21 Cdo
2013/2009
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Romana Fialy a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní
věci žalobkyně I. Š., zastoupené Mgr. Václavem Horčíkem, advokátem se sídlem v
Rudné, Masarykova č. 311, proti žalované České republice – Úřadu pro
zastupování státu ve věcech majetkových v Praze 2, Rašínovo nábřeží č. 42,
Územní pracoviště v Hlavním městě Praze, IČ 69797111, o určení dědického práva,
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp.zn. 4 C 42/2004, o dovolání
žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. října 2008, č.j. 62
Co 257/2008-80, takto:
I. Dovolání žalobkyně se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 6 dne 24.2.2004 se žalobkyně
domáhala určení, že „je dědičkou ze zákona po zemřelém Z. B.“. Uvedla, že „se
zůstavitelem žila 20 let nepřetržitě ve společné domácnosti jako druh a
družka“; že „společně po tuto dobu bydleli, hospodařili, uhrazovali náklady na
své potřeby“; že „vedla společnou domácnost (uklízela, vařila, prala)“ a že jí
„bylo rozhodnutím Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 13.1.2004, čj. 26 D
350/2003-29, uloženo, aby podala žalobu na určení, že je dědičkou zůstavitele“.
Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 10.11.2005, č.j. 4 C 42/2004-45,
žalobě vyhověl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Dospěl k závěru, že „jsou
splněny podmínky uvedené v ustanovení § 475 odst. 1 obč. zák.“; že „žalobkyně
se zůstavitelem vedli společnou domácnost, i když není 100% naplněn znak
trvalosti vedení společné domácnosti, tj. že by měly tyto osoby žít trvale v
jedné domácnosti“; že „žili společně jako druh a družka, společně hospodařili,
vzájemně si vypomáhali, pečovali o své rodinné příslušníky, trávili spolu volný
čas, dovolené“.
K odvolání žalované Městský soud v Praze usnesením ze dne 28.2.2007, č.j. 62 Co
512/2006-60, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu
řízení. Uvedl, že „rozsudek soudu prvního stupně není přezkoumatelný pro
nesrozumitelnost“; že „soud prvního stupně na jedné straně uvedl, že žalobkyně
se zůstavitelem vedla společnou domácnost, i když nikoli 100%, tj. že by žili
společně trvale v jedné domácnosti“; že však „dovodil, že žili jako druh a
družka, což pojmově dále popsal“; že „tento závěr je naprosto rozporuplný a
zcela nelogický, neboť není zřejmé, co měl soud prvního stupně na mysli“; že
„je nezbytné, aby bylo zcela jednoznačně prokázáno, že žalobkyně je dědičkou po
zemřelém zůstaviteli“; že k tomu je nezbytné, aby žalobkyně prokázala naplnění
ustanovení § 115 obč. zák. a splnění podmínek uvedených v § 475 odst. 1 obč.
zák.“; že „žalobkyně se zůstavitelem nikdy nežila trvale ve společné
domácnosti, neboť každý z nich měl své trvalé bydliště, v němž se zdržoval“ a
že „se pouze příležitostně stýkali jako přátelé, aniž by však jejich soužití
mělo charakter domácnosti ve smyslu § 115 obč. zák.“.
Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 21.6.2007, č.j. 4 C 42/2004-64,
žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů
řízení. Uvedl, že „žalobkyně se zůstavitelem společně nebydleli, nevedli
společnou domácnost“; že „zůstavitel se zdržoval ve svém domě v Praze 6, že byl
viděn často u domácích prací“; že „svědek J. B. vypověděl, že zůstavitel neměl
v úmyslu žít se žalobkyní trvale v jedné domácnosti a způsob soužití
spočívající v návštěvách mu vyhovoval“; že „žalobkyně a zůstavitel se vzájemně
navštěvovali“; že „zůstavitel jezdil za žalobkyní do Rudné u Prahy a žalobkyně
za zůstavitelem na Prahu 6“; že „v případě žalobkyně nebyla splněna jedna z
podmínek vedení společné domácnosti, a to trvalé soužití“; že to „potvrzují i
výpovědi svědků Ing. N. a M. N.“; že „žalobkyně se se zůstavitelem pouze
příležitostně stýkali jako přátelé, aniž by však jejich soužití mělo charakter
domácnosti ve smyslu § 115 obč. zák.“ a že „žalobkyně nemůže být dědicem po
zůstaviteli ve smyslu ust. § 475 odst. 1 obč. zák.“.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 8.10.2008, čj. 62 Co
257/2008-80, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z
účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Ztotožnil se se
závěry soudu prvního stupně, že „soužití žalobkyně a zůstavitele nevykazovalo
znaky skutečného a trvalého soužití“; že soud prvního stupně „při hodnocení
důkazů postupoval v souladu s ustanovením § 132 o.s.ř.“; že „žalobkyně
neprokázala provedenými důkazy takové skutkové okolnosti, které by nasvědčovaly
tomu, že by žila se zůstavitelem nejméně po dobu jednoho roku před jeho smrtí
ve společné domácnosti a že by z tohoto důvodu pečovala o společnou domácnost“;
že „žalobkyně se zůstavitelem neměli nikdy společné trvalé bydliště a nikdy
společně nebydleli“; že „žalobkyně žila po celou dobu vztahu se zůstavitelem v
rodinném domě se svou matkou“; že „zůstavitel se zdržoval ve svém domě v P.“;
že „žalobkyně se se zůstavitelem pouze navštěvovali“; že „zůstavitel pobýval s
žalobkyní v R. dva až tři dny v týdnu“; že „zůstavitel neměl v úmyslu žít s
žalobkyní trvale ve společné domácnosti, protože mu vyhovovalo, že se s
žalobkyní pouze navštěvovali“; že „nedošlo k naplnění pojmových znaků společné
domácnosti, jak to má na mysli ustanovení § 475 odst. 1 obč. zák.“ a že nemůže
obstát námitka žalobkyně, že „nemohla bydlet se zůstavitelem trvale ve společné
domácnosti z důvodu dlouhodobé péče o svou starou a nemocnou matku“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Namítá, že „společná
domácnost jako společenství fyzických osob musí splňovat pouze dva znaky, a to
faktické a trvalé soužití fyzických osob a spotřební charakter takového
společenství“; že „existence společného bydlení není nezbytným pojmovým znakem
společné domácnosti“; že „byla prokázána dlouhodobost a trvalost soužití
žalobkyně a zůstavitele a současně i spotřební charakter tohoto společenství“;
že „nutnost každodenní péče o více než devadesátiletou matku žalobkyně
ovlivňovala dlouhodobě způsob vzájemného soužití obou partnerů“ a že soudy se
touto skutečností vůbec nezabývaly; že „není odůvodněn závěr, že vztah mezi
žalobkyní a zůstavitelem byl takový, že se pouze příležitostně stýkali jako
přátelé“; že soudy se nevypořádaly „s rozpory ve svědeckých výpovědích manželů
Němcových a s rozpory mezi jejich výpověďmi a výpověďmi ostatních svědků“ a že
„rozhodnutí nemají oporu v provedeném dokazování a spočívají na nesprávném
právním posouzení věci“. Navrhuje, aby Nejvyšší soud ČR napadený rozsudek
odvolacího soudu a rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu
prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou
osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. a
že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b)
o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení §
242 o.s.ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k
závěru, že dovolání není opodstatněné.
Z obsahu spisu vyplývá, že Z. B., zemřelý, (dále též jen „zůstavitel“), byl
svobodný, bezdětný, rodiče i prarodiče předemřeli, sourozence neměl, zemřel bez
sepsání závěti. Obvodní soud pro Prahu 6 usnesením ze dne 13.1.2004, č.j. 26 D
350/2003-29, uložil I. Š. (žalobkyně), aby do 15 dnů po právní moci tohoto
usnesení podala u Obvodního soudu pro Prahu 6 proti České republice – Úřadu pro
zastupování státu ve věcech majetkových se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží
č. 42, žalobu na určení, že je dědičkou po zůstaviteli, a přerušil dědické
řízení. Uvedl, že „I. Š. uplatnila své dědické právo z titulu, že žila se
zůstavitelem do jeho smrti ve společné domácnosti 20 let“; že „jiné zákonné
dědice zůstavitel nezanechal“ a že „Česká republika dědické právo I. Š. popírá“.
