21 Cdo 4418/2007
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v
právní věci žalobkyně H. Š., zastoupené advokátem, proti žalovanému N. p. ú., o
neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Olomouci
pod sp. zn. 19 C 297/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu
v Ostravě ze dne 12. dubna 2007, č.j. 16 Co 23/2007-384, takto:
I. Dovolání žalobkyně se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Dopisem ze dne 29. 6. 2004 žalovaný sdělil žalobkyni, že s ní „rozvazuje
pracovní poměr výpovědí podle § 46, odst. 1, písm. f) zákoníku práce v platném
znění“. Důvod k tomuto opatření spatřoval „v soustavném a opakovaném porušování
pracovní kázně a nerespektování příkazů vedoucího pracovníka“. Na možnost
výpovědi pro soustavné porušování pracovní kázně žalovaný žalobkyni upozornil
dopisy ze dne 8. 4. 2004, 7. 6. 2004 a 9. 6. 2004.
Žalobkyně se domáhala, aby bylo určeno, že uvedená výpověď z pracovního poměru
je neplatná. Žalobu odůvodnila zejména tím, že „důvody, které žalovaný uvádí
jako porušení pracovní kázně ve skutečnosti takovýmto porušením, a to ani méně
závažným, nejsou“. Skutečnosti, které jí byly vytýkány dopisem ze dne 8. 4.
2004 (že bez souhlasu své nadřízené čerpala dne 15. 3. 2004 dovolenou), dopisem
ze dne 7. 6. 2004 (že 5. 4. 2004 nenastoupila na pracoviště, aniž by o tom
předem informovala svoji nadřízenou) a dopisem ze dne 9. 6. 2004 (že porušila
příkaz ředitele a poskytla rozhovor sdělovacímu prostředku J. t.), nebyly
pravdivé. U žalovaného podle pracovní smlouvy ze dne 2. 1. 2002 pracovala jako
správce památkového objektu s místem výkonu práce zámek J. V. J. O dovolenou na
zmíněný den 15. 3. 2004 požádala svého nadřízeného Mgr. Ch., protože do té doby
nevěděla o tom, že již není její nadřízený. V neděli dne 4. 4. 2004 pracovala,
proto dne 5. 4. 2004 do práce nenastoupila, ale „v souladu s ust. § 83a zák.
práce“ čerpala pravidelné pracovní volno. Není pravdou, že poskytnutím
rozhovoru sdělovacímu prostředku J. t. porušila příkaz ředitele a mediálně
žalovaného, v té době jejího zaměstnavatele, poškodila. Naopak, v tomto případě
ze strany žalovaného došlo k porušení práva zaručeného Listinou základních práv
a svobod, podle které „má každý právo vyjadřovat své názory slovem, písmem,
tiskem atd.“. V žádném případě „neuvedla skutečnost, která tvoří předmět
obchodního tajemství“ a která by měla být ze strany zaměstnavatele chráněna.
Okresní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 31. 8. 2006, č.j. 19 C 297/2004-331,
žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit náklady řízení
žalobkyni 11.459,50 Kč zmocněnci žalobkyně JUDr. P. R. a České republice „na
účet“ Okresního soudu v Olomouci 1.211,- Kč. Po provedeném dokazování měl za
prokázáno, že žalobkyně se dopustila méně závažného porušení pracovní kázně
tím, že „o dovolenou dne 15. 3. 2004 nepožádala K. K., když tak již průběžně
činila od ledna 2004, vyjma právě dne 15. 3. 2004“. Dalšího méně závažného
porušení pracovní kázně se dopustila tím, že „5. 4. 2004 nenastoupila do
zaměstnání, aniž tuto skutečnost sdělila K. K., a že ve dnech 4. 4. 2004, 10.
4. 2004 a 11. 4. 2004 v docházkovém listu nesprávně uvedla dobu nástupu do
zaměstnání“. Ve třetím případě, kdy „poskytla rozhovor J. t. dne 4. 5. 2004 v
rozporu se směrnicí generálního ředitele a příkazem ředitele Ú. O.“, se však
žalobkyně podle názoru soudu prvního stupně porušení pracovní kázně
nedopustila, „a to ani méně závažným způsobem“. Při poskytnutí rozhovoru
žalobkyně neuvedla skutečnosti, které tvoří předmět obchodního tajemství
zaměstnavatele a které by proto měly být ze strany zaměstnavatele chráněny.
