21 Cdo 4548/2017-125
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Vítězslavy Pekárkové a JUDr. Jiřího Doležílka v právní věci žalobce J. P., zastoupeného Mgr. Zuzanou Kratěnovou, advokátkou se sídlem v Praze 10, Baškirská č. 1404/1, proti žalované České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží č. 390/42, IČ 69797111, o určení dědického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 7 C 148/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. září 2016, č.j. 30 Co 297/2016-85, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o.s.ř.):
Dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6.9.2016, č.j. 30 Co 297/2016-85, není přípustné podle ustanovení § 237 o.s.ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska aplikace a interpretace ustanovení § 115 a § 475 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (ve znění účinném do 31.12.2012; srov. § 3069 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník) - zejména z hlediska závěru, že ačkoli „se mezi žalobcem a zůstavitelem, vytvořil blízký, přátelský, vztah, okolnosti tohoto vztahu nedovolují učinit závěr o tom, že byly naplněny znaky společné domácnosti“ (žili-li žalobce s manželkou odděleně od zůstavitele, rozlišovali- li své příjmy, z nichž hradili každý své náklady, s výjimkou občasných nákupů jídla pro zůstavitele a nákupu potřeb na údržbu zahrady zůstavitele, neznali-li žalobce a jeho manželka konkrétní finanční poměry zůstavitele, nezajímali-li se o to, jak bude zařízen pohřeb zůstavitele, přičemž pravidelné návštěvy žalobce u zůstavitele, práce na jeho zahradě, pomoc s nákupy, donáška jídla, případně vyprání prádla, ani skutečnost, že zůstavitel žalobci přenechal bezplatně k užívání garáž, k „prolnutí“ obou domácností nestačí) je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí soudů (srov. například právní názor vyjádřený v rozhodnutí Krajského soudu v Plzni ze dne 9.3.1967, sp. zn. 5 Co 54/67, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 12, ročník 1968; rozsudku býv. Nejvyššího soudu SSR ze dne 28.12.1978, sp. zn. 2 Cz 94/78; zprávě býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 10.6.1982, sp. zn. Cpj 163/81, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 34, ročník 1982; usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 13.10.2011, sp. zn. 26 Cdo 3152/2010; rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 10.10.2012, sp. zn. 21 Cdo 678/2011; usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26.10.2012, sp. zn. 21 Cdo 2301/2012; rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 19.2.2013, sp. zn. 21 Cdo 2026/2011) a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6.9.2016, č.j. 30 Co 297/2016-85, podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o.s.ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje.