21 Cdo 4542/2010
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Zdeňka Novotného ve věci
dědictví po J. S., zemřelém, za účasti 1) R. S., zastoupeného JUDr. Tomášem
Chlebounem, advokátem se sídlem v Praze 4, Paprsková č. 333/16, 2) E. S., a 3)
J. S., obou zastoupených JUDr. Mgr. Karlem Horákem, advokátem se sídlem v Praze
1, Na poříčí č. 1041/12, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 34 D
46/2007, o dovolání R. S. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27.
května 2010, č.j. 24 Co 329/2009-154, takto:
Usnesení městského soudu a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne
27. října 2009, č.j. 34 D 46/2007-127, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu
soudu pro Prahu 4 k dalšímu řízení.
Řízení o dědictví po J. S., zemřelém, bylo zahájeno usnesením Obvodního
soudu pro Prahu 4 ze dne 11.1.2007 č.j. 34 D 46/2007-4. Provedením úkonů v
řízení o dědictví byl pověřen JUDr. Václav Kouba, notář v Praze 4 (§ 38
občanského soudního řádu).
Obvodní soud pro Prahu 4 usnesením ze dne 29.5.2007 č.j. 34 D
46/2007-73 určil, že obvyklá cena majetku, který měl zůstavitel s E. S. ve
společném jmění manželů, činí 1.454.723,60 Kč, rozhodl, co z tohoto majetku
připadá do dědictví a co pozůstalé manželce, určil, že obvyklá cena dědictví
činí 1.174.386.- Kč, že dluhy zůstavitele činí 17.808,20 Kč a že čistá hodnota
dědictví činí 1.156.577,80 Kč a schválil dohodu o vypořádání dědictví, podle
níž R. S. "nabývá" vlastnická práva k nemovitostem v dohodě označená; současně
rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a že odměna
notáře JUDr. Václava Kouby za projednání dědictví se určuje "částkou 12.180,-
Kč + DPH 19%: 2.314,- Kč + hotové výdaje nepodléhající DPH: 141,50 Kč, tj.
celkem 14.635,- Kč", kterou je povinen zaplatit R. S., a o provedení zápisů do
katastru nemovitostí. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že zůstavitel zemřel bez
zanechání závěti a že dědici zůstavitele jsou jeho manželka E. S. a synové R.
S. a J. S., kteří dědictví neodmítli a kteří uzavřeli dohodu o vypořádání
dědictví, jenž neodporuje zákonu ani dobrým mravům. Za J. S. uzavřel dohodu o
vypořádání dědictví na základě plné moci R. S.
K odvolání J. S. Městský soud v Praze - poté, co Obvodní soud pro Prahu
4 usnesením ze dne 8.1.2009 č.j. 34 D 46/2007-101 prominul J. S. zmeškání lhůty
k odvolání - usnesením ze dne 23.3.2009 č.j. 24 Co 321/2008-112 zrušil usnesení
soudu prvního stupně ve výrocích o schválení dohody o vypořádání dědictví, o
náhradě nákladů řízení mezi účastníky, o odměně a náhradě hotových výdajů
notáře JUDr. Václava Kouby a o provedení zápisů do katastru nemovitostí a věc
mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení; současně vyslovil, že ve výrocích o
obvyklé ceně majetku, který měl zůstavitel s E. S. ve společném jmění manželů,
o vypořádání, co z tohoto majetku připadá do dědictví a co pozůstalé manželce,
a o určení obvyklé ceny dědictví, dluhů zůstavitele a čistá hodnoty dědictví
zůstává usnesení soudu prvního stupně "nedotčeno". Vzhledem k tomu, že při
uzavření dohody o vypořádání dědictví R. S. zastupoval J. S., který podle ní
nic nenabyl, bylo podle názoru odvolacího soudu potřebné zkoumat, zda "mezi
zastoupeným a zástupcem neexistuje rozpor v zájmech". Odvolací soud uložil
