21 Cdo 4142/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Romana Fialy a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní
věci žalobkyně M. B., zastoupené advokátem, proti žalované Č. o. b., a.s., o
určení, že nemovitosti nejsou zatíženy zástavním právem, vedené u Krajského
soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 39 Cm 140/99, o dovolání žalobkyně proti
rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. ledna 2006, č. j. 11 Cmo
227/2005-228, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobou podanou u Krajského soudu v Hradci Králové dne 25.3.1999 (změněnou se
souhlasem soudu) se žalobkyně domáhala určení, že „zástavní právo Č. a.s. k
nemovitostem žalobkyně v katastrálním území a obci B. zapsaným v katastru
nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro K. k., katastrální pracoviště v N.,
na LV pro katastrální území a obec B. a to k domu na pozemku st. 10 a pozemku
parc. č. 70 neexistuje“. Uvedla, že „je výlučným vlastníkem shora popsaných
nemovitostí“; že „smlouvu nepodepsala osobně, ale tuto podepsal pan M. B.“; že
„ten se prokázal plnou mocí, kterou ho zplnomocnila dne 30.5.1994 ke všem
úkonům a k veškerému jednání ve věci nakládání a dispozic s uvedenými
nemovitostmi“; že „v textu plné moci není uvedeno, že by M. B. měl jednat
jménem navrhovatelky, není v ní proto uveden rozsah zmocněncova oprávnění tak,
jak to vyžaduje ustanovení § 31 odst. 1 obč. zák.“; že „plná moc nesplňuje
náležitosti uvedené v ustanovení § 37 odst. 1 obč. zák., a to především s
ohledem na to, že není dostatečně určitá, není v ní jednoznačně a určitě
vymezeno, které konkrétní úkony a jednání ve věci nakládání a dispozic s
nemovitostmi je oprávněn M. B. činit“; že „podpis navrhovatelky na plné moci
nebyl ověřen dle platných předpisů, tedy v souladu s ustanovením § 38 odst. 5
písm. a) vyhlášky č. 126/1993 Sb.“; že „rovněž tak podpis M. B. pod výše
uvedenou smlouvou o zástavním právu k nemovitosti nebyl ověřen, pravost podpisů
na smlouvě o zástavním právu k nemovitosti byl zjištěn pouze pracovníky
odpůrce“; že „uvedené nedostatky (neurčitost plné moci, neověření podpisu
navrhovatelky a M. B.) podle platných právních norem bránily vkladu zástavního
práva do katastru nemovitostí, takže zástavní právo odpůrce k nemovitostem
navrhovatelky nemělo být nikdy do katastru nemovitostí zapsáno“.
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 21.2.2005, č. j. 39 Cm
140/99-190, žalobu zamítl a určil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu
nákladů řízení. Vycházel ze závěru, že „dle údaje zástupce žalobkyně, dozvěděla
se žalobkyně o zástavě svých nemovitostí v září 1997“; že „vzhledem k tomu, že
žaloba byla podána až v březnu 1999, nutno mít (i kdyby byla platná moc zjevně
neurčitá, což není) úkon dle ní provedený za žalobkyní schválený“; že „pokud
zmocnitel neudělí omezenou plnou moc, kde by takové omezení bylo výslovně
uvedeno, pak je plná moc neomezená, zmocnitel sám pak nese rizika vyplývající z
eventuálních interních pokynů zmocněncem, proti němuž se může popřípadě domáhat
náhrady škody“; že, „použila-li žalobkyně formulace, že zplnomocňuje M. B. ke
všem úkonům a k veškerému jednání ve věci nakládání a dispozic s nemovitostmi,
jichž byla sama vlastníkem, pak z toho nelze dovodit nic jiného, než že jde o
plnou moc všeobecnou, opravňující zmocněnce jednat (při onom nakládání s
nemovitostmi, k němuž je jinak z titulu vlastnictví povolána výlučně žalobkyně)
jménem žalobkyně“ a že „naopak tvrzení, že mělo jít o plnou moc ke kontrole a
údržbě nemovitostí, je zcela nelogické“. Dále uvedl, že „z textu plné moci je
zřejmé, že byla podepsaná zmocnitelkou a zmocněncem a je opatřena razítkem a
podpisem notářky, nelze tak dovodit, že by neobsahovala nezbytné náležitosti
(obecně není ani ověření podpisu nezbytné)“; že „tvrzení o tom, že se zmocněnec
zmínil o nesouhlasu matky předtím, než nemovitost zastavil (jakkoliv je
žalovanou popíráno), jej nikterak nezbavuje odpovědnosti za eventuální
překročení plné moci, a jelikož je svéprávný a dospělý, nemůže nikterak
zpochybnit právní úkon, ke kterému se následně sám odhodlal“; že „pokud jde o
námitku žalobkyně stran neurčitosti vymezení zajišťované pohledávky, dlužno
poukázat na čl. 1 Smlouvy zástavní, kde je uvedeno, že se zástavní právo
zřizuje k zajištění rámcové smlouvy č. 00531/94 ze dne 10.8.1994“; že „vymezení
zajišťované pohledávky je zcela jasné a určité (včetně úvěrů po 5 mil. Kč,
jejich splatnosti, čerpání atd.)“; že „nepovažuje za relevantní námitku, že
smlouva nevstoupila v platnost vzhledem k čl. 11“; že „smlouva byla podepsána
všemi kontrahenty, kterými u smlouvy zástavní je zástavní věřitel a zástavce“;
že „fakt, že z titulu smlouvy je zástavce B. s.r.o. veden v dvojjediné pozici
(ještě jako na smlouvě zúčastněný klient) a že v závěru smlouvy u dvou kolonek
– zástavce a klient přičinil podpis jen jednou v kolonce zástavce, neznamená,
že by smlouva nebyla smluvními stranami ve smyslu čl.
11 podepsána“ a že „z
dokazování je zcela nepochybné, že žalobkyně podepsala svému synovi plnou moc
obsahem generální, že tento její syn nemovitost žalobkyně v intencích plné moci
zastavil, že dluh, k jehož zajištění zástava sloužila vznikl (o tom, že úvěr na
dostavbu hotelu byl čerpán není sporu a až na zpochybňování právním zástupcem
žalobkyně zhruba od poloviny soudního sporu nebyl tento fakt nikdy sporný), že
tento dluh nebyl plněn, že sice dlužná společnost nabízela žalované k úhradě
hotel z úvěru dostavěný v hodnotě 23 mil. Kč, avšak žalovaná volila využití
zastavené nemovitosti“ a že „tato základní a rozhodující fakta nelze dle názoru
soudu, bez dalšího, zpochybnit poukazy na nepřesnosti v jednotlivých listinách,
či formulacích, či v umístění podpisů, či v postupu katastrálního úřadu při
nakládání s plnou mocí (jejíž vystavení žalobkyní, právě v takové formě v jaké
byla předložena, nikdo nezpochybňoval a je zcela nesporné)“.
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 18.1.2006, č. j. 11
Cmo 227/2005-228, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z
účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Dospěl k závěru, že
„skutkové i právní závěry soudu prvního stupně jsou správné“ a „v podrobnostech
odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku“. Uvedl, že „ze spisu nepochybně
vyplývá, že plná moc opravňovala syna žalobkyně jako zmocněnce k uzavření
zástavní smlouvy“; že „pod pojmem nakládání a dispozice s věcí, v dané věci s
nemovitostí, užitý například v § 123 obč. zák., se rozumí převod vlastnictví a
zatížení nemovitostí, tedy i zřízení zástavního práva k nim, nikoli údržba a
kontrola nemovitostí, jak žalobkyně uvádí“; že „superlegalizace podpisů není v
tomto případě zapotřebí, neboť zákon nic takového nevyžaduje“; že „žalobkyně
neučinila žádné kroky proti postupu zmocněnce poté, co měla získat vědomosti o
uzavření zástavní smlouvy“; že „otázka věku žalobkyně a jejího pobytu v
zahraničí tu nehraje roli, když byla o zástavě a dalších okolnostech
informována“; že „v tomto případě by nastoupila nevyvratitelná domněnka podle §
33 odst. 1 obč. zák., jak na to soud prvního stupně správně poukázal“; že
„ohledně zástavní smlouvy ze dne 10.8.1994 zaujímá odvolací soud shodný právní
názor, který byl zaujat v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 23.11.2005, č. j.
