21 Cdo 4533/2010
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Mojmíra Putny v
právní věci žalobce Sony Ericsson Mobile Communications International AB se
sídlem v Lundu, Nya Vattentornet, Švédsko - Sony Ericsson Mobile Communications
International AB Branch Office Czech Republic, organizační složky se sídlem v
Praze 4 - Chodově, V Parku č. 2309/6, IČO 26497387, zastoupeného Mgr. Filipem
Smějou, advokátem se sídlem v Praze 2, Helénská č. 1799/4, proti žalovanému J.
S., zastoupenému JUDr. Janem Vondráčkem, advokátem se sídlem v Praze 5,
Zbraslavské nám. č. 458, o 3.150.471,- Kč s příslušenstvím a o vydání věci,
vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 8 Cm 132/2005, o dovolání
žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. června 2010 č.j. 14
Cmo 426/2008-265, takto:
I. Dovolání žalovaného se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení
10.300,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Filipa
Směji, advokáta se sídlem v Praze 2, Helénská č. 1799/4.
Žalobce se žalobou podanou dne 1.9.2003 u Obvodního soudu pro Prahu 4 domáhal,
aby mu žalovaný zaplatil 3.150.471,- Kč s 2,5% úrokem od 2.8.2003 do zaplacení
a aby mu vydal "automobil zn. Octavia, STAHFXO1A8DFM5, SPZ: AKO 55-69, r.v.
2000, číslo podvozku TMBBP41U2Y2387115, číslo motoru 480108" oproti "vydání
částky 4.400,-Kč", a, pro případ, že by žalovaný automobil "neměl a jeho vydání
nebylo možné", aby žalobci zaplatil 300.000,-Kč. Žalobu zdůvodnil zejména tím,
že žalovaný, jehož pracovněprávní vztah na žalobce přešel od dosavadního
zaměstnavatele ERICSSON spol. s r.o., byl dne 22.10.2001 jmenován do funkce
vedoucího organizační složky žalobce a generálního manažera pro Českou
republiku "s účinností ke dni vzniku organizační složky, tj. 12.12.2001", a že
mu byla stanovena mzda ve výši 50.000,- Kč měsíčně, která byla od 1.10.2002
zvýšena na 80.000,- Kč měsíčně. Poté, co dne 28.1.2003 došlo mezi žalovaným a
generálním manažerem žalobce pro střední a východní Evropu T. W. k "ústní
dohodě, že žalovaný bude z funkce vedoucího organizační složky odvolán", a co
byl dne 25.6.2003 zřizovatelem z funkce vedoucího organizační složky vskutku
odvolán, žalovaný dne 1.7.2003 jednak jednostranně odstoupil z funkce vedoucího
organizační složky, jednak jako "zástupce organizační složky" odvolal
žalovaného z funkce generálního manažera pro Českou republiku. Dne 1.7.2003
dále zaměstnankyně žalobce I. V. předložila na pokyn žalovaného "mzdové
účtárně" listinu označenou jako "smlouva o individuálních pracovních a
platových podmínkách (Manažerská smlouva)" s datem uzavření 14.2.2003, kterou
za žalobce uzavřel žalovaný a podle níž mimo jiné žalovanému náležela od
13.2.2003 mzda ve výši 375.000,- Kč měsíčně, odchodné ve výši osminásobku
základní měsíční mzdy, dojde-li k odvolání žalovaného z funkce do tří let od
vzniku organizační složky, a odstupné ve výši pětinásobku základní mzdy,
dojde-li k rozvázání pracovního poměru účastníků výpovědí podle ustanovení § 46
odst.1 písm.a) až c) zákoníku práce nebo dohodou uzavřenou z týchž důvodů, a
podle níž měl žalovaný právo na odkoupení služebního automobilu po třech letech
nebo po ujetí 100.000 km za obvyklou tržní cenu sníženou o 300.000,- Kč, a
listinu označenou "Dohoda o rozvázání pracovního poměru", kterou za žalobce
uzavřel žalovaný a podle níž se rozvazuje pracovní poměr účastníků dohodou ke
dni 1.7.2003 z důvodů uvedených v ustanovení § 46 odst.1 písm.c) zákoníku
práce; spolu s těmito listinami byla "mzdové účtárně" předložena kupní smlouva,
kterou za žalobce uzavřel žalovaný a podle níž žalobce prodal žalovanému
předmětný osobní automobil za kupní cenu 4.400,- Kč (za obvyknou tržní cenu ve
výši 304.400,- Kč sníženou o 300.000,- Kč). Žalobce dovozuje, že smlouva
datovaná dnem 14.2.2003 a kupní smlouva na předmětný automobil jsou neplatné a
že žalovaný je povinen vrátit plnění poskytnutá podle smlouvy datované dnem
14.2.2003 (po odečtení jeho skutečných nároků) a vydat předmětný osobní
automobil.
