21 Cdo 4377/2009
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Mojmíra Putny a JUDr. Jitky Dýškové v právní
věci zástavního věřitele Finančního úřadu v Mělníku se sídlem v Mělníku,
Bezručova č. 605, proti zástavnímu dlužníku K. V., zastoupenému Mgr. Jiřím
Dvořáčkem, advokátem se sídlem v Kralupech nad Vltavou, Jungmannova č. 852, o
soudní prodej zástavy, vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 13 C
85/2007, o dovolání zástavního dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Praze
ze dne 27. května 2009 č. j. 20 Co 545/2008-86, takto:
Usnesení krajského soudu (s výjimkou výroku, kterým bylo usnesení okresního
soudu změněno) a usnesení Okresního soudu v Mělníku ze dne 10. září 2008 č.j.
13 C 85/2007-58 ve znění usnesení Okresního soudu v Mělníku ze dne 4. února
2009 č.j. 13 C 85/2007-74 (s výjimkou výroku, kterým byl nařízen soudní prodej
zástavy k uspokojení pohledávky ve výši 446,- Kč) se zrušují a věc se v tomto
rozsahu vrací Okresnímu soudu v Mělníku k dalšímu řízení.
Zástavní věřitel se žalobou podanou u Okresního soudu v Mělníku dne 22.5.2007
domáhal, aby soud nařídil "soudní prodej zástavy, kterou je ideální 1/2
nemovitostí uvedených na listu vlastnictví 512 pro katastrální území Bosyně, a
to domu č.p. 72 na pozemku p.č. st. 102 (objekt bydlení), pozemku p.č. st. 102
o výměře 109 m2 (zastavěná plocha a nádvoří), pozemku p.č. 265/2 o výměře 771
m2 (zahrada) a pozemku p.č. 265/29 o výměře 1.520 m2 (lesní pozemek) ve
vlastnictví zástavního dlužníka K. V., k uspokojení zástavního věřitele
Finančního úřadu v Mělníce, Bezručova 605, 276 01 Mělník". Žalobu odůvodnil
zejména tím, že mu daňový dlužník obchodní společnost "Vožický, s.r.o. se
sídlem Osada Harasov, Vysoká 72", dluží na dani z přidané hodnoty, na dani
silniční, na dani z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti a na dani z
nemovitostí včetně příslušenství celkem 71.681,- Kč, že k zajištění daňové
pohledávky zřídil rozhodnutím ze dne 14.5.2003 č.j. 32539/03/043921/3118
zástavní právo k předmětným nemovitostem ve vlastnictví obchodní společnosti
Vožický, s.r.o., a že rozhodnutí bylo doručeno daňovému dlužníkovi a po nabytí
právní moci Katastrálnímu úřadu v Mělníku. "Rozsudkem Okresního soudu v Mělníku
ze dne 30.11.2005" bylo na návrh druhého spoluvlastníka paní B. zrušeno
podílové spoluvlastnictví k předmětným nemovitostem a soud přikázal veškeré
nemovitosti do výlučného vlastnictví paní B.. Paní B. poté prodala 1/2
předmětných nemovitostí zástavnímu dlužníkovi a Okresní soud v Mělníku
rozsudkem ze dne 3.10.2006 č.j. 13 C 76/2006-20 zrušil toto podílové
spoluvlastnictví a přikázal veškeré nemovitosti do výlučného vlastnictví
zástavního dlužníka; zástavní dlužník se tak stal vlastníkem nemovitostí, na
nichž vázne zástavní právo k zajištění pohledávky zástavního věřitele.
Pohledávka zajištěná tímto zástavním právem nebyla dosud uhrazena.
Okresní soud v Mělníku usnesením ze dne 31.10.2007 č.j. 13 C 85/2007-21 žalobu
zamítl a rozhodl, že zástavní věřitel je povinen zaplatit zástavnímu dlužníkovi
na náhradě nákladů řízení 24.514,- Kč k rukám advokáta Mgr. Jiřího Dvořáčka.
Dovodil, že "ve prospěch zástavního věřitele bylo zřízeno soudcovské zástavní
právo na spoluvlastnickém podílu předmětných nemovitostí ve výši 1/2 firmy
Vožický, s.r.o.", že "spoluvlastnický podíl firmy však nabyla J. B. na základě
rozsudku Okresního soudu v Mělníku, tzn. takovým způsobem, který nelze podřadit
pod smluvní nabytí vlastnického práva tak, jak má na mysli ustanovení § 338d
odst. 2 občanského soudního řádu (nejedná se o smluvní převod, ale o přechod
práva)", a že tedy "zástavní věřitel ztratil právo na uspokojení své pohledávky
ze zástavy, které zaniklo již při zrušení a vypořádání spoluvlastnictví k
předmětným nemovitostem mezi J. B. a firmou Vožický, s.r.o.".
K odvolání zástavního věřitele Krajský soud v Praze usnesením ze dne 8.2.2008
č.j. 20 Co 705/2007-31 zrušil usnesení soudu prvního stupně a věc mu vrátil k
dalšímu řízení. Dovodil, že v projednávané věci podal zástavní věřitel žalobu
podle ustanovení § 200y až 200aa občanského soudního řádu, jíž se domáhá vydání
"exekučního titulu, na základě kterého by mohl poté podat návrh na výkon
rozhodnutí"; nejde tedy o řízení o výkon rozhodnutí a nelze na něj použít
ustanovení vztahující se k takovému řízení a k nemovitosti zástavního dlužníka
nebylo zřízeno soudcovské zástavní právo, ale zástavní právo podle ustanovení §
72 zákona č. 337/1992 Sb. (ve znění pozdějších předpisů). Při nařízení prodeje
zástavy soud pouze zkoumá, zda pohledávka zástavního věřitele byla zajištěna
zástavním právem na nemovitosti zástavního dlužníka, zda označený zástavní
dlužník je vlastníkem zástavy a listiny dokládající pohledávku zajištěnou
zástavním právem. Zástavní právo přitom "zatěžuje každého, komu zástava patří,
přechází s nemovitostí na nového vlastníka a je zcela nerozhodné, jak nový
vlastník nemovitost nabyl".
Okresní soud v Mělníku poté usnesením ze dne 10.9.2008 č.j. 13 C 85/2007-58
rozhodl, že "nařizuje soudní prodej zástavy, kterou je ideální 1/2 nemovitostí
uvedených na listu vlastnictví 512 pro katastrální území Bosyně, a to domu č.p.
72 na pozemku p.č. st. 102 (objekt bydlení), pozemku p.č. st. 102 o výměře 109
m2 (zastavěná plocha a nádvoří), pozemku p.č. 265/2 o výměře 771 m2 (zahrada) a
pozemku p.č. 265/29 o výměře 1.520 m2 (lesní pozemek) ve vlastnictví zástavního
dlužníka, k uspokojení zástavního věřitele", že zástavní dlužník je povinen
zaplatit "na účet Okresního soudu v Mělníku" soudní poplatek ve výši 3.000,- Kč
a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Dovodil, že
"obchodní společnost Vožický, s.r.o. dlužila zástavnímu věřiteli na daních
včetně příslušenství 71.681,- Kč", že "k této pohledávce bylo zřízeno zástavní
právo rozhodnutím zástavního věřitele ze dne 14.5.2003 č.j.
32539/03/043921/3118, které nabylo právní moci 17.6.2003", a že výlučným
vlastníkem předmětných nemovitostí je zástavní dlužník; Rozhodnutí zástavního
věřitele o zřízení zástavního práva bylo řádně doručeno, a to "na adresu, která
byla jednatelem společnosti sdělena, zásilku převzal pracovník podatelny a
společnost měla v té době zaměstnance". Protože zástavní věřitel doložil
"zajištěnou pohledávku", zástavní právo k zástavě a kdo je zástavním dlužníkem,
je žaloba důvodná.
Na pokyn odvolacího soudu Okresní soud v Mělníku usnesením ze dne 4.2.2009 č.j.
