21 Cdo 4416/2011
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v
právní věci žalobce Ing. I. T., zastoupeného JUDr. Michalem Stupkou, advokátem
se sídlem v Praze 4, Družstevní č. 8/1395, proti žalované České republice –
Ministerstvu obrany se sídlem v Praze 6, Tychonova č. 1 (Odbor pro právní
zastupování v Praze 6, Náměstí Svobody č. 471), o 252.743,40 Kč, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 19 C 30/2010, o dovolání žalobce proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. července 2011 č.j. 15 Co
170/2011-84, takto:
Rozsudek městského soudu a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne
11.10.2010 č.j. 19 C 30/2010-52 se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro
Prahu 6 k dalšímu řízení.
Žalobce se domáhal „žalobou podle části páté občanského soudního řádu“ podanou
u soudu prvního stupně dne 20.11.2007, aby mu žalovaný zaplatil 252.743,40 Kč.
Žalobu odůvodnil zejména tím, že jako voják z povolání ve služebním poměru byl
žalovanou vyslán do Gruzie, aby zde v rámci jednotky mnohonárodních sil OSN
působil ve funkci vojenského pozorovatele při plnění úkolů mise OSN UNOMIG. Za
dobu od 11.10.2000 do 22.3.2002 mu ve smyslu ustanovení § 11 odst. 7 zákona č.
143/1992 Sb. příslušel jako složka platu zvláštní příplatek, splatný spolu s
platem. Žalovaný však jeho nárok neuznal a zaplatil jej až 20.12.2004 ve výši
30.132 USD, tedy v přepočtu podle aktuálního kurzu částku ve výši 685.954,98
Kč. Kdyby však žalovaný zaplatil zvláštní příplatek řádně a včas, obdržel by
žalobce v přepočtu částku ve výši 1,135.981,89 Kč. Protože žalovaný uhradil
zvláštní příplatek jednorázově a opožděně, vznikla žalobci v důsledku
kurzovních změn škoda ve výši 450.026,90 Kč. S přihlédnutím k tomu, že žalovaný
zaplatil žalobci dne 6.5.2005 částku 8.543,- USD jako úrok z prodlení, tedy v
přepočtu 197.283,50 Kč, přísluší žalobci na náhradě škody částka 252.743,40 Kč.
Tento nárok žalobce uplatnil u Obvodního soudu pro Prahu 6 v řízení vedeném pod
sp. zn. 19 C 103/2006, který svým usnesením ze dne 20.4.2007 č.j. 19 C
103/2006-8 řízení zastavil a věc postoupil ministru obrany. Následně ve věci
rozhodl jako příslušný služební orgán velitel vojenského útvaru 1160 Praha,
který svým rozhodnutím ze dne 19.6.2007 č.j. 159-8/2007-1160 nárok zamítl, a
náčelník generálního štábu Armády České republiky svým rozhodnutím ze dne
14.9.2007 č.j. 2856/2007-1304 odvolání zamítl a napadené rozhodnutí potvrdil.
Uvedené rozhodnutí žalobce obdržel dne 20.9.2007, zákonná dvouměsíční lhůta pro
podání žaloby podle ustanovení § 247 o.s.ř. mohla uplynout nejdříve dne
21.11.2007, takže žaloba byla dne 20.11.2007 podána včas.