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 26.10.2004 č.j. 16 C 230/2003-81
žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě
nákladů řízení 210.726,-Kč k rukám advokáta Mgr. Michala Doležala. Z výsledků
dokazování dovodil, že žalovaný, který byl u žalobce v pracovněprávním vztahu,
uzavřel poté, co se dozvěděl o svém "budoucím odvolání" z funkce vedoucího
organizační složky žalobce, "se zpětnou platností manažerskou smlouvu, kterou
si navýšil mzdu, zároveň uzavřel dohodu o rozvázání pracovního poměru z
organizačních důvodů a sjednal prodej firemního automobilu za zbytkovou cenu
4.400,- Kč", aniž by tyto úkony byly schváleny "personálním manažerem firmy", a
uzavřel, že manažerská smlouva je neplatným právním úkonem, neboť byla uzavřena
v rozporu s interními předpisy žalobce a odporuje ustanovení § 4 odst. 5 zákona
č. 1/1992 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), které je třeba na odměňování
žalovaného "aplikovat analogicky", že je neplatná také dohoda o rozvázání
pracovního poměru, neboť u žalobce "neproběhla žádná organizační změna", že je
neplatná rovněž kupní smlouva, neboť "interní předpisy neobsahovaly žádná
ujednání, která by umožňovala takovou transakci", a že proto žalovanému vzniklo
bezdůvodné obohacení, které je povinen žalobci vydat podle ustanovení § 243
zákoníku práce a podle ustanovení § 457 občanského zákoníku.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze usnesením ze dne 25.3.2005 č.j. 18
Co 110/2005-99 vyslovil, že "Městský soud v Praze jako soud odvolací není
soudem věcně příslušným" a že "k projednání a rozhodnutí této věci je v prvním
stupni příslušný krajský (městský) soud", a rozhodl, že se rozsudek soudu
prvního stupně zrušuje a že se věc postupuje Městskému soudu v Praze, který ve
věci rozhodne jako soud prvního stupně. Podle názoru odvolacího soudu patří
projednávaná věc podle ustanovení § 9 odst.3 písm.h) o.s.ř. do věcné
příslušnosti krajských soudů, neboť předmětem řízení je žalobcův nárok proti
bývalému vedoucímu organizační složky žalobce a jedná se tedy "o spor mezi
obchodní společností a jiným orgánem týkající se výkonu funkce tohoto orgánu".
Městský soud v Praze poté rozsudkem ze dne 5.10.2007 č.j. 8 Cm 132/2005-185
žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě
nákladů řízení 316.331,15 Kč k rukám advokáta Mgr. Michala Doležala. Po
vyhodnocení provedených důkazů a po přihlédnutí k tomu, že žalovaný byl
pravomocným rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 18.5.2005 sp. zn. 5 To
27/2005 uznán vinným spácháním trestného činu podvodu a trestného činu
porušování povinnosti při správě cizího majetku, soud prvního stupně dospěl k
závěru, že manažerská smlouva ze dne 14.2.2003 je neplatná, neboť odporuje
nejen "interním předpisům a zvyklostem žalující společnosti", ale i ustanovení
§ 4 odst. 5 zákona 1/1992 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), které je možné na
daný případ "aplikovat analogicky", a že přijetím plnění z této neplatné
smlouvy vzniklo žalovanému bezdůvodné obohacení, které je povinen podle
ustanovení § 243 zákoníku práce vydat žalobci. Protože je neplatná také kupní
smlouva, neboť "její uzavření obchází zákon a příčí se dobrým mravům", je
žalovaný povinen ve smyslu ustanovení § 457 občanského zákoníku vydat žalobci
osobní automobil, který získal z této neplatné smlouvy oproti vrácení částky,
kterou zaplatil sám.
K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 15.6.2010 č.j. 14
Cmo 426/2008-265 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl, že žalovaný
je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení 95.316,-Kč k
rukám advokáta Mgr. Michala Doležala. Na základě skutkových zjištění soudu
prvního stupně odvolací soud dovodil, že soudy jsou v tomto řízení vázány
odsuzujícím rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 18.5.2005 sp. zn. 5 To
27/2005. Protože žalovaný "získal peněžní částku trestným činem, jde nepochybně
na jeho straně o bezdůvodné obohacení, které je povinen vydat (podle § 243
odst.1 zákoníku práce, resp. podle § 451 odst.1, 2 občanského zákoníku)".
Proti tomuto rozsudku odvolací soudu podal žalovaný dovolání. Namítá v první
řadě, že manažerská smlouva není neplatná, neboť "rozpor s interními předpisy
žalobce" není důvodem neplatnosti právních úkonů v pracovněprávních vztazích a
na odměňování žalovaného nelze použít ustanovení § 4 odst.5 zákona č. 1/1992
Sb. (ve znění pozdějších předpisů) ani analogicky, a dovozuje, že jeho
oprávnění uzavřít jako vedoucí organizační složky podniku manažerskou smlouvu
za žalobce vyplývá z ustanovení § 13 odst.3 obchodního zákoníku. Žalobce by "z
pohledu právního" se po něm mohl domáhat zaplacení vyplacené částky "nanejvýš
jako škody, nikoliv však jako bezdůvodného obohacení"; dovodily-li soudy, že
žalovaný "přijal výplatu mzdy", pak vystupoval "v pozici zaměstnanecké",
zatímco trestním rozsudkem byl žalovaný odsouzen za jednání "v pozici
zaměstnavatelské". Žalovaný dovozuje přípustnost dovolání z ustanovení § 237
odst.1 písm.c) o.s.ř., za zásadní po právní stránce považuje otázku, zda lze
ustanovení § 4 odst.5 zákona č. 1/1992 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) přímo
nebo analogicky aplikovat na vedoucího organizační složky podniku, a navrhuje,
aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a aby věc vrátil soudu
prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce navrhl, aby dovolací soud dovolání žalovaného, shledá-li je přípustným,
zamítl. Žalobce je přesvědčen, že manažerská smlouva je neplatná nejen z
důvodu, že je v rozporu s dobrými mravy nebo že se příčí zájmům společnosti,
ale i proto, že žalovaný nemohl v pracovněprávních vztazích jednat za žalobce,
neboť jeho zájmy (jako zaměstnance) byly v rozporu se zájmy žalobce. Plnění
přijatá na základě neplatných smluv je žalovaný povinen vrátit.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě
uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou (účastníkem
řízení), přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta
první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolaní směřuje proti rozhodnutí, proti
němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v
ustanovení § 237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.],
nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního
stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že
byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§
237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu
prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst.1
písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené
rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1
písm. c) o.s.ř.].
Žalovaný napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu
prvního stupně o věci potvrzen. Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.
dovolání není přípustné, a to již proto, že rozsudek soudu prvního stupně ze
dne 26.10.2004 č.j. 16 C 230/2003-81 byl zrušen usnesením odvolacího soudu ze
dne 25.3.2005 č.j. 18 Co 110/2005-99 jen z důvodu nedostatku věcné příslušnosti
okresních (obvodních) soudů, aniž by usnesení odvolacího soudu obsahovalo
(mohlo obsahovat) závazný právní názor ve věci samé. Dovolání žalovaného proti
rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů
uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy
rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2
písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o.s.ř.).