21 Cdo 2477/2004-320, v řízení o dovolání podaném dalšími zástavci J. Š. a
JUDr. D. Š., v jejich sporu o neexistenci zástavního práva zřízeného uvedenou a
další smlouvou ze dne 11.4.1994“; že „v tomto směru lze odkázat na podrobné
závěry Nejvyššího soudu ČR, který poukázal na to, že v souladu s ustanovením §
35 odst. 2 obč. zák. lze dovodit, že ze smluv je nepochybné, že zástavním
věřitelem je žalovaný, žalobkyně je zástavcem a dlužníkem ze zajištěných
pohledávek je společnost B., s. s.r.o. (nyní B. a.s.)“; že „zajištěné
pohledávky jsou dostatečně určitě vymezeny v čl. 1 zástavních smluv kromě
jiného odkazem na smlouvy, kterými se zakládají“ a že „předmět zástavního práva
poskytnutý žalobkyní k zajištění pohledávek je vymezen tak určitě, že je
nepochybné, jaké nemovitosti dala žalobkyně do zástavy, na tom nic nemění ani
to, že údaj ohledně katastrálního území je třeba dovodit z dalších údajů smluv“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Namítá, že
„se soudy obou stupňů řádně nevypořádaly s jejím tvrzením, že plná moc nebyla
udělena pro uzavírání zástavní smlouvy týkající se jejích nemovitostí a že
nikdy neměla vůli takovou plnou moc udělit“; že „soudy obou stupňů dospěly k
nesprávnému právnímu posouzení věci tak, že plná moc opravňovala k uzavření
zástavní smlouvy“; že „z provedených důkazů vyplývá, že zástavní smlouvou měly
být zastaveny nemovitosti žalobkyně k zajištění pohledávky žalovaného vůči
společnosti B. s.r.o.“; že „s touto společností neměla žalobkyně nic
společného, nebyla nikdy její společnicí, statutárním orgánem, zaměstnankyní
atd.“; že „naopak M. B. byl společníkem a statutárním orgánem uvedené
společnosti a měl tedy nepochybně zájem na poskytnutí úvěru od žalované“; že
„M. B. neměl žádný vztah k nemovitostem žalobkyně, které použil ke zřízení
zástavního práva“; že „tedy objektivně v době podpisu předmětné zástavní
smlouvy existoval rozpor mezi zájmy žalobkyně a M. B.“; že „tato skutečnost dle
ustanovení § 22 odst. 2 obč. zák. znemožňovala, aby M. B. zastupoval žalobkyni
dle plné moci“; že „jí podaná žaloba byla zcela jednoznačným a včasným
vyjádřením nesouhlasu s uzavřením zástavní smlouvy M. B.“; že „v řízení nebylo
zjištěno, že by již v roce 1997 a 1998 měla žalobkyně dostatečné informace k
tomu, aby mohla vyjádřit svůj nesouhlas s uzavřením zástavní smlouvy“; že „za
situace, kdy nebylo jednoznačně prokázáno, kdy poprvé mohla žalobkyně vznést
kvalifikovaný nesouhlas s uzavřením zástavní smlouvy, jsou závěry soudů obou
stupňů v této věci nesprávné, předčasné a pouze hypotetické“; že „Katastrální
úřad v N. měl požadovat superlegalizaci jejího podpisu na plné moci a
předložení takového dokumentu (tak, jak došlo k superlegalizaci podpisu
žalobkyně na plné moci udělené jejímu právnímu zástupci)“; že „proti rozhodnutí
Katastrálního úřadu v N. o vkladu zástavního práva do katastru nemovitostí
nebylo možné podat opravný prostředek, neboť to bylo vyloučeno právním
předpisem, ačkoliv evidentně Katastrální úřad v N. postupoval v rozporu se
svými povinnostmi“; že „s postupem Katastrálního úřadu v N. při řízení o vkladu
zástavního práva do katastru nemovitostí se však soudy obou stupňů řádně
nevypořádaly, což žalobkyně považuje za vadu, která měla za následek nesprávné
rozhodnutí“, a že „názor odvolacího soudu o tom, že v soudním řízení (ani v
jiném) nelze přezkoumávat postup katastrálního úřadu, který vklad práva
povolil, není dle názoru žalobkyně správný“. Navrhla, aby dovolací soud
rozsudky soudů obou stupňů zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně.
