ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Romana Fialy a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní
věci žalobců a) nezl. O. N, zastoupeného opatrovníkem J. P., obou zastoupených
JUDr. Tomášem Udržalem, advokátem se sídlem v Pardubicích, Smilova č. 386,
proti žalovaným 1) L. K, 2) J. K., oběma zastoupeným JUDr. Jiřím Terynglem,
advokátem se sídlem v Praze 4, Vápencová č. 13, a 3) E. N., zastoupené Mgr.
Vladimírem Zimou, advokátem se sídlem v Pardubicích, Na Drážce č. 1549, o
určení dědického práva, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 11 C
54/2006, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové –
pobočky v Pardubicích ze dne 20. května 2008, č. j. 22 Co 67/2008-248, takto:
Rozsudek krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Hradci
Králové k dalšímu řízení.
Žalobou podanou u Okresního soudu v Pardubicích dne 15.2.2006 se žalobci
domáhali určení, že „jsou dědici zůstavitele R. K, zemřelého 17.10.2004.
Uvedli, že „v rámci projednávání dědictví po R. K. na jednání u soudního
komisaře dne 17.1.2005 se dostalo účastníkům řízení poučení o zákonném vymezení
možného okruhu dědiců dle ustanovení § 474 občanského zákoníku“; že „na základě
toho paní E.N. prohlásila, že ve společné domácnosti se zůstavitelem žily i
její děti O. N. a J. N. tak, jako by byly dětmi zůstavitele, a to od roku
1995“; že „přestože otec dětí pan M. N. platil na děti výživné, zůstavitel se
na výživě těchto dětí podílel“; že „zůstavitel jako zaměstnavatel paní E. N.,
matky žalobců, vytvářel flexibilní pracovní podmínky, zejména po stránce
pracovní doby, a umožňoval tak zajišťovat veškeré potřeby dětí v době nemoci,
školního volna, návštěv lékaře, kontaktů se školou apod.“; že zůstavitel
„žalobce v případě potřeby dovezl na zájmové a sportovní kroužky, s dětmi se i
učil (především dějepis, matematiku a fyziku), ale především o víkendech, kdy
společně podnikali výlety na kolech, jezdili na chatu k přátelům, na společné
dovolené“; že „tyto akce hradil vždy zásadně zůstavitel, stejně jako i
sportovní vybavení pro děti“; že „se zůstavitelem oba žalobci žili po dobu
jednoho roku před jeho smrtí ve společné domácnosti a byli na něho odkázáni
výživou“; že „rodiče zůstavitele pan L. K. a paní J. K. na jednání dne
17.1.2005 dědické právo spolužijících osob nezpochybnili“; že „jelikož nyní
žalovaní 1) a 2) výše uvedené skutečnosti ohledně faktického soužití žalobců a
zůstavitele v zastoupení své dcery popírají, bylo žalobcům usnesením Okresního
soudu v Pardubicích ze dne 22.12.2005, č.j. D 1730/2004-254, uloženo, aby ve
lhůtě jednoho měsíce od nabytí právní moci tohoto usnesení podali u Okresního
soudu v Pardubicích žalobu na určení, že jsou dědici zůstavitele“.