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán
uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo
jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu
ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní
význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání
označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přitom není
založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu
má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává
tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v
ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí
odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci mimo jiné zjištěno
(správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu nepodléhá -
srov. § 241a odst. 2 a § 242 odst. 3 o.s.ř.), že žalovaný, který u žalobce
působil jako vedoucí organizační složky a generální manažer pro Českou
republiku, uzavřel - z důvodu očekávaného odvolání z funkce - "smlouvu o
individuálních pracovních a platových podmínkách (Manažerská smlouva)"
opatřenou datem 14.2.2003, v níž vystupoval nejen jako zaměstnanec, ale také
jako zástupce žalobce, a v níž bylo stanoveno, že žalovanému náleží od
13.2.2003 mzda ve výši 375.000,- Kč měsíčně, odchodné ve výši osminásobku
základní měsíční mzdy, dojde-li k odvolání žalovaného z funkce do tří let od
vzniku organizační složky, a odstupné ve výši pětinásobku základní mzdy,
dojde-li k rozvázání pracovního poměru účastníků výpovědí podle ustanovení § 46
odst.1 písm.a) až c) zákoníku práce nebo dohodou uzavřenou z týchž důvodů, a
podle níž měl žalovaný právo na odkoupení služebního automobilu po třech letech
nebo po ujetí 100.000 km za obvyklou tržní cenu sníženou o 300.000,- Kč.
Pravomocným rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 18.5.2005 sp. zn. 5 To
27/2005 byl žalovaný uznán vinným spácháním trestného činu podvodu podle
ustanovení § 250 odst.1 a 4 trestního zákona, kterého se dopustil tak, že "v
úmyslu neoprávněně se obohatit jako vedoucí organizační složky" žalobce "poté,
co se 9.1.2003 dozvěděl, že bude ze své funkce během několika měsíců odvolán a
později byl uvědoměn o termínu odvolání k 1.7.2003, vylákal plnou moc pro
oblast pracovního práva, která mu byla" žalobcem "po jeho urgencích zaslána
12.2.2003 a na jejím základě a v rozporu s interními předpisy společnosti a nad
rámec svých pravomocí vyhotovil 14.2.2003 manažerskou smlouvu, kterou podepsal
jako zástupce společnosti i jako zaměstnanec, stanovil si s účinností od
13.2.2003 neoprávněně, mj. za nepřiměřených výhod měsíční plat 375.000,- Kč, a
dohodu o rozvázání pracovního poměru z důvodu § 46 odst.1 písm.c) zákoníku
práce datovanou 1.7.2003 (organizační důvody zrušení pracovního místa), ač
věděl, že jeho místo rušeno nebude, a v návaznosti na tyto dokumenty podal za"
žalobce "26.7.2003 u City Bank Praha dva příkazy k úhradě, kterými převedl na
svůj účet neoprávněně částku 3.150.471,- Kč jako vyrovnání platu a částku
2.568.069,- Kč jako platby zdravotního a sociálního pojištění, příspěvku na
penzijní připojištění a zálohu na daň", čímž poškodil žalobce o 5.718.540,- Kč,
jakož i spácháním trestného činu porušování povinností při správě cizího
majetku podle ustanovení § 255 odst.1 trestního zákona, kterého se dopustil
tak, že jako vedoucí organizační složky žalobce "uzavřel 24.6.2003 jako
zástupce" žalobce jako prodávající se sebou samým jako kupujícím "kupní smlouvu
na automobil Škoda Octavia SPZ AKO 55-69 za částku 4.400,- Kč, byť věděl, že
automobil má hodnotu 304.400,- Kč".
Za tohoto skutkového stavu je nepochybné, že "smlouva o individuálních
pracovních a platových podmínkách (Manažerská smlouva)" opatřená datem
14.2.2003 je neplatným právním úkonem. I když ustanovení § 4 odst.5 zákona č.
1/1992 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) upravovalo určení mzdy jen u
zaměstnance, který byl statutárním orgánem zaměstnavatele (a nevztahovalo se
ani "analogicky" na žalovaného, který u žalobce působil jako vedoucí jeho
organizační složky) a i když vedoucí organizační složky byl oprávněn činit
jménem žalobce v pracovněprávních vztazích právní úkony (srov. § 9 odst.1 větu
druhou zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 30.9.2003),
je uvedená smlouva v rozporu se zákonem [§ 242 odst.1 písm.a) zákona č. 65/1965
Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 30.9.2003] jednak proto, že ji za
žalobce uzavřela stejná osoba, která v ní vystupovala jako zaměstnanec a jejíž
zájmy tedy byly v rozporu se zájmy žalobce (právní názor, který byl vyjádřen v
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17.11.1998 sp. zn. 21 Cdo 11/98, uveřejněném
pod č. 63 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1999, se uplatní
nejen, jedná-li za zaměstnavatele statutární orgán, ale jedná-li za něho každý,
jehož zájmy jsou v rozporu se zájmy zaměstnavatele), jednak z důvodu, že
skutečným smyslem a účelem smlouvy nebyla úprava práv a povinností účastníků
pracovního poměru, ale "poškození zaměstnavatele na jeho majetku". Odsuzujícím
rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 18.5.2005 sp. zn. 5 To 27/2005 byly
soudy v projednávané věci ve smyslu ustanovení § 135 odst.1 o.s.ř. vázány,
neboť žalovaný jím byl odsouzen za stejné jednání (skutek), které bylo
předmětem tohoto občanského soudního řízení.
Právní důsledek neplatnosti "smlouvy o individuálních pracovních a platových
podmínkách (Manažerská smlouva)" opatřené datem 14.2.2003 spočívá v první řadě
v tom, že žalovaný je povinen nahradit škodu, kterou tím žalobci způsobil.
Škoda vzniklá zaměstnavateli tu spočívá v plnění, které žalovaný získal tím, že
s odvoláním na tuto smlouvu si na svůj účet nechal převést z majetku žalobce
celkem 5.718.540,- Kč. Žalobcem požadovanou částku 3.150.471,- Kč je žalovaný
tedy povinen poskytnout nikoliv z důvodu vydání bezdůvodného obohacení, ale z
titulu náhrady škody; podle ustálené judikatury má institut bezdůvodného
obohacení subsidiární povahu, právní vztah může být podle něj posouzen, jen
jestliže nárok nevyplývá z jiného zákonného ustanovení, a nárok z odpovědnosti
za bezdůvodné obohacení (samozřejmě jen tehdy, jsou-li splněny předpoklady pro
vznik této odpovědnosti) může být opodstatněn toliko tehdy, jestliže povinnost
vydat přijaté plnění neupravuje jiný právní titul, například náhrada škody.
Neplatnost "smlouvy o individuálních pracovních a platových podmínkách
(Manažerská smlouva)" opatřené datem 14.2.2003 má za následek rovněž neplatnost
kupní smlouvy ze dne 24.6.2003, neboť sjednání kupní ceny za těchto okolností
nemůže obstát pro rozpor se zákonem (§ 39 občanského zákoníku). Žalovaný nemohl
být při sjednání kupní smlouvy v dobré víře a předmětný osobní automobil je
povinen vydat žalobci jako jeho vlastníku (§ 126 občanského zákoníku).
Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu je - i když z
nikoliv zcela přiléhavých důvodů - v souladu s ustálenou judikaturou soudů.
Protože rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam, není
dovolání žalovaného přípustné ani podle ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.
Nejvyšší soud ČR proto dovolání žalovaného podle ustanovení § 243b odst.5 věty
první a § 218 písm.c) o.s.ř. odmítl.
V dovolacím řízení vznikly žalobci náklady, které spočívají v odměně za
zastupování advokátem ve výši 10.000,- Kč [srov. § 3 odst.1 bod 5., § 8, § 10
odst. 3, § 14 odst.1, § 15, § 17 písm.b) a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000
Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb. a č.
277/2006 Sb.] a v paušální částce náhrad výdajů ve výši 300,- Kč (srov. § 13
odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000
Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb., č. 276/2006 Sb. a č. 399/2010 Sb.),
celkem tedy 10.300,- Kč; náhrada za daň z přidané hodnoty z této odměny a
náhrad k nákladům řízení nepatří, neboť advokát, který žalobce zastupoval, v
rozporu s ustanovením § 14a vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č.
235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb., č. 276/2006 Sb.
a č. 399/2010 Sb. neprokázal, že by byl plátcem této daně. Protože dovolání
žalovaného bylo odmítnuto, dovolací soud mu ve smyslu ustanovení § 243b odst. 5
věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. uložil, aby tyto náklady
žalobci nahradil. Žalovaný je povinen náhradu nákladů řízení v celkové výši
10.300,- Kč zaplatit k rukám advokáta, který žalobce v tomto řízení zastupoval
(§ 149 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. ledna 2012
JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.
předseda senátu