21 Cdo 454/2002
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr.Mojmíra Putny v právní věci
žalobce J. M., zastoupeného advokátem, proti žalovanému E.-IS s.r.o.,
zastoupenému advokátem, o odškodnění pracovního úrazu, vedené u Okresního soudu
v Liberci pod sp. zn. 10 C 1421/95, o dovolání žalovaného proti rozsudku
Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci, ze dne 23. října 2001
č.j. 36 Co 368/2001-148, takto:
I. Dovolání žalovaného se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce se domáhal (žalobou změněnou se souhlasem soudu), aby mu
žalovaný na odškodnění pracovního úrazu zaplatil 60.819,- Kč se 17 % úrokem od
9.11.1995 do zaplacení a aby mu od 1.10.1995 platil pravidelný měsíční peněžitý
důchod ve výši 3.289,- Kč. Žalobu odůvodnil tím, že u žalovaného pracoval na
základě pracovní smlouvy jako řidič stavebních strojů a že dne 22.11.1993 při
cestě z pracoviště osobním automobilem, kterým ho odvážel jeho nadřízený,
utrpěl pracovní úraz - poškození zdraví (prasknutí čéšky pravého kolena), jež
si způsobil pádem na kluzké vozovce při tlačení přívěsného vozíku do kopce,
který automobil nemohl vzhledem ke sněhové kalamitě zdolat. Po žalovaném proto
požadoval náhradu za ztrátu na výdělku za dobu pracovní neschopnosti ve výši
44.919,- Kč, bolestné ve výši 2.400,- Kč, náhradu za ztížení společenského
uplatnění ve výši 33.500,- Kč a náhradu za ztrátu na výdělku po skončení
pracovní neschopnosti od 1.10.1995 ve výši 3.289,- Kč měsíčně.
Okresní soud v Liberci rozsudkem ze dne 5.9.1996 č.j. 10 C 1421/95-30
žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě
nákladů řízení 4.910,- Kč k rukám advokáta. Soud prvního stupně vycházeje ze
zjištění, že žalovaný neurčil žádné shromaždiště, ze kterého by zaměstnanci
byli kolektivně odváženi na pracoviště, a že doprava žalobce z místa bydliště
na pracoviště a zpět autem se uskutečňovala jen na základě dohody mezi ním a
panem V., dospěl k závěru, že úraz, který žalobce utrpěl dne 22.11.1993, nebyl
úrazem pracovním, neboť k němu došlo při cestě ze zaměstnání a nikoli při
plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci,
usnesením ze dne 20.5.1997 č.j. 30 Co 26/97-43 rozsudek soudu prvního
stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud zdůraznil,
že zaměstnavatel je povinen zaměstnancům pracujícím v profesích uvedených v
ustanovení § 38 odst. 1 nařízení vlády č. 223/1988 Sb., s jejichž výkonem je
spojena doprava na místo určené k plnění pracovních úkolů mimo bydliště
zaměstnance, stanovit shromaždiště, protože v opačném případě by se riziko
dopravy nepřípustně přenášelo na zaměstnance a byla by „pouze vlivem libovůle
zaměstnavatele“ vyloučena odpovědnost za případný pracovní úraz během dopravy
na pracoviště a cestou zpět. Protože cestu z určeného shromaždiště na místo
výkonu práce je podle názoru odvolacího soudu třeba považovat za úkon nutný
před počátkem práce nebo po jejím skončení, dojde-li - tak jako v posuzovaném
případě - v souvislosti s ní k úrazu, odpovídá za tento úraz zaměstnavatel
podle ustanovení § 190 odst. 1 zák. práce. Soudu prvního stupně proto uložil,
aby v dalším řízení provedl důkazy potřebné ke zjištění výše uplatněných nároků
žalobce.
