21 Cdo 440/2008
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v
právní věci žalobce Mgr. V. B., zastoupeného advokátem, proti žalované Z. š.
S., zastoupené advokátem, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u
Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 7 C 87/2007, o dovolání žalované proti
rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 16.
listopadu 2007, č. j. 25 Co 640/2007-36, takto:
I. Dovolání žalované se zamítá.
II. Žalovaná je povinna nahradit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení
4.050,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta.
Dopisem ze dne 23. 10. 2006 žalovaná sdělila žalobci, že mu „dává tímto ke dni
31. 1. 2007 výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. c)
zákona č. 65/1965 Sb. zákoníku práce, v platném znění, pro nadbytečnost, k níž
dojde v důsledku ukončení rodičovské dovolené jedné naší zaměstnankyně“.
Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že uvedená výpověď z pracovního poměru je
neplatná. Žalobu odůvodnil zejména tím, že u žalované je zaměstnán jako učitel
na základě pracovní smlouvy ze dne 1. 8. 1977 a dohody o změně pracovní smlouvy
ze dne 26. 6. 1987 a že, ačkoliv použití výpovědního důvodu nadbytečnosti
předpokládá, že došlo k rozhodnutí zaměstnavatele či příslušného orgánu o změně
jeho úkolů, technického vybavení, snížení stavu zaměstnanců za účelem
zefektivnění práce nebo jiným organizačním změnám, u žalované k žádné uvedené
skutečnosti nedošlo. Návrat zaměstnankyně z rodičovské dovolené nadbytečnost
jiného zaměstnance nemůže zakládat. Navíc podle znění výpovědi k návratu
zaměstnankyně mělo dojít v budoucnu a v době dání výpovědi tento důvod nebyl
dán.
Okresní soud v Táboře rozsudkem ze dne 27. 8. 2007, č. j. 7 C 87/2007-18,
žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě
nákladů řízení 10.353,- Kč k rukám advokáta JUDr. A. J. Vycházel ze zjištění,
že k rozhodnutí zaměstnavatele o organizačních změnách došlo u žalované na
„poradě školy“ dne 5. 10. 2006. Žalobce se stal nadbytečným v okamžiku, kdy se
vracela z rodičovské dovolené zaměstnankyně M. V. „s určitou aprobací“.
Žalovaná tedy „musela umožnit učitelce pí. V. po skončení rodičovské dovolené
návrat do zaměstnání“. Podle názoru soudu prvního stupně zaměstnavateli musí
být umožněno, aby zaměstnával takové zaměstnance, kteří kvalifikačně odpovídají
jeho potřebám. I přes námitky žalobce, že se na škole „muselo suplovat“ a že v
průběhu výpovědní doby byl přijat nový učitel (se zcela jinou kvalifikací než
žalobce), „žalovaná postupovala správně a soud nemůže přezkoumat, jestli v
souladu s rozhodnutím o organizační změně měl být propuštěn právě žalobce nebo
někdo jiný“.
K odvolání žalobce Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře
rozsudkem ze dne 16. 11. 2007, č. j. 25 Co 640/2007-36, změnil rozsudek soudu
prvního stupně tak, že určil, že výpověď z pracovního poměru pro nadbytečnost
daná žalovanou žalobci dne 23. 10. 2006, je neplatná, a rozhodl, že žalovaná je
povinna zaplatit žalobci na nákladech řízení před soudy obou stupňů 27.942,- Kč
k rukám advokáta JUDr. L. N. Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, že
„jde o výpověď platnou po formální stránce“, třebaže žalovaná odůvodnila
výpověď z pracovního poměru jen obecně nadbytečností žalobce, k níž mělo dojít
„v důsledku ukončení rodičovské dovolené jedné naší zaměstnankyně“. I když z
textu výpovědi není zřejmé, o kterou zaměstnankyni se má jednat, a dokonce ani
to, že jde o učitelku, z okolností, za kterých žalovaná žalobci výpověď dala,
bylo žalobci zřejmé, že jejím důvodem je právě návrat učitelky V. Nesouhlasil
však s názorem soudu prvního stupně, že byla prokázána existence žalovanou
použitého důvodu výpovědi z pracovního poměru. Dovodil, že skutečným důvodem,
proč se měl stát žalobce nadbytečným, bylo rozhodnutí žalované „o změně
kvalifikační struktury učitelského sboru“, což potvrdil i ředitel žalované při
jednání u odvolacího soudu. Nadbytečnost ve smyslu vyššího než plánovaného
počtu učitelů u žalované nenastala ani po návratu učitelky V., což vyplývá
podle odvolacího soudu z toho, že ještě před uplynutím výpovědní lhůty žalobce
byl do pracovního poměru přijat další učitel, byť s odlišnou aprobací. Ačkoli
nadbytečnost sama o sobě ještě nemusí znamenat snížení počtu zaměstnanců, ale
může spočívat ve změně kvalifikační struktury zaměstnanců, je nezbytné, aby v
takovém případě byl výpovědní důvod tímto způsobem ve výpovědi z pracovního
poměru skutkově vymezen. Výpověď z pracovního poměru ze dne 23. 10. 2006 však
není odůvodněna změnami v potřebě aprobací, nýbrž „příchodem učitelky V.“, a
ten sám o sobě nadbytečnost žalobce za následek mít nemohl a neměl.
V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalovaná namítá, že odvolací soud
„zcela nesprávně a nedůvodně v rozporu s provedenými důkazy nadřazuje jako
důvod skončení pracovního poměru změnu kvalifikační struktury zaměstnanců na
nadbytečnost“, ačkoliv „žalovaná v průběhu řízení argumentovala kvalifikační
strukturou svých zaměstnanců z hlediska jejich aprobovanosti pouze proto, aby
vysvětlila přijetí nového zaměstnance do pracovního poměru v době běžící
výpovědní lhůty pro žalobce“. Vytýká odvolacímu soudu, že při hodnocení
skutečného důvodu výpovědi z pracovního poměru vycházel ze skutkových zjištění,
která nemají oporu v provedeném dokazování, např. z tvrzení ředitele žalované,
„které mělo jiný obsah a smysl, než je odvolacím soudem reprodukován“. Důvodem
výpovědi z pracovního poměru byla skutečnost, uvedená v písemné výpovědi z
pracovního poměru ze dne 23. 10. 2006, a to, že „žalobce se stal pro žalovanou
nadbytečným v důsledku návratu učitelky V. z rodičovské dovolené, když tato
skutečnost vyvolala nadbytečnost jednoho učitele aprobace žalobce“. Navrhla,
aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu
řízení
Žalobce navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto, protože rozsudek odvolacího soudu
je věcně správný a změna kvalifikační struktury zaměstnanců nebyla jako důvod
výpovědi uvedena.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění,
že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou
osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) a že jde o
rozsudek, proti kterému je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a
odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Otázku platnosti výpovědi z pracovního poměru, kterou žalovaná dala žalobci
dopisem ze dne 23. 10. 2006 (a téhož dne žalobci doručila), je třeba i nyní
řešit podle právních předpisů účinných v době výpovědi, a to zejména podle
zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 31. 12. 2006, to je
do dne, než nabyl účinnosti zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce (srov. § 364
odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce) – dále jen „zák. práce“.
Podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. c) zák. práce zaměstnavatel může dát
zaměstnanci výpověď, stane-li se zaměstnanec nadbytečným vzhledem k rozhodnutí
zaměstnavatele nebo příslušného orgánu o změně jeho úkolů, technického
vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo
o jiných organizačních změnách.
K předpokladům pro podání výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení § 46
odst. 1 písm. c) zák. práce patří to, že o změně úkolů zaměstnavatele, jeho
technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení
efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách přijal zaměstnavatel
nebo příslušný orgán rozhodnutí, podle kterého se konkrétní zaměstnanec stal
nadbytečným, a že tu je příčinná souvislost mezi nadbytečností zaměstnance a
přijatými organizačními změnami, tj. že se zaměstnanec stal právě v důsledku
takového rozhodnutí (jeho realizací u zaměstnavatele) nadbytečným.
Zákoník práce nebo jiné právní předpisy nestanoví, že by rozhodnutí o změně
úkolů zaměstnavatele, jeho technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za
účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách muselo
být přijato (vydáno) vždy jen písemně, a ani nepředpokládají, že by muselo být
zaměstnavatelem „vyhlášeno“ nebo jiným způsobem zveřejněno. Zaměstnanec, jehož
se rozhodnutí o organizační změně týká, s ním však musí být seznámen; postačí
ovšem, jestliže se tak stane až ve výpovědi z pracovního poměru (srov.
například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 1998, sp. zn. 2
Cdon 1797/97, který byl uveřejněn pod č. 54 ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek, roč. 1999).
Zaměstnanec je pro zaměstnavatele nadbytečný ve smyslu ustanovení § 46 odst. 1
písm. c) zák. práce tehdy, jestliže zaměstnavatel nemá s ohledem na přijaté
rozhodnutí o organizačních změnách možnost zaměstnance dále zaměstnávat pracemi
dohodnutými v pracovní smlouvě. Rozvázání pracovního poměru výpovědí pro
nadbytečnost zaměstnance není podmíněno absolutním snížením počtu zaměstnanců,
naopak může k němu dojít i při zvyšování počtu zaměstnanců. Zaměstnavatelům
zákon umožňuje, aby regulovali nejen počet svých zaměstnanců, ale i jejich
kvalifikační složení tak, aby zaměstnávali jen takový počet zaměstnanců a v
takovém kvalifikačním složení, jaké odpovídá jejich potřebám. O výběru
zaměstnance, který je nadbytečným, rozhoduje výlučně zaměstnavatel; soud není
oprávněn v tomto směru rozhodnutí zaměstnavatele přezkoumávat (srov. rozhodnutí
býv. Nejvyššího soudu SSR ze dne 22. 2. 1968, sp. zn. 6 Cz 215/67, uveřejněné
ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 57, ročník 1968, a rozsudek
Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. 9. 1998, sp. zn. 2 Cdon 1130/97,
uveřejněný v časopise Soudní rozhledy č. 11, ročník 1999, str. 374).
Z toho, že nadbytečnost zaměstnance ve smyslu ustanovení § 46 odst. 1 písm. c)
zák. práce je dána tehdy, jestliže zaměstnavatel nemá s ohledem na přijaté
rozhodnutí o organizačních změnách možnost zaměstnance dále zaměstnávat pracemi
dohodnutými v pracovní smlouvě, vyplývá, že skutečnost, že zaměstnavatel přijme
jiného zaměstnance na místo uvolněné odchodem zaměstnance, kterému byla dána
výpověď pro nadbytečnost (případně zaměstnavatel toto místo obsadí některým ze
stávajících zaměstnanců), je zpravidla důkazem o neopodstatněnosti použitého
výpovědního důvodu; v takovém případě nelze hovořit o tom, že by se
zaměstnanec, resp. druh práce, který na základě pracovní smlouvy vykonává, stal
v důsledku přijatého rozhodnutí o organizační změně nadbytečným a že by tedy
opravdovým důvodem rozvázání pracovního poměru byly okolnosti uvedené v
ustanovení § 46 odst. 1 písm. c) zák. práce. Jestliže se totiž z hlediska
potřebného profesního složení zaměstnanců nestává nadbytečným druh práce
sjednaný pracovní smlouvou propouštěného zaměstnance (jeho pracovní činnost),
nemůže být jiná okolnost spočívající kupř. pouze v jeho osobě, podkladem pro
skončení pracovního poměru výpovědí podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. c) zák.
práce.
V projednávané věci měla být nadbytečnost žalobce vyvolána, jak uvedla žalovaná
v dopise ze dne 23. 10. 2006, pouze „v důsledku ukončení rodičovské dovolené
jedné naší zaměstnankyně“ (šlo o M. V.). O změně kvalifikační struktury
(aprobace) zaměstnanců není ve výpovědi z pracovního poměru žádná zmínka. I
kdyby bylo správné tvrzení žalované, že o organizační změně spočívající ve
snížení počtu učitelů o jednoho bylo rozhodnuto na poradě dne 5. 10. 2006 (ze
zápisu z porady „organizační změna – nástup M. V. po mateřské dovolené od 1. 2.
2007“ to však nevyplývá), nezbytný předpoklad pro dání platné výpovědi podle
ustanovení § 46 odst. 1 písm. c) zák. práce, spočívající v existenci příčinné
souvislosti mezi nadbytečností zaměstnance (žalobce) a přijatou organizační
změnou, prokázán nebyl. Žalovaná totiž ještě v průběhu výpovědní doby žalobce
přijala dalšího učitele (K.), z čehož vyplývá, že žalobce nemohl být v důsledku
(možného) organizačního opatření nadbytečný. Jestliže by ale měla nadbytečnost
žalobce spočívat ve změně kvalifikační struktury zaměstnanců, bylo nezbytné,
aby takový výpovědní důvod byl ve výpovědi z pracovního poměru skutkově
vymezen. Protože nadbytečnost žalobce byla odůvodněna – jak je shora uvedeno –
návratem učitelky V. z rodičovské dovolené, a žalovaná ani netvrdila, že by
přijala jiná rozhodnutí o změně úkolů, technického vybavení, snížení stavu
zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních
opatřeních, na základě kterých by se stal žalobce pro žalovanou nadbytečným, a
protože žalovaná poté přijala dalšího zaměstnance – učitele, nemohl pouze
návrat učitelky V. z rodičovské dovolené mít za následek, že se žalobce (se
sjednaným druhem práce „učitel“) stal pro žalovanou nadbytečným.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných
dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelkou
tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou, uvedenou v
ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř.
nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci,
Nejvyšší soud České republiky dovolání žalované podle ustanovení § 243b odst. 2
části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
V dovolacím řízení vznikly žalobci v souvislosti se zastoupením advokátem
náklady (spojené s vyjádřením k dovolání), které spočívají v paušální odměně ve
výši 3.750,- Kč (srov. § 7 písm. c), § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15, § 16
odst. 2 a § 18 odst. 1 vyhl. č. 484/2000 Sb., ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb.,
č. 110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb. a č. 277/2006 Sb.) a v paušální částce náhrady
výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (srov. § 13 odst. 3 vyhl.
č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003
Sb., č. 618/2004 Sb.), celkem ve výši 4.050,- Kč; náhrada za daň z přidané
hodnoty z této odměny a náhrady k nákladům řízení nepatří, neboť advokát, který
žalobce zastupoval, v rozporu s ustanovením § 14a vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve
znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004
Sb. a č. 276/2006 Sb. neprokázal, že by byl plátcem této daně. Protože dovolání
žalované bylo zamítnuto, dovolací soud jí podle ustanovení § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. uložil, aby tyto náklady žalobci
uhradila; ve smyslu ustanovení § 149 odst. 1 o. s. ř. je žalovaná povinna
náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokáta, který žalobce v tomto řízení
zastupoval.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. ledna 2009
JUDr. Mojmír Putna,
v. r.
předseda senátu