21 Cdo 4549/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Romana Fialy a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní
věci žalobkyně A. H., zastoupené advokátem, proti žalované M. S., zastoupené
advokátem, o určení dědického práva, vedené u Okresního soudu v Benešově pod
sp. zn. 8 C 229/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v
Praze ze dne 12. dubna 2007, č. j. 24 Co 89/2007-60, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení
3.332,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta.
Žalobou podanou u Okresního soudu v Benešově dne 9.10.2006 se žalobkyně
domáhala určení, že žalovaná „není závětní dědičkou po zůstavitelce R. B. podle
závěti ze dne 21.2.2004“. Žalobkyně uvedla, že „je závětní dědičkou po zemřelé
R. B. na základě závěti ze dne 31.3.1965, kterou byla ustanovena dědičkou
veškerého majetku zůstavitelky“; že „na základě závěti ze dne 21.2.2004 měla
zůstavitelka odkázat žalované dům na parcele st. 153 a parcelu st. 153 –
zastavěná plocha a nádvoří o výměře 455 m2 v části obce Ú., obec B., zapsaných
na LV, katastrální území Ú., u Katastrálního úřadu pro S. k., Katastrální
pracoviště B.“; že „v průběhu dědického řízení bylo zjištěno, že poslední závěť
zůstavitelky R. B. byla sepsána dne 21.2.2004, tedy dva dny před její smrtí“;
že „zůstavitelka však v této době, pro pokročilou stařeckou senilitu a zhoršený
zdravotní stav, nebyla již schopna posoudit obsah právního úkonu, který údajně
učinila“; že „na závěti ze dne 21.2.2004 jsou výslovně uvedeni jen dva svědci,
přičemž první je M. R. a druhý svědek je žalobkyni neznámý a jméno na závěti
uvedené je nečitelné“; že „pan M. R. byl v době sepsání závěti druhem paní M.
S., tedy osobou blízkou závětnímu dědici“, a „neměl tedy způsobilost vystupovat
v postavení svědka“; že „tuto skutečnost mohou potvrdit svědci V. a I. V.“; že
„dle vlastního tvrzení žalované na projednání dědictví u soudního komisaře
JUDr. A. T. dne 30.6.2004, sp. zn. D 311/2004, Nd 67/2004, to byla žalovaná,
kdo závěť ze dne 21.2.2004 sepsal a zároveň zůstavitelce přečetl“; že „v domě
zůstavitelky paní R. B. nebyl počítač, žalovaná tudíž závěť napsala v
nepřítomnosti zůstavitelky“; že „žalovaná jako závětí povolaná osoba nemohla
být při pořizování závěti ze dne 21.2.2004 v postavení pisatele nebo
předčitatele“; že „nebyly naplněny podmínky pro platnou allografickou závěť ze
dne 21.2.2004“.
Okresní soud v Benešově rozsudkem ze dne 14.12.2006, č. j. 8 C 229/2006-31,
žalobu zamítl a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů
řízení 14.056,- Kč k rukám jejího zástupce. Vycházel ze závěru, že „mezi
účastníky řízení o dědictví je spor o to, zda zůstavitelka jednala při pořízení
sporné závěti dne 21.2.2004 v duševní poruše, která ji činila k takovému
právnímu úkonu neschopnou, tedy o spor o skutkové okolnosti rozhodné pro
posouzení dědického práva“; že „z tohoto důvodu bylo v dědickém řízení
rozhodnuto tak, že žalobkyni, M. V., I. V. a B. M. byla uložena povinnost podat
ve lhůtě jednoho měsíce od nabytí právní moci usnesení žalobu na určení, že
žalovaná není závětní dědičkou po zůstavitelce R. B. podle závěti ze dne
21.2.2004“; že „postavení žalobce v řízení před soudem je určeno obsahem
rozhodnutí soudu vydaného podle ustanovení § 175k odst. 2 o.s.ř.“; že „ostatní
účastníci řízení o dědictví budou vystupovat v řízení před soudem jako
žalovaní, a to i když v řízení o dědictví se někteří z nich ke sporné otázce
nestavěli odmítavě nebo vystupovali pasivně“; že „v daném případě shledal
nedostatek věcné legitimace jak aktivní tak pasivní“, neboť „k podání žaloby
byli vyzváni čtyři účastníci řízení o dědictví“, ale „vedle nich a žalované
jsou účastníky řízení o dědictví ještě M. E., J. V. a V. V., které rovněž
žalobkyně jako účastníky řízení neoznačila“.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 12.4.2007, č. j.
24 Co 89/2007-60, napadený rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a uložil
žalobkyni povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení
13.846,- Kč k rukám jejího zástupce. Dospěl k závěru, že „žalobkyně setrvala na
svém názoru, že každý z dědiců, kterému byla uložena povinnost podat žalobu, je
oprávněn podat ji samostatně a odůvodňovala své rozhodnutí tím, že se jí
napadená závěť dotýká nejvíce, proto ji podala samostatně, a není si vědoma
toho, že by ostatní dědici žalobu podávali“; že „pokud žalobu nepodali všichni
odkázaní dědicové, pak musela žalobkyně ostatní odkázané povolat na stranu
žalovanou“; že „M. E., J. V. a V. V. by pasivně legitimováni v tomto řízení
nebyli, neboť jejich účastenství v dědickém řízení skončilo uznáním závěti ze
dne 31.3.1965 a závěti ze dne 12.1.1996“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Namítá, že „se
jedná o otázku zásadního právního významu ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1
písm. c) o.s.ř., neboť žaloba o určení neplatnosti závěti byla opakovaně
zamítnuta s poukazem na právní teorii bez zohlednění osobitosti jednotlivého
případu a rozhodnutí soudů významným způsobem zasahuje do práv žalobkyně“; že
„pan a paní V. a paní M. nemohli mít zájem na určení neplatnosti závěti ze dne
21.2.2004 ve prospěch žalované, neboť jejich dědický podíl je neměnný, bez
ohledu na platnost, či neplatnost poslední závěti zemřelé ve prospěch
žalované“; že „ve vztahu k povinnosti podat žalobu o určení neplatnosti
předmětné závěti náleželo toto oprávnění každému z dědiců, kterým byla tato
povinnost uložena, samostatně“; že „pokud se další dědicové rozhodli žalobu
nepodat, nemění to nic na skutečnosti, že žalobkyně svou povinnost v soudem
stanovené lhůtě splnila“. Navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudky soudů obou stupňů
zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu jako
správný potvrdil.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou
osobou (účastnicí řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř.,
se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to
zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v
ustanovení § 237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.]
nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního
stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že
byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§
237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu
prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1
písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve
věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.]; to
neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o
peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč,
přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§ 237 odst. 2 písm. a)
o.s.ř.], a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o
omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o
určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§ 237 odst. 2 písm.
b) o.s.ř.].
Dovolatelka napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu
prvního stupně ve věci samé (srov. závěry formulované Nejvyšším soudem v
usnesení ze dne 27. 1. 2004, sp. zn. 30 Cdo 1847/2002, publikovaném pod číslem
67 v časopise Soudní judikatura, ročník 2004). Podle ustanovení § 237 odst. 1
písm. b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci samé nebylo
soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by bylo odvolacím soudem
zrušeno. Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen
při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je
odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li
právní otázku v rozporu s hmotným právem [§ 237 odst. 3 o.s.ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán
uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo
jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu
ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní
význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání
označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není
založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu
má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává
tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v
ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí
odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Dovolání může být podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. - jak uvedeno
již výše - přípustné, jen jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve
věci samé zásadní význam po právní stránce. Dovolání v tomto případě (má-li
rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam) lze
podat jen z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci [srov. § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.], nebo z
důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [srov. §
241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.]. Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění,
které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování,
lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle
ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití
těchto ustanovení ve smyslu ustanovení § 238a § 238a o.s.ř. (srov. § 241a odst.
3 o.s.ř.). Z výše uvedeného současně vyplývá, že na závěr, zda má napadené
rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze
usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a
odst. 2 písm. b) o.s.ř., a že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle
ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) nebo ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. nemůže
být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1
písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení
Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.6.2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, které bylo
uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004).
Dědictví se nabývá smrtí zůstavitele (srov. § 460 obč. zák.). K nabytí dědictví
zůstavitelovým dědicem však nedochází jen na základě smrti zůstavitele. Právní
úprava dědického práva vychází z principu ingerence státu při nabývání
dědictví; předpokládá mimo jiné, že dědictví po každém zůstaviteli musí být
soudem projednáno a rozhodnuto, že řízení o dědictví se zahajuje i bez návrhu a
že v řízení o dědictví musí být projednán také majetek, který při původním
projednání a rozhodnutí dědictví nebyl znám (nebyl zjištěn). Podle rozhodnutí
soudu o dědictví (§ 175q o. s. ř.) se dědictví nabývá s účinností ke dni smrti
zůstavitele. V době od smrti zůstavitele až do rozhodnutí o dědictví
pravomocným usnesením soudu tu nemůže být jistota, s jakým výsledkem řízení o
dědictví skončí (zejména, kdo se stane zůstavitelovým dědicem a jak bude
vypořádáno dědictví mezi více zůstavitelovými dědici).
