21 Cdo 4411/2007
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Mojmíra
Putny v právní věci žalobkyně R. M., zastoupené advokátem, proti
žalované \"N. s p. v U. H.\", o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené
u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. 6 C 157/2000, o dovolání
žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24. ledna 2007 č.j. 49
Co 156/2004-68, takto:
Rozsudek krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Brně k
dalšímu řízení.
Dopisem ze dne 27.3.2000 žalovaná N. s p. v U. H. sdělila žalobkyni, že s ní
rozvazuje pracovní poměr výpovědí podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. f)
zákoníku práce. Důvod k tomuto opatření spatřovala v tom, že žalobkyně se měla
dne 10.2.2000 dostavit k výkonu práce po ukončení další mateřské dovolené, že
\"však do dnešního dne tak neučinila a svoji nepřítomnost na pracovišti nijak
neomluvila\". Protože se jedná o neomluvenou nepřítomnost na pracovišti, která
trvá ode dne 10.2.2000, bylo jednání žalobkyně \"ze strany zaměstnavatele
kvalifikováno jako závažné porušení pracovní kázně\".
Žalobkyně se žalobou podanou u Okresního soudu v Uherském Hradišti dne
25.7.2000 domáhala, aby bylo určeno, že uvedená výpověď z pracovního poměru je
neplatná. Žalobu odůvodnila zejména tím, že ještě před uplynutím mateřské
dovolené dne 18.1.2000 osobně navštívila oddělení práce a mzdy, kde
\"informovala pracovnici žalované, že má problémy s umístěním svého dítěte do
předškolního zařízení a pokud se jí to nepodaří, že bude mít možnost nastoupit
do práce, jakmile se jí podaří zajistit řádnou péči o dítě\". Protože se
situace \"do dne ukončení mateřské dovolené nezměnila\", žalobkyně požádala dne
14.2.2000 o \"pokračování mateřské dovolené\"; žalovaná jí nevyhověla a
přistoupila k rozvázání pracovního poměru výpovědí. Žalobkyně považuje výpověď
za neplatnou a \"postup žalované za neadekvátní\", neboť do práce nenastoupila
jenom proto, že \"musela zajistit péči o svoji tříletou dceru\".
Okresní soud v Uherském Hradišti rozsudkem ze dne 31.1.2001 č.j. 6 C
157/2000-25 žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu
nákladů řízení. Z provedeného dokazování dovodil, že žalobkyně sice oznámila
žalované před skončením další mateřské dovolené dne 18.1.2000, že nebude moci
nastoupit do zaměstnání, neboť nemá kam umístit dítě, že však \"o udělení
neplaceného volna nepožádala ani ústně ani písemně\", když \"žalované tyto
skutečnosti jen oznamovala\"; od vedoucí \"zaměstnaneckého útvaru\" žalobkyně
navíc věděla, že žalovaná takové volno neuděluje a že \"musí rozvázat pracovní
poměr nebo nastoupit do zaměstnání\". Soud prvního stupně dovodil, že
\"žalobkyně věděla o své situaci a přesto do zaměstnání nenastoupila\", že
\"důvod nenastoupení oznámila žalované až dopisem ze dne 14.2.2000\" (dopisy
jsou však dva, text dopisu předložený žalobkyní se liší od textu dopisu
předloženého žalovanou tím, že v prvním žalobkyně žádá o udělení volna, protože
nemůže umístit dítě do školky, kdežto v druhém pouze oznamuje pokračování
mateřské dovolené), že \"kapacity mateřských školek byly volné a žalobkyni by
se jistě podařilo umístit své dítě do předškolního zařízení\"; ze žalovanou
předložených potvrzení vydaných mateřskými školami v U. H. vyplývá, že v únoru
2000 bylo možné z důvodu volných míst dítě do předškolního zařízení umístit, a
pouze v potvrzení Mateřské školy, které předložila žalobkyně, bylo uvedeno, že
\"mají plný stav a dítě sem umístit nelze\", a že výpověď z pracovního poměru
byla také projednána s příslušným odborovým orgánem. Soud prvního stupně dospěl
k závěru, že, \"nenastoupila-li žalobkyně po skončení mateřské dovolené do
zaměstnání, dopustila se hrubého porušení pracovní kázně\".
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně usnesením ze dne 10.6.2003 č.j. 15 Co
176/2001-40 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu
řízení. Ze znění listiny ze dne 14.2.2000 předložené žalovanou a s přihlédnutím
k obsahu jednání žalobkyně u žalované dne 18.1.2000 odvolací soud dovodil, že
žalobkyně požádala žalovanou \"o poskytnutí neplaceného volna z důležitého
důvodu, kdy uváděla, že se jí nepodařilo umístit dítě do předškolního zařízení
a nemá možnost zajistit péči o něj jinak\", a že pro rozhodnutí ve věci je
významné, zda a jak žalovaná na tuto žádost reagovala. Kdyby bylo v dalším
řízení zjištěno, že žalovaná neudělila žalobkyni požadované \"neplacené
volno\", je třeba zabývat se tím, zda \"nenastoupení žalobkyně do práce
10.2.2000 je v tomto konkrétním případě svou intenzitou takovým, které lze
hodnotit jako závažné porušení pracovní kázně\" a s nímž lze spojovat důsledky
uvedené v ustanovení § 46 odst. 1 písm f) zák. práce.
Okresní soud v Uherském Hradišti poté rozsudkem ze dne 28.1.2004 č.j. 6 C
157/2000-51 žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni
na náhradě nákladů řízení 15.786,70 Kč k rukám advokáta Z. M. Poté, co dovodil,
že žalovaná neudělila žalobkyni \"neplacené volno\", o něž měla podle
odvolacího soudu žalovanou požádat \"v souvislosti s její péčí o nezletilé dítě
do věku čtyř let\", soud prvního stupně po provedení dalších důkazů dospěl k
závěru, že žalobkyně sice porušila pracovní kázeň, že však \"porušení pracovní
kázně žalobkyně nelze hodnotit takovým způsobem, aby to mělo dopad na ukončení
jejího pracovního poměru\", když šlo \"vlastně o jakési nedorozumění mezi
účastníky, žalobkyně nebyla schopná jednat přímým a jasným způsobem a ani
žalovaná jí nedokázala zcela jednoznačně říct, co má udělat\". S přihlédnutím k
tomu, že žalobkyně měla dosud \"dobrou pracovní morálku\" a k její \"naprosté
bezproblémovosti\" je třeba porušení pracovní kázně \"hodnotit mírněji, tedy ne
takovou intenzitou, aby musel zaměstnavatel přistoupit k tak tvrdému opatření
\". Výpověď z pracovního poměru ze dne 27.3.2000 je proto neplatným právním
úkonem.
K odvolání žalované Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 24.1.2007 č.j. 49 Co
156/2004-68, v němž jako žalovanou označil \"N. s p. v U. H.\", rozsudek soudu
prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl; současně rozhodl, že žalobkyně je
povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů
2.034,- Kč. Z hlediska skutkového stavu věci dovodil, že žalobkyně nenastoupila
po skončení mateřské dovolené dne 10.2.2000 do zaměstnání z důvodu péče o dítě
ve věku 3 let, které nebylo umístěno v předškolním zařízení, že žalovanou \"o
důvodu nenastoupení do práce informovala, avšak nepožádala o poskytnutí
pracovního volna\", a že žalovaná v dohodě s příslušným odborovým orgánem
kvalifikovala nepřítomnost žalobkyně (ve smyslu ustanovení § 40 odst. 5
nařízení vlády č. 108/1994 Sb.) v práci jako neomluvenou absenci. Uvedené
\"zameškání práce jako neomluvená absence je porušením pracovních povinností
žalobkyně\", na rozdíl od soudu prvního stupně však odvolací soud dospěl k
závěru, že \"intenzita porušení pracovní kázně dosáhla míry závažného porušení
pracovní kázně odůvodňující výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 46
odst. 1 písm. f) zákoníku práce\". Vzal přitom v úvahu především to, že
nepřítomnost žalobkyně v zaměstnání je \"dlouhodobá\", že žalobkyně byla \"s
negativním postojem žalované k možnosti udělit ji pracovní volno předem
seznámena\", že žalobkyně měla \"objektivní možnost zajistit umístění dítěte v
předškolním zařízení, byť nikoliv v bezprostřední blízkosti svého bydliště\", a
že žalovaná \"při jednání se žalobkyní neporušila žádnou ze svých
pracovněprávních povinností a nelze nedostatek orientace žalobkyně ve svých
právech klást k tíži žalované, byť by byly informace, které poskytla žalobkyni,
nedostatečné či neúplné\". Podle odvolacího soudu \"ani po zohlednění okolností
svědčících ve prospěch žalobkyně, tj. její dobré pracovní morálky, délky trvání
pracovního poměru a obtížnosti životní situace po skončení další mateřské
dovolené spojené s nezbytností umístit dítě v předškolním zařízení, nelze
intenzitu porušení pracovní kázně považovat za nižší, než intenzita závažného
porušení pracovní kázně\"; výpověď z pracovního poměru ze dne 27.3.2000 je
proto platná.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Namítá, že
před skončením své \"další mateřské dovolené\" postupovala správně, když
navštívila svoji nadřízenou vrchní sestru a \"pracovnici personálního oddělení
\", aby je informovala \"o svých problémech s umístěním dítěte do předškolního
zařízení a slušně omluvila svoji nepřítomnost\", a že tedy lze její chování
kvalifikovat \"jako omluvu nepřítomnosti v práci a žádost o poskytnutí možnosti
zůstat s ohledem k okolnostem případu s dítětem doma\". Žalovaná jí již dne
18.1.2000 sdělila \"konečné stanovisko, že pracovní volno neudělují a že musí
buď rozvázat pracovní poměr nebo nastoupit do zaměstnání\", aniž by jí bylo
řečeno, že věc bude projednávat vedení zaměstnavatele a odborový orgán
(\"personální pracovnice\" rozhodla sama \"od stolu\" a o její žádosti nebyl
úplně informován ani ředitel ani odborový orgán). Žalobkyně dále poukazuje na
to, že jí žalovaná neinformovala o možnosti umístit dítě do předškolního
zařízení a že, aniž by s ní projednala její písemné oznámení ze dne 14.2.2000,
přistoupila k výpovědi z pracovního poměru. Žalobkyně navrhla, aby dovolací
soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání žalobkyně proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno
oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst.
1 o.s.ř., že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení § 237 odst. 1
písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu
ustanovení § 242 o.s.ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.)
a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné a že řízení před odvolacím
soudem je postiženo zmatečností podle ustanovení § 229 odst.1 písm.b) o.s.ř.
Projednávanou věc je třeba posuzovat - s ohledem na to, že žalovaná dala
žalobkyni výpověď z pracovního poměru dopisem ze dne 27.3.2000 podle ustanovení
§ 46 odst. 1 písm. f) zákoníku práce pro závažné porušení pracovní kázně z
důvodu neomluvené nepřítomnosti v zaměstnání od 10.2.2000 - podle zákona č.
65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění zákonů č. 88/1968 Sb., č. 153/1969 Sb.,
č. 100/1970 Sb., č. 20/1975 Sb., č. 72/1982 Sb., č. 111/1984 Sb., č. 22/1985
Sb., č. 52/1987 Sb., č. 98/1987 Sb., č. 188/1988 Sb., č. 3/1991 Sb., č.
297/1991 Sb., č. 231/1992 Sb., č. 264/1992 Sb., č. 590/1992 Sb., č. 37/1993
Sb., č. 74/1994 Sb., č. 118/1995 Sb., č. 287/1995 Sb., č. 138/1996 Sb., č.
167/1999 Sb. a č. 225/1999 Sb., tedy podle zákoníku práce ve znění účinném do
30.6.2000 (dále jen \"zák. práce\").
Podle ustanovení § 157 odst.2 věty první zák. práce k prohloubení mateřské péče
o dítě je zaměstnavatel povinen poskytnout ženě, která o to požádá, další
mateřskou dovolenou až do tří let věku dítěte.
Podle ustanovení § 128 odst.1 zák. práce nemůže-li zaměstnanec konat práci z
jiných důležitých důvodů týkajících se jeho osoby (tj. z jiných důvodů, než
které jsou uvedeny v ustanovení § 127 zák. práce), poskytne mu zaměstnavatel
pracovní volno.
Podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. f) zák. práce zaměstnavatel může dát
zaměstnanci výpověď, jsou-li u zaměstnance dány důvody, pro které by s ním
zaměstnavatel mohl okamžitě zrušit pracovní poměr, nebo pro závažné porušení
pracovní kázně; pro soustavné méně závažné porušování pracovní kázně lze dát
zaměstnanci výpověď, jestliže byl v době posledních šesti měsíců v souvislosti
s porušením pracovní kázně písemně upozorněn na možnost výpovědi.
Povinnost dodržovat pracovní kázeň patří k základním povinnostem zaměstnance
vyplývajícím z pracovního poměru [srov. § 35 odst. 1 písm. b) zák. práce] a
spočívá v plnění povinností, které jsou stanoveny právními předpisy (zejména
ustanoveními § 73, § 74 a § 75 zák. práce), pracovním řádem, pracovní smlouvou
nebo pokynem nadřízeného vedoucího zaměstnance. Má-li být porušení pracovní
kázně právně postižitelné jako důvod k rozvázání pracovního poměru ze strany
zaměstnavatele, musí být porušení pracovních povinností zaměstnancem zaviněno,
a to alespoň z nedbalosti, a musí dosahovat určitý stupeň intenzity.
Se soudy lze v projednávané věci souhlasit v tom, že zaměstnankyně, které
zaměstnavatel poskytl na její žádost další mateřskou dovolenou (do tří let věku
dítěte), porušuje povinnost stanovenou právními předpisy, jestliže po jejím
skončení nenastoupí do práce. O porušení pracovní kázně, které by mohlo být
důvodem k rozvázání pracovního poměru, se však může jednat jen tehdy, porušila-
li tuto pracovní povinnost zaviněně, tj. úmyslně nebo alespoň z nedbalosti.
Nenastoupí-li zaměstnankyně po skončení další mateřské dovolené do práce jenom
proto, že nemá možnost umístit dítě do předškolního zařízení (mateřské školy
nebo speciální mateřské školy) a že nemůže zajistit řádnou péči o dítě ani
jinak, zejména prostřednictvím jiné osoby, a vyrozuměla-li o tom řádně svého
zaměstnavatele, je nepochybné, že nemohla nastoupit po skončení mateřské
dovolené do práce z důležitých důvodů a že má proto nárok na poskytnutí
pracovního volna. Její jednání proto nemůže být považováno za zaviněné porušení
pracovních povinností (porušení pracovní kázně) a nemůže být důvodem k
rozvázání pracovního poměru.
V posuzovaném případě žalobkyně proti důvodům výpovědi z pracovního poměru,
uvedeným v dopise žalované ze dne 27.3.2000, namítala, že \"má problémy s
umístěním dítěte do předškolního zařízení\" a že po skončení další mateřské
dovolené \"zůstala z důvodu zaopatření své tříleté dcery Reginy doma\".
Odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) dovodil, že žalobkyně porušila
pracovní kázeň tím, že po skončení mateřské dovolené nenastoupila do práce, a
uvedenou námitku považoval za významnou jen z hlediska posouzení stupně
intenzity porušení pracovní kázně. Nevzal však náležitě v úvahu, že žalobkyně
jednáním uvedeným v dopise ze dne 27.3.2000 vůbec nemohla porušit pracovní
kázeň, kdyby opravdu nemohla zajistit péči o dítě po skončení mateřské dovolené
jinak než tím, že s dítětem \"zůstala doma\" i po dosažení věku tří let;
okolnost, zda jí žalovaná pro dobu po 9.2.2000 \"poskytla neplacené volno\", je
přitom nerozhodná, neboť žalobkyně, nemohla-li opravdu zajistit péči o dítě
jinak, měla na poskytnutí pracovního volna podle ustanovení § 128 odst.1 zák.
práce nárok.
Protože se odvolací soud věcí z tohoto pohledu nezabýval, je jeho právní
posouzení věci neúplné a tudíž nesprávné. Veden chybným právním názorem se
náležitě nezabýval zejména tím, jak (jakým způsobem) mohla žalobkyně zajistit
po skončení další mateřské dovolené péči o dítě, a nemohl tedy řádně zhodnotit,
zda žalobkyně opravdu neměla možnost umístit dítě do předškolního zařízení,
popřípadě zajistit řádnou péči o dítě jinak, zejména prostřednictvím jiné osoby.
Žalobkyně podala u Okresního soudu v Uherském Hradišti žalobu o určení
neplatnosti výpovědi dne 25.7.2000 proti žalované \"N. s p. v U. H.\". Uvedená
právnická osoba - jak je zřejmé z obsahu spisu - však byla usnesením Z. Z. k.
ze dne 26.10.2005 zrušena ke dni 31.12.2005 a dnem 14.3.2006 byla vymazána z
obchodního rejstříku. Přestože žalovaná v době rozhodování věci odvolacím
soudem (ke dni 24.1.2007) neměla způsobilost být účastníkem řízení, odvolací
soud z toho nevyvodil odpovídající závěry a věc - místo aby ve smyslu
ustanovení § 211 a § 107 o.s.ř. rozhodl, s kým bude v řízení na místě žalované
pokračováno - projednal a rozhodl vůči nezpůsobilému účastníku řízení. Řízení
před odvolacím soudem je proto postiženo zmatečností, uvedenou v ustanovení §
229 odst.1 písm.b) o.s.ř.; Nejvyšší soud ČR k této vadě ve smyslu ustanovení §
242 odst.3 o.s.ř. přihlédl, i když nebyla v dovolání uplatněna.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný. Nejvyšší soud
České republiky jej proto podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty za
středníkem o.s.ř. zrušil a věc podle ustanovení § 243b odst. 3 věty první
o.s.ř. vrátil Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1, § 243d odst. 1 část věty
za středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. října 2008
JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.
předseda senátu