Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Mojmíra Putny a JUDr. Ljubomíra Drápala v
právní věci žalobce F. C., zastoupeného Mgr. Přemyslem Pechlátem, advokátem se
sídlem v Českých Budějovicích, Heydukova č. 505/3, proti žalovanému
Zemědělskému družstvu Podkleťan Křemže se sídlem v Křemži, Chlum č. 178, IČO
00109959, zastoupenému JUDr. Milanem Šišolákem, advokátem se sídlem v Českých
Budějovicích, Biskupská č. 129/1, o upuštění od nerovného zacházení a o
odstranění jeho následků, vedené u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp.
zn. 7 C 268/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých
Budějovicích ze dne 28. července 2015 č. j. 19 Co 1305/2015-420 opravenému
usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. září 2015 č. j. 19
Co 1305/2015-433, takto:
I. Dovolání žalobce se zamítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení
5 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Milana
Šišoláka, advokáta se sídlem v Českých Budějovicích, Biskupská č. 129/1.
Žalobce se žalobou podanou u Okresního soudu v Českém Krumlově dne 11. 10. 2012
(změněnou se souhlasem soudu prvního stupně podáním doručeným tomuto soudu dne
14. 6. 2013) domáhal, aby byla žalovanému uložena povinnost „upustit od
nerovného zacházení se žalobcem, projevujícího se v odlišném způsobu nastavení
úkolové mzdy na různých pracovištích žalovaného, zejména pak v nastavení
způsobu stanovení výše úkolové mzdy žalobce jako ošetřovatele skotu v teletníku
Třísov oproti ostatním zaměstnancům žalovaného pracujícím na obdobných pozicích
v ošetřovně mladého skotu Chlum“ a „odstranit následky nerovného zacházení se
žalobcem tím, že mu zaplatí částku ve výši 51 997 Kč“ s úrokem z prodlení ve
výši 7, 75 % z částek a za dobu, jež rozvedl. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že
pracuje u žalovaného v pracovním poměru založeném pracovní smlouvou ze dne 22.
2. 2008 a sjednaném na dobu neurčitou jako ošetřovatel skotu v teletníku
Třísov, že podle bodu 11 pracovní smlouvy mu náleží mzda podle vnitřního
mzdového předpisu, který pro rok 2012 stanovil, že je oprávněn nad rámec
základní mzdy pobírat odměny ve výši 100 Kč na 100 kg přírůstku, a že tato
odměna byla proti roku 2011, kdy činila 200 Kč na 100 kg přírůstku, snížena na
polovinu. Žalobce má za to, že postup žalovaného je v rozporu s ustanovením §
16 odst. 1 zákoníku práce, neboť ostatním zaměstnancům žalovaného pracujícím na
„obdobných (či dokonce méně náročných) pracovních pozicích“ je mzdovým
předpisem přiznána výrazně vyšší odměna než žalobci (např. 148 - 177 Kč za 100
kg přírůstku v „OMD Chlum“), která navíc pro rok 2012 nebyla nijak snížena,
přičemž podle ustanovení oddílu III čl. 1 odst. 2 kolektivní smlouvy vyššího
stupně uzavřené pro rok 2012 mezi Zemědělským svazem České republiky, jehož je
žalovaný členem, Českomoravským svazem zemědělských podnikatelů a Odborovým
svazem pracovníků zemědělství a výživy „zaměstnancům, kteří vykonávají stejnou
práci nebo práci stejné hodnoty, náleží stejná mzda“. Uvedl, že je v rozporu se
zákonem i kolektivní smlouvou nedůvodně diskriminován, není s ním zacházeno
stejným způsobem jako s ostatními zaměstnanci žalovaného na obdobných pozicích
a důvody, pro které byla jeho pracovní odměna snížena, mu buďto nejsou
sdělovány, nebo jsou hledány důvody „zástupné či nepravdivé“, a že proto
požaduje v návaznosti na pravidelné měření přírůstků (vážení), jímž byly
zjištěny půlroční přírůstky jím ošetřovaného skotu za první pololetí
„letošního“ roku, aby mu byl žalovaným vyplacen rozdíl mezi doposud vyplacenou
mzdou a mzdou, jež odpovídá zjištěnému přírůstku a „přiměřeně upravenému
mzdovému předpisu“, za měsíce únor až červen 2012 ve výši 51 997 Kč.
Žalovaný zejména uvedl, že od 1. 2. 2012 změnil vnitřní mzdový předpis pro
místo ošetřovatele skotu v teletníku Třísov zastávané žalobcem tak, že snížil
odměnu žalobce v souvislosti s přírůstky hmotnosti skotu v návaznosti na jeho
výkrm o jednu polovinu, neboť dosavadní odměna žalobce na tomto místě
neodpovídala náročnosti jím vykonávané práce, a že srovnání odměňování žalobce
s odměňováním zaměstnance v odchovně mladého dobytka ve Chlumu je nepřípadné,
neboť množství práce v této odchovně je o cca 40 % větší než v teletníku v
Třísově.
Okresní soud v Českém Krumlově rozsudkem ze dne 19. 12. 2014 č. j. 7 C
268/2012-371 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit na náhradě
nákladů řízení žalovanému 36 713 Kč k rukám advokáta JUDr. Milana Šišoláka a
České republice „na účet Okresního soudu v Českém Krumlově“ 12 601,18 Kč. Vycházel ze zjištění, že žalobce pracuje u žalovaného jako ošetřovatel v
teletníku Třísov, že podle pravidel pro odměňování pro rok 2011 měl ošetřovatel
býků v odchovně mladého dobytka Chlum (dále jen „OMD Chlum“) za přírůstky
„odměnu“ 134 Kč a „prémie“ 43 Kč na 100 kg a ošetřovatel v teletníku Třísov
„odměnu“ 150 Kč a „prémie“ 50 Kč na 100 kg, že podle vnitřního mzdového
předpisu pro rok 2012 byla v teletníku Třísov stanovena „odměna“ 100 Kč na 100
kg přírůstků, že v roce 2012 měl žalobce v teletníku Třísov na starosti
průměrně 171,673 dobytčích jednotek a zaměstnanec v OMD Chlum 263,660 dobytčích
jednotek a že výše mzdy střídajících pracovníků je téměř shodná s výší mzdy
žalobce, a ze zjištění učiněných ze znaleckého posudku znalce v oboru
zemědělství doc. Ing. Miroslava Maršálka, CSc., který rozdělil náročnost práce
do tří oblastí (rozsah nebo potřeba mechanizované práce, rozsah a potřeba práce
manuální a psychická náročnost související s nutnou péčí o zvířata a bezpečnost
práce), že při ošetřování telat převažuje ruční práce v rozsahu 71,3 % času z
jednotlivých pracovních výkonů a mechanizovaná práce činí 28,7 %, že ve výkrmně
býků Chlum převažuje mechanizovaná práce v rozsahu 52,2 % a ruční práce
představuje 47,8 % pracovního času, že ve výkrmně býků je nutné věnovat větší
pozornost bezpečnosti práce při zacházení se zvířaty a že rozhodujícími faktory
ovlivňujícími výši přírůstků telat a mladého skotu jsou výživa z hlediska
kvalitativního i kvantitativního, zdravotní stav zvířat, jejich věk, plemenná
příslušnost, pohlaví, způsob ustájení, mikroklimatické podmínky prostředí,
velikost a hlavně stálost skupin v ustájení, vyrovnanost skupin z hlediska
hmotnosti, kvalita péče ošetřovatele a jeho vztah ke zvířatům, přičemž většinu
těchto faktorů nemůže ošetřovatel v obou chovech ovlivnit. Soud prvního stupně
dále vycházel ze závěrů znalce, že z pohledu porovnání obou sledovaných chovů
je zřejmé, že ačkoliv se v obou případech jedná o chov jednotlivých kategorií
skotu, je pracnost a náročnost prováděných prací z hlediska bezpečnosti práce
navzájem velmi obtížně srovnatelná, že oba pracovníci vykonávají v zásadě
stejné činnosti, jen podíl jejich ruční a mechanizované práce v obou provozech
je odlišný, když práce v teletníku je fyzicky náročnější a z hlediska
manipulace se zvířaty a bezpečnosti práce jsou v obou chovech naprosto odlišné
požadavky, a že ačkoliv na obou pracovištích je výsledkem pracovního procesu
množství ošetřovaných zvířat a jejich hmotnostní přírůstek, není možné
považovat oba provozy z hlediska pracovní náročnosti za srovnatelné.
Na základě
zjištění, že oba provozy jsou navzájem odlišné z hlediska pracovní náročnosti i
požadavků na bezpečnost práce a že „nelze stanovit společnou rovnici zahrnující
množství vynaložené práce a dosaženého přírůstku“, kterou by bylo možné použít
pro výpočet mzdy v obou provozech, dospěl soud prvního stupně k závěru, že
žalovaný svým postupem zajišťuje rovné zacházení se zaměstnanci vykonávajícími
práce ošetřovatele v teletníku Třísov (tj. se žalobcem a „střídači“) a
pracovníky OMD Chlum.
K odvolání žalobce Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 28. 7.
2015 č. j. 19 Co 1305/2015-420 opraveným usnesením ze dne 11. 9. 2015 č. j. 19
Co 1305/2015-433 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl, že žalobce
je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení 6 960 Kč k
rukám advokáta JUDr. Milana Šišoláka. Poté, co doplnil dokazování pravidly
odměňování žalovaného pro rok 2011 platnými od 1. 1. 2011 a pro rok 2012
platnými od 1. 2. 2012, zjistil, že ke změně pravidel odměňování v živočišné
výrobě nedošlo pouze u žalobce, u kterého byla snížena sazba úkolové mzdy ze
150 Kč na 100 kg přírůstku na částku 100 Kč na 100 kg přírůstku a který již
nemá v roce 2012 stanovené prémie, ale že mzda byla snížena i u jiných provozů
a že prémie jsou stanoveny pouze pro některé z provozů žalovaného a nepobírají
je automaticky všichni zaměstnanci v živočišné výrobě. Odvolací soud shledal
správným postup soudu prvního stupně, který posuzoval, zda pracoviště
žalovaného v teletníku Třísov a v OMD Chlum jsou srovnatelná a zda tedy práce
vykonávané žalobcem a práce vykonávané zaměstnanci žalovaného v OMD Chlum jsou
pracemi stejnými či pracemi stejné hodnoty ve smyslu § 110 zákoníku práce, a na
základě zjištění učiněných soudem prvního stupně a závěrů znalce doc. Ing.
Miroslava Maršálka, CSc., dospěl shodně k závěru, že práce žalobce jako
ošetřovatele skotu v teletníku Třísov není „z hlediska mzdového“ srovnatelná s
prací ošetřovatele skotu v OMD Chlum, a že se proto ze strany žalovaného
nejedná o nerovné zacházení v oblasti odměňování ve smyslu ustanovení § 16
odst. 1 a § 110 zákoníku práce, jestliže žalovaný vnitřním mzdovým předpisem
stanovil odlišnou sazbu úkolové mzdy pro žalobce pracujícího v teletníku Třísov
oproti jiným zaměstnancům žalovaného pracujícím v OMD Chlum.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá, že
právní hodnocení odvolacího soudu týkající se otázky, zda se jedná o práci
stejnou nebo práci stejné hodnoty, není založeno na komplexním posouzení všech
srovnávacích kritérií obsažených v ustanovení § 110 zákoníku práce, neboť
znalec „selektivně“ vybral pouze tři dílčí kritéria (fakticky dvě) a odvolací
soud měl další kritéria (složitost práce, odpovědnost a namáhavost, pracovní
podmínky, pracovní výkonnost a výsledky práce) hodnotit podle své vlastní úvahy
vycházející ze vzájemné provázanosti všech provedených důkazů a zejména pak z
detailního časového snímku prací obsaženého ve znaleckém posudku, případně měl
dokazování doplnit o důkazy další. Má za to, že „nejjednodušším argumentem
svědčícím o této stejnosti či stejné hodnotě“ je uplatnění takzvaných
„střídačů“, tedy zaměstnanců, kteří bez jakékoliv další kvalifikace,
proškolení, jiných nároků na rozvržení pracovní doby, pracovní způsobilosti,
množství či kvalitu práce jsou ze strany žalovaného běžně vysíláni za tím
účelem, aby nahrazovali výpadky ošetřovatelů skotu na jednom či druhém
pracovišti v době nemoci či dovolených stálých zaměstnanců. Uvedl, že
„stěžejní“ je výklad rozdílu pojmů „stejná práce“ a „práce stejné hodnoty“, a
že i přesto že se v případě teletníku Třísov a OMD Chlum nemůže jednat o práci