Zanechal-li zůstavitel více dědiců, projevuje se stav, jaký tu vzniká v době od
smrti zůstavitele až do pravomocného rozhodnutí soudu o dědictví, také v jejich
vzájemných vztazích k majetku patřícímu do dědictví. Musí být vzato v úvahu, že
rozhodnutí soudu o dědictví má sice účinky ke dni smrti zůstavitele, že však do
právní moci rozhodnutí o dědictví není jisté, jak budou jejich práva a
povinnosti k dědictví upravena. Uvedený \"zvláštní\" vztah dědiců k
zůstavitelově majetku má mimo jiné za následek, že až do právní moci usnesení
soudu o dědictví jsou dědici považováni za vlastníky celého majetku patřícího
do dědictví (všech věcí a majetkových práv zůstavitele) a že z právních úkonů,
týkajících se věcí nebo majetkových práv patřících do dědictví, jsou oprávněni
a povinni vůči jiným osobám společně a nerozdílně, přičemž jejich dědický podíl
vyjadřuje míru, jakou se navzájem podílejí na těchto právech a povinnostech. Ve
sporech s jinými osobami, týkajících se věcí nebo majetkových práv patřících do
dědictví, se uvedený vztah dědiců k zůstavitelově majetku projevuje tím, že
mají postavení tzv. nerozlučných společníků (§ 91 odst. 2 o. s. ř.), neboť jde
o taková společná práva a povinnosti, že se rozhodnutí ve sporu musí vztahovat
na všechny dědice (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 10. 11. 1999, sp.
zn. 21 Cdo 1820/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, ročník 2000, pod
číslem 67).
Postavení žalobce v řízení před soudem je určeno obsahem rozhodnutí soudu,
vydaného podle ustanovení § 175k odst. 2 o. s. ř. Ostatní účastníci řízení o
dědictví budou vystupovat v řízení před soudem jako žalovaní, a to i když v
řízení o dědictví se někteří z nich ke sporné otázce nestavěli odmítavě nebo
vystupovali pasivně. Okruh žalovaných soud ve sporném řízení zjišťuje nezávisle
na údajích uvedených v rozhodnutí vydaném podle ustanovení § 175k odst. 2 o. s.
ř. v řízení o dědictví. Žalovaným ve sporném řízení nic nebrání v tom, aby
zaujali stanovisko shodné s žalobcem. Soud však nemůže z takového vyjádření
žalovaného dovodit, že dědické právo přestalo být sporné, a řízení zastavit,
pokud nemá podklady pro postup podle ustanovení § 96 odst. 1 až 3 o. s. ř.,
tj. k vyřízení výslovného zpětvzetí návrhu.
Určí-li žalobce okruh účastníků sporného řízení v návrhu na jeho zahájení (§ 90
o.s.ř.) odchylně od okruhu účastníků řízení o dědictví a jako žalované označí
jen některého (některé) z nich, nemůže být žalobě vyhověno pro nedostatek věcné
legitimace vyplývající z hmotného práva, neboť se řízení neúčastní všichni
nerozluční společníci (§ 91 odst. 2 o. s. ř.) [srov. zprávu projednanou a
schválenou občanskoprávním kolegiem bývalého Nejvyššího soudu ČSR dne 18. 6.
1982, Cpj 165/81, uveřejněnou ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek,
ročník 1982, pod číslem 49; též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10.2.2004,
sp.zn. 30 Cdo 2537/2003, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 70,
ročník 2004].