soudu prvního stupně, aby "nařídil jednání, předvolal k němu J. S. a poučil ho
o jeho dědických právech a seznámil ho s podklady pro rozhodnutí o dědictví",
přičemž soud prvního stupně zavázal právním názorem, že, bude-li J. S. trvat na
tom, že nesouhlasí s dohodou uzavřenou dne 17.5.2007, pak "je nesporné, že jeho
zástupce jednal při uzavření předmětné dohody v rozporu s jeho zájmy a dohoda
odporuje ustanovení § 22 odst. 2 občanského zákoníku". Odvolací soud současně
zdůraznil, že dohodu o vypořádání dědictví lze uzavřít "jen v rámci řízení o
dědictví před soudem, resp. před soudním komisařem", když ústní dohoda dědiců
uzavřená mimo dědické řízení nemá "žádné právní účinky", a že v projednávané
věci nejde o posouzení, zda zástupce překročil meze udělené plné moci či
nikoliv, ale o zjištění, zda mezi zástupcem a zastoupeným není "rozpor v
zájmech", neboť zastoupení v rozporu s ustanovením § 22 odst. 2 občanského
zákoníku způsobuje neplatnost právního úkonu podle ustanovení § 39 občanského
zákoníku bez ohledu na to, zda účastníci právního úkonu o tom věděli.
Obvodní soud pro Prahu 4 poté usnesením ze dne 27.10.2009 č.j. 34 D
46/2007-127 neschválil dohodu o "dědickém vypořádání ze dne 17.5.2007",
potvrdil nabytí dědictví "rovným dílem" R. S., E. S. a J. S. a rozhodl, že
žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a že odměna notáře JUDr.
Václava Kouby za projednání dědictví se určuje "částkou 12.180,- Kč + DPH 19%:
2.314,- Kč + hotové výdaje nepodléhající DPH: 141,50 Kč, tj. celkem 14.635,-
Kč", které jsou povinni zaplatit "rovným dílem" R. S., E. S. a J. S., a o
provedení zápisů do katastru nemovitostí. Dohodu o vypořádání dědictví soud
prvního stupně neschválil s odůvodněním, že J. S. při jednání konaném dne
17.6.2009 a dne 21.10.2009 vyjádřil nesouhlas s dohodou uzavřenou dne
17.5.2007, když uvedl, že podepsal "formulářovou" plnou moc a nepočítal s tím,
že se bratr na dědictví "obohatí". Nabytí dědictví proto bylo potvrzeno všem
dědicům podle jejich dědických podílů.
K odvolání R. S. Městský soud v Praze usnesením ze dne 27.5.2010 č.j.
24 Co 329/2009-154 potvrdil usnesení soudu prvního stupně a rozhodl, že žádný z
účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odkázal na závěry
svého předchozího usnesení v této věci a na závěry obsažené v "rozhodnutí
Nejvyššího soudu, publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod
R 12/76", a dovodil, že "rozhodnutí" Nejvyššího soudu ČR ze dne 26.8.2008 č.j.
21 Cdo 2439/2007, na něž odvolatel poukazoval, vychází "ze zcela jiné skutkové
situace a zabývá se výkladem obsahu plné moci". Odvolací soud přihlédl k tomu,
že prohlášení J. S. uvedené v protokole ze dne 17.6.2009 a ze dne 21.10.2009
"svědčí" o tom, že R. S. při zastupování J. S. postupoval "v rozporu se zájmy
zastoupeného", a uzavřel, že soud prvního stupně postupoval správně, když
"dohodu o vypořádání dědictví ze dne 17.5.2007" neschválil.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal R. S. dovolání. Namítá, že
dědickou dohodu uzavřel jménem J. S. "podle pokynu a se souhlasem
zastoupeného", že podle plné moci ze dne 3.3.2007 byl oprávněn jménem
zastoupeného uzavřít i takovou dohodu, podle které by zastoupený neobdržel z
dědictví žádný podíl, že plnou moc se "stejným obsahem a rozsahem" vystavil J.
