ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Pavla Malého a JUDr. Mojmíra Putny v právní
věci žalobkyně M. H., narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Janem Fričem,
advokátem se sídlem v Praze, Pod Hybšmankou č. 2818/3, proti žalovaným 1)
ALIAMA s. r. o. se sídlem v Praze 10, Daliborova č. 714/7, IČO 03026949,
zastoupenému JUDr. Gabrielou Otras Svobodovou, advokátkou se sídlem v Praze 1,
Washingtonova č. 1567/25 a 2) D. K., narozenému XY, bytem XY, o určení, že
nemovitosti nejsou zatíženy zástavním právem, vedené u Obvodního soudu pro
Prahu 9 pod sp. zn. 52 C 307/2016, o dovolání žalovaného 1) proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 15. května 2018 č. j. 51 Co 383/2017-326, takto:
I. Dovolání žalovaného 1) se zamítá.
II. Žalovaný 1) je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího
řízení 12 463 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Jana
Friče, advokáta se sídlem v Praze, Pod Hybšmankou 2818/3.
III. Ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným 2) nemá žádný z účastníků právo na
náhradu nákladů dovolacího řízení.
Právní předchůdce žalobkyně L. P. se žalobou podanou u Obvodního soudu pro
Prahu 9 dne 18. 10. 2016 domáhal, aby bylo určeno, že podle smlouvy o zřízení
zástavního práva ze dne 24. 4. 2015 „pro peněžitou pohledávku ve výši 2 500 000
Kč, když zápis byl proveden v katastru nemovitostí“ dne 24. 6. 2015 pod sp. zn.
V-31384/2015-101, a podle smlouvy o zřízení zástavního práva smluvního ze dne
26. 5. 2015 „pro peněžitou pohledávku ve výši 1 000 000 Kč se zákazem zcizení a
zatížení po dobu trvání zástavního práva, když zápis byl proveden v katastru
nemovitostí“ dne 29. 6. 2015 pod sp. zn. V-39922/2015-101, uzavřených mezi
žalovanými 1) a 2), „zástavní právo není a není zákaz zcizení a zatížení po
dobu zástavního práva k nemovitostem – pozemku parc. č. XY označený jako
zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba č. p. XY – rodinný dům XY
a pozemek parc. č. XY označený jako zahrada, list vlastnictví č. XY, vše
zapsáno v katastru nemovitostí pro k. ú. XY, obec XY u Katastrálního úřadu pro
hl. m. Prahu, Katastrální pracoviště XY“. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že jako
vlastník uvedených nemovitostí uzavřel dne 19. 2. 2015 s žalovaným 2) jako
kupujícím kupní smlouvu, že byl žalovaným 2) uveden v omyl, že vůlí žalobce
nebylo převést nemovitosti za podmínek uvedených v kupní smlouvě, že žalovaný
2) zřídil žalovanému 1) jako zástavnímu věřiteli k nemovitostem zástavní
smlouvou ze dne 24. 4. 2015 zástavní právo k zajištění pohledávky ve výši 2 500
000 Kč a zástavní smlouvou ze dne 26. 5. 2015 zástavní právo se zákazem zcizení
a zatížení po dobu trvání zástavního práva k zajištění pohledávky ve výši 1 000
000 Kč, že se žalobou ze dne 23. 3. 2015 u Obvodního soudu pro Prahu 9 domáhal
určení, že předmětné nemovitosti jsou v jeho vlastnictví, toto řízení bylo ale
usnesením Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 10. 4. 2015 č. j. 18 C 89/2015-15
z důvodu zpětvzetí žaloby ze dne 9. 4. 2015 zastaveno, že obdobný návrh na
určení vlastnického práva k nemovitostem byl u Obvodního soudu pro Prahu 9
podán dne 3. 6. 2015, že v tomto řízení soud rozsudkem ze dne 30. 10. 2015 č.
j. 40 C 170/2015-27, který byl potvrzen odvolacím soudem, rozhodl tak, že
vlastníkem nemovitostí je žalobce L. P., a že o podání obou žalob byly v
katastru nemovitostí zapsány s právními účinky ke dni 24. 3. 2015 a 4. 6. 2015
poznámky. Původní žalobce měl za to, že žalovaný 1) nebyl při uzavírání
zástavních smluv v dobré víře, neboť obě zástavní smlouvy uzavřel „s vědomostí,
že vlastnické právo žalovaného 2) není postaveno najisto, a že v případě určení
neplatnosti této kupní smlouvy od samého počátku, uzavřené zástavní smlouvy s
‚nevlastníkem‘ budou rovněž od počátku neplatné“.
Žalovaný 1) namítal, že byl při uzavření zástavních smluv v dobré víře, neboť
si „řádně prověřil veškeré skutečnosti osvědčující vlastnické právo“ žalovaného
2) k nemovitostem a „jeho oprávněnost uzavřít zástavní smlouvu“, ke dni 24. 4.
2015 měl k dispozici usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 10. 4. 2015 č.
j. 18 C 89/2015-15, kterým bylo řízení o určení vlastnického práva k
nemovitostem z důvodu zpětvzetí žaloby zastaveno, a vzdání se práva na odvolání
proti tomuto usnesení ze dne 23. 4. 2015, a ani ke dni podání návrhu na vklad
zástavního práva (26. 5. 2015) podle zástavní smlouvy ze dne 25. 5. 2015 nebyly
v katastru nemovitostí uvedeny žádné jiné poznámky než řízení o žalobě na
určení vlastnického práva ze dne 23. 3. 2015, u níž měl žalovaný 1) „prokázáno,
že bylo řízení zastaveno a že došlo ke vzdání se práva odvolání“.
Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 6. 6. 2017 č. j. 52 C 307/2016-265
žalobě vyhověl a uložil žalovaným 1) a 2) povinnost společně a nerozdílně
zaplatit původnímu žalobci na náhradě nákladů řízení 27 591,50 Kč k rukám
advokáta JUDr. Jana Friče. Vycházel mimo jiné ze zjištění, že poznámka
spornosti „o probíhajícím řízení o určení vlastnického práva k žalovaným
nemovitostem“ pod sp. zn. 18 C 89/2015 byla zapsána s právními účinky ke dni
24. 3. 2015, tedy „před zápisem“ obou zástavních práv do katastru nemovitostí,
že žalovaný 1) „neměl (a ani mít nemohl) v době uzavírání zástavních smluv ze
dne 24. 4. 2015 a ze dne 26. 5. 2015 pravomocné usnesení o zastavení řízení ve
věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9, sp. zn. 18 C 89/2015, o určení
vlastnického práva k žalovaným nemovitostem“, že se „nezajímal o obsah poznámky
spornosti zapsané v katastru nemovitostí týkající se žalovaných nemovitostí“,
že „neznal ani obsah žaloby na určení vlastnického práva“ a ani se „nepokusil
kontaktovat žalobce za účelem zjištění všech podstatných skutečností,
týkajících se sporného vlastnictví k žalovaným nemovitostem“. Soud prvního
stupně dovodil, že žalovaný 1) nejednal „při vzniku zástavního práva k
žalovaným nemovitostem“ v dobré víře, a že proto „omezené vlastnické právo
žalobce požívá ochrany“ v souladu s čl. 11 Listiny základních práv a svobod a
„s ústavními principy právní jistoty a ochrany nabytých práv“. Soud prvního
stupně uzavřel, že podle § 547 a § 580 zákona č. 89/2012 Sb., občanského
zákoníku, jsou obě zástavní smlouvy pro rozpor se zákonem neplatné, přičemž se
jedná o relativně neplatné právní jednání, jehož neplatnost žalobce namítl.
K odvolání žalovaného 1) Městský soud v Praze – poté, co Obvodní soud pro Prahu
9 usnesením ze dne 3. 1. 2018 č. j. 52 C 307/2016-314 rozhodl, že na místo
dosavadního žalobce (zemřelého dne 15. 8. 2017) vstupuje do řízení jeho
pozůstalá dcera M. H. – rozsudkem ze dne 15. 5. 2018 č. j. 21 Co 383/2017-326
potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a žalovaným uložil povinnost společně a
nerozdílně zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení 8 228 Kč k
rukám advokáta JUDr. Jana Friče. Odvolací soud uvedl, že se v daném případě
jedná o nabytí věcného práva za úplatu ve smyslu § 984 odst. 1 občanského
zákoníku, neboť „zástavní právo bylo zřízeno v souvislosti s poskytnutím
půjčky“, a je proto podstatné, „zda žalovaný 1) nabyl zástavní právo od
žalovaného 2) v dobré víře“. Shodně se soudem prvního stupně shledal, že
žalovaný 1) nebyl ke dni podání návrhu na zápis zástavních práv do katastru
nemovitostí v dobré víře, neboť za situace, kdy „v katastru nemovitostí byla
před uzavřením zástavních smluv vyznačena poznámka spornosti, tj. informace o
vedení sporu o určení vlastnictví k předmětným nemovitostem“, tedy „existoval
objektivní důvod, který vzbuzoval pochybnosti o tom, zda je žalovaný 2)
skutečným vlastníkem předmětných nemovitostí“, a žalovaný 1) „si nezjistil, z
jakého důvodu se vlastnický spor vedl a z jakého důvodu došlo ke zpětvzetí
žaloby“, a podle názoru odvolacího soudu „nezachoval náležitou opatrnost“, a to
i s přihlédnutím k tomu, že zde existovaly další „podezřelé okolnosti“,
konkrétně že žalovaný 2) nabyl vlastnické právo k nemovitostem „těsně před
uzavřením zástavních smluv“ a že „si zapůjčil poměrně vysoké částky, které měl
do 6 měsíců vrátit, přestože vůbec nebylo zřejmé, z jakých prostředků tak bude
schopen učinit“. Odvolací soud proto dospěl k závěru, že zástavní práva nemohla
„platně vzniknout“.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný 1) dovolání. Namítal,
že zachoval „obvyklou míru opatrnosti“ a jeho dobrá víra byla prokázána, neboť
nejen že „byl srozuměn se zpětvzetím žaloby“, z něhož lze usuzovat, že „sporný
stav, kvůli kterému byla žaloba podána, je zcela odstraněn, resp. ke zpětvzetí
žaloby tento sporný stav již neexistuje“, ale „trval i na vydání usnesení o
zastavení řízení a vzdání se práva odvolání samotným žalobcem, tedy původním
vlastníkem“. Je přesvědčen, že nelze „spravedlivě požadovat, aby po předchozím
vlastníkovi každý zástavní věřitel v rámci nového vlastníka zkoumal, zda
původní vlastník nezahájil soudní řízení z titulu určení vlastnictví k
nemovitosti“. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu
„zrušil a věc mu vrátil s právním názorem k dalšímu řízení“.
Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud dovolání žalovaného 1) odmítl, neboť
nesplňuje „po formální ani věcné stránce náležitosti dovolání“ a současně
považuje rozsudek odvolacího soudu za „věcně správný“.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“), neboť dovoláním je napaden
rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 29. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2
zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních
soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění,
že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou
osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s.
ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci mimo jiné zjištěno
(správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z
ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. – nepodléhá), že
původní žalobce L. P. kupní smlouvou uzavřenou se žalovaným 2) dne 19. 2. 2015
převedl na žalovaného 2) nemovitosti – pozemek parc. č. XY, zastavěná plocha a
nádvoří, jehož součástí je stavba č. p. XY – rodinný dům, a pozemek parc. č.
XY, zahrada, vše v k. ú. XY, a žalovaný 2) byl v katastru nemovitostí zapsán
jako jejich vlastník, že na základě zástavní smlouvy uzavřené mezi žalovaným 1)
jako zástavním věřitelem a žalovaným 2) jako zástavním dlužníkem dne 24. 4.
2015 „pro peněžitou pohledávku ve výši 2 500 000 Kč“ byl dne 24. 6. 2015
proveden v katastru nemovitostí „zápis o zřízení zástavního práva“ s právními
účinky ke dni 24. 4. 2015, že na základě zástavní smlouvy uzavřené mezi
žalovaným 1) jako zástavním věřitelem a žalovaným 2) jako zástavním dlužníkem
dne 26. 5. 2015 „pro peněžitou pohledávku ve výši 1 000 000 Kč“ byl dne 29. 6.