Okresní soud v Pardubicích rozsudkem ze dne 30.11.2007, č.j. 11 C 54/2006-183,
určil, že „žalobci O. N. a J. N., jsou dědici zůstavitele Romana Kašpara,
zemřelého 17.10.2004 (výrok I.); že „žalovaný 1) a žalovaný 2) jsou povinni
společně a nerozdílně nahradit žalobcům náklady řízení ve výši 14.126,- Kč k
rukám jejich zástupce“ (výrok II.) a že „žalobci a žalovaný 3) nemají proti
sobě právo na náhradu nákladů řízení“ (výrok III.). Vycházel ze závěru, že
„existují zjištěné okolnosti svědčící v souzené věci pro závěr, že nejméně po
dobu jednoho roku před smrtí zůstavitele žili oba žalobci s žalovanou 3) a
zůstavitelem ve společné domácnosti, ona vedla se zůstavitelem společnou
domácnost, o kterou spolu s ním pečovala (nešlo o občasnou výpomoc) a oni byli
odkázáni výživou na zůstavitele“; že „na tomto závěru nic nemění skutečnost, že
zůstavitel nebyl z rozhodnutí soudu povinen o nezletilé pečovat ani poskytovat
jim výživu, neboť tak fakticky ve společensky žádoucím rozsahu činil, když za
nepodstatné považuje soud to, že zůstavitel a matka nezletilých měli každý svůj
účet, vzájemně neměli na účty přístup a že s podstatnou částí finančních
prostředků z podnikání nakládal zůstavitel samostatně, což v případě, že
nevzniká společné jmění manželů, není překvapivé“; že „vyživovací vztahy
(poskytování výživy) jsou sice majetkové povahy, ale obsahují v sobě určité
specifické znaky osobní povahy, jimiž se odlišují od majetkoprávních vztahů a z
tohoto důvodu jsou upraveny v zákoně o rodině“; že „výživou je nutno i pro
potřeby § 474 obč. zák. chápat uspokojování základních potřeb k výživě v užším
smyslu, ale i uspokojování potřeb ostatních jako je ošacení, bydlení, potřeby
kulturní, vzdělávací, rekreační, sportovní, zájmové apod.“; že „jde o
opatřování všech životních potřeb nutných pro všestranný tělesný a duševní
rozvoj odůvodněných požadavky na kvalitní život kulturního člověka“; že
„nepochybně je nutno uvažovat míru potřeb a současně i konkrétní jejich
hranici“; že „uspokojování jen elementárních hmotných potřeb (jídlo, bydlení
apod.) je výrazem omezených možností“; že „odůvodňují-li to možnosti toho, kdo
výživu fakticky poskytuje, a současně potřeby toho, komu je poskytována, pak
vynakládání dalších prostředků důležitých pro všestranný rozvoj osoby (zájmy,
záliby, vzdělání, povolání apod.) je jako součást výživy vysoce žádoucí“; že
„není názoru, že výživa dle § 474 obč. zák. a výživa dle § 85 zák. o rodině
jsou obsahově pojmy odlišné v tom smyslu, že pojem pro účely dědické
posloupnosti je užší“; že „naopak je názoru, že pojmy jsou si obsahově blízké“
a že „jestliže byla před smrtí zůstavitele poskytována žalobcům výživa ve
společensky žádoucím rozsahu odpovídající jejich všestranným (individuálním i
ve vztahu k jejich budoucnosti) potřebám a v důsledku smrti sice nenastane stav
jejich hmotné nouze (podmínka dle názoru prvého žalovaného), ale v důsledku
ztráty toho, kdo výživu skutečně poskytoval, se rozsah výživy zúží tak, jak je
to v daném případě, je dán důvod § 474 obč. zák.“.
K odvolání žalovaných 1) a 2) Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v
Pardubicích rozsudkem ze dne 20.5.2008, č.j. 22 Co 67/2008-248, změnil rozsudek
soudu prvního stupně tak, že „žaloba o určení, že žalobci jsou dědici
zůstavitele R. K., zemřelého 17.10.2004, se zamítá“ a že „žádný z účastníků
nemá právo na náhradu nákladů za řízení před okresním soudem“ (výrok I.);
současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího
řízení (výrok II.). Uvedl, že „bylo prokázáno, resp. bylo nesporné, že žalobci
mají oba rodiče, že pokrevnímu otci žalobců M. N. byla soudně upravena
vyživovací povinnost vůči žalobcům (naposledy rozsudkem Okresního soudu v
Pardubicích ze dne 10.6.2003, č.j. 14 P 329/96-113, kterým bylo otci vyměřeno
výživné ve výši 2.000,- Kč měsíčně pro nezletilého O. a ve výši 2.300,- Kč
měsíčně pro nezletilého J.)“; že „otec v období od července 2003 do října 2004
poukazoval výživné žalobcům nepravidelně, leč svým povinnostem dostál ještě nad
rámec soudem stanoveného výživného“; že „otec doplňoval plnění své vyživovací
povinnosti vůči žalobcům jednak při styku hrazením jejich potřeb a dále
příležitostným běžným a peněžním plněním“; že „v období let 2003 a 2004 (tedy i
v rozhodné jednoroční době předcházející smrti zůstavitele) byla výdělečně
činná i matka žalobců (třetí žalovaná), která dle skutkových podkladů
obsažených ve spisech dosahovala v období od října 2003 do října 2004
průměrného čistého měsíčního výdělku ve výši 17.859,- Kč“; že „je nepochybné,
že zůstavitel saturoval potřeby žalobců, a to zřejmě i s ohledem na kvalitu
vztahů k třetí žalované i k nim samotným a se zřetelem na velmi dobré hmotné
zajištění, na nadstandardní úrovni“; že „odchod zůstavitele se z hmotného
hlediska nepříznivě promítl do životní úrovně žalobců“; že „tyto zřejmě
nesporné skutečnosti přesto nemohou založit dědický titul žalobců“; že „žalobci
měli a mají rodiče, v jejichž schopnostech a možnostech bylo uspokojování
potřeb žalobců“; že „stav odkázanosti žalobců na zůstavitelově výživě by mohl
být zachován jen tehdy, pokud by rodiče žalobců nebyli objektivně schopni
výživné poskytovat (ani jejich majetkové poměry by poskytování výživného
neumožňovaly), tedy byli by sami sociálně potřebnými“ a že „odkázaností výživou
na zůstavitele je nutno rozumět stav výlučného napojení spolužijící osoby na
výživu zůstavitele, potažmo situaci, kdy zde neexistuje jiná osoba, která by
měla za povinnost přispívat na její výživu“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání. Uvedli, že „nesouhlasí
s právním názorem odvolacího soudu na výklad zákonné podmínky odkázanosti
výživou na zůstavitele“; že „stanovisko krajského soudu, že odkázaným výživou
na zůstavitele je pouze ten, kdo je ve stavu hmotné nouze a vůči němuž není
jiná osoba zavázána plněním vyživovací povinnosti, je názorem značně zužujícím,
který nemá oporu v hmotném právu“; že „pojem výživa nelze klást do roviny se
zákonnou vyživovací povinností, výživa představuje daleko širší škálu plnění,
nejen finanční“; že „právě takovouto výživu ve vlastním slova smyslu
zůstavitel R. K. oběma nezletilým žalobcům poskytoval a zajišťoval“; že „díky
R. K. se dostávalo žalobcům výživy, kterou od svého otce nemohli očekávat“; že
„uváděná mzda matky byla ovlivněna jejím vztahem k R. K., takže i z tohoto
pohledu lze hovořit o odkázanosti výživou“; že „zůstavitel v podstatě plnil to,
co M. N. zanedbával, právě díky výživě realizované zůstavitelem byl žalobcům
zajištěn jejich všestranný rozvoj“; že „přijetí právního názoru krajského
soudu, že v případě trvající vyživovací povinnosti pokrevního otce nemůže
nastat stav odkázanosti výživou, fakticky znemožňuje dědění v druhé zákonné
skupině těm osobám, jejichž otcům bylo stanoveno výživné“; že „to, zda byl
naplněn stav odkázanosti výživou, je nutno posuzovat individuálně v
jednotlivých případech, nelze paušálně a obecně vyslovit, že situace
odkázanosti nemůže nastat už jenom proto, že existuje zákonná vyživovací
povinnost“. Navrhli, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil rozsudek
odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný 1) uvedl, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné a navrhl, aby
Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobců zamítl.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) věc projednal
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 30.6.2009
(dále jen „o.s.ř.“), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu,
který byl vydán před 1.7.2009 (srov. Čl. II bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým
se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů a další související
zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu
bylo podáno oprávněnými osobami (účastníky řízení) ve lhůtě uvedené v
ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. a že jde o rozsudek, proti kterému je podle
ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal
dovolací soud napadený rozsudek ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř. bez nařízení
jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je
opodstatněné.
Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzovaném případě zjištěno, že v dědickém
řízení po R. K., zemřelém dne 17.10.2004 (dále též jen „zůstavitel“), bylo mezi
účastníky sporné, zda žalobci jsou zákonnými dědici zůstavitele jako osoby
spolužijící ve smyslu ustanovení § 474 odst. 1 obč.zák. Okresní soud v
Pardubicích usnesením ze dne 22.12.2005, č.j. D 1730/2004-254, odkázal žalobce,
jejichž právo se mu jevilo jako méně pravděpodobné, k podání žaloby na určení
jejich dědického práva (§ 175k odst. 2 o.s.ř.). Z obsahu spisu současně
vyplynulo, že otci žalobců byla rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne
10.6.2003, č.j. 14 P 329/96-113, stanovena vyživovací povinnost částkou 2.000,-
Kč měsíčně ve vztahu k žalobci a) a 2.300,- Kč měsíčně ve vztahu k žalobci b).
Podle ustanovení § 474 odst. 1 obč. zák. nedědí-li zůstavitelovi potomci, dědí
ve druhé skupině manžel, partner, zůstavitelovi rodiče a dále ti, kteří žili se
zůstavitelem nejméně po dobu jednoho roku před jeho smrtí ve společné
domácnosti a kteří z tohoto důvodu pečovali o společnou domácnost nebo byli
odkázáni výživou na zůstavitele.
Podle ustanovení § 474 odst. 2 obč. zák. dědici druhé skupiny dědí stejným
dílem, manžel nebo partner však vždy nejméně polovinu dědictví.
Podle ustanovení § 115 obč. zák. domácnost tvoří fyzické osoby, které spolu
trvale žijí a společně uhrazují náklady na své potřeby.
Společnou domácností ve smyslu ustanovení § 115 a 474 odst. 1 se rozumí soužití
dvou nebo více fyzických osob, které spolu žijí trvale a které společně
uhrazují náklady na své potřeby. Společná domácnost zpravidla předpokládá
společné bydlení v jednom nebo více bytech (k naplnění jejích znaků proto
nepostačují např. občasné návštěvy); výjimka z tohoto pravidla je možná jen
tehdy, jde-li o dočasný a přechodný pobyt jinde z důvodu léčení, návštěvy
příbuzných, výkonu práce apod. Jde o spotřební společenství trvalé povahy, a
proto společnou domácnost představuje jen skutečné a trvalé soužití, v němž
její členové přispívají k úhradě a obstarávání společných potřeb (nepostačuje
např. jen příležitostná výpomoc v domácnosti, společné trávení dovolených
apod.) a v němž společně a bez rozlišování hospodaří se svými příjmy.
Spolužijící fyzická osoba musí žít ve společné domácnosti tak, jako by byla
členem rodiny; vyžaduje se, aby pečovala o společnou domácnost (obstaráváním
domácích prací, udržováním pořádku v bytě, obstaráváním prádla a údržby šatů,
přípravou jídla apod.) nebo poskytovala prostředky na úhradu potřeb společné
domácnosti nebo aby byla odkázána výživou na zůstavitele (srov. např.
