21 Cdo 4370/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Romana Fialy a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní
věci žalobců a) Ing. R. R., b) L. L., c) K. R., všech zastoupených advokátem,
proti žalovaným 1) České republice – Ministerstvu financí, 2) Mgr. V. P.,
advokátce, jako správkyni konkurzní podstaty úpadce F. H., o určení, že
nemovitosti nejsou zatíženy zástavním právem, vedené u Okresního soudu v
Olomouci pod sp. zn. 26 C 199/2005, o dovolání žalobců a) a b) proti rozsudku
Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 21. května 2007, č. j. 12
Co 487/2006-98, takto:
I. Dovolání žalobců a) a b) se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§ 243c odst. 2 o.s.ř.):
Žalobci se domáhali určení, že „na objektu bydlení a na st. parcele č. 132, vše
zapsáno na LV pro obec a k.ú. L. u Katastrálního úřadu v O., nevázne zástavní
právo na základě zástavní smlouvy ze dne 25.8.1992 registrované státním
notářstvím v Olomouci pod č.j. R III. 2637/92“.
Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 21.5.2007, č. j.
12 Co 487/2006-98, potvrdil v odvoláním napadeném rozsahu rozsudek Okresního
soudu v Olomouci ze dne 8.3.2006, č.j. 26 C 199/2005-70, kterým bylo žalobě
částečně vyhověno a částečně byla žaloba zamítnuta. Proti rozsudku odvolacího
soudu podali žalobci a) a b) dovolání.
Dovolání žalobců a) a b) není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b)
o.s.ř. a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c)
o.s.ř.
Otázku, zda nemovitosti žalobců jsou zatíženy ve prospěch žalované 1) zástavním
právem, zřízeným na základě zástavní smlouvy ze dne 25.8.1992, včetně posouzení
sporné plné moci ze dne 24.8.1992, je třeba i v současné době posuzovat - s
ohledem na dobu, kdy byly tyto úkony učiněny - podle zákona č. 40/1964 Sb.,
občanský zákoník, ve znění zákonů č. 58/1969 Sb., č. 131/1982 Sb., č. 94/1988
Sb., č. 188/1988 Sb., č. 87/1990 Sb., č. 105/1990 Sb., č. 116/1990 Sb., č.
87/1991 Sb. a č. 509/1991 Sb., tedy podle občanského zákoníku ve znění účinném
do 31.12.1992 (dále jen „obč.zák.“).
Při uzavření smlouvy o zřízení zástavního práva (zástavní smlouvy)[srov. zejm.
§ 151a odst. 1, § 151b odst. 1 věty první, § 151b odst. 4 věty první obč.zák.]
se může její účastník (zástavní věřitel i zástavce) dát zastoupit fyzickou nebo
právnickou osobou (zmocněncem), které za tímto účelem písemnou formou udělí
plnou moc (§ 31 odst. 1, § 31 odst. 4, věta první, § 46 odst. 1 obč. zák.).
Předpokladem určitosti takové plné moci je, vedle nezaměnitelného označení osob
zmocněnce a zmocnitele, také přesné vymezení rozsahu zmocněncova oprávnění (§
31 odst. 1 věta druhá, § 37 odst. 1 obč. zák.). Plná moc může být, z hlediska
rozsahu zmocněncova oprávnění, všeobecná (generální), která opravňuje zástupce
(zmocněnce) ke všem právním úkonům, anebo zvláštní (speciální), omezující se
pouze na některé právní úkony či pouze na jediný právní úkon; v obou případech
může být plná moc formulována jako neomezená, která dává zmocněnci právo jednat
volně podle nejlepšího vědomí a svědomí, nebo jako omezená, v níž jsou
stanoveny hranice, ve kterých a jak má zástupce jednat.
Při zastoupení na základě plné moci je současně třeba rozlišovat mezi dohodou o
plné moci (zastoupení či zmocnění) na straně jedné a mezi samotnou plnou mocí
na straně druhé. Dohoda o plné moci (zastoupení či zmocnění) je smlouva mezi
zmocnitelem a zmocněncem, kterou se zmocněnec zavazuje zastupovat zmocnitele v
dohodnutém rozsahu, popřípadě za dohodnutých podmínek; uzavřením této dohody
vzniká právní vztah zastoupení mezi zmocnitelem a zmocněncem. Plná moc je
jednostranný právní úkon zmocnitele, určený (adresovaný) třetí osobě (třetím
osobám), v němž zmocnitel prohlašuje, že si zvolil zmocněnce, aby ho zastupoval
v rozsahu uvedeném v této plné moci; plná moc z hlediska obsahu právního úkonu
představuje osvědčení (průkaz) o zastoupení, vzniklém na základě dohody o plné
moci (zastoupení či zmocnění).
Vznikne-li pochybnost o obsahu právního úkonu (samozřejmě také zástavní smlouvy
a plné moci) z hlediska jeho určitosti nebo srozumitelnosti, je třeba se
pokusit pomocí výkladu právního úkonu o odstranění takové nejasnosti (§ 35
odst. 2 obč. zák.). Podle ustálené judikatury soudů výklad právního úkonu může
směřovat jen k objasnění toho, co v něm bylo projeveno, a vůle jednajícího se
při výkladu právního úkonu vyjádřeného slovy uplatní, jen není-li v rozporu s
jazykovým projevem; tato pravidla se použijí i při výkladu písemného právního
úkonu, včetně takového, který lze platně učinit jen písemně. V případě, že
nejasnost právního úkonu nelze odstranit ani pomocí výkladu projevu vůle, je
právní úkon neplatný (§ 37 odst. 1 obč. zák.). Pomocí výkladu právního úkonu
přitom není dovoleno měnit smysl a obsah jinak jasného právního úkonu.
Z odůvodnění napadeného rozsudku vyplývá, že odvolací soud (stejně jako soud
prvního stupně) z uvedených východisek při rozhodování věci vycházel. Dospěl-li
při postupu podle ustanovení § 35 odst. 2 občanského zákoníku - oproti názoru
žalobkyně - k závěru, že plná moc ze dne 24.8.1992 je právním úkonem určitým a
že opravňovala zmocněnce i k tomu, aby za žalobce (zmocnitele) uzavřel spornou
zástavní smlouvu, nemůže rozsudek odvolacího soudu jen z těchto důvodů spočívat
na nesprávném právním posouzení věci (shodně též např. usnesení Nejvyššího
soudu ČR ze dne 29.1.2009, sp. zn. 21 Cdo 4142/2007).
Ostatní námitky uplatněné dovolateli v dovolání nepředstavují uplatnění
dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale
dovolacích důvodů podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., případně
podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. Správnost rozsudku odvolacího soudu z
hlediska těchto posléze uvedených dovolacích důvodů nemohl dovolací soud
přezkoumat, neboť skutečnost, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, případně, že rozsudek odvolacího soudu
eventuálně vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v
podstatné části oporu v provedeném dokazování, nezakládá přípustnost dovolání
podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobců a) a b) - aniž by se mohl
věcí dále zabývat - podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c)
o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b
odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 o.s.ř., neboť žalobci a) a b)
nemají, s ohledem na výsledek dovolacího řízení, na náhradu nákladů právo a
žalovaným v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. října 2009
JUDr. Roman Fiala, v. r.
předseda senátu