21 Cdo 678/2011
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Jiřího Doležílka v právní
věci žalobce Z. K., proti žalovaným 1) České republice - Úřadu pro zastupování
státu ve věcech majetkových v Praze 2, Rašínovo nábřeží č. 390/42, IČO
69797111, Územnímu pracovišti v Brně, Orlí č. 27, a 2) J. S., o určení
dědického práva, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 93 C 11/2007, o
dovolání žalované 1) proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. srpna
2010 č.j. 18 Co 267/2009-78, takto:
Rozsudek krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Brně k
dalšímu řízení.
Žalobce se žalobou podanou [společně se žalovanou 2)] u Městského soudu v Brně
dne 3.10.2007 domáhal, aby bylo určeno, že "žil se zůstavitelkou N. O., ve
společné domácnosti nejméně po dobu jednoho roku před její smrtí, a z tohoto
důvodu pečoval o společnou domácnost a je dědicem N. O., ze zákona". Žalobu
odůvodnil zejména tím, že se zůstavitelkou (svojí tetou) žil déle než jeden rok
před její smrtí ve společné domácnosti v Praze, že nadále společně hospodařil
se svojí manželkou v Brně a že tedy "vytvořil dvojí domácnost, a to v Brně i v
Praze". Vzhledem k tomu, že žalovaná 1) jeho dědické právo zpochybnila, Městský
soud v Brně usnesením ze dne 13.8.2007 č.j. 60 D 631/2005-240 žalobce vyzval,
aby své dědické právo uplatnil žalobou, a řízení o dědictví přerušil.
Žalovaná 1) namítala, že se žalobce neodstěhoval k zůstavitelce s úmyslem
trvale opustit společnou domácnost vedenou s manželkou. Protože manželství
žalobce bylo harmonické a podíleli na se úhradě společných potřeb, žili nadále
ve spotřebním společenství, a je proto "vyloučeno, aby jedním z příslušníků již
funkčně existující domácnosti byla zároveň navíc založena domácnost další".
Městský soud v Brně - poté, co usnesením ze dne 18.2.2008 č.j. 93 C 11/2007-27
zastavil řízení z důvodu zpětvzetí žaloby "ohledně návrhu ze dne 3.10.2007
žalobkyně J. S., proti žalované 1)" a co "přibral do řízení jako účastníka
řízení na straně žalované J. S., " jako žalovanou 2) - rozsudkem ze dne
30.4.2009 č.j. 93 C 11/2007-55 žalobu zamítl a rozhodl, že žalovaným se
nepřiznává náhrada nákladů řízení. Z výsledků dokazování zjistil, že žalobce v
rozhodné době "od 2.4.2004 do 2.4.2005" sice "pečoval o společnou domácnost
zůstavitelky", neboť bydlel v jejím bytě, nakupoval, pral, vařil, ošetřoval
zůstavitelku, používal její bytové zařízení, měl klíče od jejího bytu, že však
nadále finančně přispíval na chod domácnosti v Brně, dojížděl do Brna za svojí
manželkou a "udržoval s ní manželské soužití"; žalobce se k zůstavitelce
odstěhoval na základě dohody s manželkou "do zlepšení zdravotního stavu
zůstavitelky", následně se zůstavitelka měla přestěhovat do bytu v Brně -
Kohoutovicích, který jí žalobce z jejích peněz na její jméno zakoupil. Poté, co
dovodil, že žalobce se neodstěhoval k zůstavitelce "s úmyslem trvale opustit
společnou domácnost vedenou se svou manželkou", soud prvního stupně dospěl k
závěru, že tu není "rozpoznatelná vůle zůstavitelky a žalobce žít v trvalém
životním společenství", že nebyl naplněn základní znak společné domácnosti
žalobce a zůstavitelky a že žalobce není dědicem zůstavitelky.
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 13.8.2010 č.j. 18 Co
267/2009-78 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že určil, že žalobce je
dědicem zůstavitelky, a rozhodl, že žalobce nemá právo na náhradu nákladů
řízení před soudy obou stupňů. Poté, co zopakoval dokazování, vzal odvolací
soud za prokázané, že v roce 2003 "kolem Vánoc" se zůstavitelka, žalobce a jeho
manželka dohodli, že se žalobce přestěhuje do pražského bytu zůstavitelky, aby
zde o ni pečoval; délka "soužití" žalobce se zůstavitelkou nebyla dohodnuta a
žalobce a jeho manželka počítali s tím, že to bude "na tak dlouho, jak bude
potřeba". Žalobce při "soužití" se zůstavitelkou nakupoval, vařil, pral,
udržoval byt v provozuschopném stavu, pomáhal zůstavitelce po zdravotní stránce
(ošetřoval jí bércové vředy, koupal ji, přesouval po bytě, kupoval léky),
vyřizoval její záležitosti na úřadech a pečoval o její zahrádku; žádnou odměnu
od zůstavitelky za péči nedostával a společně hospodařili tak, že každý dával
na provoz část peněz ze svého důchodu, většinu nákladů na financování
domácnosti však nesl žalobce, který platil "vše, co bylo potřeba". Po dobu
"soužití" se zůstavitelkou žalobce jezdil pravidelně "jednou za čtrnáct dnů až
za tři týdny" za svojí manželkou do bydliště v Brně, kde přispíval na náklady
domácnosti hrazením inkasa, většinu jeho prostředků však spotřebovala domácnost
v Praze. Manželka žalobce v té době pečovala o svoji matku, kterou si k sobě
nastěhovala. Soužití žalobce s manželkou stále trvalo a oba je považovali za
"funkční a spokojené". Po zhoršení zdravotního stavu zůstavitelky v roce 2004,
který si vyžádal hospitalizaci, odjel žalobce do Brna a převezl tam i nějaké
osobní věci zůstavitelky, aby "po případném propuštění" mohla být v Brně. Žalobce a jeho manželka "si byli vědomi toho, že umístění zůstavitelky v LDN je
pouze dočasné, a počítali s tím, že péče žalobce o zůstavitelku bude po jejím
propuštění pokračovat" buď v jejím brněnském bytě nebo v pražském bytě (byt v
Praze vyklidili až po smrti zůstavitelky). Poté, co odvolací soud dovodil, že
"žalobce a zůstavitelka měli vůli žít ve společné domácnosti po dobu života
zůstavitelky", dospěl - na rozdíl od soudu prvního stupně - k závěru, že
soužití žalobce se zůstavitelkou bylo založeno "bez časového omezení" a lze jej
považovat za "trvalé", když současně naplňuje "veškeré skutkové atributy
soužití osob ve společné domácnosti ve smyslu ustanovení § 115 občanského
zákoníku". Podle odvolacího soudu "žalobce žil v trvalém spotřebním
společenství jak se svojí manželkou v Brně (v manželství plnícím své funkce),
tak i (po dohodě se zůstavitelkou a s manželkou) se zůstavitelkou v bytě v
Praze", protože "v obou případech" naplnil znaky společné domácnosti ve smyslu
ustanovení § 115 občanského zákoníku. Odvolací soud současně odmítl dosavadní
závěry judikatury soudů, která "nepřipouští možnost vést současně dvě společné
domácnosti" a která vychází z rozsudku býv. Nejvyššího soudu SSR ze dne
28.12.1978 sp. zn.
2 Cz 94/78, v němž byl vyjádřen právní názor, že "pokud
manželství trvá a manželé se podílejí na úhradě společných potřeb, a tedy žijí
v trvalém spotřebním společenství, není možné založení další společné
domácnosti jedním z manželů v jiném spotřebním společenství právně uznat z
hlediska ustanovení § 115 občanského zákoníku"; označil je za "právně
neudržitelné" neboť nereflektují "změny společenského uspořádání ve
společnosti" a s tím související změny ve vztazích subjektů civilního práva, a
že se mohou "jen stěží uplatnit ve všech oblastech, kde aktuální platné právo
společnou domácnost předpokládá", jako je tomu například při svěření dítěte do
střídavé péče rodičů, kdy je "nutné respektovat existenci samostatné společné
domácnosti dítěte s každým z vlastních rodičů a jeho manželem (nevlastním
rodičem dítěte)". Odvolací soud uzavřel, že "žalobci svědčí dědický titul po
zůstavitelce podle ustanovení § 475 odst. 1 občanského zákoníku".
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná 1) dovolání. Namítá, že
není správný závěr odvolacího soudu, podle něhož je "možná současná existence
dvou spotřebních společenství trvalé povahy, které tvoří dvě samostatné
fungující společné domácnosti", a že tedy nemůže obstát závěr odvolacího soudu,
podle kterého "mezi žalobcem a zůstavitelkou existovala alespoň rok před smrtí
zůstavitelky společná domácnost v bydlišti zůstavitelky v Praze, přičemž v téže
době existovala souběžně funkční společná domácnost mezi žalobcem a jeho
manželkou v Brně". Žalovaná 1) poukazuje na tradiční judikaturu soudů, s níž se
odvolací soud náležitě nevypořádal, a zdůrazňuje, že "vzniku nového
společenství trvalé povahy by musel předcházet zánik dosavadního trvalého
spotřebního společenství založeného manželským svazkem"; k tomu však v
projednávané věci nedošlo, když bylo prokázáno "fungující manželské soužití"
žalobce a jeho manželky. Žalovaná 1) navrhla, aby dovolací soud zrušil napadený
rozsudek a aby věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou
osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. a
že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a)
o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení §
242 o.s.ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k
závěru, že dovolání je opodstatněné.
Nedědí-li manžel ani žádný z rodičů, dědí ve třetí skupině stejným dílem
zůstavitelovi sourozenci a ti, kteří žili se zůstavitelem nejméně po dobu
jednoho roku před jeho smrtí ve společné domácnosti a kteří z tohoto důvodu
pečovali o společnou domácnost nebo byli odkázáni výživou na zůstavitele (§ 475
odst. 1 občanského zákoníku ve znění účinném do 30.6.2006).
Domácnost tvoří fyzické osoby, které spolu trvale žijí a společně uhrazují
náklady na své potřeby (§ 115 občanského zákoníku).
Společnou domácností ve smyslu ustanovení § 115 a 475 odst. 1 občanského
zákoníku se v ustálené judikatuře (srov. například rozhodnutí Krajského soudu v
Plzni ze dne 9.3.1967 sp. zn. 5 Co 54/67, které bylo uveřejněno pod č. 12 ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1968, zprávu býv. Nejvyššího
soudu ČSR ze dne 10.6.1982 sp. zn. Cpj 163/81, která byla uveřejněná pod č. 34
ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1982, rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 20.2.2002 sp. zn. 26 Cdo 463/2000, který byl uveřejněný pod č. 44
v časopise Soudní judikatura, roč. 2002, usnesení Nejvyššího soudu ze dne
16.1.2002 sp. zn. 21 Cdo 436/2001, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26.8.2008
sp. zn. 21 Cdo 29/2008, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31.3.2009 sp. zn. 21
Cdo 1622/2008, rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 24.3.2010 sp. zn. 21 Cdo
2013/2009 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27.10.2010 sp. zn. 21 Cdo
3233/2009, který byl uveřejněn pod č. 96 v časopise Soudní judikatura, roč.
2011) rozumí soužití dvou nebo více fyzických osob, které spolu žijí trvale a
které společně uhrazují náklady na své potřeby. Fyzické osoby si nemusí být
blízké (ve smyslu ustanovení § 116 občanského zákoníku), jejich společná
domácnost zpravidla předpokládá společné bydlení v jednom nebo více bytech (k
naplnění znaků společné domácnosti proto nepostačují například jen občasné
návštěvy); výjimka z tohoto pravidla je možná jen tehdy, jde-li o dočasný a
přechodný pobyt jinde z důvodu léčení, návštěvy příbuzných, výkonu práce nebo z
jiných obdobných důvodů. Společná domácnost představuje spotřební společenství
dvou nebo více fyzických osob trvalé povahy, a proto společnou domácnost
představuje jen skutečné a trvalé soužití, v němž její členové přispívají k
úhradě a obstarávání společných potřeb (nepostačuje tedy například jen
příležitostná výpomoc v domácnosti, společné trávení dovolených apod.) a v němž
společně a bez rozlišování hospodaří se svými příjmy. Spolužijící fyzická osoba
musí žít ve společné domácnosti tak, jako by byla členem rodiny; vyžaduje se,
aby pečovala o společnou domácnost (obstaráváním domácích prací, udržováním
pořádku v bytě, obstaráváním prádla a údržby šatů, přípravou jídla apod.) nebo
aby poskytovala prostředky na úhradu potřeb společné domácnosti anebo aby byla
odkázána výživou na zůstavitele.