Okresní soud v Liberci poté rozsudkem ze dne 9.4.1998 č.j. 10 C
1421/95-51 rozhodl, že „žalovaný odpovídá za pracovní úraz, který utrpěl
žalobce dne 22.11.1993“, a že „rozhodnutí o nákladech řízení se ponechává
konečnému rozsudku“. Soud prvního stupně jsa vázán závazným právním názorem
odvolacího soudu, že úraz, který žalobce utrpěl dne 22.11.1993, je úrazem
pracovním, neboť cestu, kterou toho dne absolvoval a při níž k úrazu došlo, je
nutno posoudit nikoli jako cestu do zaměstnání a zpět, ale jako nutný úkon před
začátkem práce, dospěl k závěru, že žalovaný odpovídá za škodu vzniklou žalobci
uvedeným úrazem podle ustanovení § 190 odst. 1 zák. práce.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci,
rozsudkem ze dne 9.10.1998 č.j. 29 Co 604/98-62 rozsudek soudu prvního stupně
potvrdil. Odvolací soud s přihlédnutím k tomu, že žalovaný je „stavební firmou“
se sídlem v Liberci, která má na území České republiky více staveb „od sebe
místně i značně vzdálených“, dovodil, že ujednání účastníků o místu výkonu
práce v pracovní smlouvě („stavby firmy E.-IS“) je neurčité a jako jednostranně
výhodné pro žalovaného též v rozporu se „zásadou slušnosti“. Protože za této
situace považoval za sjednané místo výkonu práce žalobce sídlo žalovaného v L.,
dospěl k závěru, že cesta žalobce z místa sídla žalovaného na pracoviště v P. a
zpět byla cestou pracovní, kterou je třeba posuzovat jako úkon nutný před
počátkem práce nebo po jejím skončení (tedy jako úkon, který byl v přímé
souvislosti s plněním pracovních úkolů žalobce - § 38 odst. 2 nařízení vlády č.
223/1988 Sb.), a že proto úraz, který se stal žalobci při dopravě na místo,
které bylo cílem pracovní cesty, byl úrazem pracovním ve smyslu ustanovení §
190 odst. 1 zák. práce.
K dovolání žalovaného Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne
28.7.1999 č.j. 21 Cdo 601/99-83 rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil
soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dovolací soud zdůraznil, že k úrazu
žalobce nedošlo při cestě z místa pracoviště do místa bydliště, nýbrž při
činnosti, kterou žalobce vykonával v průběhu jejího přerušení a která s cestou
přímo nesouvisela. Pro posouzení věci proto nebylo podstatné, zda šlo - v
závislosti na místu výkonu práce sjednaném v pracovní smlouvě - o cestu
pracovní nebo o cestu ze zaměstnání (§ 38 odst. 1 a 2 nařízení vlády č.
223/1988 Sb.), ale rozhodující podle názoru dovolacího soudu bylo, zda činnost,
při jejímž vykonávání se žalobci přihodil úraz (manipulace s přívěsným
vozíkem), byla plněním jeho pracovních úkolů ve smyslu ustanovení § 37 odst. 1
a 2 nařízení vlády č. 223/1988 Sb. či nikoliv. Odvolací soud veden svým
nesprávným právním názorem se však tímto nezabýval a v případě nároku na
náhradu za ztrátu na výdělku soudy ani nezkoumaly, zda nárok na tuto náhradu od
1.10.1995 žalobci vznikl přesto, že mezi účastníky byl sjednán pracovní poměr
na dobu určitou do 31.12.1993.