naprosto totožnou ve všech dílčích aspektech, rozhodně se jedná o práci
srovnatelnou, respektive minimálně stejně hodnotnou, a to o ošetřování skotu, u
něhož se jednotlivé dílčí činnosti provádějí vždy stejně. Dovolatel považuje
porovnávané provozy – teletník Třísov a OMD Chlum – z hlediska kritérií
obsažených v ustanovení § 110 zákoníku práce za „naprosto“ srovnatelné a
snížení mzdy oproti roku 2011 a oproti mzdě dosahované v OMD Chlum považuje za
protizákonné z důvodu nerovnosti v přístupu k těmto dvěma porovnávaným
zaměstnancům (provozům). Vytýká soudům, že své závěry o srovnatelnosti
pracovních pozic „bezvýhradně“ přejímají ze závěrů znalce, přestože otázka
„srovnatelnosti posuzovaných pozic“ je otázkou právní, že nezhodnotily
provedený listinný důkaz náčrtkem půdorysu stájí, kterým by byl znevěrohodněn
závěr znalce o „míře (ne)bezpečnosti práce na porovnávaných pracovištích“, a že
neprovedly důkaz ohledáním stájí, který by „do celého případu vnesl nepoměrně
více světla než samotný znalecký posudek“. Je přesvědčen, že pokud se úkolová
mzda odvíjí pouze od hmotnostního přírůstku, kterého je náročnější docílit u
mladšího skotu než u staršího, měl by být za 1 kg přírůstku odměňován lépe a ne
hůře než ošetřovatelé v OMD Chlum. Žalobce navrhl, aby dovolací soud zrušil
rozsudky soudů obou stupňů a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu
řízení.
Žalovaný navrhl, aby dovolací soud dovolání žalobce odmítl, nebo zamítl, neboť
soudy provedly „úplná a správná zjištění stran předmětné věci“ a „následně
provedly správné právní posouzení“.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), neboť řízení v projednávané věci
bylo zahájeno přede dnem 1. 1. 2014 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému
rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve
lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou
přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci zjištěno (správnost
skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení
§ 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. – nepodléhá), že žalobce
pracuje u žalovaného jako ošetřovatel v teletníku Třísov, že podle pravidel
odměňování pro rok 2011 platných od 1. 1. 2011 měl ošetřovatel býků v OMD Chlum
odměnu 134 Kč a prémie 50 Kč na 100 kg přírůstku a ošetřovatel v teletníku
Třísov odměnu 150 Kč a prémie 50 Kč na 100 kg přírůstku, že podle pravidel
odměňování pro rok 2012 platných od 1. 2. 2012 byla v teletníku Třísov
stanovena odměna 100 Kč na 100 kg přírůstku a žalobce již neměl stanovené
prémie, že v roce 2012 měl žalobce v teletníku Třísov na starosti průměrně
171,673 dobytčích jednotek (telata) a zaměstnanec v OMD Chlum 263,660 dobytčích
jednotek (býci a jalovice), že při ošetřování telat převažuje ruční práce v
rozsahu 71,3 % času z jednotlivých pracovních výkonů a mechanizovaná práce činí
28,7 %, že v OMD Chlum převažuje mechanizovaná práce v rozsahu 52,2 % a ruční
práce představuje 47,8 % pracovního času a že v OMD Chlum je nutné věnovat
větší pozornost bezpečnosti práce při zacházení se zvířaty, neboť býci jsou pro
ošetřovatele nebezpečnější a při manipulaci s nimi hrozí úraz. Žalobce se
domáhá, aby mu byl vyplacen rozdíl mezi doposud vyplacenou mzdou a mzdou, jež
odpovídá „zjištěnému přírůstku a přiměřeně upravenému mzdovému předpisu“, za
měsíce únor až červen 2012 ve výši 51 997 Kč s tím, že tato částka „by navíc
žalobci náležela na odměně v případě, že by byl odměňován stejným způsobem jako
v minulém roce a zejména pak stejným způsobem, jakým jsou i v letošním roce
odměňováni ostatní zaměstnanci pracující na obdobných pozicích“.
Za tohoto stavu věci závisí napadený rozsudek odvolacího soudu mimo jiné na
vyřešení otázky hmotného práva, jaké okolnosti jsou významné při posuzování,
zda jde o nerovné zacházení při odměňování zaměstnanců za práci. Protože tato
právní otázka v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla ve všech
souvislostech vyřešena, je dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podle
ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř.,
které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud
České republiky (aniž by mohl přihlédnout k námitkám, kterými dovolatel
zpochybňuje správnost skutkových zjištění soudů, neboť takovými námitkami nelze
dovolání vzhledem k ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. odůvodnit) dospěl k
závěru, že dovolání žalobce není opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k tomu, že se
žalobce po žalovaném domáhá uspokojení nároku (doplatku mzdy), který mu měl
vzniknout v souvislosti s výkonem práce u žalovaného v období od 1. 2. 2012 do
30. 6. 2012 – podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění zákonů č.
585/2006 Sb., č. 181/2007 Sb., č. 261/2007 Sb., č. 296/2007 Sb. a č. 362/2007
Sb., nálezu Ústavního soudu č. 116/2008 Sb. a zákonů č. 121/2008 Sb., č.
126/2008 Sb., č. 294/2008 Sb., č. 305/2008 Sb., č. 306/2008 Sb., č. 382/2008
Sb., č. 286/2009 Sb., č. 320/2009 Sb., č. 326/2009 Sb., č. 347/2010 Sb., č.
427/2010 Sb., č. 73/2011 Sb., č. 180/2011 Sb., č. 185/2011 Sb., č. 341/2011
Sb., č. 364/2011 Sb., č. 365/2011 Sb., č. 367/2011 Sb. a č. 375/2011 Sb., tedy
podle zákoníku práce ve znění účinném do 30. 6. 2012 (dále jen „zák. práce“).
Podle ustanovení § 16 odst. 1 zák. práce zaměstnavatelé jsou povinni zajišťovat
rovné zacházení se všemi zaměstnanci, pokud jde o jejich pracovní podmínky,
odměňování za práci a o poskytování jiných peněžitých plnění a plnění peněžité
hodnoty, o odbornou přípravu a o příležitost dosáhnout funkčního nebo jiného
postupu v zaměstnání.
Zákoník práce upravuje zásadu rovného zacházení jako povinnost zaměstnavatele
určitým způsobem zacházet s vlastními zaměstnanci, a to v průběhu celého trvání
jejich pracovněprávního vztahu. Zásada rovného zacházení zaručuje rovná práva
zaměstnancům nacházejícím se ve stejném či srovnatelném postavení (situaci) a
vyplývá z ní též požadavek, aby vnitřní předpisy či praxe zaměstnavatele
bezdůvodně nezvýhodňovaly ani neznevýhodňovaly zaměstnance před ostatními
srovnatelnými zaměstnanci.
Jednou z oblastí, v nichž jsou zaměstnavatelé povinni zajišťovat rovné
zacházení se všemi zaměstnanci, je odměňování za práci (poskytování mzdy, platu
nebo odměny z dohody o provedení práce nebo dohody o pracovní činnosti).
Zaměstnanci přísluší za práci vykonanou v pracovním poměru pro zaměstnavatele,
který není uveden v ustanovení § 109 odst. 3 zák. práce, za podmínek
stanovených v zákoníku práce mzda, nestanoví-li zákoník práce nebo zvláštní
právní předpis jinak (srov. § 109 odst. 1 zák. práce). Mzda je peněžité plnění
a plnění peněžité hodnoty (naturální mzda) poskytované zaměstnavatelem
zaměstnanci za práci (srov. § 109 odst. 2 zák. práce) a sjednává se ve smlouvě
nebo ji zaměstnavatel stanoví vnitřním předpisem anebo určuje mzdovým výměrem
(srov. § 113 odst. 1 zák. práce; v případě zaměstnance, který je statutárním
orgánem zaměstnavatele, srov. § 113 odst. 2 zák. práce). Mzdu lze sjednat nebo
stanovit například jako mzdu měsíční, hodinovou nebo podílovou, jako mzdu,
jejíž poskytnutí nebo výše závisí na splnění konkrétních pracovních úkolů
(úkolová mzda), hospodářských výsledků zaměstnavatele nebo jiných hledisek,
nebo jako mzdu poskytovanou ve formě příplatků, odměn apod. (uvedené způsoby
samozřejmě lze i kombinovat). Sjednaná nebo zaměstnavatelem stanovená mzda však
nesmí být nižší než minimální mzda (srov. § 111 odst. 1 zák. práce). Mzda, na
kterou zaměstnanci vzniklo právo podle zákoníku práce, smlouvy, vnitřního
předpisu nebo mzdového výměru, je zaručenou mzdou (srov. § 112 odst. 1 zák.
práce).
Mzda se poskytuje podle složitosti, odpovědnosti a namáhavosti práce, podle
obtížnosti pracovních podmínek, podle pracovní výkonnosti a dosahovaných
pracovních výsledků (srov. § 109 odst. 4 zák. práce); za stejnou práci nebo za
práci stejné hodnoty přísluší všem zaměstnancům u zaměstnavatele stejná mzda
(srov. § 110 odst. 1 zák. práce). Stejnou prací nebo prací stejné hodnoty se
rozumí práce stejné nebo srovnatelné složitosti, odpovědnosti a namáhavosti,
která se koná ve stejných nebo srovnatelných pracovních podmínkách, při stejné
nebo srovnatelné pracovní výkonnosti a výsledcích práce (srov. § 110 odst. 2
zák. práce). Složitost, odpovědnost a namáhavost práce se posuzuje podle
vzdělání a praktických znalostí a dovedností potřebných pro výkon této práce,
podle složitosti předmětu práce a pracovní činnosti, podle organizační a řídící
náročnosti, podle míry odpovědnosti za škody, zdraví a bezpečnost, podle
fyzické, smyslové a duševní zátěže a působení negativních vlivů práce (srov. §
110 odst. 3 zák. práce). Pracovní podmínky se posuzují podle obtížnosti
pracovních režimů vyplývajících z rozvržení pracovní doby, například do směn,
dnů pracovního klidu, na práci v noci nebo práci přesčas, podle škodlivosti
nebo obtížnosti dané působením jiných negativních vlivů pracovního prostředí a
podle rizikovosti pracovního prostředí (§ 110 odst. 4 zák. práce). Pracovní
výkonnost se posuzuje podle intenzity a kvality prováděných prací, pracovních
schopností a pracovní způsobilosti a výsledky práce se posuzují podle množství
a kvality (srov. § 110 odst. 5).
Z právní úpravy obsažené v ustanovení § 110 zák. práce vyplývá, že práci
vykonávanou u zaměstnavatele různými zaměstnanci je možné považovat za stejnou
práci nebo práci stejné hodnoty, za kterou jim přísluší stejná mzda, jestliže
jde o práci shodnou nebo srovnatelnou z hlediska všech srovnávacích kritérií
uvedených v ustanovení § 110 odst. 2-5 zák. práce; není-li shoda
(srovnatelnost) v některém z těchto komparačních kritérií, nejedná se o stejnou
práci nebo práci stejné hodnoty ve smyslu ustanovení § 110 odst. 1 zák.
práce.
V projednávané věci žalobce jako ošetřovatel v teletníku Třísov nevykonával
práci ve stejných ani srovnatelných podmínkách jako ošetřovatel býků v OMD
Chlum, neboť pracovní prostředí ošetřovatele v OMD Chlum bylo – jak vyplývá ze
skutkových zjištění soudů - rizikovější z hlediska hrozby úrazu při manipulaci
s býky (oproti témuž riziku při manipulaci s telaty na pracovišti žalobce).