O společnou domácnost dvou nebo více fyzických osob jde - jak vyplývá z výše
uvedeného - jen tehdy, jestliže spolu skutečně a trvale žijí na jednom nebo
více místech a jestliže opravdu společně uhrazují náklady na své potřeby. Žádná
fyzická osoba nemůže žít trvale ve spotřebním společenství s jinou fyzickou
osobou proti své vůli; dvě nebo více fyzických osob tvoří společnou domácnost,
jen jestliže všechny spolu opravdu chtějí trvale žít a společně uhrazovat
náklady na své potřeby. I když je společná domácnost založena na skutečném
(faktickém) soužití dvou nebo více fyzických osob a skutečném (faktickém)
společném uhrazování nákladů na jejich potřeby, její vznik a další trvání nutně
přepokládá, že každá z fyzických osob, které tvoří společnou domácnost,
projevila vůli být členem takovéhoto spotřebního společenství a že v takovém
spotřebním společenství vskutku i nadále setrvává.
Povaha společné domácnosti jakožto skutečného (faktického) a trvalého
spotřebního společenství dvou nebo více fyzických osob zpravidla vylučuje, aby
společnou domácnost tvořily fyzické osoby, které spolu nechtějí být členy téhož
spotřebního společenství, a aby stejná fyzická osoba byla současně členem dvou
nebo více společných domácností. S odvolacím soudem lze souhlasit v tom, že se
vztahy mezi "subjekty civilního práva" proměňují v čase a ve společenských
podmínkách. Na druhé straně však nelze pominout, že fyzická osoba nemůže
současně žít ve dvou nebo více spotřebních společenstvích (s různým okruhem
osob) tak, aby šlo (v obou nebo ve všech případech) o soužití skutečné
(faktické) a trvalé; současné skutečné (faktické) a trvalé soužití jedné
fyzické osoby a společné uhrazování nákladů na potřeby ve dvou nebo více
společných domácnostech je z povahy věci vyloučeno stejně, jako nikdo nemůže
současně "sedět na dvou židlích". Na tomto závěru nic nemění - jak se domnívá
odvolací soud - ani otázka příslušnosti nezletilých dětí do domácností jejich
rodičů, kteří spolu nežijí; nezletilé dítě je členem společné domácnosti, v níž
spolu s jejími dalšími příslušníky na základě dohody rodičů nebo rozhodnutí
soudu anebo jiných rozhodujících skutečností trvale žije a v níž je odkázané
svou výživou na jiné členy společné domácnosti, a ani v případě tzv. střídavé
výchovy (§ 26 odst. 2 zákona o rodině) nelze důvodně dovozovat, že by vskutku
mohlo skutečně (fakticky) a trvale žít ve dvou domácnostech.
Judikatura soudů - jak správně uvedl odvolací soud - již dříve dospěla k
závěru, že "pokud manželství trvá a manželé se podílejí na úhradě společných
potřeb, a tedy žijí v trvalém spotřebním společenství, není možné založení
další společné domácnosti jedním z manželů v jiném spotřebním společenství
právně uznat z hlediska ustanovení § 115 občanského zákoníku". Uvedený závěr
vychází - jak vyplývá z odůvodnění rozsudku býv. Nejvyššího soudu SSR ze dne
28.12.1978 sp. zn. 2 Cz 94/78 - z předpokladu, že jeden z manželů zakládá další
společnou domácnost s takovou fyzickou osobou, s níž druhý manžel nemůže
(nechce) sdílet nové trvalé spotřební společenství, a že tedy založení jiné
společné domácnosti jedním z manželů je podmíněno ukončením jeho dosavadního
spotřebního společenství s druhým manželem. Na tomto závěru nemá dovolací soud
důvod - jak vyplývá z výše uvedeného - cokoliv měnit.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním
posouzením věci; veden chybným právním názorem se odvolací soud nezabýval mimo
jiné zkoumáním toho, zda zůstavitelka N. O. nežila - s ohledem na okolnosti
případu, zejména na její dohodu se žalobcem a jeho manželkou, že se žalobce k
ní přestěhuje do pražského bytu, aby zde o ni pečoval "tak dlouho, jak bude
potřeba", a na zjištěný způsob úhrady nákladů na potřeby zůstavitelky, žalobce
a jeho manželky - ve společné domácnosti se žalobcem a jeho manželkou. Protože
rozsudek odvolacího soudu není správný, Nejvyšší soud České republiky jej podle
ustanovení § 243b odst. 2 části věty za středníkem o.s.ř. zrušil a věc vrátil
odvolacímu soudu (Krajskému soudu v Brně) k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta
první o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 část první věty za
středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. října 2012
JUDr. Ljubomír Drápal
předseda senátu