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně dovolání, neboť nesdílí názor ani
jednoho ze soudů a domnívá se, že názor soudů, že „v daném případě se jedná o
žalobu podle § 80 písm. c) o.s.ř., nemá oporu v právní logice a ani ve výkladu
práva“. Zákon č. 312/2002 Sb. je „ex lege specialis k zákoníku práce“, protože
však „nikterak neplatnost zrušení úřednického pracovního poměru neřešil“, je
nutné „analogicky použít právě ustanovení § 64 zákoníku práce“; z toho
dovolatelka vyvozuje závěr, že „v pracovněprávním sporu není potřeba prokazovat
naléhavý právní zájem – ten je dán vždy“. Napadená rozhodnutí soudů navíc
prohlubují diskriminační charakter prvotního úkonu zaměstnavatele, protože
„rozhodnutí soudu o neprokázání naléhavého právního zájmu přišlo v době, kdy
byla již ve starobním důchodu a neměla faktickou možnost soudem požadovaný
naléhavý právní zájem osvědčit“. Uvádí-li odvolací soud, že je namístě žaloba
na plnění, jde o „argument formalistický, fakticky znemožňující žalobkyni
uplatnit své právo před soudem“, kterým „nutí žalobkyni k zaplacení vyššího
soudního poplatku a podání žaloby, která nemá racionálně-právní podklad“. Soud
prvního stupně potom „svůj pohled zúžil pouze na finanční stránku věci“,
„nezabýval se zhoršením pracovního uplatnění žalobkyně, diskriminačním jednáním
žalované vůči žalobkyni, jakož ani „naprostou degradací lidské důstojnosti
člověka“ pracujícího u žalované déle než třicet let. Žalobkyně navrhla, aby
Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná zdůraznila, že v dané věci nebyl prokázán naléhavý právní zájem na
požadovaném určení, že argumentací žalobkyně by byl „zcela popřen judikaturou
dlouhodobě zastávaný vztah žaloby na určení a žaloby na plnění“, a že nesplnění
povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní dovolatelkou „nezdůvodňuje délka
soudního řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou
osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o
rozsudek, proti kterému je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.
dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a
odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Dovolací soud smí napadené rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů
uplatněných v dovolání; je-li dovolání přípustné, přihlédne též k vadám
uvedeným v ustanoveních § 229 odst.1, § 229 odst.2 písm. a) a b) a § 228
odst.3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (srov. § 242 odst. 3
o.s.ř.).
V projednávané věci dospěl odvolací soud - jak vyplývá z odůvodnění napadeného
rozsudku - k závěru, že se v posuzované věci jedná o žalobu podle ustanovení §
80 písm. c) o.s.ř., u které žalobce musí tvrdit a prokazovat naléhavý právní
zájem na požadovaném určení.
Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci zjištěno, že žalobkyně
pracovala u žalovaného v odboru sociálním jako vedoucí oddělení sociálně právní
ochrany dětí, a že dopisem tajemníka žalovaného ze dne 15.12.2003 byla z této
funkce odvolána; současně byla pověřena „vedením oddělení sociálně-právní
ochrany dětí a práce s rodinou v odboru sociálním ÚMČ P. s účinností od
15.12.2003 do doby jmenování nového vedoucího oddělení v rozsahu stávajících
pravomocí“. Dne 8.1.2004 uzavřeli účastníci „dohodu o změně pracovní smlouvy ze
dne 4.4.1972“, kterou byl sjednaný obsah pracovní smlouvy s účinností od
12.1.2004 změněn tak, že druhem práce je „sociální pracovnice“ s místem výkonu
práce „P.“. Dnem 15.1.2004 je datováno „oznámení zaměstnavateli“ (předané do
podatelny žalovaného dne 10.2.2004), kterým žalobkyně sděluje, že zrušení svého
pověření vedením oddělení sociálně právní ochrany dětí v odboru sociálním
považuje za neplatné a že trvá na „dalším zaměstnávání v této pozici“. Dne
12.2.2004 podává žalobkyně u soudu prvního stupně žalobu, kterou se domáhá
určení, že „odvolání, označené jako zrušení pověření žalobkyně vedením oddělení
sociálně právní ochrany dětí v odboru sociálním, je neplatné“.
Za tohoto skutkového stavu je pro posouzení věci kromě jiného významné, jakou
povahu má žaloba, kterou se žalobkyně domáhá vyslovení neplatnosti úkonu
zaměstnavatele, kterým byla odvolána z funkce. S názorem, že pro uvedené
posouzení je nutné „analogicky použít právě ustanovení § 64 zákoníku práce“,
dovolací soud nesouhlasí.
Pracovní poměr úředníků územních samosprávných celků v době, kdy byla žalobkyně
odvolána z funkce, upravoval zákon č. 312/2002 Sb., o úřednících územních
samosprávných celků a o změně některých zákonů, ve znění účinném do 29.2.2004,
tj. předtím, než nabyl účinnosti zákon č. 46/2004 Sb., kterým se mění zákon č.
65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 312/2002
Sb., o úřednících územních samosprávných celků a o změně některých zákonů
(srov. § 1 odst. 1 – dále též jen „zákon“). Zákoník práce byl k tomuto zákonu v
poměru subsidiarity, a na pracovněprávní vztahy úředníků územních samosprávných
celků se vztahoval, nestanovil-li tento zákon jinak (srov. § 1 odst. 2 zákona).
S přihlédnutím k uvedenému lze projednávanou věc i v současné době rovněž
posuzovat - vzhledem k tomu, že žalobkyně byla odvolána z funkce dopisem ze dne
15.12.2003 - podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do
29.2.2004, tedy přede dnem, než nabyl účinnosti zákon č. 46/2004 Sb., kterým se
mění zákon č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, a zákon
č. 312/2002 Sb., o úřednících územních samosprávných celků a o změně některých
zákonů (srov. § 364 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce) – dále jen
„zák. práce“.
Podle ustanovení § 12 odst. 1 zákona vedoucího úředníka nebo vedoucího úřadu
lze z funkce odvolat, jen
a) pozbyl-li některý z předpokladů podle § 4,
b) porušil-li závažným způsobem některou ze svých zákonem stanovených
povinností nebo dopustil-li se nejméně dvou méně závažných porušení zákonem
stanovených povinností v době posledních 6 měsíců, nebo
c) neukončil-li vzdělávání vedoucích úředníků ve lhůtě podle § 27 odst.
1.
Podle ustanovení § 12 odst. 2 zákona odvolání z funkce je písemné, doručuje se
vedoucímu úředníkovi nebo vedoucímu úřadu a musí obsahovat důvody podle
odstavce 1, jinak je neplatné.
Z uvedeného ustanovení vyplývá, že upravovalo odlišně od zákoníku práce způsob
odvolání z funkce; toto ustanovení, ani zákon č. 312/2002 Sb. ale neuvádí, jaké
následky z hlediska právního postavení odvolaného zaměstnance v důsledku
odvolání nastávají a – v tomto směru lze dovolatelce přisvědčit – „neřeší“ ani
právní prostředky obrany zaměstnance proti neoprávněnému odvolání. Je
nepochybné, že za těchto okolností je na místě - kromě jiného - subsidiární
aplikace ustanovení § 65 odst. 3 zák. práce, zejména, že odvoláním z funkce
pracovní poměr nekončí, že zaměstnavatel se zaměstnancem dohodne – jak se také
stalo v posuzované věci - jeho další pracovní zařazení. Oproti tomu ale nelze
spatřovat procesní prostředek obrany proti neoprávněnému odvolání z funkce v
ustanovení § 64 zák. práce, a to ani na základě jeho „analogického“
použití.
Podle ustanovení § 64 zákoníku práce neplatnost rozvázání pracovního poměru
výpovědí, okamžitým zrušením, zrušením ve zkušební době nebo dohodou může jak
zaměstnavatel, tak i zaměstnanec uplatnit u soudu nejpozději ve lhůtě dvou
měsíců ode dne, kdy měl pracovní poměr skončit tímto rozvázáním.