2015 proveden v katastru nemovitostí „zápis o zřízení zástavního práva
smluvního, se zákazem zcizení a zatížení po dobu trvání zástavního práva“ s
právními účinky ke dni 26. 5. 2015, že v katastru nemovitostí byla zapsána „s
právními účinky zápisu“ ke dni 24. 3. 2015 poznámka spornosti o probíhajícím
řízení o určení vlastnického práva k předmětným nemovitostem vedeném u
Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 18 C 89/2015, že toto řízení bylo z
důvodu zpětvzetí žaloby podané L. P. zastaveno usnesením Obvodního soudu pro
Prahu 9 ze dne 10. 4. 2015 č. j. 18 C 89/2015-15, které nabylo právní moci dne
19. 6. 2015, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 30. 10. 2015 č. j.
40 C 170/2015-27 potvrzeným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 18. 10.
2016 č. j. 30 Co 356/2016-122 bylo na základě další žaloby podané L. P. určeno,
že vlastníkem předmětných nemovitostí je L. P., a že poznámka spornosti o tomto
řízení byla v katastru nemovitostí zapsána s „právními účinky zápisu“ ke dni 4.
6. 2015.
Za tohoto skutkového stavu závisí napadený rozsudek odvolacího soudu (mimo
jiné) na vyřešení otázky hmotného práva, zda a popřípadě za jakých podmínek
může zástavní věřitel nabýt zástavní právo na základě zástavní smlouvy uzavřené
se zástavcem, který je zapsán ve veřejném seznamu jako vlastník zástavy, ačkoli
ve skutečnosti vlastníkem není. Protože tato právní otázka v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, je dovolání proti rozsudku odvolacího
soudu podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř.,
které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud
České republiky dospěl k závěru, že dovolání žalovaného 1) není důvodné.
Projednávanou věc je třeba – vzhledem k tomu, že sporné zástavní smlouvy byly
uzavřeny dne 24. 4. 2015 a 26. 5. 2015 – posuzovat podle zákona č. 89/2012 Sb.,
občanský zákoník, ve znění účinném do 29. 12. 2016 (dále jen „o. z.“).
Podle ustanovení § 980 odst. 2 o. z. je-li právo k věci zapsáno do veřejného
seznamu, má se za to, že bylo zapsáno v souladu se skutečným právním stavem.
Bylo-li právo k věci z veřejného seznamu vymazáno, má se za to, že neexistuje.
Podle ustanovení § 984 odst. 1 o. z. není-li stav zapsaný ve veřejném seznamu v
souladu se skutečným právním stavem, svědčí zapsaný stav ve prospěch osoby,
která nabyla věcné právo za úplatu v dobré víře od osoby k tomu oprávněné podle
zapsaného stavu. Dobrá víra se posuzuje v době, kdy k právnímu jednání došlo;
vzniká-li však věcné právo až zápisem do veřejného seznamu, pak k době podání
návrhu na zápis.
Podle ustanovení § 7 o. z. se má za to, že ten, kdo jednal určitým způsobem,
jednal poctivě a v dobré víře.
Z citovaných ustanovení vyplývá, že nabýt věcné právo (a takovým právem je i
zástavní právo) od osoby, která je jako osoba oprávněná zapsaná ve veřejném
seznamu, ačkoli podle skutečného právního stavu osobou oprávněnou není, je
možné jen v případě, že nabývající osoba nabyla právo na základě úplatného
právního jednání a v dobré víře ve stav zápisů ve veřejném seznamu. Soulad
zápisu ve veřejném seznamu se skutečným právním stavem se, stejně jako dobrá
víra, předpokládá, může však být prokázán opak (tzv. vyvratitelná právní
domněnka). Existenci dobré víry je nutno zkoumat v časové souvislosti s
okamžikem, kdy k právnímu jednání došlo; vzniká-li však věcné právo až zápisem
do veřejného seznamu, posuzuje se dobrá víra se zřetelem k době, kdy byl podán
návrh na zápis práva do tohoto seznamu.
Ustanovení § 984 odst. 1 o. z. je promítnutím zásady materiální publicity
veřejných seznamů v právním řádu, která umožňuje, aby za stanovených podmínek
došlo k nabytí práva od neoprávněného, tedy od osoby, která ačkoli je ve
veřejném seznamu zapsána jako osoba oprávněná, podle skutečného stavu věcí
osobou oprávněnou není. Právní úprava tu sleduje ochranu těch, kdo nabudou
věcné právo za úplatu v dobré víře od osoby, která je podle stavu zápisů ve
veřejném seznamu oprávněna takové právo zřídit. Podmínkou takového nabytí práva
je úplatnost nabývacího právního jednání a dobrá víra nabyvatele v soulad
zápisu ve veřejném seznamu se skutečným právním stavem (v to, že osoba zapsaná
ve veřejném seznamu jako oprávněná osoba je oprávněnou osobou i podle
skutečného právního stavu).