13 C 85/2007-74 doplnil ve smyslu ustanovení § 166 odst.1 občanského soudního
řádu výrok I. svého usnesení ze dne 10.9.2008 č.j. 13 C 85/2007-58 tak, že
"správně zní: Soud nařizuje soudní prodej zástavy, kterou je ideální 1/2
nemovitostí uvedených na listu vlastnictví 512 pro katastrální území Bosyně, a
to domu č.p. 72 na pozemku p.č. st. 102 (objekt bydlení), pozemku p.č. st. 102
o výměře 109 m2 (zastavěná plocha a nádvoří), pozemku p.č. 265/2 o výměře 771
m2 (zahrada) a pozemku p.č. 265/29 o výměře 1.520 m2 (lesní pozemek) ve
vlastnictví zástavního dlužníka, k uspokojení pohledávky zástavního věřitele ve
výši 71.681,- Kč", a rozhodl, že "žalobci se právo na náhradu nákladů řízení
nepřiznává".
K odvolání zástavního dlužníka Krajský soud v Praze usnesením ze dne 27.5.2009
č.j. 20 Co 545/2008-86 změnil usnesení soudu prvního stupně ve znění
"doplňujícího" usnesení tak, že, "pokud se zástavní věřitel domáhal nařízení
prodeje zástavy jedné ideální poloviny nemovitostí zapsaných na LV č. 512 pro
k.ú. Bosyně, domu čp. 72 na pozemku č. 102, pozemku č. 102 a pozemku 265/2 k
uspokojení pohledávky 446,- Kč, se návrh zamítá"; v dalším ho potvrdil a
rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy
obou stupňů. Dovodil v první řadě, že rozhodnutí správce daně o zřízení
zástavního práva pro daňovou pohledávku bylo doručeno na adresu K616 - Vožický,
s.r.o., Arbesovo nám. 16, Praha 5, kterou uvedl jednatel společnosti Ing. F. V.
správci daně jako adresu pro doručování, že na doručence je razítko firmy,
podpis, datum 16.5.2003 a poznámka "podatelna" a že tedy zásilka byla řádně
doručena a zástavní právo bylo řádně zřízeno. K námitce zástavního dlužníka, že
soud překročil "vymezený petit, když rozhodl o pohledávce 71.681,- Kč",
odvolací soud uvedl, že soud je vázán návrhem na zahájení řízení jako celkem,
že v projednávané věci zástavní věřitel v návrhu uvedl, že daňový dlužník dluží
na daních 71.681,- Kč a že tato částka byla zajištěna zástavním právem. I když
"v samotném navrhovaném petitu tuto částku neuvádí, z návrhu je nesporné, že
navrhuje prodej zástavy pro tuto pohledávku, ke které dokládá jednotlivá
rozhodnutí"; soud prvního stupně tedy doplňujícím rozhodnutím "nepřekročil
návrh zástavního věřitele a nařídil prodej zástavy pro pohledávku tak, jak byla
navržena". Podle odvolacího soudu zástavní věřitel doložil zajištěnou
pohledávku ve výši 71.235,- Kč, zástavní právo k zástavě a kdo je zástavním
dlužníkem. Návrhu však nebylo možné vyhovět pro další pohledávku ve výši 446,-
Kč, která byla vyměřena daňovému dlužníku jako daň z nemovitosti, neboť
zástavní věřitel nedoložil (z rozhodnutí nelze zjistit za jaké období byla daň
vyměřena, jaké nemovitosti se týká nebo jiné identifikační znaky), že by byla
zajištěna zástavním právem na předmětném spoluvlastnickém podílu k nemovitostem.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal zástavní dlužník dovolání, a to -
jak vyplývá z obsahu dovolání - proti výroku, kterým bylo potvrzeno usnesení
soudu prvního stupně. Namítá, že zástavní věřitel podal návrh na nařízení
soudního prodeje zástavy, aniž by v něm uvedl výši pohledávky, která by měla
být uspokojena z výtěžku prodeje zástavy, že "jednotlivá rozhodnutí, které
zástavní věřitel dokládá, nakonec nedávají dohromady pohledávku, jaká byla
uvedena" ve výroku usnesení soudu prvního stupně, a že není na soudu, aby
"podle své úvahy hodnotil, co je a co není ze žaloby nesporné a čeho se tedy
zástavní věřitel domáhá či nedomáhá", a dovozuje, že nebyly splněny podmínky
pro vydání doplňujícího usnesení. Zástavní dlužník dále namítá, že rozhodnutí o
zřízení zástavního práva ze dne 14.5.2003 "nikdy nenabylo právní moci, protože
nebylo zástavnímu dlužníkovi doručeno"; nebylo totiž doručováno "na adresu
sídla tehdejšího zástavního dlužníka", ale na zcela odlišnou adresu, a na
doručence je špatně čitelné razítko příjemce a nečitelný podpis, přičemž se
nejedná ani o podpis jednatele společnosti, ani pracovníka oprávněného za
společnost jednat. Obchodní společnost Vožický, s.r.o. v době převzetí této
"listovní zásilky" neměla žádné zaměstnance oprávněné za společnost přijímat
písemnosti a neměla ani "žádnou podatelnu společnosti na adrese Arbesovo nám.
10, Praha 5", kam byla zásilka doručována (K 616 je "označení jakéhosi
občanského sdružení a dále fyzické osoby J. Š., který se na stejné adrese
zabýval organizačním poradenstvím"). Podle zástavního dlužníka je nepřípustný
takový postup, aby "statutární orgán právnické osoby sdělil orgánu státní
správy jakoukoli adresu pro doručování, jakož i název firmy, pod kterým má být
doručováno, aniž by na této adrese bylo sídlo či podatelna společnosti, a na
takové adrese potom byly písemnosti určené do vlastních rukou přijímány
kýmkoliv, kdo k tomu bude ochoten". Zástavní dlužník navrhl, aby dovolací soud
usnesení odvolacího soudu (v napadeném rozsahu) zrušil a aby mu věc vrátil k
dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
účinném do 30.6.2009 (dále jen "o.s.ř."), neboť dovoláním je napadeno usnesení
odvolacího soudu, které bylo vydáno před 1.7.2009 (srov. Čl. II bod 12 zákona
č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších
předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti
pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v
ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., oprávněnou osobou (účastníkem řízení) a že jde
o usnesení, proti kterému je v napadeném potvrzujícím výroku dovolání přípustné
podle ustanovení § 237 odst. 1 písm.b) o.s.ř., přezkoumal toto rozhodnutí ve
smyslu ustanovení § 242 o.s.ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první
o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Podle ustanovení § 200y odst. 1 o.s.ř. řízení o soudním prodeji zástavy je
zahájeno na základě žaloby, kterou se zástavní věřitel domáhá nařízení soudního
prodeje zástavy; to neplatí, neumožňují-li zvláštní právní předpisy soudní
prodej zástavy.
Podle ustanovení § 200z odst. 1 o.s.ř. soud nařídí prodej zástavy, doloží-li
zástavní věřitel zajištěnou pohledávku, zástavní právo k zástavě a kdo je
zástavním dlužníkem.
Podle ustanovení § 200z odst. 2 o.s.ř. ve věci může být rozhodnuto bez nařízení
jednání jen za podmínek uvedených v ustanovení § 115a o.s.ř. nebo tehdy,
jsou-li skutečnosti uvedené v odst.1 doloženy listinami vydanými nebo ověřenými
státními orgány nebo veřejnými listinami notáře.
Podle ustanovení § 200za odst. 3 o.s.ř. podle vykonatelného usnesení o nařízení
prodeje zástavy lze na návrh zástavního věřitele nařídit výkon rozhodnutí
prodejem zástavy.
Podle ustanovení § 261a odst.4 o.s.ř. lze výkon usnesení o nařízení prodeje
zástavy nařídit tehdy, obsahuje-li označení oprávněné a povinné osoby, zástavy
a výši zajištěné pohledávky a jejího příslušenství.
Zástavní právo je definováno jako právní institut, který slouží k zajištění
pohledávky pro případ, že dluh, který jí odpovídá, nebude včas splněn s tím, že
v tomto případě lze dosáhnout uspokojení z výtěžku zpeněžení zástavy (srov. §
152 občanského zákoníku); zástavní právo se vztahuje i na příslušenství této
pohledávky (srov. § 155 odst.1 větu druhou občanského zákoníku). Není-li
pohledávka zajištěná zástavním právem včas splněna nebo byla-li splněna po své
splatnosti jen částečně anebo nebylo-li splněno příslušenství pohledávky, má
zástavní věřitel právo na uspokojení své pohledávky (zbytku pohledávky nebo
příslušenství) z výtěžku zpeněžení zástavy (srov. § 165 odst. 1 občanského
zákoníku). Zástavu lze zpeněžit na návrh zástavního věřitele buď ve veřejné
dražbě nebo soudním prodejem zástavy (srov. § 165a odst. 1 občanského zákoníku).
Soudní prodej zástavy se uskutečňuje ve dvou fázích. V první fázi jde o řízení
o soudním prodeji zástavy, které je zahájeno podáním žaloby, jíž se zástavní
věřitel domáhá nařízení soudního prodeje zástavy, a které končí usnesením
soudu, jímž bylo o této žalobě rozhodnuto. Nařídí-li soud usnesením prodej
zástavy, přechází soudní prodej zástavy do druhé fáze, podá-li zástavní věřitel
návrh na nařízení výkonu rozhodnutí prodejem zástavy. Soudní prodej zástavy
(jako jedno z řízení upravených v občanském soudním řádu) není sporem a ani
řízením nalézacím nebo vykonávacím (exekučním). Jde o zvláštní typ řízení před
soudem (z pohledu ustanovení § 2 o.s.ř. jde o "jinou právní věc"), jehož
smyslem je - jak bez pochybnosti vyplývá z ustanovení § 165a odst.1 občanského
zákoníku - dosáhnout zpeněžení zástavy a tím získat výtěžek, z něhož se může
(by se mohl) uspokojit zástavní věřitel.
V řízení o soudním prodeji zástavy jako první fázi soudního prodeje zástavy
soud zkoumá pouze to, zda zástavní věřitel doložil zajištěnou pohledávku,
zástavní právo k zástavě, jejíž prodej navrhuje, a kdo je zástavním dlužníkem.
Jiné (další) skutečnosti nejsou - jak vyplývá z ustanovení § 200z odst. 1
o.s.ř. - v tomto řízení významné. Uvedené rozhodné skutečnosti současně nemusí
být v řízení o soudním prodeji zástavy prokázány (postaveny najisto); pro
nařízení prodeje zástavy postačuje, budou-li listinami nebo jinými důkazy
osvědčeny, tedy jeví-li se z předložených listin nebo jiných důkazů alespoň
jako pravděpodobné. Doloží-li zástavní věřitel uvedené skutečnosti listinami
vydanými nebo ověřenými státními orgány nebo veřejnými listinami notáře, může
soud prvního stupně rozhodnout o nařízení prodeje zástavy bez jednání, tedy bez
slyšení zástavního dlužníka, a s tím, že žalobu doručí zástavnímu dlužníku až
spolu s usnesením o nařízení prodeje zástavy (srov. usnesení Krajského soudu v
Hradci Králové ze dne 30.12.2003 sp. zn. 23 Co 672/2003, které bylo uveřejněno
pod č. 89 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004).
To, že soud v řízení o soudním prodeji zástavy zkoumá pouze skutečnosti uvedené
v ustanovení § 200z odst. 1 o.s.ř. a že pro nařízení prodeje zástavy postačuje
jen jejich osvědčení, samozřejmě neznamená, že by při soudním prodeji zástavy
nemohly být uplatněny jiné (další) skutečnosti nebo že by jejich osvědčení
nemohlo být zpochybněno. Nemůže k tomu ovšem důvodně dojít v řízení o soudním
prodeji zástavy, ale až ve druhé fázi soudního prodeje zástavy, tedy v rámci
řízení o výkon rozhodnutí prodejem zástavy (bude-li návrh na nařízení tohoto
výkonu rozhodnutí zástavním věřitelem podán), a to zejména prostřednictvím
návrhu na zastavení výkonu rozhodnutí (srov. například § 268 odst. 3 o.s.ř.)
nebo vylučovací (excindační) žaloby podané po nařízení výkonu rozhodnutí podle
ustanovení § 267 odst.1 o.s.ř. (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne
2.12.2004 sp. zn. 21 Cdo 1467/2004, které bylo uveřejněno pod č. 37 ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005).
Požadavek ustanovení § 200z odst. 1 o.s.ř. na doložení zajištěné pohledávky
nespočívá jen v tom, že zástavní věřitel prokáže nebo alespoň osvědčí, že mu
vznikla vůči dlužníku ze smlouvy nebo na základě jiné právní skutečnosti
pohledávka zajištěná zástavním právem. Zajištěnou pohledávku lze pokládat za
doloženou jen tehdy, bude-li rovněž alespoň osvědčena výše vzniklé pohledávky a
její příslušenství. Žalobu o nařízení soudního prodeje zástavy lze považovat -
jak je zřejmé z ustanovení § 79 odst. 1 a § 200y odst. 1 o.s.ř. - za úplnou a
výrok usnesení soudu je z materiálního hlediska vykonatelný - jak je nepochybné
z ustanovení § 261a odst. 4 o.s.ř. - pouze v případě, že obsahují údaj o výši
zástavním právem zajištěné pohledávky a jejího příslušenství, v jejíž prospěch
má být zástava zpeněžena. Judikatura soudů proto již dříve dospěla k závěru, že
žaloba o nařízení soudního prodeje zástavy (§ 200y odst.1 o.s.ř.), která
neobsahuje údaj o výši zajištěné pohledávky, popřípadě též o výši jejího
příslušenství, jež mají být uspokojeny z výtěžku zpeněžení zástavy, trpí vadou,
která brání dalšímu pokračování v řízení a o jejíž odstranění je soud povinen
se pokusit postupem podle ustanovení § 43 odst.2 o.s.ř. (srov. například
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11.3.2008 sp. zn. 21 Cdo 1145/2007, které bylo
uveřejněno pod č. 127 v časopise Soudní judikatura, roč. 2008).
V projednávané věci zástavní věřitel výslovně neuvedl v žalobě podané u soudu
prvního stupně dne 22.5.2007 údaj o výši pohledávky (a jejího příslušenství), v
jejíž prospěch má být zástava zpeněžena; o pohledávce zástavního věřitele se v
žalobě uvádí pouze to, že "dlužník" obchodní společnost Vožický, s.r.o. dluží
zástavnímu věřiteli "na dani z přidané hodnoty, na dani silniční, na dani z
příjmů fyzických osob ze závislé činnosti a na dani z nemovitostí včetně
příslušenství celkem 71.681,- Kč", aniž by bylo konkretizováno, v čem
pohledávka spočívá a z jakých příloh vyplývá. Soud prvního stupně usnesením ze
dne 10.9.2008 č.j. 13 C 85/2007-58 - poté, co zjistil, že podle předložených
platebních výměrů "společnost Vožický s.r.o." dluží zástavnímu věřiteli celkem
134.084,- Kč a že rozhodnutím ze dne 14.5.2003 č.j. 32539/03/043921/3118 bylo
zástavní právo zřízeno k zajištění pohledávky v celkové výši 173.812,- Kč -
nařídil soudní prodej zástavy, aniž by uvedl, kolik činí pohledávka (a její
příslušenství), v jejíž prospěch má být zástava zpeněžena.
S názorem odvolacího soudu, podle kterého je ze žaloby "nesporné", že zástavní
věřitel navrhuje prodej zástavy pro pohledávku ve výši 71.681,- Kč, k níž
"dokládá jednotlivá rozhodnutí", dovolací soud nesouhlasí. Bez ohledu na to, že
není možné bez dalšího předpokládat, že se zástavní věřitel vždy domáhá
nařízení prodeje zástavy pro (celou) pohledávku, o níž v žalobě uvádí, že mu ji
neuhradil dlužník (osoba, která není účastníkem řízení), není možné pominout
ani to, že předloženými listinami zástavní věřitel "dokládal" pohledávku ve
zcela jiné výši a že zástavní věřitel v žalobě ani nevysvětlil, jak k
pohledávce ve výši 71.681,- Kč na základě předložených listin dospěl. Ze žaloby
podané podle ustanovení § 200y odst.1 o.s.ř. musí být bez pochybností zřejmé,
pro jakou pohledávku (jednotlivé pohledávky) a v jaké výši a pro jaké
příslušenství (a v jaké výši) se zástavní věřitel domáhá (v době podání žaloby)
nařízení prodeje zástavy, zda zástavní věřitel je věřitelem této pohledávky
(jednotlivých pohledávek, případně jejich příslušenství) a zda byly zajištěny
zástavním právem. U zástavního věřitele (a obzvláště je-li jím správní úřad) je
třeba předpokládat, že žaloba jím podaná bude obsahovat všechny stanovené
náležitosti zcela přesně a určitě, a v případě potřeby to také vyžadovat.
Absenci údaje o výši pohledávky, pro níž se zástavní věřitel domáhal nařízení
soudního prodeje zástavy, je tedy třeba v projednávané věci pokládat za vadu
žaloby, která bránila dalšímu pokračování v řízení a o jejíž odstranění se
soudy měly, byť zástavní věřitel je správní úřad, u něhož je třeba
předpokládat, že bude u soudu činit bezvadná podání, pokusit postupem podle
ustanovení § 43 odst.2 o.s.ř. Dovolateli lze přisvědčit v tom, že odvolací soud
neměl dávat pokyn soudu prvního stupně k vydání doplňujícího rozhodnutí a že
měl zjednat nápravu způsobem vyplývajícím z ustanovení § 219a odst.1 písm.a) a
§ 221 odst.1 písm.a) o.s.ř.
Podle ustanovení § 17 odst. 9 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků,
ve znění pozdějších předpisů (platného v době doručování rozhodnutí správce
daně o zřízení zástavního práva pro daňovou pohledávku ze dne 14.5.2003 č.j.
32539/03/043921/3118) se písemnosti určené právnickým osobám "doručují
pracovníkům oprávněným za tyto příjemce přijímat písemnosti"; "není-li jich,
doručuje se písemnost, která je určena do vlastních rukou, tomu, kdo je
oprávněn za příjemce jednat, ostatní písemnosti kterémukoliv jejich pracovníku,
který písemnost přijme"; "stejně se postupuje, ustanovil-li si příjemce u pošty
osobu k přijímání docházejících zásilek".
V projednávané věci vyšlo najevo, že jednatel obchodní společnosti Vožický,
s.r.o. se sídlem Harasov, Vysoká 72, okres Mělník, při jednání u Finančního
úřadu v Mělníku uvedl do protokolu dne 23.4.2003, že správce daně má této
obchodní společnosti doručovat na adresu K 616 - Vožický, s.r.o., Arbesovo nám.
10, Praha 5, že na tuto adresu bylo doručováno rozhodnutí správce daně o
zřízení zástavního práva pro daňovou pohledávku ze dne 14.5.2003 č.j.
32539/03/043921/3118 do vlastních rukou adresáta a že na doručence je uvedena
adresa, kterou sdělil jednatel firmy jako doručující adresu správci daně, datum
převzetí zásilky 16.5.2003, nečitelný podpis, otisk razítka společnosti
Vožický, s.r.o. a dodatek "podatelna".
Závěr odvolacího soudu o tom, že "zástavní právo bylo správcem daně řádně
zřízeno, když zásilka byla doručena na adresu, kterou sdělil jednatel firmy
jako doručující adresu, a na této adrese převzala zásilku podatelna
společnosti, tedy pověřený pracovník", pokládá dovolací soud za předčasný. Z
podpisu na uvedené doručence totiž nelze bez dalšího dovodit, kdo svým podpisem
potvrdil převzetí písemnosti pro obchodní společnost Vožický, s.r.o. a zda tedy
šlo o osobu, která k tomu byla oprávněna podle ustanovení § 17 odst. 9 zákona
č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů; je
tedy třeba, aby zástavní věřitel tuto okolnost náležitě doložil.
Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu není ve výroku, kterým bylo
potvrzeno usnesení soudu prvního stupně ve věci samé, správné; Nejvyšší soud
České republiky je proto v tomto výroku, jakož i v akcesorickém výroku o
náhradě nákladů řízení podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty za středníkem
o.s.ř. zrušil. Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen potvrzující
výrok usnesení odvolacího soudu, platí i na usnesení soudu prvního stupně,
zrušil Nejvyšší soud České republiky též toto rozhodnutí ve znění doplňujícího
usnesení ze dne 4.2.2009 č.j. 13 C 85/2007-74 (s výjimkou výroku, kterým byl
nařízen soudní prodej zástavy k uspokojení pohledávky ve výši 446,- Kč, jenž
nabyl samostatně právní moci) a věc vrátil v tomto rozsahu soudu prvního stupně
(Okresnímu soudu v Mělníku) k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243d odst. 1 část první
věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. února 2012
JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.
předseda senátu