S. také dne 24.4.2007, kterou zaslal doporučeným dopisem notáři JUDr. Václavu
Koubovi, a že E. S. uzavřela dědickou dohodu po poučení soudním komisařem a v
jeho přítomnosti. J. S. změnil své stanovisko "ve vztahu k jím udělené plné
moci a pokynů", ačkoliv převedl nemovitost ve V. na zůstavitele (svého otce)
proto, aby majetek nepřešel v případě jeho smrti "do nesprávných rukou" (do
"rukou jeho bývalé manželky a dcery") a z téhož důvodu dědictví neodmítl, a
ačkoliv, jak se vyjádřil dne 21.10.2009, právě proto "podepsal formulářovou
plnou moc, podle níž bratr mohl uzavřít i dohodu, podle které nenabude žádný
podíl". Protože zastoupený plnou mocí nestanovil omezení pro jednání zástupce,
není třeba rozpor v zájmech zjišťovat, když zastoupený podpisem plné moci
deklaroval, že je srozuměn rovněž s takovou dohodou, podle které z dědictví nic
nenabude. Dovolatel poukazuje na "rozhodnutí" Nejvyššího soudu ze dne 26.8.2008
sp. zn. 21 Cdo 2439/2007, z něhož dovozuje "posun v pohledu na ustanovení § 22
odst. 2 občanského zákoníku" v souvislosti se "změnou chápání volnosti subjektů
civilního práva" v nakládání se svými právy a povinnostmi. Navrhl, aby dovolací
soud usnesení soudů obou stupňů zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k
dalšímu řízení.
E. S. a J. S. uvedli, že výklad ustanovení § 22 odst. 2 občanského
zákoníku nepodléhá "společenskopolitickým změnám" a že judikatura soudů je v
této věci konstantní. J. S. "nijak nedeklaroval", že by byl s dohodou, podle
níž ničeho z dědictví nenabude, srozuměn. Nesouhlasí ani s názorem dovolatele,
že by "takové srozumění" vyplývalo z podpisu plné moci. Oba navrhli, aby
dovolací soud dovolání zamítl.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského
soudního řádu) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího
soudu bylo podáno oprávněnou osobou ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1
občanského soudního řádu, že jde o usnesení, proti kterému je podle ustanovení
§ 237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu dovolání přípustné, a že nelze
přihlédnout k doplnění dovolání učiněné podáním ze dne 1.7.2011, byly-li jím v
rozporu s ustanovením § 242 odst. 4 občanského soudního řádu změněny dovolací
důvody po uplynutí lhůty k dovolání, přezkoumal napadené usnesení ve smyslu
ustanovení § 242 občanského soudního řádu bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1
věta první občanského soudního řádu) a dospěl k závěru, že dovolání je
opodstatněné.
Vzhledem k tomu, že zůstavitel J. S. zemřel dne 12.12.2006, je třeba v
řízení o dědictví v prvním a druhém stupni i v současné době postupovat podle
"dosavadních právních předpisů", tj. podle Občanského soudního řádu ve znění
účinném do 1.7.2009 - dále jen "o.s.ř." (srov. Čl. II. body 7. a 10. zákona č.
7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Z dosavadních výsledků řízení vyplývá, že dědické právo po J. S. svědčí
ze zákona manželce zůstavitele E. S. a synům zůstavitele R. S. a J. S.
V průběhu řízení před soudem prvního stupně byly soudu (soudnímu
komisaři) předloženy (podle obsahu spisu) dvě obsahově identické plné moci,
kterými J. S. zmocnil R. S., aby ho zastupoval v řízení o dědictví po J. S.;
první z nich je opatřena datem 24.4.2007 a soudu (soudnímu komisaři) byla
dodána držitelem poštovní licence v obálce podané v provozovně držitele
poštovní licence dne 25.4.2007 a opatřené zpáteční adresou "J. S., t.č. K. nad
O., P.S. 10/D2c, 357 51", a druhá je opatřena datem 3.3.2007 a soudu (soudnímu
komisaři) ji předložil R. S. při jednání konaném dne 17.5.2007.