Dobrá víra je – obecně vzato – vnitřní přesvědčení osoby, že nejedná bezprávně.
Jde o psychický stav jednající osoby, který sám o sobě nemůže být předmětem
dokazování. Na dobrou víru lze usuzovat z konkrétních vnějších skutečností,
jejichž prostřednictvím se toto vnitřní přesvědčení projevuje navenek a které
dokazovány být mohou. Otázku dobré víry je třeba posuzovat nejen ze
subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) smluvní strany, ale především se
zřetelem k objektivním okolnostem. Při hodnocení dobré víry nabyvatele věcného
práva v soulad zápisu ve veřejném seznamu se skutečným právním stavem ve smyslu
ustanovení § 984 odst. 1 o. z. je vždy třeba brát v úvahu, zda smluvní strana
při běžné (obvyklé) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu
daného případu po každém požadovat (od každého očekávat), neměla, popřípadě
nemohla mít důvodné pochybnosti o tom, že údaje uvedené ve veřejném seznamu (v
katastru nemovitostí) odpovídají skutečnému právnímu stavu, tedy i o tom, že
osoba zapsaná jako vlastník v katastru nemovitostí je skutečným vlastníkem
věci. Je proto třeba souhlasit se závěrem odvolacího soudu, že „dobrá víra
svědčí tomu, kdo nevěděl a při obvyklé opatrnosti vědět nemohl, že došlo ke
změně oprávněné osoby v důsledku mimoknihovního nabytí práva, že zde nebyl
způsobilý právní důvod nabytí vlastnického práva nebo že tento právní důvod
dodatečně odpadl“.
Běžná (obvyklá) opatrnost smluvní strany při nabývání věcného práva zásadně
nezahrnuje její povinnost činit aktivní kroky (šetření) směřující k tomu, aby
se ujistila, že stav zápisů ve veřejném seznamu, o němž se přesvědčila
nahlédnutím do něj, je vskutku v souladu se skutečným právním stavem a že
nedošlo ke změně oprávněné osoby, aniž by se tato změna promítla ve veřejném
seznamu. Požadavek na takové ověřování souladu mezi zápisem ve veřejném seznamu
a skutečným právním stavem by byl v rozporu s ustanovením § 980 odst. 2 o. z.,
které zakládá domněnku souladu stavu zapsaného ve veřejném seznamu se skutečným
stavem. Vyloučení potřeby šetření skutečného právního stavu je ostatně smyslem
materiální publicity veřejných seznamů, vyjádřené zejména v ustanovení § 984
odst. 1 o. z. Uvedené však neplatí, jsou-li tu objektivní okolnosti vzbuzující
pochybnosti o souladu mezi stavem zapsaným ve veřejném seznamu a skutečným
právním stavem. V takovém případě naopak je na nabývající osobě, aby si ověřila
(aktivně zjišťovala), zda zápis ve veřejném seznamu je v souladu se skutečným
stavem.
Objektivním důvodem vzbuzujícím pochybnost o souladu skutečného právního stavu
a stavu zapsaného ve veřejném seznamu mohou být i informace vyplývající z
katastru nemovitostí – poznámka spornosti zápisu zapsaná do katastru
nemovitostí na žádost osoby, jejíž věcné právo je zápisem dotčeno, která se
domáhá odstranění nesouladu mezi stavem zapsaným v katastru nemovitostí a
skutečným právním stavem a která prokáže, že své právo uplatnila u soudu [srov.
§ 24 odst. 1 zákona č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí (katastrální
zákon), ve znění účinném do 31. 5. 2015], nebo vyznačená informace (plomba), že
probíhá řízení o zápisu takové poznámky [srov. § 2 odst. 1 písm. e) vyhlášky č.
