21 Cdo 4393/2011
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci
žalobkyně M. A., zastoupené JUDr. Vlastou Dohnalovou, advokátkou se sídlem v
Sokolově, Nábřeží Petra Bezruče č. 598, proti žalovanému Městu Sokolov se
sídlem Městského úřadu v Sokolově, Rokycanova č. 1929, IČO 00259586, o
neplatnost výpovědi z pracovního poměru a o náhradu mzdy, vedené u Okresního
soudu v Sokolově pod sp. zn. 10 C 32/2011, o dovolání žalobkyně proti usnesení
Krajského soudu v Plzni ze dne 30. června 2011 č.j. 13 Co 325/2011-81, takto:
Usnesení krajského soudu a usnesení Okresního soudu v Sokolově ze dne 14. dubna
2011 č.j. 10 C 32/2011-43 se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Sokolově
k dalšímu řízení.
Žalobkyně se žalobou podanou u Okresního soudu v Sokolově dne 19.1.2011
domáhala, aby bylo určeno, že výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 52
písm. c) zák. práce, kterou dal žalovaný žalobkyni dopisem ze dne 7.10.2010, je
neplatná, a aby byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni „náhradu
mzdy dle zákona“. Žalobu odůvodnila tím, že u žalovaného pracovala podle
pracovní smlouvy ze dne 3.12.1984, naposledy od dubna 2009 jako referentka
zajišťující komplexní výkon spisové služby v oddělení spisové služby odboru
vnitřních věcí na podatelně Městského úřadu Sokolov, a že dne 8.10.2010 jí
žalovaný doručil předmětnou výpověď z důvodu nadbytečnosti, „ačkoliv jí předtím
bylo ústně slíbeno, že bude v podobné činnosti pokračovat a náplň práce zůstane
v podstatě stejná“. Protože „má informace, že na (její) místo údajně rušené
nastupuje kolegyně z jiného odboru Šmídová“, která však oproti žalobkyni nemá
dostatečnou kvalifikaci, a „pan G., který předtím pracoval na pozici vrátný“,
žalobkyně „se domnívá, že šlo o fingované organizační změny, popírá tvrzení
žalovaného o její nadbytečnosti“, a „v důsledku toho je přesvědčena, že je
výpověď daná zaměstnavatelem neplatná“, s tím, že „má dále zájem na trvání
svého pracovního poměru“. Jako žalovaného v žalobě označila „Městský úřad
Sokolov, Rokycanova 1929, Sokolov 35601“.
Okresní soud v Sokolově usnesením ze dne 14.4.2011 č.j. 10 C 32/2011-43 řízení
zastavil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a
že „žalobkyni se vrací soudní poplatek 1.000,- Kč“. Soud prvního stupně
dovodil, že žalobkyní „přesně a určitě“ označený žalovaný nemá způsobilost být
účastníkem řízení, neboť „zákon o obcích ani jiný právní předpis nepřiznává
městskému úřadu způsobilost samostatně nabývat práva z právních vztahů a nést
povinnosti vyplývající z těchto vztahů, a to ani v oblasti pracovněprávních
vztahů“, a že „v daném případě způsobilým účastníkem řízení byla jednotka
územní samosprávy – obec (město)“. Vzhledem k tomu, že nedostatek způsobilosti
být účastníkem řízení je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, „musel
soud postupovat dle § 103 a § 104 odst. 1 o.s.ř. a řízení zastavit“.
K odvolání obou účastníků Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 30.6.2011 č.j.
13 Co 325/2011-81 usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z
účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se
ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o tom, že žalobkyní označený žalovaný
(„Městský úřad Sokolov“) „nemá způsobilost k právním úkonům“, neboť „podle
ustanovení § 5 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích, v platném znění, je městský
úřad pouze orgánem obce, který vykonává činnosti vymezené v ustanovení § 109
odst. 3 téhož zákona, a městskému úřadu zákon o obcích ani jiný právní předpis
způsobilost samostatně nabývat práv a povinností z právních vztahů, a to ani v
oblasti pracovněprávních vztahů, nepřiznává“, a že z tohoto důvodu městský úřad
„nemá ani způsobilost být účastníkem řízení podle ustanovení § 19 o.s.ř.“.