Podle § 115 obč. zák. domácnost tvoří fyzické osoby, které spolu trvale žijí a
společně uhrazují náklady na své potřeby.
Podle ustanovení § 475 odst. 1 obč. zák. nedědí-li manžel, partner ani žádný z
rodičů, dědí ve třetí skupině stejným dílem zůstavitelovi sourozenci a ti,
kteří žili se zůstavitelem nejméně po dobu jednoho roku před jeho smrtí ve
společné domácnosti a kteří z tohoto důvodu pečovali o společnou domácnost nebo
byli odkázáni výživou na zůstavitele.
Společnou domácností ve smyslu ustanovení § 115 a 475 odst. 1 se rozumí soužití
dvou nebo více fyzických osob, které spolu žijí trvale a které společně
uhrazují náklady na své potřeby. Společná domácnost zpravidla předpokládá
společné bydlení v jednom nebo více bytech (k naplnění jejích znaků proto
nepostačují např. občasné návštěvy); výjimka z tohoto pravidla je možná jen
tehdy, jde-li o dočasný a přechodný pobyt jinde z důvodu léčení, návštěvy
příbuzných, výkonu práce apod. Jde o spotřební společenství trvalé povahy, a
proto společnou domácnost představuje jen skutečné a trvalé soužití, v němž
její členové přispívají k úhradě a obstarávání společných potřeb (nepostačuje
např. jen příležitostná výpomoc v domácnosti, společné trávení dovolených
apod.) a v němž společně a bez rozlišování hospodaří se svými příjmy.
Spolužijící fyzická osoba musí žít ve společné domácnosti tak, jako by byla
členem rodiny; vyžaduje se, aby pečovala o společnou domácnost (obstaráváním
domácích prací, udržováním pořádku v bytě, obstaráváním prádla a údržby šatů,
přípravou jídla apod.) nebo poskytovala prostředky na úhradu potřeb společné
domácnosti nebo aby byla odkázána výživou na zůstavitele.
Z odůvodnění napadeného rozsudku vyplývá, že odvolací soud (stejně jako soud
prvního stupně) při posouzení povahy „soužití“ žalobkyně se zůstavitelem a
následně otázky, zda dovolatelka je zákonnou dědičkou zůstavitele, v daném
případě aplikoval i interpretoval ustanovení § 115 a § 475 odst. 1 obč. zák. v
souladu s ustálenou judikaturou soudů (srov. např. rozhodnutí Krajského soudu v
Plzni ze dne 9.3.1967, sp. zn. 5 Co 54/67, uveřejněné ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek pod č. 12, ročník 1968; zpráva Nejvyššího soudu ČSR ze
dne 10.6.1982, sp. zn. Cpj 163/81, uveřejněná ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek pod poř. č. 34, ročník 1982; rozsudek Nejvyššího soudu České
republiky ze dne 20.2.2002, sp. zn. 26 Cdo 463/2000, uveřejněný v časopise
Soudní judikatura pod č. 44, ročník 2002;usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne
16.1.2002, sp. zn. 21 Cdo 436/2001; usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne
26.8.2008, sp. zn. 21 Cdo 29/2008; usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne
31.3.2009, sp. zn. 21 Cdo 1622/2008).
Žalobkyně v dovolání namítá, že „není odůvodněn závěr, že vztah mezi žalobkyní
a zůstavitelem byl takový, že se pouze příležitostně stýkali jako přátelé“; že
„nutnost každodenní péče o více než devadesátiletou matku žalobkyně ovlivňovala
dlouhodobě způsob vzájemného soužití obou partnerů“ a že soudy se touto
skutečností vůbec nezabývaly; že soudy se nevypořádaly „s rozpory ve svědeckých
výpovědích manželů Němcových a s rozpory mezi jejich výpověďmi a výpověďmi
ostatních svědků“.
Důkazy soud hodnotí podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny
důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co
vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (§ 132 o.s.ř.).
Hodnocením důkazů se rozumí myšlenková činnost soudu, kterou je provedeným
důkazům přisuzována hodnota závažnosti (důležitosti) pro rozhodnutí, hodnota
zákonnosti, hodnota pravdivosti, popřípadě hodnota věrohodnosti. Při hodnocení
důkazů z hlediska jejich závažnosti (důležitosti) soud určuje, jaký význam mají
jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková
zjištění (zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu,
popřípadě v jakém směru). Při hodnocení důkazů po stránce jejich zákonnosti
zkoumá soud, zda důkazy byly získány (opatřeny) a provedeny způsobem
odpovídajícím zákonu nebo zda v tomto směru vykazují vady (zda jde o důkazy
zákonné či nezákonné); k důkazům, které byly získány (opatřeny) nebo provedeny
v rozporu s obecně závaznými právními předpisy, soud nepřihlédne. Hodnocením
důkazů z hlediska jejich pravdivosti soud dochází k závěru, které skutečnosti,
o nichž důkazy (pro rozhodnutí významné a zákonné) podávají zprávu, lze
považovat za pravdivé (dokázané) a které nikoli. Vyhodnocení důkazů z hlediska
pravdivosti předpokládá též posouzení věrohodnosti důkazem poskytované zprávy
podle druhu důkazního prostředku a způsobu, jakým se podle zákona provádí. Při
důkazu výpovědí svědka musí soud vyhodnotit věrohodnost výpovědi s přihlédnutím
k tomu, jaký má svědek vztah k účastníkům řízení a k projednávané věci a jaká
je jeho rozumová a duševní úroveň, k okolnostem, jež doprovázely jeho vnímání
skutečností, o nichž vypovídá, vzhledem ke způsobu reprodukce těchto
skutečností a k chování při výslechu (přesvědčivost, jistota, plynulost
výpovědi, ochota odpovídat na otázky apod.) a k poznatkům, získaným na základě
hodnocení jiných důkazů (do jaké míry je důkaz výpovědi svědka souladný s
jinými důkazy, zda jim odporuje, popřípadě zda se vzájemně doplňují); celkové
posouzení z uvedených hledisek pak poskytuje závěr o pravdivosti či
nepravdivosti tvrzených (prokazovaných) skutečností.
Dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. lze napadnout výsledek
činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat - jak
vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu
odvolací soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení,
není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl
uvěřit jinému svědkovi, že některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý,
že z provedených důkazů vyplývá jiný závěr apod.). Znamená to, že hodnocení
důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než výše
uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu vyplývá, že odvolací soud důkazy
zhodnotil způsobem vyplývajícím z ustanovení § 132 o.s.ř. Odvolací soud – jak
shora citováno - vysvětlil, jakými úvahami se při hodnocení výsledků dokazování
řídil. Protože z odůvodnění napadeného rozsudku a z obsahu spisu je zřejmé, že
odvolací soud pro uvedené zjištění vzal v úvahu skutečnosti, které vyplynuly z
provedených důkazů a přednesů účastníků, že nepominul žádné skutečnosti, které
by v tomto směru byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo,
a že v hodnocení důkazů a poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků z
hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně
věrohodnosti není logický rozpor, nejsou shora uvedené námitky dovolatelky
opodstatněné.
Z výše uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska žalobkyní
uplatněných dovolacích důvodů správný, a protože nebylo zjištěno, že by
rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení § 229 odst.
1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která
mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České
republiky dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty před
středníkem o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b
odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 části věty před středníkem
o.s.ř., neboť žalobkyně nebyla v dovolacím řízení úspěšná a žalované v
dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. března 2010
JUDr. Roman Fiala, v. r.
předseda senátu