ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci
žalobců a) Ing. M. Š., b) M. Š., c) J. K., žalobci a) Ing. M. Š. a c) J. K.
zastoupeni JUDr. Václavou Kubalíkovou, advokátkou se sídlem v Praze 1,
Politických vězňů č. 9, proti žalovanému Statutárnímu městu Hradec Králové, se
sídlem magistrátu v Hradci Králové, Československé armády č. 408/51, IČ
00268810, o 50.988,- Kč s úroky z prodlení žalobci a), o částku 77.996,- Kč s
úroky z prodlení žalobci b) a o částku 63.812,- Kč s úroky z prodlení žalobci
c), vedených u Okresního soudu v Hradci Králové, pod sp. zn. 14 C 39/2007, 14 C
51/2007 a 14 C 52/2007, o dovolání žalobců a) Ing. M. Š. a c) J. K. proti
rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. dubna 2011 č. j. 21 Co
523/2010-289, takto:
I. Dovolání žalobců se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobci se domáhali (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně), aby
jim žalovaný zaplatil za období od ledna 2004 do prosince 2006 doplatek platu,
a to žalobci a) Ing. M. Š. 50.988,- Kč s úroky z prodlení, žalobci b) M. Š.
77.996,- Kč s úroky z prodlení a žalobci c) J. K. 62.001,- Kč s úroky z
prodlení. Žalobu odůvodnili zejména tím, že na základě pracovní smlouvy
pracovali u žalovaného jako strážníci městské policie ve dvanáctihodinových
směnách. V rámci služby jim byla poskytována přiměřená doba na jídlo a oddech,
která se považuje za výkon práce. Žalovaný jim však zaplatil pouze za jedenáct
hodin výkonu práce, i když jim neposkytl přestávky v práci. V důsledku toho
vznikl za období od ledna 2004 do prosince 2006 nedoplatek ve výši, kterou
vyčíslili.
Okresní soud v Hradci Králové (poté, co usnesením ze dne 11.12.2007 č.j. 14 C
39/2007-76 spojil věci žalobců vedené pod sp. zn. 14 C 39/2007, 14 C 52/2007 a
14 C 51/2007 ke společnému projednání a rozhodnutí) rozsudkem ze dne 9.6.2010
č.j. 14 C 39/2007-257 žalobu zamítl, řízení v části, v níž se žalobce c) J. K.
domáhal zaplacení částky 1.811,- Kč s příslušenstvím, zastavil a rozhodl, že
žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Ve věci samé dospěl k
závěru, že práce vykonávané žalobci v období od ledna 2004 do prosince 2006
byly fakticky přerušovány vždy po dobu, kdy se žalobci v rámci dvanáctihodinové
směny občerstvovali, a to se souhlasem operačního důstojníka. Pokud tedy
čerpali přestávku poté, co došlo k přerušení práce, není možné tuto přestávku
právně kvalifikovat jako tzv. „přiměřenou dobu pro oddech a jídlo“, ale jako
tzv. „přestávku v práci na jídlo“ ve smyslu ustanovení § 89 odst. 1 zák. práce,
která se do pracovní doby nezapočítává. Skutečnost, že v rámci čerpání
přestávky strážníci zůstávali ozbrojeni a ve služebním stejnokroji, nelze
považovat za nepřerušený výkon práce. Vlastní činnost vykonávanou žalobci nelze
označit za práci, která objektivně nemůže být přerušena, nejednalo se o práci v
nepřetržitém provozu, kdy by zaměstnanec měl nárok toliko na přiměřenou dobu na
jídlo a oddech. Žaloba nemohla být důvodná ani proto, že žalobcům byl
poskytován měsíční plat, a na jeho výši neměla vliv skutečnost, že žalovaný jim
z dvanáctihodinové směny započítával pouze jedenáct hodin.
K odvolání žalobců Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 20.4.2011
č.j. 21 Co 523/2010-289, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl, že
žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Ve věci samé
dospěl k závěru, že při výkonu služby strážníků městské policie nešlo o práci,
kterou nelze přerušit, a byl-li žalobcům poskytován časový prostor pro jídlo a
oddech, nešlo o „pouhou“ přiměřenou dobu pro oddech a jídlo, ale o přestávku v
práci na jídlo a oddech, která se ve smyslu ustanovení § 89 odst. 1, 5 zák.
práce do pracovní doby nezapočítává, a proto jim za tuto dobu mzda nenáležela.
„Tyto poskytnuté časové úseky žalobci mohli využít zcela pro jídlo a oddech a
nebylo konkrétně tvrzeno, natož prokázáno, že by v některém případě byl tento
časový úsek přerušen výkonem práce, že by žalobci byli v tomto časovém úseku
povoláni k faktickému výkonu služby“. Je sice pravdou, že po dobu přestávky
nemá zaměstnanec povinnost konat pro zaměstnavatele práci, což ovšem neznamená,
že v tomto časovém úseku nemůže být svým zaměstnavatelem nějakým způsobem
omezen. „Právně významné je posouzení, zda případná omezení či povinnosti
zaměstnance po dobu přestávky lze považovat za natolik podstatná, že již jde o
výkon práce a zaměstnanci proto náleží mzda“. „Nošení zbraně a stejnokroje po
dobu přestávky není takovým omezením, aby je bylo možné považovat za výkon
práce, a ani to, že žalobci mohli být eventuelně v případě potřeby v této
přestávce povoláni k faktickému výkonu služby a museli být logicky na takový
příkaz připraveni, takovým omezením být nemůže“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali dovolání žalobci a) a c).
Namítali, že ve smyslu ustanovení § 83 zák. práce není zaměstnavatel oprávněn v
době přestávky v práci zaměstnance jakýmkoliv způsobem omezovat, takže právní
názor soudů, že strážníci čerpali přestávku v práci, a nikoliv přiměřenou dobu
na jídlo a oddech, nekoresponduje s ustanovením interního předpisu žalované,
konkrétně s článkem 4 odst. 5 příkazu ředitele MP Hradec Králové, podle něhož
strážník není oprávněn nosit služební zbraň v době mimo výkon služby. Přestávka
v práci není dobou služby a strážníci přesto museli být v rozporu s tímto
interním předpisem vyzbrojeni. Postupem žalované tak podle názoru dovolatelů
vznikají „podmíněné přestávky v práci“, které sice nejsou pracovní dobou,
zaměstnanec se však během jejich čerpání musí řídit interními pokyny
zaměstnavatele, které nemají oporu v platném právu. V daném časovém úseku tak
nedochází k suspenzi pracovního závazku a k přerušení výkonu práce. Žalobci se
rovněž neztotožňují s názorem odvolacího soudu, že když odpracovali všechny
nařízené směny, náležel jim plat ve výši tarifu bez ohledu na to, zda čerpali
nebo nečerpali přestávku v práci. Je totiž třeba mít na zřeteli, že, kdyby
zaměstnanec čerpal na místo přestávky v práci pouze přiměřenou dobu na oddech a
jídlo, která se započítává do pracovní doby, šlo by o práci přesčas, a to i ve
smyslu ustanovení § 10 zákona č. 143/1992 Sb. Za tohoto stavu považovali za
zásadně právně významné, zda zaměstnavatel může strážníka městské policie při
čerpání přestávky na jídlo a oddech omezit interními předpisy tak, že
zaměstnanec čerpá přestávku v práci v rozporu s ustanovením § 28 odst. 3 zákona
č. 116/2002 Sb., zákona o zbraních, popřípadě, zda zaměstnavatel může část
zaměstnanců interními předpisy při čerpání přestávky v práci omezit tak, že je
oproti ostatním zaměstnancům téhož zaměstnavatele při čerpání přestávky v práci
výrazně omezen.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
účinném do 31.12.2012 (dále též jen „o.s.ř.“), neboť dovoláním je napaden
rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1.1.2013 (srov. Čl. II bod 7
zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že
dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou
osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř.,
a že směřuje proti rozsudku, proti kterému je podle ustanovení § 237 odst. 1
písm. c) o.s.ř. dovolání přípustné (otázka povahy a vzájemného vztahu „pracovní
přestávky na jídlo a oddech“ a „přiměřené doby pro jídlo a oddech“. dosud
nebyla dovolacím soudem ve všech souvislostech vyřešena), přezkoumal rozsudek
odvolacího soudu bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a
dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k tomu, že
předmětem řízení jsou nároky žalobců týkající se doplatku platu za období od
ledna 2004 do prosince 2006 – podle zákona č. 143/1992 Sb., o platu a odměně za
pracovní pohotovost v rozpočtových a v některých dalších organizacích a
orgánech, ve znění účinném do 31.12.2006, t.j předtím, než nabyl účinnosti čl.
LXII zákona č. 264/2006 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s
přijetím zákoníku práce – dále jen „zákon o platu“, a podle zákona č. 65/1965
Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 31.12.2006, tj. do dne, kdy nabyl
účinnosti zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce (srov. § 364 odst. 2 zákona č.
262/2006 Sb., zákoníku práce) - dále jen „zák. práce“.
Podle ustanovení § 3 odst. 1 zákona o platu zaměstnanci přísluší za vykonanou
práci plat. Platem se rozumí peněžitá plnění poskytovaná zaměstnavatelem
zaměstnanci za práci. Za plat se nepovažují plnění poskytovaná podle zvláštních
předpisů v souvislosti se zaměstnáním, zejména náhrady mzdy, odstupné, cestovní
náhrady a odměna za pracovní pohotovost (§ 3 odst. 2 zákona o platu). Za hodinu
práce přesčas konané na příkaz zaměstnavatele nebo s jeho souhlasem nad rámec
stanovené týdenní pracovní doby a konané mimo rámec rozvrhu pracovních směn
(srov. §83 odst. 6 zák. práce) přísluší zaměstnanci část platového tarifu,
osobního a zvláštního příplatku připadající na jednu hodinu práce bez práce
přesčas v kalendářním měsíci, ve kterém práci přesčas koná, a příplatek ve výši
25 % průměrného hodinového výdělku, a jde-li o dny nepřetržitého odpočinku v
týdnu, příplatek ve výši 50 % průměrného hodinového výdělku, pokud se
zaměstnavatel se zaměstnancem nedohodli na poskytnutí náhradního volna místo
platu za práci přesčas. Za dobu čerpání náhradního volna se plat nekrátí.
Neposkytne-li zaměstnavatel zaměstnanci náhradní volno v době tří po sobě
jdoucích kalendářních měsíců po výkonu práce přesčas nebo v jinak dohodnuté
době, přísluší zaměstnanci část platového tarifu, osobního a zvláštního
příplatku a příplatek podle věty první (srov. § 10 odst. 1 zákona o platu).
Žalobci se domáhali doplatku platu s odůvodněním, že jim žalovaný neumožnil
čerpat přestávky v práci na jídlo a oddech, že jim v průběhu dvanáctihodinové
směny poskytoval pouze tzv. přiměřenou dobu na jídlo a oddech v rozsahu 2x30
minut, kterou však nezapočítával do pracovní doby. S názorem, že pro posouzení
povahy časového úseku určeného na jídlo a oddech je rozhodující, zda
zaměstnanec zůstává v pracovním oděvu, dovolací soud nesouhlasí.
Podle ustanovení § 89 odst. 1 zák. práce zaměstnavatel je povinen poskytnout
zaměstnanci nejdéle po čtyřech a půl hodinách nepřetržité práce pracovní
přestávku na jídlo a oddech v trvání nejméně 30 minut. Jde-li o práce, které
nemohou být přerušeny, musí být zaměstnanci i bez přerušení provozu nebo práce
zajištěna přiměřená doba pro oddech a jídlo; mladistvým musí vždy být
poskytnuta přestávka na jídlo a oddech podle věty první.
Podle ustanovení § 89 odst. 5 zák. práce poskytnuté přestávky na jídlo a oddech
se nezapočítávají do pracovní doby.
Dovolací soud setrvává na názoru (k němuž se hlásí i odvolací soud), že v
případě, poskytne-li zaměstnavatel zaměstnanci podle ustanovení § 89 odst. 1,
věty první, zák. práce pracovní přestávku na jídlo a oddech, dochází v daném
časovém úseku k suspenzi pracovního závazku a přerušení výkonu práce, zatímco
povinnost zaměstnavatele zajistit zaměstnanci přiměřenou dobu pro oddech a
jídlo podle ustanovení § 89 odst. 1, části druhé věty před středníkem, zák.
práce se vztahuje na případy, kdy výkon práce z provozních důvodů přerušen být
nemůže, a zaměstnanec je povinen konat práci podle pracovní smlouvy nepřetržitě
po celou směnu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3.1.2007 sp. zn. 21 Cdo
42/2006, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek roč. 2007 pod č.
93).
Dovolání lze přisvědčit, že „v době přestávky v práci, která není pracovní
dobou, zaměstnavatel není oprávněn jakýmkoli způsobem zaměstnance omezovat (s
výjimkami stanovenými zákonem, u městských strážníků např. povinnost zasáhnout
ve stanovených případech i mimo pracovní dobu)“. Dovolatelé však nepřihlížejí
náležitě k tomu, že tato suspenze pracovního závazku, co do obsahu rámcově
vymezeného ustanovením § 35 odst. 1 písm. a) a b) zák. práce, ve své podstatě z
hlediska zaměstnance znamená, že po tuto dobu není zaměstnanec povinen podle
pokynů zaměstnavatele konat osobně práce podle pracovní smlouvy. Z uvedeného je
zřejmé, že okolnost, v jakém oděvu a jak ustrojen zaměstnanec tráví přestávku v
práci, není z tohoto hlediska významná.
V posuzovaném případě žalobci pracovali „v nepřetržitém pracovním režimu“,
délka jejich pracovní doby činila 37,5 hodin týdně. Nejednalo se o práci, která
nemůže být přerušena. Dobu na jídlo a oddech čerpali v rozsahu 2x30 minut za
směnu se souhlasem operačního důstojníka „dle aktuální bezpečnostní situace ve
městě při splnění podmínek uvedených v § 89“, a v žádném případě se nestalo, že
by žalobci byli v tomto časovém úseku povoláni k faktickému výkonu služby.
Okolnost, na níž budují svůj právní názor, že tento časový úsek trávili ve
služebním stejnokroji a měli při sobě služební zbraň, však nemá za následek, že
jejich činnost v průběhu této doby lze posoudit jako nepřerušený výkon práce a
přestávky v rozsahu 2x30 minut za směnu jako „přiměřenou dobu na jídlo a
oddech“.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných
dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího
soudu byl postižen některou z vad uvedených v ustanovení § 229 odst. 1 o.s.ř.,
§ 229 odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. nebo v § 229 odst. 3 o.s.ř. anebo jinou
vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší
soud České republiky dovolání žalobců podle ustanovení § 243b odst. 2 části
věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b
odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 části věty před středníkem
o.s.ř., neboť žalobci s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů
nemají právo a žalovanému, který měl v dovolacím řízení plný úspěch a který by
tak měl právo na náhradu účelně vynaložených nákladů tohoto řízení (srov. § 142
odst. 1 o.s.ř.), v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. února 2013
JUDr. Zdeněk Novotný.
předseda senátu