Žalovaná navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobkyně odmítl, případně,
dospěje-li k závěru, že dovolání je přípustné, aby je zamítl.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou
osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř.,
přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první
o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž
není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v
ustanovení § 237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.]
nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního
stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že
byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§
237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu
prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1
písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve
věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.]; to
neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o
peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč,
přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§ 237 odst. 2 písm. a)
o.s.ř.], a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o
omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o
určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§ 237 odst. 2 písm.
b) o.s.ř.].
Žalobkyně dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu
prvního stupně o věci samé potvrzen. Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b)
o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci nebylo soudem
prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by bylo odvolacím soudem
zrušeno. Dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu by tedy v této věci
mohlo být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237
odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je
odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li
právní otázku v rozporu s hmotným právem [§ 237 odst. 3 o.s.ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán
uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo
jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu
ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní
význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání
označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není
založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu
má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává
tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v
ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí
odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Dovolání může být podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. - jak uvedeno
již výše - přípustné, jen jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve
věci samé zásadní význam po právní stránce. Dovolání v tomto případě (má-li
rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam) lze
podat jen z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci [srov. § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.], nebo z
důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [srov. §
241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.]. Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění,
které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování,
lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle
ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití
těchto ustanovení ve smyslu ustanovení § 238 a § 238a o.s.ř. (srov. § 241a
odst. 3 o.s.ř.). Z výše uvedeného současně vyplývá, že na závěr, zda má
napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní
stránce, lze usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle
ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., a že k okolnostem uplatněným
dovolacími důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) nebo ustanovení §
241a odst. 3 o.s.ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srov. též právní názor
vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.6.2004, sp. zn. 21 Cdo
541/2004, které bylo uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč.
2004).
Otázku, zda nemovitosti žalobkyně jsou zatíženy ve prospěch žalované zástavním
právem, zřízeným na základě zástavní smlouvy ze dne 10.8.1994, včetně posouzení
sporné plné moci ze dne 30.5.1994, je třeba i v současné době posuzovat - s
ohledem na dobu kdy byly tyto úkony učiněny - podle zákona č. 40/1964 Sb.,
občanský zákoník, ve znění zákonů č. 58/1969 Sb., č. 131/1982 Sb., č. 94/1988
Sb., č. 188/1988 Sb., č. 87/1990 Sb., č. 105/1990 Sb., č. 116/1990 Sb., č.
87/1991 Sb., č. 509/1991 Sb. a č. 264/1992 Sb., tedy podle občanského zákoníku
ve znění účinném do 31.12.1994 (dále jen „obč. zák.“).
Podle ustanovení § 151a odst. 1 obč. zák. zástavní právo slouží k zajištění
pohledávky a jejího příslušenství tím, že v případě jejich řádného a včasného
nesplnění je zástavní věřitel oprávněn domáhat se uspokojení z věci zastavené;
zástavní právo se vztahuje na zástavu, její příslušenství a přírůstky, avšak z
plodů jen na ty, které nejsou oddělené.
Podle ustanovení § 151b odst. 1 věty první obč. zák. zástavní právo vzniká na
základě písemné smlouvy, schválené dědické dohody nebo ze zákona.
Podle ustanovení § 151b odst. 4 věty první obč. zák. ve smlouvě o zřízení
zástavního práva se musí určit předmět zástavního práva (zástava) a pohledávka,
kterou zabezpečuje.