rozhodnutí Krajského soudu v Plzni ze dne 9.3.1967, sp. zn. 5 Co 54/67,
uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 12, ročník 1968;
zpráva Nejvyššího soudu ČSR ze dne 10.6.1982, sp. zn. Cpj 163/81, uveřejněná ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod poř. č. 34, ročník 1982; rozsudek
Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20.2.2002, sp. zn. 26 Cdo 463/2000,
uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 44, ročník 2002; usnesení
Nejvyššího soudu ČR ze dne 16.1.2002, sp. zn. 21 Cdo 436/2001; usnesení
Nejvyššího soudu ČR ze dne 26.8.2008, sp. zn. 21 Cdo 29/2008; usnesení
Nejvyššího soudu ČR ze dne 31.3.2009, sp. zn. 21 Cdo 1622/2008).
V posuzovaném případě dovolatelé namítají nesprávnost interpretace zákonného
požadavku odkázanosti dědice výživou na zůstavitele ve smyslu ustanovení § 474
odst. 1 obč.zák.
Již v minulosti bývalý Nejvyšší soud ČSR dovodil, že odkázanost výživou nemusí
vyplývat z vyživovací povinnosti podle zákona o rodině, ale může být také
faktická; že není podstatné, zda zůstavitel měl právní povinnost výživné
poskytovat, že je ovšem nezbytné, aby hradil alespoň převážně osobní potřeby
odkázané osoby (odkázaných osob) a aby tyto osoby neměly jiné zdroje k úhradě
svých potřeb (srov. zprávu bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 10. 6. 1982,
Cpj 163/81, uveřejněnou ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 34,
ročník 1982). Z obdobných závěrů vycházela i dosavadní právní doktrína (srov.
např. Mikeš, J., Muzikář, L.: Dědické právo, 2. vydání, Linde Praha 2005, str.
46).
Z uvedených závěrů lze i v současnosti vycházet, nicméně z hlediska obecné
interpretace ustanovení § 474 odst. 1 obč.zák., i v kontextu posouzení
konkrétního případu, je nezbytné upřesnit, že požadavek „odkázanosti“ dědice
„výživou“ na zůstavitele je splněn vždy tehdy, kdy zůstavitel, i bez ze zákona
vyplývající povinnosti, buď zcela zajišťuje pokrytí všech potřeb výživy dědice
nebo se na pokrytí těchto potřeb, alespoň významnou měrou, podílí (samozřejmě
minimálně po dobu zákonem požadované existence soužití ve společné domácnosti);
v druhém popsaném případě pak není rozhodné jakým způsobem a z jakého
(právního) důvodu jsou zbývající potřeby výživy dědice pokryty (k tomu srov.
též rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 29.3.1970, sp.zn. 3 Cz
11/1970, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 26,
ročník 1971). Otázka „významnosti“ míry, s jakou se zůstavitel podílel na
výživě dědice, pak bude vždy otázkou posouzení konkrétních okolností daného
případu.
Z výše uvedeného je zřejmé, že závěry odvolacího soudu, o které výhradně opřel
své dovoláním napadené rozhodnutí, že „stav odkázanosti žalobců na
zůstavitelově výživě by mohl být zachován jen tehdy, pokud by rodiče žalobců
nebyli objektivně schopni výživné poskytovat (ani jejich majetkové poměry by
poskytování výživného neumožňovaly), tedy byli by sami sociálně potřebnými“; že
„odkázaností výživou na zůstavitele je nutno rozumět stav výlučného napojení
spolužijící osoby na výživu zůstavitele, potažmo situaci, kdy zde neexistuje
jiná osoba, která by měla za povinnost přispívat na její výživu“, nejsou
správné.
Nejvyšší soud České republiky proto rozsudek odvolacího soudu jako nesprávný
zrušil (§ 243b odst. 2 část věty za středníkem o.s.ř.) a věc vrátil tomuto
soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta první o.s.ř.).
Právní názory vyslovené v tomto rozsudku jsou závazné; v novém rozhodnutí o
věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení,
ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. října 2010
JUDr. Roman F i a l a, v. r.
předseda senátu