Ustanovení § 64 zákoníku práce poskytuje účastníkům pracovního poměru nárok na
soudní ochranu před jeho neoprávněným rozvázáním. Chce-li zaměstnanec nebo
zaměstnavatel zabránit tomu, aby nenastaly právní účinky vyplývající z
rozvázání pracovního poměru, musí ve lhůtě dvou měsíců podat u soudu žalobu na
určení, že právní úkon směřující k rozvázání pracovního poměru je neplatný;
nebyla-li taková žaloba podána, skončí pracovní poměr mezi účastníky podle
tohoto právního úkonu, i kdyby objektivně šlo o neplatné rozvázání pracovního
poměru, neboť po uplynutí dvouměsíční lhůty se soud již nemůže posouzením
otázky platnosti rozvazovacího úkonu zabývat, a to ani jako otázkou předběžnou
(srov. například právní názor uvedený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne
19.3.1997 sp. zn. 2 Cdon 475/96, který byl uveřejněn pod č. 75 v časopise
Soudní judikatura, roč. 1997).
Předmětem žaloby o neplatnost rozvázání pracovního poměru podle ustanovení § 64
zákoníku práce je posouzení právní skutečnosti [neplatnosti určitého
(konkrétního) právního úkonu učiněného zaměstnancem nebo zaměstnavatelem a
směřujícího k rozvázání pracovního poměru], nikoli přímo určení, zda tu právní
vztah nebo právo je či není, ve smyslu ustanovení § 80 písm. c) o.s.ř. U žaloby
o neplatnost rozvázání pracovního poměru právní zájem na požadovaném určení
právní skutečnosti vyplývá přímo z ustanovení § 64 zákoníku práce; nejde o
určovací žalobu ve smyslu ustanovení § 80 písm.c) o.s.ř., a s dovolatelkou je
proto třeba souhlasit, že není třeba za řízení tvrdit a prokazovat naléhavý
právní zájem na určení neplatnosti určitého (konkrétního) právního úkonu
učiněného zaměstnancem nebo zaměstnavatelem a směřujícího k rozvázání
pracovního poměru (srov. též například rozsudek Nejvyššího soudu České
republiky ze dne 11.11.1998 sp. zn. 21 Cdo 1082/98, který byl uveřejněn pod č.
28 v časopise Soudní judikatura, roč. 1999).
Uvedené specifické ustanovení upravující ochranu před právními účinky výše
vyjmenovaných čtyř forem rozvázání pracovního poměru však na posouzení
projednávané věci vztáhnout nelze, a to již proto, že v projednávané věci
nedošlo k ukončení pracovního poměru žalobkyně u žalované. Skutečnost, že zákon
č. 312/2002 Sb., ani zákoník práce sám - kupř. v souvislosti s odvoláním z
funkce podle § 65 zák. práce - nezmiňuje výslovně další možnosti právní
ochrany, neznamená, že by adresát takového právního úkonu neměl (nemohl mít)
právo na jinou ochranu u soudu v občanském soudním řízení.
Podle ustanovení § 80 písm. c) o.s.ř. lze žalobou uplatnit, aby bylo
rozhodnuto o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li
na tom naléhavý právní zájem.
Žaloba o určení podle ustanovení § 80 písm.c) o.s.ř. má především preventivní
povahu a má za účel poskytnout ochranu právnímu postavení žalobce dříve, než
dojde k porušení právního vztahu nebo práva. Podle ustálené judikatury soudů
naléhavý právní zájem na určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je
dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce nebo kde
by se bez tohoto určení jeho právní postavení stalo nejistým. Žaloba domáhající
se určení podle ustanovení § 80 písm. c) o.s.ř. nemůže být zpravidla
opodstatněna tam, kde lze žalovat na splnění povinnosti podle ustanovení § 80
písm. b) o. s. ř. (srov. například rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze
dne 24.2.1971, sp. zn. 2 Cz 8/71, uveřejněný pod č. 17 ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek, ročník 1972). Vyslovený předpoklad však nelze chápat
všeobecně. Prokáže-li žalobce, že má právní zájem na tom, aby bylo určeno
určité právo nebo právní poměr, přestože by mohl žalovat přímo na splnění
povinnosti, nelze mu určovací žalobu odepřít. Za nedovolenou - při možnosti
žaloby na plnění - lze považovat určovací žalobu jen tam, kde by nesloužila
potřebám praktického života, nýbrž jen ke zbytečnému rozmnožování sporů.
Jestliže se určením, že tu právní vztah nebo právo je či není, vytvoří pevný
právní základ pro právní vztahy účastníků sporu (a předejde se tak žalobě o
plnění), je určovací žaloba přípustná i přesto, že je možná také žaloba na
splnění povinnosti podle ustanovení § 80 písm. b) o.s.ř. (srov. například
rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27.3.1997, sp. zn. 3 Cdon
1338/96, uveřejněný pod č. 21 v časopise Soudní judikatura č. 21, ročník 1997).
Z uvedeného vyplývá, že odvolacímu soudu nelze důvodně vytýkat jeho
závěr, že rovněž v posuzované věci „se nejedná o případ určovací žaloby
ve smyslu § 64 zák. práce“, a že žalobkyně „byla nucena prokázat naléhavost
svého právního zájmu ve smyslu § 80 písm. c) o.s.ř.“. Odvolacímu soudu lze také
přisvědčit, že na základě žaloby na určení podle § 80 písm. c) o.s.ř. nelze v
posuzované věci očekávat vytvoření pevného právního základu pro právní vztahy
účastníků sporu za situace, kdy žalobkyně následně (poté, co se po odvolání z
funkce dohodla ve smyslu § 65 odst. 3 zák. práce na novém pracovním zařazení)
již pracovní poměr u žalované skončila a odešla do starobního důchodu, a že by
tedy bylo možno - netrvá-li již pracovní poměr - „faktický důvod podané žaloby
zhojit eventuelní žalobou na plnění“. Názor soudů obou stupňů, že v daném
případě není dán naléhavý právní zájem na určení neplatnosti odvolání z funkce
vedoucí oddělení sociálně právní ochrany dětí ze dne 15.12.2003, je tak v
souladu se zákonem a ustálenou judikaturou, na níž dovolací soud nemá důvod
cokoliv měnit.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je v napadeném potvrzujícím
výroku ve věci samé z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správný. Protože
nebylo zjištěno (a ani dovolatelkou tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu
byl postižen vadou uvedenou v ustanovení § 229 odst.1, § 229 odst. 2 písm. a) a
b) a § 229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobkyně
podle ustanovení § 243b odst. 2, části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
V dovolacím řízení vznikly žalované v souvislosti se zastoupením advokátem
náklady, které spočívají v paušální odměně ve výši 3.750,- Kč [srov. § 7 písm.
c), § 10 odst. 3 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění vyhlášek č.
49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., a č. 617/2004 Sb. a č. 277/2006 Sb.] a v paušální
částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (srov. § 13
odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č.
484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb. a č. 276/2006 Sb.), tedy celkem
4.050,- Kč. Vzhledem k tomu, že zástupce žalované advokát, osvědčil, že je
plátcem daně z přidané hodnoty, náleží (srov. též právní názor vyjádřený v
rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15.12.2004 sp.zn. 21 Cdo
1556/2004, který byl uveřejněn pod č. 21 ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek, roč. 2005) k nákladům řízení, které žalované za dovolacího řízení
vznikly, vedle odměny za zastupování advokátem a paušální částky náhrad výdajů
rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty z této odměny a náhrad (srov. § 137
odst. 1 a 3 a § 151 odst. 2 větu druhou o.s.ř.) ve výši (po zaokrouhlení) 770,-
Kč. Protože dovolání žalobkyně bylo zamítnuto, dovolací soud jí podle
ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř.
uložil, aby tyto náklady žalované nahradila. Celkovou náhradu nákladů
dovolacího řízení ve výši 4.820,- Kč je žalobkyně povinna ve smyslu ustanovení
§ 149 odst. 1 o.s.ř. zaplatit k rukám advokáta, který žalovanou v tomto řízení
zastupoval.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. listopadu 2008
JUDr. Zdeněk N o v o t n ý, v. r.
předseda senátu