Práci ošetřovatele v teletníku Třísov vykonávanou žalobcem proto nelze
považovat za stejnou práci nebo práci stejné hodnoty jako je práce ošetřovatele
býků v OMD Chlum ve smyslu ustanovení § 110 odst. 1 zák. práce, i kdyby uvedené
práce vykazovaly – přes rozdílné průměrné počty dobytčích jednotek a rozdílnou
míru ruční a mechanizované práce na obou pracovištích - shodu (srovnatelnost)
ve všech ostatních srovnávacích kritériích uvedených v ustanovení § 110 odst.
2-5 zák. práce. Opačný závěr nelze dovozovat bez dalšího z toho, že žalovaný
pro účely stanovení úkolové mzdy za obě práce použil jako kritérium přírůstek
hmotnosti skotu, neboť shodnost cíle práce ošetřovatele telat i práce
ošetřovatele býků, kterým je dosažení přírůstku hmotnosti ošetřovaného skotu,
není totéž co shodnost nebo stejná hodnota prací z hlediska komparačních
kritérií uvedených v ustanovení § 110 odst. 2-5 zák. práce. Nevykonával-li
žalobce jako ošetřovatel v teletníku Třísov stejnou práci nebo práci stejné
hodnoty jako ošetřovatel býků v OMD Chlum, nepříslušela mu stejná mzda jako
ošetřovateli býků v OMD Chlum, a žalovaný se proto vůči němu nemohl dopustit
porušení zásady rovného zacházení při odměňování tím, že s účinností od 1. 2.
2012 stanovil vnitřním mzdovým předpisem pro ošetřovatele v teletníku Třísov
nižší úkolovou mzdu za přírůstek hmotnosti ošetřovaného skotu než pro
ošetřovatele býků v OMD Chlum.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného
dovolacího důvodu správný. Protože nebylo zjištěno, že by byl postižen některou
z vad, uvedených v ustanovení § 229 odst. 1 o. s. ř., § 229 odst. 2 písm. a) a
b) o. s. ř. nebo v § 229 odst. 3 o. s. ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít
za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky
dovolání žalobce podle ustanovení § 243d písm. a) o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c
odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť dovolání
žalobce bylo zamítnuto a žalobce je proto povinen nahradit žalovanému náklady
potřebné k uplatňování práva.
Při rozhodování o výši náhrady nákladů řízení dovolací soud přihlédl k tomu, že
výše odměny má být určena podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom
stupni zvláštním právním předpisem (§ 151 odst. 2 část věty první před
středníkem o. s. ř.), neboť nejde o přiznání náhrady nákladů řízení podle
ustanovení § 147 nebo § 149 odst. 2 o. s. ř. a ani okolnosti případu v
projednávané věci neodůvodňují, aby bylo postupováno podle ustanovení
zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (§ 151 odst. 2 část věty
první za středníkem o. s. ř.). Vyhláška č. 484/2000 Sb. (ve znění pozdějších
předpisů), která upravovala sazby odměny advokáta stanovené paušálně pro řízení
v jednom stupni, však byla nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013 č.
116/2013 Sb. dnem 7. 5. 2013 zrušena. Nejvyšší soud České republiky za této
situace určil pro účely náhrady nákladů dovolacího řízení paušální sazbu odměny
pro řízení v jednom stupni s přihlédnutím k povaze a okolnostem projednávané
věci a ke složitosti (obtížnosti) právní služby poskytnuté advokátem ve výši 5
000 Kč. Kromě této paušální sazby odměny advokáta vznikly žalovanému náklady
spočívající v paušální částce náhrady výdajů ve výši 300 Kč (srov. § 13 odst. 3
vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů).
Žalobce je povinen náhradu nákladů dovolacího řízení v celkové výši 5 300 Kč
žalovanému zaplatit k rukám advokáta, který žalovaného v tomto řízení
zastupoval (§ 149 odst. 1 o. s. ř.), do 3 dnů od právní moci rozsudku (§ 160
odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. prosince 2016
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu