21 Cdo 4404/2010
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v
právní věci žalobkyně Ing. S. K., zastoupené JUDr. PhDr. Oldřichem Choděrou,
advokátem se sídlem v Praze 2, Jugoslávská č. 12, proti žalované OMV Česká
republika, s. r. o. se sídlem v Praze 4 -Nuslích, Na Vítězné pláni č. 1719/4,
IČO 48038687, zastoupené JUDr. Janem Kozubkem, advokátem se sídlem v Praze, U
Prašné brány č. 1078/1, o určení neplatnosti skončení pracovního poměru, vedené
u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 15 C 14/2008, o dovolání žalobkyně
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. března 2010, č. j. 39 Co
419/2009-124, takto:
I. Dovolání žalobkyně se zamítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího
řízení 9.360,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Jana
Kozubka, advokáta se sídlem v Praze, U Prašné brány č. 1078/1.
Žalobkyně se domáhala určení, že „ukončení pracovního poměru žalobkyně u
žalované, učiněné úkonem doručeným žalobkyni dne 18. 1. 2008 je neplatné“.
Žalobu odůvodnila zejména tím, že dne 11. 9. 2006 jí žalovaná, u které na
základě pracovní smlouvy ze dne 25. 11. 2002 na dobu neurčitou zastávala
„pozici Supply & Logistics Manager“ s místem výkonu práce v Praze 4, Na
Pankráci 14, doručila výpověď z pracovního poměru, ve které mimo jiné uvedla,
že dne 7. 9. 2006 rozhodla o organizační změně, v důsledku které se žalobkyně
stala nadbytečnou, a že nemá možnost nabídnout žalobkyni jinou práci
odpovídající její kvalifikaci ani žádnou jinou práci. Dopisem ze dne 14. 1.
2008, který byl žalobkyni doručen dne 18. 1. 2008, žalovaná žalobkyni sdělila,
že s ohledem na to, že žalobkyně bez vážného důvodu odmítla nové vhodné
zaměstnání ve firmě Popilka, s. r. o., povinnost žalované ve smyslu § 47
zákoníku práce zanikla a pracovní poměr žalobkyně končí 31. ledna 2008.
Žalobkyně je však přesvědčena, že žalovaná jí (jako osamělé matce pečující o
dítě mladší 15 let) nezajistila práci odpovídající její kvalifikaci a
pracovnímu zařazení a tím nesplnila nabídkovou povinnost vyplývající z
ustanovení § 47 odst. 2 zák. práce, neboť pouze prostřednictvím poradenské
personální agentury zajistila osobní pohovor žalobkyně s Ing. M. P.,
společníkem a jednatelem obchodní společnosti Popilka spol. s r. o. se sídlem
v Bratříkově, Praha - západ. Při pohovoru s Ing. P., konaném dne 3. 1. 2008,
byla žalobkyně seznámena s úvahou pana P. zaměstnat žalobkyni v jeho obchodní
společnosti, ale s tím, že druh vykonávané práce by byl nesrovnatelný s prací,
kterou dříve vykonávala, a jiné by bylo i místo výkonu práce.
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 25. 3. 2009, č. j. 15 C 14/2008-69,
žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě
nákladů řízení 14.685,- Kč „na účet právního zástupce žalobkyně“. Po provedeném
dokazování dospěl k závěru, že žalobkyně patří do kategorie zaměstnanců, jimž
je zaměstnavatel povinen zajistit ve smyslu ustanovení § 47 odst. 2 zák. práce
nové vhodné zaměstnání a jimž výpovědní doba skončí až poté, co zaměstnavatel
tuto povinnost splní. Jednání „jednatele společnosti p. P.“, který vytvořil
pouze návrh popisu pracovní pozice, však není možné považovat za návrh na
uzavření pracovní smlouvy, neboť „v tomto popisu je sice uváděno, že název
pracovní pozice je logistický manažer, lokalizace Klíčany Česká republika a rok
2008, ale není zde uvedeno, zda by žalobkyně a kdy by měla do této práce
nastoupit a kde by měla tuto práci vykonávat“. V návrhu na uzavření pracovní
smlouvy nejsou uvedeny „základní náležitosti na výkon pracovní pozice“ a „tato
konkrétní nabídka nesplňuje návrh na uzavření pracovní smlouvy“; označené
pracovní místo ani nebylo „reálně vytvořeno“. Protože i náležitostí návrhu na
uzavření pracovní smlouvy jako právního úkonu musí být též svobodná a vážná
vůle, která musí být projevena určitě a srozumitelně a protože návrh pracovní
smlouvy se všemi náležitostmi nebyl žalobkyni jednatelem společnosti Popilka s.
r. o. předložen, „není možno považovat toto za splnění povinností podle ust. §
47 odst. 2 zákoníku práce“. Výpovědní lhůta tak zatím neuplynula a „pracovně
právní vztah žalobkyně vůči žalované společnosti stále trvá“.
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 3. 3. 2010, č. j. 39
Co 419/2009-124, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl, a
rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení
před soudy obou stupňů 21.430,- Kč k rukám advokáta JUDr. Jana Kozubka. Nejprve
„řízení doplnil (§ 213 a § 213a o. s. ř.)“ emailovou korespondencí ze dne 9. 1.
2008 a ze dne 11. 1. 2008 a „výpovědí svědka Ing. M. P., učiněnou před soudem
I. stupně dne 7. 1. 2009, jakož i jeho písemným vyjádřením ze dne 23. 2. 2010“.
Poté vyložil ustanovení § 47 odst. 2 zákoníku práce a v něm použitý termín nové
vhodné zaměstnání tak, že je třeba vycházet z ustanovení § 20 zákona č.
435/2004 Sb., o zaměstnanosti, a jeho definice vhodného zaměstnání, a vytknul
soudu prvního stupně, že pochybil, jestliže „existenci nabídky vhodného
zaměstnání vázal na povinnost žalované (jejího obchodního partnera) předložit
žalobkyni návrh pracovní smlouvy“, neboť tuto povinnost při realizaci nabídkové
povinnosti zákoník práce zaměstnavateli neukládá. Dospěl k závěru, že svědek
Ing. P. musel nejprve znát stanovisko žalobkyně, zda přijme jeho nabídku,
„která byla, jak vyplynulo z důkazního řízení, zcela konkrétní, pokud jde o
obsahové náležitosti pracovní smlouvy“, neboť „z výpovědi svědka Ing. P. jasně
vyplynulo, že žalobkyni byla nabídnuta pozice nadřízené jeho dispečinku za
základní plat 40.000,- Kč, že provozovna Klíčany je vzdálena od místa bydliště
žalobkyně 23 km a je dostupná městskou hromadnou dopravou za půl hodiny“ a že
ve firmě Ing. P. byla žalobkyni nabídnuta obdobná práce, kterou vykonávala
podle pracovní smlouvy u žalované – Supply a Logistics Manager. Protože
žalobkyně nabídku odmítla, „žalovaná s ní po právu pracovní poměr ukončila“.
V dovolání proti tomuto rozsudku odvolacího soudu žalobkyně namítá, že řízení
je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci,
protože odvolací soud v rozporu s ustanovením § 212a odst. 3 o. s. ř. doplnil
dokazování o písemné vyjádření Ing. M. P. ze dne 23. 10. 2010. Uvedená listina
není jako důkaz před odvolacím soudem přípustná ani podle ustanovení § 205a
odst. 1 písm. f) o. s. ř., třebaže její vznik spadá do doby po vyhlášení
rozsudku soudu prvního stupně, neboť se jedná o vyjádření Ing. M. P., který byl
v řízení před soudem prvního stupně vyslechnut jako svědek, a skutečnosti,
obsažené v jeho písemném vyjádření, mohly a měly být zjištěny při jeho
výslechu. Podle jejího názoru navíc z výpovědi Ing. P. učiněné před soudem dne
7. 1. 2009 vůbec nevyplývá, „zda a popř. jakou pracovní nabídku žalobkyni při
osobním setkání učinil“. Nesprávné právní posouzení věci spatřuje v tom, že
zákoník práce ukládá povinnost uzavřít pracovní smlouvu písemně, a proto musel
být učiněn písemně i návrh na uzavření pracovní smlouvy. Protože takový písemný
návrh na uzavření pracovní smlouvy vůbec předložen nebyl, „nemohla žalovaná
splnit povinnost zajistit žalobkyni nové vhodné zaměstnání uloženou jí
ustanovením § 47 odst. 2 zák. práce“. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud
rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto, neboť v souladu s ustanovením §
47 odst. 2 zák. práce zajistila žalobkyni jiné vhodné zaměstnání, která však
toto zaměstnání bez vážného důvodu odmítla. Výpovědní doba dnem odmítnutí
uplynula a tímto dnem také pracovní poměr žalobkyně u žalované skončil.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění,
že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou
osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř.
a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a)
o. s. ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení
§ 242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a
dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba posuzovat – vzhledem k tomu, že žalobkyně se domáhá
určení neplatnosti ukončení pracovního poměru, ke kterému došlo na základě
výpovědi z pracovního poměru ze dne 11. 9. 2006 - podle zákona č. 65/1965 Sb.,
zákoníku práce ve znění účinném do 31. 12. 2006, tj. do dne, než nabyl
účinnosti zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce (srov. § 364 odst. 2 zákona č.
262/2006 Sb., zákoníku práce) – dále jen „zák. práce“.
Podle ustanovení § 47 odst. 2 zák. práce při výpovědi dané osamělé
zaměstnankyni nebo osamělému zaměstnanci trvale pečujícím o dítě mladší 15 let
nebo zaměstnanci se změněnou pracovní schopností, který není zabezpečen
důchodem, z důvodů uvedených v § 46 odst. 1 písm. c), při výpovědi dané
zaměstnanci proto, že nesmí dále konat dosavadní práci pro ohrožení nemocí z
povolání a při výpovědi dané pro dosažení nejvyšší přípustné expozice na
pracovišti určeném závazným posudkem příslušného orgánu hygienické služby, je
zaměstnavatel povinen zajistit těmto zaměstnancům nové vhodné zaměstnání, a to
podle potřeby i s pomocí svého nadřízeného orgánu. V těchto případech výpovědní
doba skončí teprve tehdy, až zaměstnavatel tuto povinnost splní, pokud se se
zaměstnancem nedohodne jinak.
Smyslem a účelem zmíněného ustanovení je - jak vyplývá z jeho obsahu – řešení
nelehké sociální situace určitého okruhu zaměstnanců, jimž byla dána výpověď z
pracovního poměru z důvodů, které nemohou svým chováním ovlivnit, tak, aby
plynule, co možno nejrychleji, navázali nový pracovní poměr. Jedná se o
kategorii sociálně a zdravotně handicapovaných zaměstnanců, pro něž obvykle
bývá obtížné najít si nové zaměstnání, případně je pro ně ze sociálních důvodů
nezbytné co nejrychlejší opětovné zapojení do pracovního procesu. Ustanovení §
47 odst. 2 zák. práce proto ukládá zaměstnavateli povinnost, aby v případě
výpovědi z důvodu nadbytečnosti, popř. z důvodů zdravotních, zajistil
zaměstnancům vyjmenovaným v tomto ustanovení nové vhodné zaměstnání, a to podle
potřeby i s pomocí nadřízeného orgánu. Výpovědní doba v těchto případech (na
rozdíl od ustanovení § 47 odst. 1 zák. práce, kdy povinnost zaměstnavatele
účinně pomáhat při získání nového zaměstnání nemá vliv na běh výpovědní doby)
skončí teprve tehdy, až zaměstnavatel tuto povinnost splní, pokud se se
zaměstnancem nedohodne jinak. Skutečnost, že zaměstnavatel nesplnil povinnost
uloženou mu ustanovením § 47 odst. 2 zák. práce, nezpochybňuje platnost
výpovědi, ale pouze má vliv na běh výpovědní doby. Nezajistí-li tedy
zaměstnavatel zaměstnanci uvedenému v ustanovení § 47 odst. 2 zák. práce jiné
vhodné zaměstnání v průběhu řádné výpovědní doby, výpovědní doba neskončí a
dosavadní pracovní poměr trvá, dokud se tak nestane (srov. např. rozsudek
Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 7. 1994, sp. zn. 6 Cdo 39/94, uveřejněný v
časopise Soudní rozhledy č. 3, ročník 1995, str. 65).
V projednávané věci se žalobkyně domáhá určení, že „ukončení pracovního poměru
žalobkyně u žalované, učiněné úkonem doručeným žalobkyni dne 18. 1. 2008 je
neplatné“. Jedná se tedy o žalobu na určení ve smyslu ustanovení § 80 písm. c)
o. s. ř.
Způsoby, kterými lze rozvázat pracovní poměr, jsou taxativně vypočteny v
ustanovení § 42 odst. 1 zák. práce. Ve vymezení způsobů rozvázání pracovního
poměru má zákoník práce nepochybně kogentní povahu; znamená to mimo jiné, že
pracovní poměr nelze rozvázat jinými způsoby, než které jsou vypočteny v
ustanovení § 42 odst. 1 zák. práce, a že, kdyby přesto zaměstnavatel nebo
zaměstnanec přistoupili k takovému rozvázání pracovního poměru, jde o neplatný
právní úkon [srov. § 242 odst. 1 písm. a) zák. práce].
Ustanovení § 64 zák. práce předepisuje postup a lhůtu pro uplatnění neplatnosti
rozvázání pracovního poměru jen tehdy, jestliže k němu došlo - jak vyplývá
především z jeho znění - výpovědí, okamžitým zrušením, zrušením ve zkušební
době nebo dohodou, tedy některým ze způsobů vypočtených v ustanovení § 42 odst.
1 zák. práce. Kdyby rozvázal zaměstnanec nebo zaměstnavatel pracovní poměr
jiným, v ustanovení § 42 odst. 1 zák. práce neuvedeným způsobem, ustanovení §
64 zák. práce na uplatnění neplatnosti takového rozvázání pracovního poměru
nedopadá. Neplatnost rozvázání pracovního poměru jiným způsobem než výpovědí,
okamžitým zrušením, zrušením ve zkušební době nebo dohodou může být určena
rozhodnutím soudu, bude-li na takovém určení - s přihlédnutím k možnostem
rozvázání pracovního poměru taxativně uvedeným v ustanovení § 42 odst. 1 zák.
práce - naléhavý právní zájem [§ 80 písm. c) o. s. ř.], a může být v případném
jiném řízení posuzována též formou předběžné otázky.
Žalovaná dopisem ze dne 11. 9. 2006 sdělila žalobkyni, že jí dává výpověď z
pracovního poměru podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. c) zák. práce. Dopisem ze
dne 14. 1. 2008, který byl žalobkyni doručen dne 18. 1. 2008, žalovaná
žalobkyni sdělila, že s ohledem na to, že žalobkyně bez vážného důvodu odmítla
nové vhodné zaměstnání ve firmě Popilka, s. r. o., povinnost žalované ve smyslu
§ 47 zák. práce zanikla a pracovní poměr žalobkyně končí 31. ledna 2008. Tímto
(v pořadí druhým) dopisem tak žalovaná toliko žalobkyni sdělovala, že podle
jejího názoru splnila svoji povinnost, jež jí vyplývala z ustanovení § 47 zák.
práce. Rozvazovacím úkonem (úkonem, na jehož základě může pracovní poměr
skončit) ve vztahu k pracovnímu poměru žalobkyně u žalované však byl (a je)
toliko dopis ze dne 11. 9. 2006. Proto pouze ve vztahu k dopisu ze dne 11. 9.
2006 se lze – jak výše vysvětleno - domáhat ve smyslu ustanovení § 64 zák.
práce určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru.
Domnívala-li se (a domnívá se) žalobkyně, že žalovaná nesplnila povinnost
vyplývající z ustanovení § 47 odst. 2 zák. práce a že tedy ani neuplynula
výpovědní doba (a pracovní poměr žalobkyně neskončil), měla se domáhat určení,
že její pracovní poměr trvá. V takovém řízení by pak soud jako předběžnou
otázku řešil, zda (případně kdy) žalovaná povinnost vyplývající z ustanovení §
47 odst. 2 zák. práce splnila.
Určovací žalobou podle ustanovení § 80 písm. c) o. s. ř. se žalobkyně určení,
že „ukončení pracovního poměru žalobkyně u žalované, učiněné úkonem doručeným
žalobkyni dne 18. 1. 2008 je neplatné“, nemohla domáhat již proto, že dopisem
ze dne 18. 1. 2008 žalovaná pracovní poměr se žalobkyní nekončila (nedávala jí
výpověď z pracovního poměru). Navíc uvedený dopis není svým obsahem ani právním
úkonem (nevznikají jím, nemění se ani nezanikají práva a povinnosti), a proto
na něj ustanovení § 80 písm. c) o. s. ř. ani nelze aplikovat [srov. slova . . .
určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není . . . uvedená v ustanovení §
80 písm. c) o. s. ř.].
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je (i když z nikoli
přiléhavých důvodů) správný. Protože nebylo zjištěno (ani dovolatelkou
tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v
ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř.
nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci,
Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243b odst.
2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
V dovolacím řízení vznikly žalované náklady, které spočívají v odměně za
zastupování advokátem ve výši 7.500,- Kč [srov. § 7 písm. c), § 17 písm. b), §
10 odst. 3, § 16 odst. 1 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění
vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb. a č. 277/2006 Sb.] a
v paušální částce náhrad výdajů ve výši 300,- Kč (srov. § 13 odst. 3 vyhlášky
č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003
Sb., č. 618/2004 Sb., č. 276/2006 Sb. a č. 399/2010 Sb.), celkem ve výši
7.800,- Kč. Vzhledem k tomu, že zástupce žalované advokát JUDr. Jan Kozubek
osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží k nákladům řízení, které
žalované za dovolacího řízení vznikly, vedle odměny za zastupování advokátem a
paušální částky náhrad výdajů rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty určená z
odměny za zastupování, z náhrad a z jejích hotových výdajů (srov. § 137 odst. 1
a 3 a § 151 odst. 2 větu druhou o. s. ř.) podle sazby daně z přidané hodnoty
[20% - srov. § 47 odst. 1 písm. a) zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané
hodnoty], tedy částka 1.560,- Kč. Protože dovolání žalobkyně bylo zamítnuto,
dovolací soud jí podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a §
142 odst. 1 o. s. ř. uložil, aby žalované tyto náklady nahradila. Žalobkyně je
povinna celkovou náhradu nákladů řízení ve výši 9.360,- Kč zaplatit k rukám
advokáta, který žalovanou v tomto řízení zastupoval (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. února 2012
JUDr. Mojmír Putna, v. r.
předseda senátu