Při uzavření smlouvy o zřízení zástavního práva (zástavní smlouvy) se může její
účastník (zástavní věřitel i zástavce) dát zastoupit fyzickou nebo právnickou
osobou (zmocněncem), které za tímto účelem písemnou formou udělí plnou moc (§
31 odst. 1, § 31 odst. 4, věta první, § 46 odst. 1 obč. zák.). Předpokladem
určitosti takové plné moci je, vedle nezaměnitelného označení osob zmocněnce a
zmocnitele, také přesné vymezení rozsahu zmocněncova oprávnění (§ 31 odst. 1
věta druhá, § 37 odst. 1 obč. zák.). Plná moc může být, z hlediska rozsahu
zmocněncova oprávnění, všeobecná (generální), která opravňuje zástupce
(zmocněnce) ke všem právním úkonům, anebo zvláštní (speciální), omezující se
pouze na některé právní úkony či pouze na jediný právní úkon; v obou případech
může být plná moc formulována jako neomezená, která dává zmocněnci právo jednat
volně podle nejlepšího vědomí a svědomí, nebo jako omezená, v níž jsou
stanoveny hranice, ve kterých a jak má zástupce jednat.
Při zastoupení na základě plné moci je současně třeba rozlišovat mezi dohodou o
plné moci (zastoupení či zmocnění) na straně jedné a mezi samotnou plnou mocí
na straně druhé. Dohoda o plné moci (zastoupení či zmocnění) je smlouva mezi
zmocnitelem a zmocněncem, kterou se zmocněnec zavazuje zastupovat zmocnitele v
dohodnutém rozsahu, popřípadě za dohodnutých podmínek; uzavřením této dohody
vzniká právní vztah zastoupení mezi zmocnitelem a zmocněncem. Plná moc je
jednostranný právní úkon zmocnitele, určený (adresovaný) třetí osobě (třetím
osobám), v němž zmocnitel prohlašuje, že si zvolil zmocněnce, aby ho zastupoval
v rozsahu uvedeném v této plné moci; plná moc z hlediska obsahu právního úkonu
představuje osvědčení (průkaz) o zastoupení, vzniklém na základě dohody o plné
moci (zastoupení či zmocnění).
Podle ustanovení § 37 odst. 1 obč. zák. právní úkon musí být učiněn svobodně a
vážně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný.
Podle ustanovení § 35 odst. 2 obč. zák. právní úkony vyjádřené slovy je třeba
vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle
toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.
Vznikne-li pochybnost o obsahu právního úkonu (samozřejmě také zástavní
smlouvy) z hlediska jeho určitosti nebo srozumitelnosti, je třeba se pokusit
pomocí výkladu právního úkonu o odstranění takové nejasnosti. Podle ustálené
judikatury soudů výklad právního úkonu může směřovat jen k objasnění toho, co v
něm bylo projeveno, a vůle jednajícího se při výkladu právního úkonu
vyjádřeného slovy uplatní, jen není-li v rozporu s jazykovým projevem; tato
pravidla se použijí i při výkladu písemného právního úkonu, včetně takového,
který lze platně učinit jen písemně. V případě, že nejasnost právního úkonu
nelze odstranit ani pomocí výkladu projevu vůle, je právní úkon neplatný (§ 37
odst. 1 obč. zák.). Pomocí výkladu právního úkonu přitom není dovoleno měnit
smysl a obsah jinak jasného právního úkonu.
Z odůvodnění napadeného rozsudku vyplývá, že odvolací soud (stejně jako soud
prvního stupně) z uvedených východisek při rozhodování věci vycházel. Dospěl-li
při postupu podle ustanovení § 35 odst. 2 občanského zákoníku - oproti názoru
žalobkyně - k závěru, že plná moc ze dne 30.5.1994 je z hlediska vymezení
rozsahu zmocněncova oprávnění právním úkonem určitým a že opravňovala zmocněnce
i k tomu, aby za žalobkyni (zmocnitele) uzavřel spornou zástavní smlouvu,
nemůže rozsudek odvolacího soudu jen z těchto důvodů spočívat na nesprávném
právním posouzení věci.
Z vylíčení ostatních důvodů dovolání je zřejmé, že žalobkyně dále namítá již
pouze, že řízení je postiženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci [srov. § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.], resp. že usnesení
odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu
v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). Tyto
námitky – jak výše vysvětleno – nemohou založit přípustnost dovolání podle
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalobkyně není přípustné ani podle ustanovení
§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání -
aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první
a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b
odst. 4 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 věty první o.s.ř.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. ledna 2009
JUDr. Roman Fiala, v.
r.
předseda senátu