357/2013 Sb., o katastru nemovitostí (katastrální vyhláška), ve znění účinném
do 31. 3. 2017]. Zápis poznámky spornosti (vyznačení plomby) o probíhajícím
řízení o odstranění nesouladu mezi stavem zapsaným v katastru nemovitostí a
skutečným právním stavem (například řízení o určení vlastnického práva k
zapsaným nemovitostem) vyvolává objektivně odůvodněné pochybnosti o tom, zda
stav zapsaný v katastru nemovitostí odpovídá skutečnému právnímu stavu.
V projednávané věci byly obě zástavní smlouvy uzavřeny k zajištění dluhů
žalovaného 2) [zástavce] vůči žalovanému 1) [zástavnímu věřiteli] z důvodu
zápůjček ve výši 2 500 000 Kč a 1 000 000 Kč poskytnutých žalovaným 1)
žalovanému 2). I když zástavní právo nemá samo o sobě majetkovou hodnotu a
majetek zástavního věřitele se jeho zřízením nezvyšuje (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2006 sp. zn. 21 Cdo 1348/2005, uveřejněný pod č.
35 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2007, nebo rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 16. 12. 2010 sp. zn. 21 Cdo 5145/2009) a ze skutkových zjištění
soudů ani nevyplývá, že by žalovaný 1) poskytl žalovanému 2) za zřízení
zástavních práv zvláštní úplatu, je třeba zástavní smlouvy, jimiž byla zřízena
zástavní práva k zajištění poskytnutých zápůjček, považovat za úplatná právní
jednání ve smyslu § 984 odst. 1 o. z., neboť zřízení zástavních práv zde bylo
vyváženo poskytnutím zápůjčky (peněz) žalovanému 2) jako vydlužiteli a zástavci
z majetku žalovaného 1) jako zapůjčitele a zástavního věřitele.
Za daných okolností bylo tedy třeba posoudit, zda žalovaný 1) byl v okamžiku
podání návrhu na zápis zástavních práv do katastru nemovitostí v dobré víře, že
žalovaný 2) zapsaný v katastru nemovitostí jako oprávněná osoba (vlastník
předmětných nemovitostí) je osobou oprávněnou i podle skutečného právního
stavu. Návrh na zápis zástavního práva ve prospěch žalovaného 1) [jako
zástavního věřitele] byl podán dne 24. 4. 2015 k zástavní smlouvě ze dne 24. 4.
2015 a dne 26. 5. 2015 k zástavní smlouvě ze dne 26. 5. 2015, tedy poté, co
byla do katastru nemovitostí zapsána poznámka spornosti o řízení zahájeném dne
23. 3. 2015 u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 18 C 89/2015 o určení
vlastnického práva k předmětným nemovitostem (poznámka spornosti byla v
katastru nemovitostí zapsána dne 11. 5. 2015 s právními účinky ke dni 24. 3.
2015, ode dne podání návrhu na zápis poznámky, tedy od 24. 3. 2015, byla v
katastru nemovitostí vyznačena plomba o tomto návrhu). Vzhledem k této poznámce
spornosti v katastru nemovitostí odvolací soud správně dovodil, že zde
existoval objektivní důvod, který vzbuzoval pochybnosti o tom, zda je žalovaný
2) skutečným vlastníkem předmětných nemovitostí.
Objektivně opodstatněné pochybnosti o tom, zda je žalovaný 2) skutečným
vlastníkem předmětných nemovitostí, nemohly být rozptýleny tím, že řízení o
určení vlastnického práva k předmětným nemovitostem vedené na základě žaloby L.
P. u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 18 C 89/2015 bylo z důvodu
zpětvzetí žaloby zastaveno usnesením Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 10. 4.
2015 č. j. 18 C 89/2015-15, které nabylo právní moci dne 19. 6. 2015, a že ke
dni 24. 4. 2015 měl žalovaný 1) kromě tohoto usnesení „k dispozici“ i vzdání se
práva odvolání proti němu, neboť vydání usnesení soudu o zastavení řízení z
důvodu zpětvzetí žaloby nezakládá (a to ani po nabytí právní moci) překážku
věci rozsouzené (srov. § 159a odst. 4 o. s. ř.), a nebrání proto tomu, aby
tatáž věc byla na základě nové žaloby soudem projednána znovu a rozhodnuta
meritorně (jak se také v projednávané věci stalo, když na základě další žaloby
podané L. P. bylo rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 30. 10. 2015 č.
j. 40 C 170/2015-27 potvrzeným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 18. 10.