Obě plné moci byly vyhotoveny na formuláři, který účastníkům poskytl
notář JUDr. Václav Kouba; obsahují vpravo nahoře razítko JUDr. Václava Kouby,
notáře v Praze a vlevo dole poznámku: "(D.ř.č. 01 - plná moc pro dědické
řízení)", po částečně tištěném a částečně ručně vyplněném textu, kde J. S.
zmocňuje R. S., aby jej "zastupoval v řízení o dědictví po J. S.i, zemřelém dne
12.12.2006" následuje strojem psaný text tohoto znění: "tato plná moc platí i
pro dovolací řízení a opravňuje uvedeného zástupce, aby za mne činil všechny
úkony, které bych za řízení mohl(a) učinit já, zejména, aby mým jménem 1.
dědictví odmítl nebo prohlásil, že dědictví neodmítá, 2. uzavřel dohodu o
vypořádání dědictví, 3. podával opravné prostředky a vzdával se jich, 4.
přijímal rozhodnutí a jiné písemnosti soudu (soudního komisaře)", a obsahuje
dovětek, že "dohodu o vypořádání dědictví je uvedený zástupce oprávněn mým
jménem uzavřít, i kdybych podle ní neobdržel(a) z dědictví žádný podíl", a
prohlášení zastoupeného, že "na všem, co se týká tohoto dědictví a dědického
řízení, jsme dohodnuti" a "naše zájmy nejsou ve vzájemném rozporu". Obě plné
moci jsou opatřeny podpisem J. S.
Při jednání konaném dne 17.5.2007 došlo k uzavření dohody o vypořádání
dědictví, kterou R. S. uzavřel též jako zástupce J. S. Při jednání konaném dne
17.6.2009 zástupce J. S. advokát Mgr. Karel Horák uvedl, že "nesouhlasí s
dědickou dohodou uzavřenou dne 17.5.2007" a navrhl, aby "soud potvrdil nabytí
všem dědicům podle dědických podílů", zatímco podle R. S., kterého zastupoval
advokát JUDr. Karel Šindelář, byla "dohoda ze dne 17.5.2007 uzavřena řádně a
přesně dle pokynů zastoupeného pana J. S.". Při jednání konaném dne 21.10.2009
J. S. mimo jiné uvedl, že "nesouhlasí s dohodou uzavřenou dne 17.5.2007", že
"plnou moc podepsal bez dalších pokynů" a že sice podepsal "formulářovou plnou
moc, podle níž bratr mohl uzavřít i dohodu, podle níž nenabydu žádný podíl",
ale "nepočítal s tím, že se bratr na dohodě obohatí"; R. S. oproti tomu uvedl,
že "trvá na tom, aby dohoda o vypořádání dědictví uzavřená dne 17.5.2007 byla
respektována", a že mu J. S. při podpisu plné moci dal "pokyny, že veškerý
majetek nabydu já".
Účastník se může dát v občanském soudním řízení zastupovat zástupcem,
jejž si zvolí; v téže věci může mít účastník současně jen jednoho zvoleného
zástupce (srov. § 24 odst. 1 větu první a třetí o.s.ř.). Zástupcem účastníka
nemůže být ten, jehož zájmy jsou v rozporu se zájmy zastoupeného (srov. § 32
odst.2 o.s.ř.). Zástupce, jemuž byla udělena procesní plná moc, je oprávněn ke
všem úkonům, které může v řízení učinit účastník (§ 28a odst. 1 věta druhá
o.s.ř.). Plná moc udělená jen pro určité úkony opravňuje k zastupování jen při
těch úkonech, které byly v plné moci výslovně uvedeny (§ 28a odst. 2 o.s.ř.).