Vyjadřovala se k organizaci nočních prohlídek žalovaným z pozice člena O. p. s.
J. V. a proto nelze dovodit, že by tímto svým jednáním porušila směrnici
generálního ředitele a příkaz ředitele Ú. O. Žalobkyně se proto soustavného,
méně závažného porušování pracovní kázně nedopustila.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 12. 4. 2007, č.j. 16 Co 23/2007-384, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl a
rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy
obou stupňů a že žalobkyně je povinna zaplatit České republice – Okresnímu
soudu v Olomouci na nákladech řízení 1.211,- Kč. Na rozdíl od soudu prvního
stupně – se kterým souhlasil v tom, že žalobkyně porušila pracovní kázeň tím,
že dne 15. 3. 2004 nepožádala K. K. o dovolenou, když tak již průběžně činila
od ledna 2004, vyjma právě dne 15. 3. 2004, že dne 5. 4. 2004 nenastoupila do
zaměstnání, aniž tuto skutečnost sdělila K. K., a že ve dnech 4. 4. 2004, 10. 4. 2004 a 11. 4. 2004 v docházkovém listu nesprávně uvedla dobu nástupu do
zaměstnání - shledal porušení pracovní kázně i v žalobkyní poskytnutém
rozhovoru J. t., který byl zveřejněn 4. 5. 2004. Odvolací soud se sice
ztotožnil se soudem prvního stupně v tom, že „žalobkyně má zaručenou svobodu
projevu (článek 17 odst. 1 Listiny základních práv a svobod publikované pod č. 2/1993 Sb.), že při poskytnutí rozhovoru J. t. dne 4. 5. 2004 neuvedla
skutečnosti, které tvoří předmět obchodního tajemství jejího zaměstnavatele, a
zejména, že se vyjadřovala k organizaci nočních prohlídek žalovaným z pozice
člena o. p. s. J. V. a že žalobkyně tímto svým jednáním neporušila směrnici
generálního ředitele. Odvolací soud však dovodil, že i přesto je tento rozhovor
„hodnotitelný“ jako porušení pracovní kázně, kterého se žalobkyně dopustila
tím, že „jednala v rozporu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele, čímž porušila
ustanovení § 73 odst. 1 písm. d) zákoníku práce“. Žalobkyně „vzala na vědomí“,
že v článku „U. n. p. n. J. V.?“ hovoří jako kastelánka zámku J. V., tedy
zaměstnanec žalovaného a zároveň ostře a nedůvodně kritizuje svého
zaměstnavatele. Protože na rok 2004 nedošlo k dohodě mezi žalovaným a obecně
prospěšnou společností (jako v minulosti) ve vztahu k nočním prohlídkám zámku,
nemohla obecně prospěšná společnost důvodně vznášet nároky k těmto prohlídkám
se vztahující. Žalobkyně proto „bezdůvodně kritizovala svého zaměstnavatele za
to, že v roce 2004 organizoval noční prohlídku zámku J. V., že vyvěsil
příslušné plakáty, že neuzavřel smlouvu o nočních prohlídkách s o. p. s. J. V.,
že jednal za zády o. p. s.“. Odvolací soud uzavřel, že žalovaný neměl povinnost
uzavřít smlouvu ohledně organizace nočních prohlídek s o. p. s. J. V., že pokud
žalobkyně jako zaměstnanec žalovaného v regionálním sdělovacím prostředku
popsané jednání žalovaného kritizovala, navíc z pozice člena o. p. s., jde o
jednání, které je v rozporu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele žalobkyně, a že
rozhovor, který žalobkyně J. t. poskytla, představuje porušení pracovní kázně,
která nedosahuje intenzity porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem nebo
závažného porušení pracovní kázně.
Je tedy méně závažným porušením pracovní
kázně a, protože se žalobkyně dopustila v přiměřené časové souvislosti necelých
tří měsíců tří porušení pracovní kázně, která nedosáhla intenzity zvlášť
hrubého nebo závažného porušení pracovní kázně, dopustila se soustavně méně
závažného porušování pracovní kázně a jsou tak dány podmínky pro podání
výpovědi podle § 46 odst. 1 písm. f) části věty za středníkem zákoníku práce.