Obvodní soud pro Prahu 6 usnesením ze dne 15.4.2009 č.j. 9 C 339/2007-27 řízení
zastavil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Poukázal na ustanovení § 157 odst. 2 zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z
povolání, podle něhož se při přezkoumání rozhodnutí služebních orgánů postupuje
podle zvláštního právního předpisu, a dovodil, že od 1.1.2003, kdy nabyl
účinnosti zákon č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, rozhodují o žalobách proti
rozhodnutí správních orgánů soudy ve správním soudnictví. Není tedy správný
názor žalobce, že se jedná o nárok soukromoprávní povahy, o němž by se mělo
konat řízení podle ustanovení § 244 a násl. o.s.ř. ve znění účinném od
1.1.2003. Vzhledem k tomu bylo řízení zastaveno podle § 104b odst. 1 o.s.ř. s
tím, že žalobci přísluší právo podat žalobu proti rozhodnutí správního orgánu
ve správním soudnictví.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze usnesením ze dne 23.11.2009 č.j. 21 Co
423/2009-38 usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že se řízení nezastavuje
a výrok o nákladech řízení se zrušuje. Zdůraznil, že pro posouzení věci je
podstatné, zda rozhodnutí vydané služebními orgány o nároku žalobce bylo
rozhodnutím o veřejném subjektivním právu žalobce nebo rozhodnutím o jeho
subjektivním právu soukromé povahy. Dovodil, že napadené rozhodnutí služebních
orgánů nebylo rozhodnutím v oblasti veřejného práva, protože nárok žalobce
uplatněný v rámci jeho služebního poměru je svou povahou nárokem
pracovněprávním, tedy nárokem soukromoprávní povahy. Názor soudu prvního
stupně, podle něhož tato věc patří k projednání do správního soudnictví, proto
není správný.
Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 11.10.2010 č.j. 19 C 30/2010-52
žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů
řízení a že žalobce je povinen zaplatit České republice na účet Obvodního soudu
pro Prahu 6 soudní poplatek za žalobu ve výši 2.500,- Kč. Dovodil, že zvláštní
příplatek přísluší žalobci na základě ustanovení § 11 odst. 3 zákona č.
143/1992 Sb. ve výši stanovené nařízením vlády č. 79/1994 Sbírky a na základě
rozkazu ministra obrany České republiky č. 33 z 30.5.1994. Z těchto předpisů
však vyplývá, že zvláštní příplatek není poskytován v českých korunách, ale v
cizí měně, a není vázán na konkrétní kurz vůči české koruně ve dnech
splatnosti. Nelze jej proto přiznat v české měně ani zpětně. Okolnost, že byl
příplatek žalobci vyplacen opožděně kompenzoval žalovaný tím, že žalobci byly
zaplaceny úroky z prodlení.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 14.7.2011 č.j. 15 Co
170/2011-84 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z
účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud
vyslovil souhlas se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně, a k
námitce, že z důvodu nevyplacení zvláštního příplatku si žalobce musel USD v
době pobytu v cizině nakupovat za cenu podle tehdy platných kurzů, uvedl, že v
systému neúplné apelace k této námitce již přihlížet nelze. Novým tvrzením, k
němuž nelze přihlížet, byla rovněž námitka, že prostředky mohly být uloženy na
korunový účet u banky nebo směněny v tehdejším kurzu.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítal, že
řízení bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí,
protože v tomto sporu, který je svojí povahou sporem pracovněprávním, měl již v
prvním stupni jednat a rozhodovat senát namísto samosoudce. Navíc, po nápadu
žaloby dne 20. 11. 2007 připadla věc podle rozvrhu práce do senátu 9 C, byla jí
přidělena spisová značka 9 C 339/2007; věc měl projednat a rozhodnout
samosoudce JUDr. Aleš Nezdařil, a také poté, co odvolací soud zrušil usnesení
soudu prvního stupně, jímž bylo řízení zastaveno, mělo řízení pokračovat u
senátu 9 C. Místo toho však věc dále řešil senát 19 C, byla jí přiřazena
spisová značka 19 C 30/2010, a věc projednala a rozhodla o ní jako samosoudce
Mgr. Patricie Adamičková. I kdyby věc mohla být projednána a rozhodnuta
samosoudcem, nebyly splněny podmínky řízení, neboť ve věci rozhodoval jiný
samosoudce, než který rozhodovat měl, a soud prvního stupně tak byl nesprávně
obsazen. Tímto postupem došlo „zcela zásadním způsobem“ k porušení práva na
spravedlivý proces podle článku 36 Listiny a porušení práva na zákonného soudce
podle článku 38 odstavec 1 Listiny. Ve věci samé pak podle názoru dovolatele
došlo k nesprávnému právnímu posouzení věci, neboť na daný případ se vztahuje
zvláštní právní úprava o odpovědnosti státu ve smyslu § 112 zákona č. 221/1999
Sb., o vojácích z povolání, jakož i obecná úprava o odpovědnosti za prodlení
upravená ustanoveními § 517 - § 521 a § 420 a násl. obč. zák. V důsledku
prodlení žalovaného s úhradou zvláštního příplatku žalobci ušla majetková
hodnota ve výši 450.026,90 Kč, a tím, že žalovaný zaplatil úroky z prodlení v
hodnotě odpovídající částce ve výši 197.283,50 Kč, je v tomto rozsahu jen
částečně pokryta vzniklá škoda. Vzhledem k tomu, že žalobou uplatněná částka
252.743,40 Kč však platbou úroků z prodlení pokryta nebyla, je tedy nesprávný
závěr obou soudů, že žalobce nemá právo na náhradu škody. Nesprávný je i výrok
III. rozsudku prvoinstančního soudu, jímž byla žalobci uložena povinnost
zaplatit soudní poplatek ve výši 2.500,- Kč, neboť tento poplatek byl již dříve
uhrazen při podání žaloby vedené původně pod sp. zn. 9 C 339/2007. Žalobce
navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a rozsudek soudu
prvního stupně, a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
účinném do 31.12.2012 (dále též jen „o.s.ř.“), neboť dovoláním je napaden
rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1.1.2013 (srov. Čl. II bod 7
zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že
dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou
osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř.,
a že směřuje proti rozsudku, proti kterému je podle ustanovení § 237 odst. 1
písm. b) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal rozsudek odvolacího soudu bez
nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že
dovolání ve věci samé je opodstatněné.
Z hlediska skutkového stavu je nepochybné, že žalobce působil v rámci jednotky
mnohonárodních sil OSN ve funkci vojenského pozorovatele při plnění úkolů mise
OSN UNOMIG v Gruzii, a že mu za dobu od 11.10.2000 do 22.3.2002 ve smyslu
ustanovení § 11 odst. 3 zákona č. 143/1992 Sb. příslušel jako složka platu
zvláštní příplatek, který mu byl zaplacen až dne 20.12.2004. Žalobce
nezpochybňuje, že by mu příplatek jako takový nebyl zaplacen ve správné výši v
USD, namítá jen, že mu v důsledku opožděného zaplacení této části platu vznikla
škoda. Tuto právní otázku je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k
tomu, kdy škoda měla vzniknout – podle zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z
povolání, ve znění účinném předtím, než nabyl dne 31.12.2005 účinnosti zákon č.
546/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 219/1999 Sb., o ozbrojených silách České
republiky, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony (dále jen
„zákon o vojácích z povolání“).
Podle ustanovení § 112 odst. 1 zákona o vojácích z povolání za škodu způsobenou
vojákovi při výkonu služby, v přímé souvislosti s ním nebo pro výkon služby
porušením právní povinnosti odpovídá stát.
Předpoklady obecné odpovědnosti státu za škodu vzniklou vojákovi podle
ustanovení § 112 odst. 1 zákona o vojácích z povolání jsou porušení právních
povinností, škoda způsobená vojákovi při výkonu služby, v přímé souvislosti s
ním nebo pro výkon služby a příčinná souvislost mezi uvedeným porušením
právních povinností a vznikem škody. Ke vzniku nároku na náhradu škody je
zapotřebí, aby všechny tři tyto předpoklady byly splněny současně; chybí-li
kterýkoliv z nich, nárok nevzniká.
Je mimo pochybnost, že žalovaná měla právní povinnost poskytovat žalobci plat,
včetně zvláštního příplatku v cizí měně, který byl splatný po vykonání práce, a
to nejpozději v kalendářním měsíci následujícím po měsíci, ve kterém vznikl
zaměstnanci nárok na plat nebo na některou jeho složku (srov. § 16 odst. 1
zákona č. 143/1992 Sb., o platu a odměně za pracovní pohotovost v rozpočtových
a v některých dalších organizacích a orgánech, ve znění účinném v období od
11.10.2000 do 22.3.2002 - dále též jen „zákon o platu“). Znamená to, jinak
řečeno, že žalobci vznikl nárok na výplatu platu včetně zvláštního příplatku
(nebyl-li sjednán nebo určen termín dřívější) nejpozději vždy uplynutím
posledního dne kalendářního měsíce následujícího po měsíci, v němž nárok na
plat vznikl. Jestliže žalovaná žalobci vyplatila plat (jeho část) až dne
20.12.2004, porušila tím nepochybně svou povinnost vyplývající z ustanovení §
16 odst. 1 zákona o platu, dostala se do prodlení, a – jak odvolací soud uvádí
- „opožděnost výplaty zvláštního příplatku žalovaná kompenzovala výplatou úroků
z prodlení opět v cizí měně“. Dovozuje-li dovolatel, že navíc mu v příčinné
souvislosti s tím vznikla škoda v důsledku kursových změn USD vůči CZK, potom
pomíjí, že z ustanovení § 11 odst. 3 zákona č. 143/1992 Sb. vyplývá nárok na
zvláštní příplatek v nominální výši jako takové, bez ohledu na změny kursu cizí
měny vůči měně české. Jestliže by měl být názor žalobce správný, mohlo by se
argumentovat též tím, že v opačném případě než je tomu v posuzované věci, tedy
v případě posílení kursu USD vůči CZK, by mohlo vojáku vzniknout bezdůvodné
obohacení. Protože tedy nelze dovodit vznik škody, nejsou splněny ani
předpoklady stanovené pro její náhradu podle ustanovení § 112 odst. 1 zákona o
vojácích z povolání.
Dovolatel dále namítal, že řízení bylo postiženo vadou, která mohla mít za
následek nesprávné rozhodnutí, protože v tomto sporu, který je svojí povahou
sporem pracovněprávním, měl již v prvním stupni jednat a rozhodovat senát
namísto samosoudce. Protože v posuzované věci žalobce uplatnil žalobou podanou
dne 20.11.2007 u Obvodního soudu pro Prahu 6 nárok na zaplacení škody vzniklé
opožděným vyplacení části platu, a protože jde o nárok vyplývající ze
služebního poměru žalobce jako vojáka z povolání, který vykonává vojenskou
činnou službu v ozbrojených silách České republiky jako svoje zaměstnání, je
pro posouzení věci především významné, zda je pro rozhodnutí o tomto nároku
uplatněném žalobou podle ustanovení § 244 odst. 1 o.s.ř. dána pravomoc soudu.
Pravomocí se obecně rozumí oprávnění státního orgánu řešit otázky, které jsou
mu zákonem svěřeny. Pravomoc soudů v občanském soudním řízení se po věcné
stránce vztahuje na věci vypočtené v ustanovení § 7 o.s.ř. Protože podmínky pro
určení pravomoci soudu se mohou v čase měnit, vychází zákonná úprava při
stanovení věcné příslušnosti soudu ze zásady tzv. perpetuatio fori. Znamená to,
že pro určení věcné (i místní) příslušnosti jsou až do skončení řízení rozhodné
okolnosti, které tu jsou v době jeho zahájení (srov. § 11 odst. 1 větu druhou
o.s.ř.).
Podle ustanovení § 7 odst. 1 o.s.ř. v občanském soudním řízení projednávají a
rozhodují soudy věci, které vyplývají z občanskoprávních, pracovních,
rodinných, družstevních, jakož i obchodních vztahů (včetně vztahů
podnikatelských a hospodářských), pokud je podle zákona neprojednávají a
nerozhodují o nich jiné orgány.
Podle ustanovení § 7 odst. 3 o.s.ř. jiné věci projednávají a rozhodují soudy v
občanském soudním řízení, jen stanoví-li to zákon.
Protože se v posuzovaném případě nejedná o věc vyplývající ze vztahů
vyjmenovaných v ustanovení § 7 odst. 1 o.s.ř., může být dána pravomoc soudu k
projednání a rozhodnutí této věci ve smyslu ustanovení § 7 odst. 3 o.s.ř., jen
stanoví-li to zákon, přesněji řečeno, stanovil-li to zákon ke dni 20.11.2007,
kdy byla žaloba podána.
Řízení ve věcech služebního poměru vojáků z povolání upravoval zákon č.
221/1999 Sb., o vojácích z povolání, ve znění účinném do 31.12.2007, tj.
předtím, než nabyl účinnosti zákon č. 261/2007 Sb., o stabilizaci veřejných
rozpočtů. Stanovil, že pravomoc činit právní úkony ve věcech služebního poměru
jménem České republiky svěřuje služebním orgánům, kterými jsou prezident
republiky, ministr obrany a v rozsahu určeném rozkazem prezidenta nebo rozkazem
ministra velitelé, náčelníci, ředitelé a jiní vedoucí zaměstnanci (srov. § 2
odst. 2 cit. zákona). Postup uvedených orgánů v rámci řízení ve věcech
služebního poměru, včetně opravných prostředků, pak zmíněný zákon vymezoval v
Části deváté pod marginální rubrikou „Rozhodování ve věcech služebního poměru“
v ustanoveních § 144 až 158. Ustanovení zde uvedená - kromě jiného - stanoví,
že řízení ve věcech služebního poměru proběhne rovněž za účasti občana, jehož
služební poměr vojáka zanikl (srov. § 144 cit. zákona), a že návrh na
přezkoumání rozhodnutí služebního orgánu soudem je možno podat až po vyčerpání
opravného prostředku podle § 153, a to v době 30 dnů od nabytí právní moci
rozhodnutí (srov. § 157 odst. 1 cit zákona). Tato úprava přezkoumání rozhodnutí
služebního orgánu soudem, včetně poznámky pod čarou č. 45 odkazující na „§ 244
až 250k občanského soudního řádu“, doznala změny až na základě zákona č.
272/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání, ve
znění pozdějších předpisů, zákon č. 143/1992 Sb., o platu a odměně za pracovní
pohotovost v rozpočtových a v některých dalších organizacích a orgánech, ve
znění pozdějších předpisů, a zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním
(trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (srov. zejména Čl. I bod 31 tohoto
zákona, popřípadě důvodovou zprávu k bodu 28 návrhu uvedeného zákona).
Z uvedeného je zřejmé, že pravomoc k projednání a rozhodnutí dané věci
vyplývající ze služebního poměru žalobce jako vojáka z povolání na základě
žaloby podle ustanovení § 244 a násl. o.s.ř., byla soudu svěřena nikoliv ve
smyslu ustanovení § 7 odst. 1 o.s.ř., nýbrž pravomoc soudu byla založena ve
smyslu ustanovení § 7 odst. 3 o.s.ř. zákonem č. 221/1999 Sb., o vojácích z
povolání, ve znění účinném ke dni podání žaloby.
V projednávaném případě se žalobce domáhá posouzení své věci v řízení podle
ustanovení § 244 o.s.ř. poté, co o jeho nároku rozhodoval služební orgán.
Projednání téhož sporu nebo jiné právní věci, o níž bylo pravomocně rozhodnuto
správním orgánem, následně soudem v občanském soudním řízení nepředstavuje
způsob přezkoumání správnosti (zákonnosti) rozhodnutí správního orgánu obdobný
správnímu soudnictví, nebo rozhodování vycházející z bezvýslednosti řízení před
správním orgánem. Podstata projednání a rozhodnutí stejné věci v občanském
soudním řízení spočívá v tom, že se účastníku řízení před správním orgánem,
který vyčerpal v řízení před správním orgánem řádné opravné prostředky, a který
není spokojen s konečným rozhodnutím správního orgánu, umožňuje, aby – bez
ohledu na překážku věci pravomocně rozsouzené vytvořenou rozhodnutím správního
orgánu – požadoval nové projednání sporu nebo jiné právní věci u soudu a nové
rozhodnutí ve věci, dospěje-li soud k jiným závěrům než správní orgán. Nové
projednání věci tak navazuje na řízení před správním orgánem, aniž by bylo jeho
výsledky vázáno, a zaručuje, že spor nebo jiná právní věc budou – v takovém
rozsahu, v jakém o nich bylo před správním orgánem skončeno řízení – soudem
definitivně uzavřeny a že nemohou být vráceny správnímu orgánu k dalšímu
projednání a rozhodnutí.
I když jde o řízení probíhající podle části páté Občanského soudního řádu, je
zřejmé, že z hlediska vlastního obsahu (průběhu) řízení jde o stejné civilní
řízení o náhradu škody, které jinak o sporných nárocích probíhá na základě
části třetí Občanského soudního řádu, a že tedy pro tato řízení platí rovněž
stejné podmínky též jde-li o obsazení soudu. Pracovními věcmi ve smyslu
ustanovení § 36a odst. 1 písm. a) o.s.ř. se rozumí nejen spory plynoucí z
pracovněprávních vztahů upravených v zákoníku práce, ale též všechny další
spory ze závislé práce, která je vykonávána osobně ve vztahu nadřízenosti a
podřízenosti jedním ze subjektů podle pokynů druhého (jako kupříkladu spory ze
vztahů člena k družstvu, spory ze služebních vztahů). O pracovní věc v tomto
smyslu půjde všude tam, kde je dána pravomoc soudu v občanském soudním řízení,
bez ohledu na to, zda plyne z ustanovení § 7 odst. 1 nebo § 7 odst. 3 o.s.ř..
Řízení o náhradu škody, která vznikla při plnění pracovních (služebních) úkolů
nebo v přímé souvislosti s ním porušením právních povinností (žalobce se podle
vymezení předmětu řízení obsaženého v žalobě domáhal tohoto nároku), je tedy
řízením ve věci pracovní, o níž před okresním soudem jedná a rozhoduje senát [§
36a odst. 1 písm. a) o. s. ř.].
V posuzovaném případě rozhodoval o zamítnutí žaloby rozsudkem ze dne 11.10.2010
č.j. 19 C 30/2010-52 u obvodního soudu jako soudu prvního stupně - jak vyplývá
z obsahu spisu i ze záhlaví rozhodnutí – jediný soudce (samosoudce). Soud
prvního stupně tedy byl při uvedeném rozhodování nesprávně obsazen a odvolací
soud způsobem vyplývajícím z ustanovení § 221 odst. 1 písm. b) a § 221 odst. 2
písm. a) o. s. ř. nezjednal nápravu. Vzhledem k tomu je třeba dovolateli
přisvědčit, že řízení předcházející vydání napadeného rozsudku je postiženo
vadou uvedenou v ustanovení § 229 odst. 1 písm. f) o.s.ř.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný. Nejvyšší soud
České republiky jej proto podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty za
středníkem o.s.ř. zrušil. Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek
odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší
soud České republiky i toto rozhodnutí (včetně jeho akcesorického výroku o
soudním poplatku) a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b
odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 část první věty za
středníkem a věta druhá o.s.ř.). Soud prvního stupně nepřehlédne, že žalobce
měl soudní poplatek za žalobu podle svého tvrzení již uhradit, „ a to ke sp.
zn. 9 C 339/2007“.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. března 2013
JUDr. Zdeněk Novotný, v. r.
předseda senátu