Zástupcem je ten, kdo je oprávněn jednat za jiného jeho jménem; ze zastoupení
vznikají práva a povinnosti přímo zastoupenému (§ 22 odst. 1 občanského
zákoníku). Zastupovat jiného nemůže ten, jehož zájmy jsou v rozporu se zájmy
zastoupeného (srov. § 22 odst. 2 občanského zákoníku). Zastupuje-li zástupce
jiného na základě plné moci, musí být v plné moci uveden rozsah zmocněncova
(zástupcova) oprávnění (srov. § 31 odst. 1 větu druhou občanského zákoníku);
odmítnout dědictví za dědice může jeho zástupce jen podle plné moci, která ho k
tomu výslovně opravňuje (§ 463 odst. 2 občanského zákoníku). Jedná-li zástupce
jménem zastoupeného v mezích oprávnění zastupovat, vzniknou tím práva a
povinnosti přímo zastoupenému; pokyny dané zástupci, které nevyplývají z plné
moci, nemají vliv na právní účinky jednání, ledaže by byly známy osobám, vůči
kterým zástupce jednal (srov. § 32 odst. 2 občanského zákoníku).
Z uvedeného (mimo jiné) vyplývá, že jiného nemůže zastupovat (ani v
občanském soudním řízení, ani při hmotněprávním úkonu) ten, jehož zájmy jsou v
rozporu se zájmy zastoupeného. Zjistí-li soud v občanském soudním řízení, že
zájmy účastníka řízení jsou v rozporu se zájmy jeho zástupce, je tím zástupce
(přímo ze zákona) vyloučen z řízení; soud proto přestane s takovým zástupcem
jednat, aniž by o tom vydával zvláštní rozhodnutí, a procesní úkony učiněné
takovým zástupcem jsou od počátku neúčinné a soud k nim nepřihlíží. Rozpor v
zájmech zastoupeného a zástupce má za následek neplatnost (absolutní
bezúčinnost) plné moci. Od střetu zájmů zástupce a zastoupeného je třeba
odlišovat omezení, která pro zástupce vyplývají z "vnitřního" ujednání se
zastoupeným nebo z pokynů zastoupeného, aniž by byla vyjádřena také v plné
moci, jakož i případy, kdy zastoupený přehodnotí své postoje a dodatečně (poté,
co již hmotněprávní nebo procesní úkon byl učiněn) s jednáním zástupce
nesouhlasí.
Zákon nevylučuje, aby v občanském soudním řízení jeden z účastníků
zastupoval jiného účastníka stejného řízení, neboť zastupování nebrání pouhá
možnost střetu jejich zájmů; zástupce nesmí za zastoupeného jednat, jen
jestliže bude rozpor v jejich zájmech zjištěn (postaven najisto). Také v řízení
o dědictví je možné, aby jeden z účastníků řízení (dědic) zastupoval jiného
účastníka tohoto řízení (jiného dědice). Ustálená judikatura soudů toto
vzájemné zastoupení účastníků připouští, avšak jen za předpokladu, že se
zřetelem na povahu zájmů mezi nimi nelze v konkrétní věci pochybovat o souhlasu
zastoupeného s úkonem jeho zástupce, a to obzvláště tam, kde zástupce jako
dědic na újmu zastoupeného nabývá zůstavitelem zanechaný majetek ve větším
rozsahu nebo jiného druhu, než by mu připadl, kdyby k dohodě nedošlo.
S odvolacím soudem lze souhlasit v tom, že za situace, kdy jeden dědic
navrhne k vypořádání dědictví i v zastoupení jiného dědice dohodu, která se
svými důsledky pro zastoupeného dědice dokonce blíží odmítnutí dědictví, je
nezbytné, aby soud (soudní komisař) ještě před rozhodnutím o schválení dohody
pečlivě zkoumal, zda mezi zastoupeným a zástupcem není dán rozpor v jejich
zájmech, tedy, řečeno jinak, zda zástupce vůbec zastupuje zastoupeného právně
účinným způsobem; o tom, zda případně k uvedenému střetu zájmů nedošlo, je
třeba se v konkrétních případech přesvědčit, např. výslechem zastoupeného,
vyžádáním písemné zprávy apod. (srov. též právní názor vyjádřený v rozhodnutí
býv. Nejvyššího soudu ze dne 22.11.1965 sp. zn. 5 Cz 102/65, které bylo
uveřejněno pod č. 12 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1966,
nebo v usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28.6.1974 sp. zn. 11 Co 21/74,
které bylo uveřejněno pod č. 49 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek,
roč. 1975). Objasňování toho, zda není dán rozpor v zájmech zástupce a
zastoupeného za situace, kdy jeden dědic navrhne k vypořádání dědictví i v
zastoupení druhého dědice dohodu, která se svými důsledky pro zastoupeného
dědice blíží odmítnutí dědictví, však není potřebné zpravidla tehdy, když z
plné moci vyplývá, že zastoupený nestanovil zástupci hranice, ve kterých a jak
má zástupce při uzavírání dědické dohody jednat, a jestliže současně zastoupený
deklaroval, že je srozuměn i s takovou dohodou, podle které by z dědictví
nenabyl nic (srov. právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne
16.5.2006 sp. zn. 21 Cdo 2209/2005 nebo v usnesení Nejvyššího soudu ze dne
26.8.2008 sp. zn. 21 Cdo 2439/2007).
V projednávané věci J. S. udělil R. S. dne 3.3.2007 plnou moc, v níž
výslovně prohlásil, že "na všem, co se týká tohoto dědictví a dědického řízení,
jsme dohodnuti" a "naše zájmy nejsou ve vzájemném rozporu"; z obsahu plné moci
nevyplývají žádné hranice, ve kterých by R. S. jako zástupce J. S. měl jednat,
naopak, R. S. byl J. S. zmocněn, aby jménem J. S. uzavřel dohodu o vypořádání
dědictví, i kdyby zastoupený "podle ní neobdržel z dědictví žádný podíl".
Shodnou vůli vyjádřil (v obsahově stejné) plné moci ze dne 24.4.2007, kterou J.
S. zaslal přímo soudu (soudnímu komisaři). Protože J. S. (obě) plné moci, jak
potvrdil před soudem prvního stupně, podepsal, protože z plné moci (ze dne
3.3.2007 a ze dne 24.4.2007) nevyplývaly žádné pokyny zastoupeného, které by
při uzavření dohody o vypořádání dědictví dne 17.5.2007 zástupce nedodržel, a
protože z této plné moci nevyplývá rozpornost zájmů zastoupeného a zástupce v
době uzavření dohody o vypořádání dědictví dne 17.5.2007, nebylo důvodu činit
závěr, že by R. S. nebyl způsobilým zástupcem J. S. při uzavření dohody o
vypořádání dědictví. Okolnost, že J. S. posléze (po uzavření dohody)
přehodnotil svůj názor na vypořádání dědictví po J. S. a že dodatečně již nebyl
srozuměn s tím, že z dědictví neobdrží žádný podíl, tu není významná, neboť nic
nevypovídá o (případném) rozporu zájmů R. S. a J. S. v době uzavření dohody o
vypořádání dědictví.
Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu spočívá na nesprávném
právním posouzení věci. Nejvyšší soud České republiky proto napadené usnesení
podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty za středníkem o.s.ř. zrušil. Jelikož
důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i pro
usnesení soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc v
tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně (Obvodnímu soudu pro Prahu 4) k
dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný; v novém rozhodnutí
o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení,
ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243d odst. 1 část
věty první za středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. března 2012
JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.
předseda senátu