21 Cdo 29/2008
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Romana Fialy a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní
věci žalobkyně H. W., zastoupené advokátem, proti žalované České republice –
Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, o určení dědického práva,
vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 7 C 296/2005, o dovolání
žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. září 2007,
č. j. 10 Co 61/2007-49, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobou podanou u Okresního soudu v Litoměřicích dne 18.10.2005 se žalobkyně
domáhala určení, že „je dědičkou ze zákona po zemřelém R. K., který zemřel dne
30.4.2002 bez zanechání závěti“. Uvedla, že „se starala prakticky celý život
nejen o zůstavitele, ale předtím i o jeho otce, a vedení této společné
domácnosti nebylo přerušeno ani v době, kdy byl zůstavitel umístěn v léčebném
zařízení“; že „pečovala o zůstavitelovy věci, zejména o nemovitost, kterou měl
ve svém vlastnictví, navštěvovala jej a podporovala jej i finančně“; že
„zůstavitel byl vážně nemocen, nemohl se o sebe starat a nezbytně potřeboval
osobu, která by to činila za něj“.
Okresní soud v Litoměřicích rozsudkem ze dne 30.10.2006, č. j. 7 C 296/2005-31,
žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů
řízení. Vycházel ze závěru, že „bylo prokázáno, že žalobkyně nevedla se
zůstavitelem společnou domácnost ve smyslu § 475 odst. 1 obč. zák. po dobu
jednoho roku před jeho smrtí“; že „zůstavitel byl od roku 1994 po dobu osmi
let, až do své smrti umístěn v Ú. s. p. T.“; že „zde nebyl umístěn výlučně ze
zdravotních důvodů, nýbrž z důvodu, že se o něj nikdo nechtěl starat“; že „i v
době před tím, než byl zůstavitel umístěn v Ú. s. p. T., tak žalobkyně s ním
nevedla společnou domácnost“; že „žalobkyně tudíž není zákonnou dědičkou po
zůstaviteli“.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 19.9.2007,
č. j. 10 Co 61/2007-49, usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že
žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Dospěl k
závěru, že „soud prvního stupně dospěl - po zcela správném zhodnocení všech
důkazů, které měly oporu zejména v opatrovnickém spise, jež podrobně zachycoval
reálný stav věci od roku 1989 do roku 2002, a dále v dědickém spise, který s
obsahem zpráv z opatrovnického spisu korespondoval, včetně prohlášení a údajů
uváděných žalobkyní – k závěru, že tvrzení žalobkyně o tom, že po dobu nejméně
jednoho roku před jeho smrtí zůstavitele žila se zůstavitelem ve společné
domácnosti, neprokázala“; že „z provedených důkazů je jednoznačné, že se
žalobkyně o zůstavitele, po jeho propuštění z Psychiatrické léčebny v B., kdy
byl omezen ve způsobilosti k právním úkonům a ona ustanovena jeho opatrovnicí,
starala a spravovala jeho majetek“; že „žalobkyně všechny tyto povinnosti
opatrovnice plnila řádně, ale společnou domácnost se zůstavitelem nevedla“; že
„ze strany zůstavitele, který byl podstatným způsobem omezen ve způsobilosti k
právním úkonům, nemohla být obecně dána ani vůle vést společnou domácnost, ani
vůle společně hospodařit“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Namítá, že
„oba soudy v napadených rozsudcích nesprávně zhodnotily skutkový stav a
odvodily nesprávné právní závěry, a to zejména ve dvou směrech, především pokud
jde o péči o společnou domácnost dovolatelky a zemřelého R. K., a dále pak,
pokud jde o právní názor vyjádřený v odůvodnění napadeného rozhodnutí
odvolacího soudu, týkající se vůle toho, jehož způsobilost k právním úkonům je
omezena, takovou společnou domácnost vést“; že „je zřejmé, že R. K. nebyl
schopen žít sám, starat se o své potřeby“; že „restriktivní výklad pojmu
společná domácnost, resp. péče o společnou domácnost tak, jak to činí oba soudy
v napadených rozhodnutích, je podle dovolatelky nepřípadný“; že „denní péče
dovolatelky o R. K. je z provedených důkazů rozhodně patrná, a lze proto použít
rozšiřujícího pojetí společné domácnosti tak, že tato mohla být vedena jak v
bytě dovolatelky, tak v bytě R. K., případně na jiném místě, kde se dovolatelka
o něj starala“; že „odvolací soud v napadeném rozhodnutí vyjádřil právní názor,
že ze strany zůstavitele, který byl podstatným způsobem omezen ve způsobilosti
k právním úkonům, nemohla být obecně dána ani vůle vést společnou domácnost ani
vůle společně hospodařit“; že „s tímto právním názorem dovolatelka zásadně
nesouhlasí“; že „v případě vedení společné domácnosti nebylo dosud soudy
požadováno, aby ten, kdo se vedení společné domácnosti dovolává, také prokázal
souhlas osoby, se kterou byla společná domácnost vedena“; že „dosud postačoval
fakt, že k vedení společné domácnosti docházelo, přičemž souhlas byl považován
jaksi za samozřejmý“; že „v předmětné věci byl R. K. jmenován opatrovník, což
byla právě dovolatelka, která za něj měla rozhodnout, zda bude či nebude ve
společné domácnosti žít“; že „jestliže tedy ona sama s ním ve společné
domácnosti žila a starala se o něj, pak nepochybně je tím nahrazen souhlas R.
K. jako osoby, se kterou společná domácnost byla vedena“; že „obecně vyloučit
osoby, jejichž způsobilost k právním úkonům byla omezena, z možnosti vést
společnou domácnost, není možné, neboť tento právní názor by způsobil celou
řadu výkladových problémů“. Navrhla, aby dovolací soud rozsudky soudů obou
stupňů zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po
zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo
podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §
240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou
obsaženy v ustanovení § 237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.]
nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního
stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že
byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§
237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu
prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1
písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve
věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.]; to
neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o
peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč,
přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§ 237 odst. 2 písm. a)
o.s.ř.], a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o
omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o
určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§ 237 odst. 2 písm.
b) o.s.ř.].
Žalobkyně dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen
rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Protože dovolání podle ustanovení §
237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není v této věci přípustné (ve věci nebylo
potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl
ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem
odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil), může být přípustnost
dovolání v této věci založena jen při splnění předpokladů uvedených v
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je
odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li
právní otázku v rozporu s hmotným právem [§ 237 odst. 3 o.s.ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán
uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo
jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu
ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní
význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání
označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není
založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu
má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává
tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v
ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí
odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Dovolání může být podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. - jak uvedeno
již výše - přípustné, jen jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve
věci samé zásadní význam po právní stránce. Dovolání v tomto případě (má-li
rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam) lze
podat jen z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci [srov. § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.], nebo z
důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [srov. §
241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.]. Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění,
které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování,
lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle
ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití
těchto ustanovení ve smyslu ustanovení § 238 a § 238a o.s.ř. (srov. § 241a
odst. 3 o.s.ř.). Z výše uvedeného současně vyplývá, že na závěr, zda má
napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní
stránce, lze usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle
ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., a že k okolnostem uplatněným
dovolacími důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) nebo ustanovení §
241a odst. 3 o.s.ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srov. též právní názor
vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.6.2004, sp. zn. 21 Cdo
541/2004, které bylo uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč.
2004).
Podle ustanovení § 474 odst.1 obč. zák., nedědí-li zůstavitelovi potomci,
dědí ve druhé skupině manžel, zůstavitelovi rodiče a ti, kteří žili se
zůstavitelem nejméně po dobu jednoho roku před jeho smrtí ve společné
domácnosti a kteří z tohoto důvodu pečovali o společnou domácnost nebo byli
odkázáni výživou na zůstavitele.
Podle ustanovení § 115 obč. zák. domácnost tvoří fyzické osoby, které spolu
trvale žijí a společně uhrazují náklady na své potřeby.
Společnou domácností ve smyslu ustanovení § 115 a § 474 odst.1 obč.
zák. se rozumí podle ustálené judikatury soudů soužití dvou nebo více
fyzických osob, které spolu žijí trvale a které společně uhrazují náklady na
své potřeby. Společná domácnost zpravidla předpokládá společné bydlení v jednom
nebo více bytech (k naplnění jejích znaků proto nepostačují např. občasné
návštěvy); výjimka z tohoto pravidla je možná jen tehdy, jde-li o dočasný a
přechodný pobyt jinde z důvodu léčení, návštěvy příbuzných, výkonu práce apod.
Jde o spotřební společenství trvalé povahy, a proto společnou domácnost
představuje jen skutečné a trvalé soužití, v němž její členové přispívají k
úhradě a obstarávání společných potřeb (nepostačuje např. jen příležitostná
výpomoc v domácnosti, společné trávení dovolených apod.) a v němž společně a
bez rozlišování hospodaří se svými příjmy. Spolužijící fyzická osoba musí žít
ve společné domácnosti tak, jako by byla členem rodiny; vyžaduje se, aby
pečovala o společnou domácnost (obstaráváním domácích prací, udržováním
pořádku v bytě, obstaráváním prádla a údržby šatů, přípravou jídla apod.)
nebo poskytovala prostředky na úhradu potřeb společné domácnosti nebo aby byla
odkázána výživou na zůstavitele.
Odvolací soud (i soud prvního stupně) při posouzení otázek povahy soužití
žalobkyně s R. K., zemřelým dne 30.4.2002 (též jen „zůstavitel“), a významu
umístění zůstavitele v ústavu sociální péče pro toto soužití v daném případě
aplikoval i interpretoval ustanovení § 115 a § 474 odst. 1 obč. zák. v souladu
s ustálenou judikaturou soudů (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České
republiky ze dne 20.2.2002, sp. zn. 26 Cdo 463/2000, uveřejněný v časopise
Soudní judikatura pod č. 44, ročník 2002; rozhodnutí Krajského soudu v Plzni ze
dne 9.3.1967, sp.zn. 5 Co 54/67, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek pod č. 12, ročník 1968). Napadené rozhodnutí odvolacího soudu proto,
z hlediska těchto právních otázek, nemůže mít zásadní význam (srov. § 237 odst.
3 o.s.ř.).
Na místě je ovšem zdůraznit, že i když dovolatelka v dovolání uvedla, že
rozhodnutí odvolacího soudu vychází z nesprávného právního posouzení věci [§
241a odst. 2 písm. b) o.s.ř], z vylíčení důvodů dovolání vyplývá, že podrobuje
kritice především skutková zjištění, z nichž rozsudek odvolacího soudu vychází.
Podstatou těchto jejích námitek je nesouhlas s tím, jak odvolací soud hodnotil
provedené důkazy, k jakým skutkovým závěrům z provedených důkazů dospěl a také
skutečnost, že odvolací soud nevzal v úvahu všechny skutkové okolnosti, které
jsou podle názoru dovolatelky pro posouzení věci významné. Námitky žalobkyně
tedy nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2
písm. b) o.s.ř., ale dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř.
Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska tohoto dovolacího důvodu nemohl
dovolací soud přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu
eventuálně vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v
podstatné části oporu v provedeném dokazování, nezakládá - jak uvedeno výše -
přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Dovolatelka v dovolání zpochybňuje také závěr odvolacího soudu, že „ze strany
zůstavitele, který byl podstatným způsobem omezen ve způsobilosti k právním
úkonům, nemohla být obecně dána ani vůle vést společnou domácnost, ani vůle
společně hospodařit“.
Ani tato námitka není způsobilá založit přípustnost dovolání podle ustanovení §
237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť z obsahu odůvodnění napadeného rozsudku
odvolacího soudu – jak je výše citováno – je zřejmé, že na tomto závěru
rozzsudek odvolacího soudu nespočívá. Daný závěr uvedl odvolací soud jen jako
doplnění k závěru, o které se zamítnutí žaloby v daném případě skutečně opírá,
tj. závěru, že vztah žalobkyně a zůstavitele nenaplňoval znaky požadované
zákonem pro vedení společné domácnosti (§ 115, § 474 odst. 1 obč. zák.)
Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalobkyně není přípustné ani podle ustanovení
§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání
žalobkyně - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení § 243b odst. 5
věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b
odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 o.s.ř., neboť žalobkyně nemá s
ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu nákladů právo a žalované v
dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. srpna 2008
JUDr. Roman
Fiala, v. r.
předseda senátu