V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalobkyně namítá, že „v rozporu s
oprávněnými zájmy zaměstnavatele nejednala, neboť i v době, kdy byl rozhovor
zveřejněn, platila smlouva o spolupráci mezi o. p. s. J. V. a žalovaným,
přičemž jedním z ustanovení této smlouvy byla i povinnost smluvních stran se
navzájem informovat o chystaných kulturních akcích na zámku“. Neztotožnila se
„ani se závěry krajského a tím i okresního soudu v tom, že méně závažným
způsobem porušila pracovní kázeň i ve zbývajících případech“. Nesouhlasila s
tvrzením, že „by před 15. 3. 2004 žádala o dovolenou svou tehdejší nadřízenou
K. K. a pouze 15. 3. 2004 Mgr. Ch.“. Naopak vždy žádala Mgr. Ch., protože měla
za to, že on je jejím nadřízeným. Po 15. 3. 2004 žádala o dovolenou výlučně K.
K. Dne 5. 4. 2004 skutečně nenastoupila do zaměstnání, ale „je však nutno vzít
v úvahu skutečnost, že pracovala celý den v neděli 4. 4. 2004, a to s vědomím
tehdejší nadřízené“. Potvrdila, že ve dnech 4. 4., 10. 4. a 11. 4. 2004 byl
nesprávně vyplněn příchod do zaměstnání, avšak proč se tak stalo, dostatečně
odůvodnila. Tento závěr, s ohledem na poměry, které v té době u žalovaného
panovaly, nelze podle dovolatelky za porušení pracovní kázně v žádném případě
považovat. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího
soudu zrušil a aby věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě
uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., k tomu oprávněnou osobou (účastníkem
řízení) a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení § 237 odst. 1
písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek odvolacího
soudu bez nařízení jednání (§ 240 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že
dovolání není opodstatněné.
Protože rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v
dovolání, a je-li dovolání přípustné, lze přihlédnout též k vadám uvedeným v
ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř.,
jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí
ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o.s.ř.), přezkoumal
dovolací soud rozsudek odvolacího soudu především z důvodů uplatněných v
dovolání.
I když dovolatelka uvedla, že uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení § 241a
odst. 2 písm. b) o. s. ř., z obsahu samotného dovolání (z vylíčení důvodů
dovolání) vyplývá, že podrobuje kritice převážně skutková zjištění odvolacího
soudu a že tak uplatňuje také dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o.
s. ř. Protože soud každý procesní úkon účastníka (tedy i vymezení dovolacího
důvodu) neposuzuje jen podle toho, jak jej účastník označuje, ale především
podle jeho obsahu, i když byl nesprávně označen (srov. § 41 odst. 2 o.s.ř.),
přezkoumal dovolací soud rozsudek odvolacího soudu s ohledem na obsah dovolání
také z hlediska dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř.
Podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. lze dovolání, které je přípustné mimo
jiné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. (a tak je tomu v
projednávané věci), podat z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového
zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném
dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba ve
smyslu citovaného ustanovení považovat výsledek hodnocení důkazů soudem, který
neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132 o.s.ř., protože soud vzal v
úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků
nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné
skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení
najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z
přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti
(důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti je logický
rozpor, nebo který odporuje ustanovení § 133 až § 135 o.s.ř. Skutkové zjištění
nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se
skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva.
Provedeným dokazováním je třeba rozumět jak dokazování provedené u soudu
prvního stupně, tak i dokazování u soudu odvolacího.
Dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. lze napadnout výsledek
činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat - jak
vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu
odvolací soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení,
není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl
uvěřit jinému svědkovi, že některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý,
že z provedených důkazů vyplývá jiný závěr apod.). Znamená to, že hodnocení
důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než výše
uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Skutkové zjištění o tom, že žalobkyně o dovolenou dne 15. 3. 2004 nepožádala K.
K., když tak již průběžně činila od ledna 2004, vyjma právě dne 15. 3. 2004, že
5. 4. 2004 nenastoupila do zaměstnání, aniž tuto skutečnost sdělila K. K., a že
ve dnech 4. 4. 2004, 10. 4. 2004 a 11. 4. 2004 v docházkovém listu nesprávně
uvedla dobu nástupu do zaměstnání, odvolací soud (který se v tomto směru
ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně) učinil – jak vyplývá z odůvodnění
napadeného rozsudku – z výsledků dokazování (zejména z výpovědí žalobkyně a
svědků K. K. a Mgr. F. Ch., žádostí žalobkyně o čerpání dovolené v období od 2.