V posuzovaném případě z obsahu spisu vyplývá, že R. B., zemřelá dne 24.2.2004,
(dále též jen „zůstavitelka“), byla vdova, neměla děti a zanechala čtyři
závěti. Závětí pořízenou dne 31.3.1965 formou notářského zápisu ustanovila
dědičkou veškerého svého majetku žalobkyni. Závětí sepsanou dne 12.1.1996
vlastní rukou odkázala „svoji polovinu domku a polovinu zahrady tamtéž a
polovinu pole“ V. a I. V. Závětí pořízenou dne 17.10.2003 formou notářského
zápisu odkázala „ideální polovinu domu v K.“, s dalšími tam uvedenými
nemovitostmi v katastrálních územích K. a B. M. V., „ideální polovinu pozemku
parc. č. 589/20 v k.ú. K.“ B. M. a „veškerou peněžní hotovost a zůstatek na
vkladní knížce, vedené u Č. s., a.s.“ I. V. Závětí sepsanou dne 21.2.2004 za
účasti dvou svědků ustanovila „dědičkou svého rodinného domku – objektu bydlení
na st. parc. 153 v části obce Ú., st. parc. 153, zastavěná plocha v obci B.,
katastrálním území Ú.“ žalovanou. Ze spisu dále vyplývá, že jako dědičky
zůstavitelky by ze zákona přicházely v úvahu její neteře M. E. a J. V. a že obě
jmenované uznaly závěti zůstavitelky ze dne 31.3.1965 a ze dne 17.10.2003 za
platné; že v řízení o dědictví po zůstavitelce vedeném Okresním soudem v
Benešově pod sp. zn. D 311/2004 bylo usnesením ze dne 12.1.2006, č. j. D
311/2004-84, A. H., M. V., I. V. a B. M. uloženo, aby „ve lhůtě jednoho měsíce
od nabytí právní moci tohoto usnesení podali u Okresního soudu v Benešově
žalobu na určení, že M. S. není závětní dědičkou po zůstavitelce R. B. podle
závěti ze dne 21.2.2004“.
Z uvedeného vyplývá, že označila-li v posuzovaném případě žalobkyně za
účastnici řízení na straně žalované pouze M. S., a nikoli též M. V., B. M. a I.
V., postupovaly soudy při posouzení otázky věcné legitimace účastníků řízení v
dané věci v souladu s ustálenou judikaturou soudů [srov. zprávu projednanou a
schválenou občanskoprávním kolegiem bývalého Nejvyššího soudu ČSR dne 18. 6.
1982, Cpj 165/81, uveřejněnou ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek,
ročník 1982, pod číslem 49; též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10.2.2004, sp.
zn. 30 Cdo 2537/2003, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 70, ročník
2004]. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu proto, z hlediska této právní
otázky, nemůže mít zásadní význam.
S ohledem na obsah shora citovaného usnesení Okresního soudu v Benešově ze dne
12.1.2006, č. j. D 311/2004-84, žalobkyně nemohla být dotčena ani na svých
právech vyplývajících z článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod
(srov. nález Ústavního soudu ČR ze dne 9.5.2006, sp. zn. I. ÚS 467/04).
Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalobkyně není přípustné ani podle ustanovení
§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání -
aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první
a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
V dovolacím řízení vznikly žalované v souvislosti se zastoupením advokátem
náklady, které spočívají v paušální odměně za zastupování ve výši 2.500,- Kč
(srov. ustanovení § 5 písm. d), § 10 odst. 3, § 14, § 15, § 16, § 18 odst. 1
vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č.
617/2004 Sb. a č. 277/2006 Sb.) a v paušální částce náhrady výdajů za jeden
úkon právní služby ve výši 300,- Kč (srov. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996
Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č.
618/2004 Sb. a č. 276/2006 Sb.), celkem ve výši 2.800,- Kč. Vzhledem k tomu, že
zástupce žalované advokát JUDr. J. K. osvědčil, že je plátcem daně z přidané
hodnoty, náleží (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu
ze dne 15.12.2004 sp. zn. 21 Cdo 1556/2004, který byl uveřejněn pod č. 21 ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005) k nákladům řízení, které
žalované za dovolacího řízení vznikly, vedle odměny za zastupování advokátem a
paušální částky náhrad výdajů, rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty z této
odměny a náhrad srov. § 137 odst. 1 a 3 a § 151 odst. 2 větu druhou o.s.ř.; §
47 odst. 1 písm. a) zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty ve výši
532,- Kč (po zaokrouhlení). Protože dovolání žalobkyně bylo odmítnuto, dovolací
soud jí podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst.
3 o.s.ř. uložil, aby žalované tyto náklady nahradila. Žalobkyně je povinna
přiznanou náhradu nákladů řízení, tj. celkem částku 3.332,- Kč, zaplatit k
rukám advokáta, který žalovanou v tomto řízení zastupoval (§ 149 odst. 1
o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. října 2008
JUDr. Roman Fiala, v. r.
předseda senátu