Okresní soud v Liberci poté rozsudkem ze dne 18.11.1999 č.j. 10 C
1421/95-90 ve znění opravného usnesení ze dne 25.2.2000 č.j. 10 C 1421/95-98
žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na nákladech
řízení 19.010,- Kč. Po doplnění dokazování dospěl k závěru, že s ohledem na
pracovní zařazení žalobce (byl zaměstnán jako bagrista) nelze považovat
manipulaci s přívěsným vozíkem při cestě žalobce ze zaměstnání, kterou
„vykonával z vlastní iniciativy“ bez příkazu nadřízeného, za plnění pracovních
úkolů nebo za činnost s plněním pracovních úkolů související; proto úraz, který
žalobce utrpěl při této činnosti, nelze podle názoru soudu prvního stupně
„podřadit pod ust. § 190 odst. 1 zákoníku práce“ jako úraz pracovní.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci,
usnesením ze dne 21.4.2000 č.j. 29 Co 86/2000-107 rozsudek soudu prvního
stupně „ve znění opravného usnesení“ zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu
řízení. Vytknul soudu prvního stupně, že při hodnocení, zda činnost, při které
žalobce utrpěl úraz, byla plněním jeho pracovních úkolů, nepostupoval podle
„výslovného znění“ ustanovení § 37 odst. 2 nařízení vlády č. 223/1988 Sb.
Odvolací soud vyslovil názor, že manipulace s přívěsným vozíkem „za mimořádné
kalamitní situace, kdy bylo třeba vyprostit vozidlo v zájmu možnosti pokračovat
v jízdě osobním automobilem“, byla plněním pracovních úkolů žalobcem, „protože
byla konána pro žalovaného (bylo věcí žalovaného zajišťovat dopravu zaměstnanců
na odloučené pracoviště) z vlastní iniciativy žalobce, vyvolané potřebou vozík
vyprostit“. Soudu prvního stupně uložil, aby se v dalším řízení zabýval již jen
výší jednotlivých uplatněných nároků.
Okresní soud v Liberci nato rozsudkem ze dne 24.4.2001 č.j. 10 C 1421/95-135
zamítl žalobu o zaplacení 60.819,- Kč se 17% úrokem z prodlení od 9.11.1995 do
zaplacení, zastavil řízení „ohledně nároku na náhradu za ztrátu na výdělku od
1.10.1995 částkou 3.289,- Kč měsíčně“ a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit
žalovanému na nákladech řízení 28.410,- Kč. Soud prvního stupně konstatoval, že
po přerušení cesty z důvodu kalamitní situace „snahou žalobce bylo, aby se co
nejdříve dostal do místa bydliště“. Rozhodl-li se přitom pro vyprošťování
přívěsného vozíku, ačkoli „na veřejné komunikaci se mohl do místa bydliště
dostat, byť obtížně, s ohledem na povětrnostní podmínky i jinak, např. místní
hromadnou dopravou“, sledoval tím svůj vlastní zájem a konal tak „z vlastní
iniciativy“, a proto činnost, při níž došlo k poškození jeho zdraví, „není
možné podřadit“ pod plnění pracovních úkolů či přímou souvislost s nimi, neboť
podle názoru soudu prvního stupně za plnění pracovních úkolů „je nutno
považovat to, jaké důsledky by pro organizaci nastaly, kdyby takováto činnost
prováděna nebyla“.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci,
rozsudkem ze dne 23.10.2001 č.j. 36 Co 368/2001-148 ve znění doplňujícího
usnesení ze dne 23.10.2001 č.j. 36 Co 368/2001-152 rozsudek soudu prvního
stupně „ve výroku I. zamítajícím žalobu“ změnil tak, že „základ nároku žalobce
je v celém rozsahu opodstatněn“ a že „o výši nároku a o náhradě nákladů řízení
bude rozhodnuto soudem prvního stupně v konečném rozsudku“. Odvolací soud
vytknul soudu prvního stupně, že nerespektoval jeho závazný právní názor
vyslovený v předchozím zrušovacím usnesení ze dne 21.4.2000 č.j. 29 Co
86/2000-107 o tom, že činnost, při níž se žalobci stal úraz, byla plněním
pracovních úkolů ve smyslu ustanovení § 37 odst. 2 nařízení vlády č. 223/1988
Sb., neboť manipulace s přívěsným vozíkem konaná z vlastní iniciativy žalobce a
vyvolaná potřebou vozík vyprostit, aby mohlo být pokračováno v cestě, „s
povinnostmi žalovaného jako zaměstnavatele souvisela, když jako organizace
činná ve stavebnictví byla povinna zajišťovat zaměstnancům dopravu z určeného
(i dohodnutého) shromaždiště na příslušné pracoviště“, a že tedy úraz, který se
žalobci stal, je úrazem pracovním ve smyslu ustanovení § 190 odst. 1 zák.
práce, za který odpovídá žalovaný. I když toto pochybení soudu prvního stupně
zakládá důvod ke zrušení jeho rozsudku, odvolací soud „z důvodu procesní
ekonomie“ takto neučinil a rozhodl mezitímním rozsudkem o základu projednávané
věci s tím, že výši uplatněných nároků posoudí soud prvního stupně v konečném
rozhodnutí.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání z důvodu
nesprávného právního posouzení věci. Namítal, že závěr odvolacího soudu o tom,
že žalobce utrpěl úraz při činnosti, která byla plněním pracovních úkolů ve
smyslu ustanovení § 37 odst. 2 nařízení vlády č. 223/1988 Sb., není správný.
Podle jeho názoru nelze zmíněné ustanovení, které už tak „poměrně široce
stanoví pojem plnění pracovních úkolů“, s přihlédnutím k výkladu pojmu plnění
pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s nimi uvedenému ve „Sb. soud.
rozhodnutí a stanovisek NS ČSSR č. 2-3/1976, str. 33“, interpretovat „dále
ještě extenzivněji“, jak to učinil odvolací soud. Dovolatel zdůraznil, že kdyby
k činnosti, při níž se žalobci stal úraz, nedošlo, důsledkem by bylo pouze, „že
by účastníci dopravy museli použít jiný způsob dopravy do místa bydliště - byť
obtížnější“; pro zaměstnavatele (žalovaného) by však z toho žádné následky,
odůvodňující hodnocení této činnosti (manipulace s přívěsným vozíkem) jako
plnění pracovních úkolů či přímou souvislost s nimi, neplynuly. Žalovaný
navrhl, aby dovolací soud rozsudek a „doplňující usnesení“ odvolacího soudu
zrušil a aby věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací věc projednal podle zákona č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění zákonů č. 36/1967 Sb., č. 158/1969
Sb., č. 49/1973 Sb., č. 20/1975 Sb., č. 133/1982 Sb., č. 180/1990 Sb., č.
328/1991 Sb., č. 519/1991 Sb., č. 263/1992 Sb., č. 24/1993 Sb., č. 171/1993
Sb., č. 117/1994 Sb., č. 152/1994 Sb., č. 216/1994 Sb., č. 84/1995 Sb., č.
118/1995 Sb., č. 160/1995 Sb., č. 238/1995 Sb. a č. 247/1995 Sb., nálezu
Ústavního soudu č. 31/1996 Sb., zákona č. 142/1996 Sb., nálezu Ústavního soudu
č. 269/1996 Sb., zákonů č. 202/1997 Sb., č. 227/1997 Sb., č. 15/1998 Sb., č.
91/1998 Sb., č. 165/1998 Sb., č. 326/1999 Sb. a č. 360/1999 Sb., nálezu
Ústavního soudu č. 2/2000 Sb., zákonů č. 27/2000 Sb., č. 30/2000 Sb., č.
46/2000 Sb., č. 105/2000 Sb., č. 130/2000 Sb., č. 155/2000 Sb., č. 204/2000
Sb., č. 220/2000 Sb., č. 227/2000 Sb., č. 367/2000 Sb. a č. 370/2000 Sb., tedy
podle Občanského soudního řádu ve znění účinném od 1.1.2001 (dále též jen
„o.s.ř.“), neboť dovoláním je napadeno rozhodnutí odvolacího soudu vydané po
1.1.2001 a po řízení provedeném podle Občanského soudního řádu ve znění účinném
od 1.1.2001 (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání bylo podáno proti
pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v
zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o rozsudek, proti kterému je
podle ustanovení § 237 odst.1 písm. a) o.s.ř dovolání přípustné, přezkoumal
napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a
dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Dovolací soud, vycházeje ze skutečnosti, že k úrazu žalobce došlo dne
22.11.1993, již ve svém předcházejícím rozhodnutí uvedl, že projednávanou věc
je třeba posuzovat i v současné době podle ustanovení zákona č. 65/1965 Sb.,
zákoníku práce, ve znění před novelou provedenou s účinností od 1.6.1994
zákonem č. 74/1994 Sb., kterým se mění a doplňuje zákoník práce č. 65/1965 Sb.,
ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony (dále jen „zák. práce“), a
podle ustanovení nařízení vlády ČSSR č. 223/1988 Sb., kterým se provádí zákoník
práce, ve znění zákonného opatření předsednictva Federálního shromáždění č.