1. do 21. 9. 2004, z docházkových listů žalobkyně za měsíc 11/2003 až 10/2004 a
knihy příchodů a odchodů), které zhodnotil způsobem vyplývajícím z ustanovení §
132 o. s. ř. Vysvětlil také, proč neuvěřil tvrzení žalobkyně, že před datem 23.
3. 2004 jí nikdo neřekl, že má o dovolenou žádat K. K. (toto tvrzení žalobkyně
bylo vyvráceno žádostmi o dovolenou, z nichž vyplývá, že je vždy – s výjimkou
dne 15. 3. 2004 - podepisovala K. K.). Protože ostatní důkazy v tomto směru
nepřinesly pro rozhodnutí věci podstatné poznatky, mají uvedená skutková
zjištění odvolacího soudu oporu v provedeném dokazování; z odůvodnění
napadeného rozsudku a z obsahu spisu je zřejmé, že odvolací soud pro uvedená
zjištění vzal v úvahu jen skutečnosti, které vyplynuly z provedených důkazů a
přednesů účastníků, že žádné skutečnosti, které v tomto směru byly provedenými
důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo a které byly současně významné pro
věc, nepominul a že v jeho hodnocení důkazů a poznatků, které vyplynuly z
přednesů účastníků, není z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti,
pravdivosti, event. věrohodnosti logický rozpor, popřípadě že by hodnocení
důkazů odporovalo ustanovením § 133 až § 135 o.s.ř.
Souhlasit nelze ani s námitkou dovolatelky, že žalobkyně neporušila pracovní
kázeň tím, jaké skutečnosti uváděla v článku, který byl uveřejněn v J. t. č.
18.
Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k tomu, že
žalovaný dal žalobkyni výpověď z pracovního poměru dopisem ze dne 29. 6. 2004,
který žalobkyně převzala dne 9. 7. 2004 – podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku
práce, ve znění do 30. 9. 2004, tedy do dne, než nabyl účinnosti zákon č.
436/2004 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o
zaměstnanosti (srov. § 364 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce) –
dále jen „zák. práce“.
Podle ustanovení § 73 odst. 1 písm. d) zák. práce jsou zaměstnanci povinni
řádně hospodařit s prostředky svěřenými jim zaměstnavatelem a střežit a
ochraňovat majetek zaměstnavatele před poškozením, ztrátou, zničením a
zneužitím a nejednat v rozporu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele.
Uvedené povinnosti, které patří k základním povinnostem zaměstnanců,
představují ve své obecnosti mravní imperativ kladený na každého zaměstnance,
jenž ve svém obsahu znamená určitou míru loajality ve vztahu ke svému
zaměstnavateli, a zároveň též i obecnou prevenční povinnost zaměstnance ve
vztahu k majetku a oprávněným zájmům zaměstnavatele; jde o požadavek na určitou
úroveň kvality chování zaměstnance. Zákon zde vedle povinností vyplývajících z
právních předpisů a jiných předpisů vztahujících se k práci zaměstnance [§ 73
odst. 1 písm. c) zák. práce] ukládá zaměstnanci, aby celým svým chováním v
souvislosti s pracovním vztahem nezpůsoboval zaměstnavateli škodu, ať už
majetkovou nebo morální. Takového jednání se zaměstnanec může dopustit, i když
dodrží všechny právní a ostatní předpisy vztahující se bezprostředně k práci
jím vykonávané. Rozhodující pro posouzení toho, zda se zaměstnanec chová v
souladu s ustanovením § 73 odst. 1 písm. d) zák. práce, tedy není to, zda jeho
jednání je v souladu nebo v rozporu s právními nebo jinými předpisy (případně
pokyny zaměstnavatele), které se vztahují k práci jím vykonávané, ale to, zda
objektivně jednání zaměstnance směřovalo k ochraně majetku zaměstnavatele nebo
proti němu, případně, zda jednal či nejednal v rozporu s oprávněnými zájmy
zaměstnavatele (srov. obdobně např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12.
2005, sp. zn. 21 Cdo 59/2005, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek, ročník 2006, pod pořadovým číslem 86).
Stejným způsobem postupoval odvolací soud, když dovodil, že žalobkyně porušila
pracovní kázeň (jednala v rozporu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele) tím, že
jako zaměstnanec žalovaného v regionálním sdělovacím prostředku bezdůvodně
kritizovala svého zaměstnavatele za to, že v roce 2004 organizoval noční
prohlídku zámku J. V., že vyvěsil příslušné plakáty, že neuzavřel smlouvu o
nočních prohlídkách s o. p. s. J. V. a že jednal za zády o. p. s., ačkoli
žalovaný neměl povinnost uzavřít smlouvu ohledně organizace nočních prohlídek s
o. p. s. J. V. S tímto závěrem souhlasí i dovolací soud.
Správná není ani námitka dovolatelky, že, neporušila-li směrnici č. 1
generálního ředitele (což konstatovaly soudy obou stupňů), pak, „i kdyby
připustila jednání v rozporu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele, nebyl tento
skutek předmětem výpovědi a tudíž neměl být v tomto řízení posuzován“.
Podle ustanovení § 44 odst. 2 zák. práce zaměstnavatel může dát zaměstnanci
výpověď pouze z důvodů výslovně stanovených v § 46 odst.1; výpovědní důvod musí
ve výpovědi skutkově vymezit tak, aby jej nebylo možno zaměnit s jiným důvodem,
jinak je výpověď neplatná. Důvod výpovědi nelze dodatečně měnit.
Z citovaného ustanovení vyplývá, že důvod výpovědi musí být v písemné výpovědi
uveden tak, aby bylo zřejmé, jaké jsou skutečné důvody, které vedou druhého
účastníka pracovního poměru k tomu, že rozvazuje pracovní poměr, aby nevznikaly
pochybnosti o tom, co chtěl účastník projevit, tj. který zákonný důvod výpovědi
uvedený v ustanovení § 46 odst. 1 zák. práce uplatňuje, a aby bylo zajištěno,
že uplatněný důvod nebude možné dodatečně měnit. Ke splnění hmotněprávní
podmínky platné výpovědi je tedy třeba, aby výpovědní důvod byl určitým
způsobem konkretizován uvedením skutečností, v nichž účastník spatřuje naplnění
zákonného důvodu tak, aby nemohly vzniknout pochybnosti, ze kterého důvodu se
výpověď dává (srov. například rozsudek býv. Nejvyššího soudu ze dne 30. 11.
1967 sp. zn. 6 Cz 193/67, uveřejněný pod č. 34 ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek, roč. 1968). Na posouzení platnosti výpovědi z pracovního poměru z
hlediska ustanovení § 44 odst. 2 zák. práce nemá žádného vlivu ani skutečnost,
zda a jakým způsobem konkrétní jednání, v němž spatřuje porušení pracovní
kázně, zaměstnavatel ve výpovědi z pracovního poměru kvalifikuje z hlediska
jednotlivých skutkových podstat uvedených v zákoníku práce, popř. z hlediska
porušení jiných povinností, jež měl zaměstnanec. Požadavek určitosti obsažený v
ustanovení § 44 odst. 2 zák. práce totiž směřuje toliko k přesnému a
nezaměnitelnému vymezení skutku, v němž je důvod k výpovědi z pracovního poměru
spatřován, aniž by zároveň kladl požadavek na přesnost, správnost a určitost
také právního posouzení takového jednání.
V projednávané věci se proto odvolací soud za situace, kdy ve výpovědi z
pracovního poměru ze dne 29. 6. 2004 (v dopise ze dne 9. 6. 2004, na nějž
výpověď z pracovního poměru odkazuje) žalovaný vytýká žalobkyni, že „poskytla
uvedenému týdeníku rozhovor se zřetelným výsledkem mediálního poškození
zaměstnavatele, kde bez důkazů presumuje trestný čin poškozování autorských
práv zaměstnavatelem“, správně zabýval tím, zda takto vymezené jednání je
porušením pracovní kázně, bez ohledu na to, že žalovaný zároveň žalobkyni
vytýkal, že tímto jednáním také porušila „příkaz ředitele č. 24/2003 a
generálního ředitele č. 1/2003“.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných
dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelkou
tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v
ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř.
nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci,
Nejvyšší soud ČR dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty
před středníkem o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b
odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 části věty před středníkem
o.s.ř., neboť žalobkyně s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu
nákladů dovolacího řízení právo a žalovanému v dovolacím řízení žádné náklady
nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. listopadu 2008
JUDr. Mojmír
Putna, v. r.
předseda senátu