Vzhledem k tomu, že žalobkyně v žalobě „žalovaného označila přesně a určitě ve
smyslu ustanovení § 42 odst. 1 o.s.ř., jeho názvem a sídlem, kdy tedy nebyly
pochybnosti o tom, kdo měl v řízení jako žalovaný vystupovat“, nejedná se podle
názoru odvolacího soudu o vadu žaloby, a tudíž „postup podle § 43 odst. 1
o.s.ř. je vyloučen“. Za tohoto stavu odvolací soud rozhodnutí soudu prvního
stupně o zastavení řízení pro neodstranitelný nedostatek podmínky řízení,
spočívající v nezpůsobilosti označeného žalovaného být účastníkem řízení, „jako
věcně správné a zákonu odpovídající podle § 219 o.s.ř. potvrdil“.
V dovolání proti tomuto usnesení odvolacího soudu žalobkyně vyslovila nesouhlas
s názorem soudů, že v daném případě je nesprávné označení žalovaného v žalobě -
„Městský úřad Sokolov“ vadou neodstranitelnou, která je důvodem pro zastavení
řízení podle ustanovení § 104 odst. 1 o.s.ř. S poukazem na judikaturu Ústavního
soudu (zejména nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 151/96) namítala, že v
situaci, kdy žalobce označí jakožto žalovaného obecní (městský) úřad, „ačkoli
ze žaloby je jinak zjevné, že rozhodný právní vztah, z něhož vyplývá tvrzený
nárok, je hmotným právem vymezen vůči samotné obci“, pak „je nutné v řízení
žalobci umožnit tento procesní nedostatek odstranit a postupy podle § 43 o.s.ř.
jsou zde proto použitelné“. Protože však v dané věci se tak nestalo, ačkoli
„již ze samotné žaloby, tak i z odvolání žalobkyně bylo zcela zřejmé, koho
žalobkyně mínila jako povinnou osobu, a že označení žalovaného je pouze
formálním (a tudíž odstranitelným) nedostatkem v označení účastníka“, má
dovolatelka za to, že „tímto postupem obou soudů bylo zasaženo do jejích práv
podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod, když soudy samy porušily § 5 a 6
o.s.ř. a nepoučily žalobkyni o jejích procesních právech a nepřipustily změnu v
označení žalovaného“. Žalobkyně se rovněž domnívá, že „nelze přičítat k její
tíži to, že z finančních důvodů nebyla zastoupena právním zástupcem a že z její
strany došlo k omylu v označení žalovaného“, neboť „pro ni, jako právního
laika, je tato problematika příliš komplikovaná“. Navrhla proto, aby dovolací
soud usnesení soudů obou stupňů zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k
dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání bylo podáno proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu oprávněnou
osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o
usnesení, proti kterému je dovolání přípustné podle ustanovení § 239 odst. 2
písm. a) o.s.ř., přezkoumal napadené usnesení ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř.
bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že
dovolání je opodstatněné.
Podle ustanovení § 19 o.s.ř. způsobilost být účastníkem řízení má ten, kdo má
způsobilost mít práva a povinnosti; jinak jen ten, komu ji zákon přiznává.
Způsobilostí být účastníkem řízení se rozumí způsobilost mít procesní
práva a povinnosti, která zákon přiznává účastníkům. Způsobilost být účastníkem
řízení má zásadně ten, kdo má podle hmotného práva způsobilost mít práva a
povinnosti (tzv. právní subjektivitu). Způsobilost být účastníkem řízení tedy
mají fyzické osoby (jejich způsobilost mít práva a povinnosti v
pracovněprávních vztazích jako zaměstnanci vyplývá z ustanovení § 6 odst. 1 a 2
zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů – dále též
jen „zák. práce“, a jako zaměstnavatelé z ustanovení § 10 odst. 1 a 2 zák.
práce), právnické osoby a stát (Česká republika); je-li stát (Česká republika)
účastníkem pracovněprávních vztahů, je právnickou osobou a jedná za něj
příslušná organizační složka státu (srov. § 9 zák. práce). Ten, kdo nemá podle
hmotného práva způsobilost mít práva a povinnosti (tzv. právní subjektivitu),
je způsobilým účastníkem řízení, jen jestliže mu zákon tuto způsobilost
přiznává.
Způsobilost být účastníkem řízení splývá s hmotněprávní způsobilostí
mít práva a povinnosti. Z výše uvedeného vyplývá, že v pracovněprávních
vztazích způsobilost mít práva a povinnosti mají právnické osoby a že jejich
organizační jednotky mohou mít tuto způsobilost jen tehdy, stanoví - li to
zvláštní předpisy (zvláštními předpisy se tu rozumí obecně závazné právní
předpisy - srov. § 272 odst. 1 zák. práce), popřípadě stanovy sdružení občanů
podle zvláštního zákona [srov. § 9 odst. 2, § 6 odst. 2 písm. e) zákona č.
83/1990 Sb., o sdružování občanů, ve znění pozdějších předpisů].
V oblasti územní samosprávy má způsobilost mít práva a povinnosti obec,
která je veřejnoprávní korporací a může mít vlastní majetek a která jako
právnická osoba vystupuje v právních vztazích svým jménem a nese odpovědnost z
těchto vztahů vyplývající [srov. čl. 101 odst. 3 ústavního zákona č. 1/1993
Sb., Ústava České republiky, a § 2 odst. 1 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích
(obecní zřízení), ve znění účinném od 1.1.2011 (vzhledem k tomu, že žaloba v
této věci byla podána dne 19.1.2011) - dále též jen „zákon o obcích“]. Výkonným
orgánem obce v oblasti samostatné působnosti je rada obce (§ 99 odst. 1 zákona
o obcích). Obecní úřad, městský úřad, úřad města, úřad městského obvodu nebo
úřad městské části (dále též jen „obecní úřad“) je orgánem obce (města), který
v oblasti samostatné působnosti obce plní úkoly, které mu uložilo
zastupitelstvo obce nebo rada obce, pomáhá výborům a komisím v jejich činnosti
a který vykonává přenesenou působnost podle § 61 odst. 1 písm. a) s výjimkou
věcí, které patří do působnosti jiného orgánu obce, a rozhoduje o poskytování
informací žadateli podle zvláštního zákona (srov. § 109 odst. 3 zákona o
obcích).
Zákon č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), obecnímu úřadu jako
orgánu (organizační jednotce) obce nepřiznává způsobilost samostatně nabývat
práva z právních vztahů a nést povinnosti z těchto vztahů vyplývající. V tomto
zákoně ani v jiných obecně závazných právních předpisech není obsaženo žádné
ustanovení, které by obecnímu (městskému) úřadu jako organizační jednotce obce
(města) tuto způsobilost přiznávalo (tak, jak to předpokládá ustanovení § 8
zák. práce, § 18 obč. zák.) alespoň pro oblast pracovněprávních vztahů. Ze
zákona o obcích naopak vyplývá, že obecní úřad se v pracovněprávních vztazích
nemůže samostatně zavazovat a že ani není určena osoba, která by byla oprávněna
v pracovněprávních vztazích jednat jménem obecního úřadu. Starosta obce
zastupuje navenek obec [pokud není v obci tajemník obecního úřadu, plní úkoly
zaměstnavatele podle zvláštních předpisů, uzavírá a ukončuje pracovní poměr se
zaměstnanci obce - srov. § 103 odst. 1 a odst. 4 písm. b) zákona o obcích] a
tajemník obecního úřadu, který mimo jiné plní úkoly statutárního orgánu
zaměstnavatele podle zvláštních právních předpisů vůči zaměstnancům obce
zařazeným do obecního úřadu, je ze své činnosti odpovědný starostovi [srov. §
110 odst. 2, § 110 odst. 4 písm. d) zákona o obcích]. Obecní úřad není schopen
ani samostatně plnit závazky z pracovně právních vztahů (vlastní majetek a
finanční zdroje má pouze obec a nikoliv obecní úřad); soudní rozhodnutí, kterým
by byla uložena obecnímu úřadu povinnost k plnění, by proto ani nebylo možné
vykonat. Pokud zákon hovoří o „zaměstnancích obce zařazených do obecního
úřadu” (srov. § 109 a násl. zákona o obcích), je zřejmé, že tím rozumí osoby,
které jsou v pracovním poměru k obci a které své pracovní úkoly plní v orgánu
(organizační jednotce) obce – tedy u obecního úřadu.
Protože – jak vyplývá z uvedeného - ani zvláštní předpis (zákon o
obcích) nepřiznává obecnímu (městskému) úřadu jako orgánu (organizační
jednotce) obce (města) způsobilost vystupovat v pracovněprávních vztazích svým
jménem a mít odpovědnost vyplývající z těchto vztahů, není - a potud je třeba
soudům obou stupňů přisvědčit - způsobilým účastníkem občanského soudního
řízení ve smyslu ustanovení § 19 o.s.ř. Způsobilost mít práva a povinnosti,
jakož i způsobilost být účastníkem řízení, má ve věcech týkajících se
„zaměstnanců obce (města) zařazených do obecního (městského) úřadu” samotná
obec (město), jejímž jménem jedná (činí právní úkony) v pracovněprávních
záležitostech zpravidla tajemník obecního (městského) úřadu, případně (není-li
tato funkce v obci zřízena nebo není-li tajemník obecního úřadu ustanoven)
starosta obce.
Podle ustanovení § 90 o.s.ř. účastníky řízení jsou žalobce a žalovaný. Vymezení
účastníků řízení se v tomto případě zakládá čistě procesním způsobem; žalobcem
je ten, kdo podal u soudu žalobu, a žalovaným je ten, koho žalobce v žalobě za
tohoto účastníka řízení (za žalovaného) označil.
Z ustanovení § 79 odst. 1 věty druhé a třetí o.s.ř. – mimo jiné -
vyplývá, že žalobce musí v žalobě označit účastníky řízení tak, aby bylo
nepochybné, kdo je účastníkem řízení, aby ho nebylo možné zaměnit s někým jiným
(s jinou osobou) a aby s ním soud mohl jednat. Právnická osoba se jako účastník
řízení označuje uvedením obchodní firmy nebo názvu a adresy sídla; jde-li o
právnickou osobu, která se zapisuje do obchodního rejstříku, je součástí
obchodní firmy právnické osoby - kromě jejího názvu - i dodatek označující její
právní formu (§ 9 odst. 2 obch. zák.). Došlo-li v označení žalovaného v žalobě
k chybě v psaní nebo jiné zřejmé nesprávnosti nebo je-li údaj označující
žalovaného v logickém rozporu s vylíčením rozhodujících skutečností nebo s
údajem o tom, čeho se žalobce domáhá, jde o vadné podání ve smyslu ustanovení
§ 43 odst. 1 o.s.ř. O vadu žaloby nejde teprve, vychází-li žalobce při podání
žaloby z předpokladu (právního názoru), že ten, koho označil jako žalovaného,
je povinen jeho nárok uspokojit, a tento předpoklad byl nesprávný (srov. též
usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22.10.2002 sp. zn. 21 Cdo
366/2002, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod č. 211, ročník 2002,
případně rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28.11.1996 sp. zn. 3
Cdon 1220/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 48, ročník 1997).
Jestliže žaloba neobsahuje v označení účastníků řízení všechny údaje potřebné k
označení účastníků řízení nebo je-li žaloba v označení účastníků řízení
neurčitá nebo nesrozumitelná (tj. obsahuje-li takové označení účastníků řízení,
které neumožňuje jejich přesnou identifikaci nebo je-li zjevný logický rozpor
mezi označením účastníka řízení a jinými údaji o tomto účastníku obsaženými v
žalobě), jde o podání neúplné, neurčité nebo nesrozumitelné a soud je povinen
pokusit se takovéto vady podání odstranit - neučinil-li tak žalobce dříve sám
(z vlastní iniciativy) - postupem podle ustanovení § 43 o.s.ř. Jen tehdy,
byl-li mimo jakoukoliv pochybnost za účastníka řízení označen ten, kdo nemá
způsobilost být účastníkem řízení, jde o neodstranitelný nedostatek podmínky
řízení a soud řízení podle ustanovení § 104 odst. 1, věty první o.s.ř. zastaví.
V projednávané věci se však o takový případ nejedná. Žalobkyně, jako
osoba bez právnického vzdělání a nezastoupena advokátem, vycházejíc poslední
změny pracovní smlouvy, v žalobě označila za žalovaného „Městský úřad Sokolov“,
i když bylo jinak z obsahu žaloby zjevné, že svou žalobu směřuje proti svému
zaměstnavateli – Městu Sokolov, který jí dopisem ze dne 7.10.2010 dal výpověď z
pracovního poměru „z důvodu nadbytečnosti“. Poté, co soud prvního stupně
usnesením ze dne 14.4.2011 č.j. 10 C 32/2011-43 řízení zastavil z důvodu
nedostatku způsobilosti žalovaného být účastníkem řízení, žalobkyně v odvolání
proti tomuto usnesení z vlastní iniciativy opravila žalobní návrh v úplnosti
označení žalovaného tak, že za žalovaného označila „Město Sokolov, se sídlem
Rokycanova č. 356 01, IČO: 00259586“, a zároveň zde uvedla důvody (zejména ex
lege změna v osobě zaměstnavatele, která se ne zcela jasně promítla do obsahu
její dosavadní pracovní smlouvy i kupř. do dokumentu označeného jako „pracovní
náplň zaměstnance Městského úřadu Sokolov“), které ji vedly k původnímu
(nedostatečnému) označení žalovaného zaměstnavatele.
Tento procesní úkon žalobkyně ze dne 24.5.2011 se však v následném
usnesení odvolacího soudu ze dne 30.6.2011 č.j. 13 Co 325/2011-81, kterým
potvrdil výše uvedené usnesení soudu prvního stupně, nijak neprojevil. Po
formální stránce je mimo pochybnost, že původní označení žalovaného, posuzováno
výlučně samo o sobě, nebylo správné. Je-li však posuzováno ve vzájemné
souvislosti s ostatním obsahem žaloby směřujícímu proti zaměstnavateli
žalobkyně jako takovému, je zřejmé, že označení žalovaného tomuto obsahu
neodpovídá, a žalobkyni nelze upřít možnost učinit procesní podání, kterým by
označení žalovaného neodpovídající obsahu žaloby opravila. Jestliže tedy
žalobkyně ještě před rozhodnutím odvolacího soudu označila jako žalovaného
„Město Sokolov“, byla tím vada v označení žalovaného odstraněna; odvolací soud
však ponechal tuto okolnost bez povšimnutí a nezjednal v tomto směru nápravu.
Z uvedeného vyplývá, že dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu není
správné. Nejvyšší soud České republiky je proto podle ustanovení § 243b odst. 2
část věty za středníkem o.s.ř. zrušil, a protože důvody, pro které bylo zrušeno
usnesení odvolacího soudu, platí i na usnesení soudu prvního stupně, zrušil
Nejvyšší soud České republiky i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního
stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1, § 243d odst. 1 část věty
za středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 4. září 2012
JUDr. Zdeněk Novotný, v. r.
předseda senátu