362/1990 Sb. a nařízení vlády ČSFR č. 13/1991 Sb. (dále jen „nařízení vlády“).
Podle ustanovení § 190 odst. 1 zák. práce došlo-li u pracovníka (zaměstnance)
při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním k poškození na
zdraví nebo k jeho smrti úrazem (pracovní úraz), odpovídá za škodu tím vzniklou
organizace (zaměstnavatel), u níž byl pracovník (zaměstnanec) v době úrazu v
pracovním poměru.
Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzovaném případě zjištěno (správnost
skutkových zjištění dovolatel v tomto směru nenapadá), že dne 1.4.1993 byla
mezi účastníky uzavřena pracovní smlouva, ve které byly dohodnuty jako druh
práce (funkce) „posádka stavebních strojů - řidič“ a jako místo výkonu práce
„stavby firmy E.-IS“; pracovní poměr byl sjednán na dobu určitou do
31.12.1993. Z místa bydliště na pracoviště a nazpět byl žalobce (jako i někteří
další zaměstnanci) dopravován „referentským vozidlem“ žalovaného „na základě
dobré vůle firmy“. Dne 22.11.1993 po skončení práce na pracovišti v P. byl
žalobce odvážen (obdobně jako v jiné dny) spolu s dalším zaměstnancem
žalovaného J. S. do místa svého bydliště v L. „referentským vozidlem“ řízeným
mistrem J. V., zaměstnancem E.-H. V průběhu cesty na stavbu žalovaného v K.,
odkud měli vyzvednout dalšího pracovníka, nebylo možno v cestě pro nepříznivé
povětrnostní podmínky (sníh na vozovce) pokračovat, neboť automobil se
zapojeným přívěsným vozíkem nemohl vyjet do kopce. Po žádosti J. V. proto
žalobce a J. S. přívěsný vozík odpojili a vytlačili ho do kopce. Při této
činnosti žalobce uklouzl a následkem pádu utrpěl poškození čéšky pravého kolena.
Za tohoto skutkového stavu je pro posouzení věci (jejího základu) významné, zda
manipulaci s přívěsným vozíkem, při které žalobce utrpěl poškození zdraví
(úraz), lze považovat za plnění jeho pracovních úkolů u žalovaného nebo zda
touto činností žalobce pracovní úkoly neplnil.
Ode dne, kdy vznikl pracovní poměr, vznikají mezi pracovníkem (zaměstnancem) a
organizací (zaměstnavatelem) pracovněprávní vztahy, charakterizované řadou
vzájemných práv a povinností. K základním povinnostem vyplývajícím z pracovního
poměru náleží (kromě jiného) povinnost zaměstnavatele přidělovat zaměstnanci
práci podle pracovní smlouvy a tomu odpovídající povinnost zaměstnance tyto
práce podle pracovní smlouvy podle pokynů zaměstnavatele osobně konat (srov. §
35 odst. 1 písm. a) a b) zák. práce); povinnostem jednoho účastníka právního
vztahu odpovídají vždy oprávnění druhého účastníka vyžadovat, aby vůči němu
byly tyto povinnosti plněny. Zaměstnavatel může (s výjimkami uvedenými v
ustanovení § 37 a 38 zák. práce) od zaměstnance vyžadovat jen takové pracovní
úkony, které spadají do rámce druhu a místa výkonu sjednané práce.
Zaměstnavatel nemůže platně vydávat příkazy (pokyny), které by byly v rozporu s
obsahem pracovního poměru. Vydá-li zaměstnavatel přesto příkaz (pokyn), který
je v rozporu s obsahem pracovního poměru, není zaměstnanec povinen takový
příkaz uposlechnout; podrobí-li se však takovému příkazu a při výkonu nařízené
činnosti utrpí úraz, není jeho postavení méně příznivé, než vykonával-li by
činnost spadající do rámce druhu a místa výkonu práce podle pracovní smlouvy,
neboť plněním pracovních úkolů je nejen výkon pracovních povinností
vyplývajících z pracovního poměru, nýbrž i jiná činnost vykonávaná na příkaz
organizace (zaměstnavatele) a činnost, která je předmětem pracovní cesty (§ 37
odst. 1 nařízení vlády).
Plněním pracovních úkolů je též činnost konaná pro organizaci (zaměstnavatele)
na podnět společenské organizace nebo spolupracovníků, popřípadě i činnost
konaná pro organizaci z vlastní iniciativy, pokud k ní pracovník (zaměstnanec)
nepotřebuje zvláštní oprávnění nebo ji nekoná proti výslovnému zákazu
organizace, jakož i dobrovolná výpomoc organizovaná organizací v rámci její
patronátní činnosti (§ 37 odst. 2 věta první nařízení vlády).
Z uvedené legální definice vyplývá, že za plnění pracovních úkolů je dále -
vedle (jakékoliv) činnosti konané přímo na příkaz zaměstnavatele - považována
rovněž činnost, kterou zaměstnanec vykonává na základě podnětu těch, kteří ani
nemají oprávnění stanovit a ukládat mu pracovní úkoly, organizovat, řídit a
kontrolovat jeho práci, a dávat mu k tomuto účelu závazné pokyny (srov. § 9
odst. 3 zák. práce), popřípadě též činnost vykonávaná bez vnějšího podnětu
jiných osob, pouze na základě vlastního rozhodnutí zaměstnance. Pro závěr, zda
lze takto pojatou činnost zaměstnance považovat za plnění pracovních úkolů ve
smyslu ustanovení § 37 odst. 2 věty první nařízení vlády, není významný motiv,
či pohnutka zaměstnance, tj. vzdálenější předpoklady a představy, z nichž
jednající vychází (jak se nesprávně domníval soud prvního stupně); rozhodující
je, zda z hlediska věcného, místního i časového jde objektivně o činnost
konanou pro organizaci (zaměstnavatele). V posuzované věci sice dovolatel
připouští, že „při manipulaci s přívěsným vozíkem v kalamitní sněhové situaci“
žalobce jednal z vlastní iniciativy, zdůrazňuje však, že „řidičem vozidla byl
J. V., zaměstnanec jiné firmy“. Při této úvaze však náležitě nepřihlíží ke
skutečnosti, že pro posouzení věci není natolik významné, že tento pracovník
formálně nebyl zaměstnancem žalovaného, nýbrž to, že pro žalovaného plnil
pracovní úkoly s „referentským vozidlem“ žalovaného a že žalobce, který z
vlastní iniciativy napomohl k plynulému pokračování v další cestě na stavbu
žalovaného v K., konal z objektivního hlediska činnost ve prospěch
žalovaného.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska
uplatněného dovolacího důvodu věcně správný. Protože nebylo zjištěno (a ani
dovolatelem tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou
uvedenou v ustanovení § 229 odst.1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3
o.s.ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalovaného podle ustanovení § 243b
odst. 2, části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b
odst. 5, věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1, věty první o.s.ř., neboť
žalovaný s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a
žalobci v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly (srov. § 142 odst. 1, věta
první o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. ledna 2003
JUDr. Zdeněk Novotný, v. r.
1
předseda senátu