2016 č. j. 30 Co 356/2016-122 určeno, že vlastníkem předmětných nemovitostí je
L. P.). S přihlédnutím k tomu, že žalovaný 1) si neověřil důvody a okolnosti
vedení sporu o určení vlastnického práva k předmětným nemovitostem mezi L. P. a
žalovaným 2) ani důvody a okolnosti zpětvzetí žaloby ve věci vedené u Obvodního
soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 18 C 89/2015, jakož i k dalším okolnostem
akcentovaným odvolacím soudem [žalovaný 2) „nabyl vlastnické právo“ k
nemovitostem „těsně před uzavřením zástavních smluv“ a „zapůjčil si poměrně
vysoké částky, které měl do 6 měsíců vrátit, přestože vůbec nebylo zřejmé, z
jakých prostředků tak bude schopen učinit“], je na místě závěr, že žalovaný 1)
při běžné (obvyklé) opatrnosti, kterou lze s ohledem na uvedené okolnosti a
povahu daného případu po každém požadovat (od každého očekávat), měl a mohl mít
důvodné pochybnosti o tom, že žalovaný 2) zapsaný v katastru nemovitostí jako
vlastník předmětných nemovitostí je jejich skutečným vlastníkem. Právní názor
odvolacího soudu, že žalovaný 1) nebyl ke dni podání návrhu na zápis zástavních
práv zatěžujících předmětné nemovitosti do katastru nemovitostí v dobré víře ve
smyslu ustanovení § 984 odst. 1 o. z. a že proto nemohla tato zástavní práva
vzniknout, je tak v souladu se zákonem.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného
dovolacího důvodu správný. Protože nebylo zjištěno, že by byl postižen některou
z vad, uvedených v ustanovení § 229 odst. 1 o. s. ř., § 229 odst. 2 písm. a) a
b) o. s. ř. nebo v § 229 odst. 3 o. s. ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít
za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky
dovolání žalovaného 1) podle ustanovení § 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c
odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť dovolání
žalovaného 1) bylo zamítnuto a žalovaný 1) je proto povinen nahradit žalobkyni
náklady potřebné k uplatňování práva.
Při rozhodování o výši náhrady nákladů řízení dovolací soud přihlédl k tomu, že
výše odměny za zastupování advokátem má být určena podle sazeb stanovených
paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem (§ 151 odst. 2
část věty první před středníkem o. s. ř.), neboť nejde o přiznání náhrady
nákladů řízení podle ustanovení § 147 nebo § 149 odst. 2 o. s. ř. a ani
okolnosti případu v projednávané věci neodůvodňují, aby bylo postupováno podle
ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (§ 151 odst. 2
část věty první za středníkem o. s. ř.). Vyhláška č. 484/2000 Sb. (ve znění
pozdějších předpisů), která upravovala sazby odměny advokáta stanovené paušálně
pro řízení v jednom stupni, však byla nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4.
2013 č. 116/2013 Sb. dnem 7. 5. 2013 zrušena. Nejvyšší soud České republiky za
této situace určil pro účely náhrady nákladů řízení paušální sazbu odměny pro
řízení v jednom stupni s přihlédnutím k povaze a okolnostem projednávané věci a
ke složitosti (obtížnosti) právní služby poskytnuté advokátem a podpůrně též k
vyhlášce č. 484/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) [srov. nález Ústavního
soudu ze dne 7. 6. 2016 sp. zn. IV. ÚS 3559/15]; tomu odpovídá paušální sazba
ve výši 10 000 Kč. Kromě této paušální sazby odměny advokáta vznikly žalobkyni
náklady spočívající v paušální částce náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč
(srov. § 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů).
Vzhledem k tomu, že zástupce žalobkyně, advokát JUDr. Jan Frič, osvědčil, že je
plátcem daně z přidané hodnoty, náleží k nákladům, které žalobkyni vznikly,
rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 2 163 Kč (§ 137 odst. 3, § 151
odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Žalovaný 1) je povinen zaplatit náhradu nákladů dovolacího řízení v celkové
výši 12 463 Kč k rukám advokáta JUDr. Jana Friče, který žalobkyni v dovolacím
řízení zastupoval (§ 149 odst. 1 o. s. ř.), do 3 dnů od právní moci rozsudku (§
160 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 6. 2019
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu